„Pátek nešťastný je den, nechoď dceruško, nechoď ven!“ píše se v Erbenově Kytici. A pověra, že pátek je den nešťastný, se udržuje dodnes. Jenže v pátek 9. srpna 2024 jsem z domu vyjít musel, i kdybych stokrát nechtěl! Dokonce jsem se musel vrátit z Podještědí na Zápraží a pak i do Prahy. Přesněji řečeno do Malé obřadní síně Strašnického krematoria, kde se v pravé poledne konalo poslední rozloučení s Karlem Sýsem. Básníkem malé postavy, ale velkého talentu, tvůrčího záběru i rozsahu díla.
Už jsem to kdysi dávno řekl v televizním pořadu Třistatřicettři i v rozhovoru pro týdeník Reflex, ale musím to tu znovu opakovat: Karel Sýs byl Mozartem české poezie, byť jen Mozartem v pojetí Formanově, Schafferově a Puškinově. Malý, fyzicky nijak oslnivý, urážlivý, netaktní, netrpělivý, emočně nestálý a někdy i nespravedlivý, ale geniální!
V šedesátých letech se to tušilo, v sedmdesátých vědělo, byť oficiálně moc nepřipouštělo, zato v osmdesátých a zejména pak v tzv. perestrojkových letech obecně oceňovalo. Jenom ti, které normalizace a obzvláště pak müllerovská (ne)kulturní politika úspěšně umlčovala a zaháněla do vnitřního či zahraničního exilu, ho nejen že přestali uznávat, ale na rozdíl od normálních čtenářů i číst.
Po listopadovém státním převratu, který nastartoval výměnu direktivního socialismu za kapitalismus volné soutěže i loupeže, byl ovšem jako spousta jiných českých literátů zahnán do rezervace pro rudochy. A že v ní už zůstal a nadále hájil uražené a ponížené proti zvůli oslavovaných a povyšovaných, byl a je pravicovou kritikou zatracován dodnes. A ojedinělé oficiální uznání jeho tvorby, kterým bylo státní vyznamenání Za zásluhy v oblasti kultury, převzaté z rukou prezidenta Miloše Zemana, rozběsnilo hlídací hyeny demokracie k dalšímu zbaběle nenávistnému vytí.
Možná že i tyto skutečnosti nakonec vedly k tomu, že poslední rozloučení s Karlem Sýsem bylo uspořádáno jen v malé obřadní síni. Už když jsem to četl ve smutečním oznámení, říkal jsem si, že ta bude těm, kteří se přijdou rozloučit se svým básníkem, příliš těsná. A taky že byla. Ale ani ta velká by možná nestačila.
A i když jsem s Karlem leckdy nesouhlasil a občas se i vášnivě přel, jsem rád, že se na mě při posledním loučení s ním dostalo místo k sezení. Protože jinak bych to asi neustál. Fyzicky ani psychicky. Vždyť už jsem taky v té naší dávné, zvenčí a uměle vytvořené generaci pětatřicátníků pomalu, ale jistě na řadě.
Tak třeba někde v jiné dimenzi brzy nashledanou. Anebo ne. Naplň se osude!
(Na úvodnej snímke autor)
Jedna odpoveď
Jaroslave díky za krásná slova o Karlovi, zůstane s námi nejen v jeho knížkách, ale i jako člověk, netrpělivě krásný a jedinečný ve svém humoru i poezii. Eva.