Zemřel básník Ing. Karel Sýs, jeden z posledních důkazů, že Vysoká škola ekonomická kdysi rodila absolventy všelijakých kvalit – jen ne dnešní konfekční eurosvazáky. Byly časy, kdy tam studovali čistí národní kapitalisti jako pánové Klaus, Zeman, nebo Mládek (který by sám od sebe Jožina z bažin jistě nedovolil znárodnit:-) – no ale i národní stalinista Sýs.
Potkal jsem ho když jsem v letech 2003-4 patro pod ÚV KSČM pracoval jako recenzent a vedoucí zábavní a výletové přílohy deníku Haló noviny – ve kterých pan Sýs vedl přílohu Obrys-Kmen. Což byl legrační konglomerát, který předjal dnešní dobu: založil ho on, stalinistický žid a šéfredaktor perestrojkového literárního časopisu Kmen – spolu se zakladatelem největšího českého exilového nakladatelství vydávaného v SRN, které se jmenovalo Obrys. Ten, co ho zakládal a vydával, byl Franz Stross alias Daniel Strož = sudetský Němec a trockista, po kterém za počínající normalizace začali tak jít, že i on, ač z plzeňskoněmecké antifašistické komunistické rodiny, musel využít „práva na návrat“ a po 800 letech se z „nové“ vlasti „odsunout“ do staré. Holt chtěl, aby i minulý režim byl ještě daleko sociálnější, než byl. Dokážete si to dnes vůbec představit??
Pan Sýs jako inženýr ekonom musel ovládat těžké vzorce, on sám se svojí politickou přímočarostí se ale dal vypočítat jednoduchou rovnicí – jeho židovští rodiče ho počali půl roku po návratu z táborů, kde jeho dědečka rabína hodili zaživa do ohně, a tak pan Sýs na rozdíl od některých židovských souvěrců (jako je například nevděčná rodina Novotných) nikdy nezapomněl sovětské armádě, že se mohl narodit. Nikdy to o sobě nehlásal (jednou jsem se ho, naveden druhými, zeptal, zda je žid, a on si začal rozepínat poklopec se slovy: „Musím se podívat…“), nicméně každým svým činem byl Vděčný Žid Sýs.
Také ale čestný. Už v 80. letech měl pocit, že své výsadní básnické postavení má na úkor jiných, a tak s jinými režimními tvůrci jel na tajňačku do bavorského Frankenu, kde se chtěl s exilovými autory seznámit a poradit o metodách liberalizace kultury u nás. Pavel Tigrid (který měl se stalinisty zkušenost z vlastní rodiny – jeho bratranec byl Ivan Olbracht) pak s velkorysostí sobě vlastní vzpomínal na „ty stalinistický kluky, kteří nevěřili, že režim padne a že se někdy vrátíme domů, ani to nechtěli, ale chtěli, aby se doma aspoň trochu oteplilo“. Na konci normalizace měl pan Sýs mezi bohémou pověst dost dobrýho kluka, kterej ze svého překladu Apollinairova pásma klidně vypustí papeže, jen aby klasická báseň mohla vyjít v Československu. „On to za nás za všechny u vrchnosti vyválčí“. Takže kupříkladu slavný kec z Vorlova filmu Kouř („nesla kávu sice černou, ale s kojícím prsem v šálku“) byl z vděčnosti ocitován ze Sýsovy slavné básničky. V 90. letech po něm ovšem neštěkl pes, v médiích se (na rozdíl od jiných, mnohem horších režimníků, ale na obrtlíku se okamžitě otočivších) vůbec nesměl objevit. a tak v ulici Politických vězňů (kde KSČM a její tiskové orgány získaly nové sídlo, které si vyměnily za své slavné ÚV na nábřeží Vltavy s ministerstvem dopravy) zalezl do zastrčené kanceláře a jako typický židovský workoholik tam dokázal týdně vyrobit i několik přílohových týdeníků Obrys-Kmen (později LUK) dopředu. Příloh, který byly mimochodem oproti linii hlavního korpusu Haló novin nemírně liberální – a mohl jsem tam zcela bez cenzury publikovat i já, který jsem byl hned zkraje s vedením Haló novin (a s cenzurou soudruha Kojzara, autora slavného článku Ztroskotanci a samozvanci) dost na kordy.
Musím říct, že jak pan Sýs psal, se mi nikdy moc nelíbilo – zato se mi líbil on sám. Stejně jako jiní lidé z té slavné redakce a budovy:
– stařičký pan Domkář s obrovskou cigaretou větší nežli jeho hlava, žák Haškova přítele Z. M. Kuděje, kdysi šéfredaktor pražskojarní Mladé fronty, kde vydával drzé fejetony dvojice Š+G nebo Rudolfa Hrušínského, za což ho pak vyhodili a on se pak od lopaty zachránil jen tím, že se stal mluvčím předsedkyně Svazu žen Marie Kabrhelové…
anebo:
– Husákův osobní fotograf Karel Mevald, o kterém se říkalo, že nejradši fotí nádraží, protože se nehýbe, a který když jste od něj potřebovali fotku, v době, kdy vše už bylo v digitálních databázích, začal šukat po svých nekonečných šanonech, kde bylo všechno – od De Gaulla až do Che Guevary…
– nebo moje kolegyně od stolu Iva Klinderová, sinoložka a vietnamistka, které soudruh prezident Ho Či Min kdysi říkával „vnučko“ a ona jeho oficiálním titulem používaným v celém Vietnamu: „strýčku“. Během nudné práce v redakci plné normalizační cenzury (i v roce 2004!) tam redigovala odborné orientalistické knihy (to z její vůle jsem se stal jediným překladatelem prezidentových básní do jeho americké biografie) – a když se jí zastesklo po tropické zemi, kde strávila svůj nejlepší věk, odjela nakupovat do tržnice na Košík, kde poslouchala, jak se na ni trhovci domlouvají a pak je vysokou literární vietnamštinou seřvala…
– nakonec i můj vrstevník Roman Janouch, který kromě placeného zahraničněrubrikového redaktorství Haló novin dělal i šéfa fanklubu Moniky Absolonové a mluvčího Divadla Broadway (kde mi komě jiných „hvězd“ představil například Ivanu Gottovou, když ještě byla prostou produkční). Všechny ty věci kolem hudby, kterou Roman miluje, ale už nebyly placeny, takže Roman ráno před sedmou, kdy chodil do redakce, ještě roznášel letáky, aby měl s nájmem ve vnitřní Praze co jíst. Holt člověk staré doby, komunista se srdcem ještě prvorepublikovým…
– do téhle komunistické skupiny patři i přítel pana Sýse, Kamil rytíř Lhoták, údržbář z podolské plovárny, vnuk slavného malíře, jehož rod získal rytířský titul roku 1403 v boji za udatnost proti Turkům (tací by se nám v Afrínu, Kurdistánu, Karabachu nebo během útoků na turecko-řeckých hranicích už zase hodili…)
Někdy se mi stýská po paní Klinderové, po Romanovi i Kamilovi, které jsem dlouho neviděl, po panu Mevaldovi, který umřel v době covidu, i po panu Sýsovi, kterému „spolužák“ prezident Ing. Miloš Zeman (především za jeho angažmá v 80. letech ale i za jeho opoziční pohledy na politiku v dnešní době jednotné kulturní fronty pražské kavárny) na samý konec svého mandátu udělil vyznamenání za zásluhy. Naposled jsem ho viděl, jak stojí v Kobylisích na zastávce autobusu, kolem něhož jsme jiným autobusem projeli. Pak jsem ještě doprovázel Rostislava Opršala, který mu nesl svou novou sbírku do budovy v Politických. Ale nebyl tam – a nový vrátný už ani nevěděl, který je to Sýs…
Pozdravujte, pane Sýs, nahoře dědečka rabína. Bude to pro vás velké překvapení ho tam objevit, já vím. Vy komunisti ani vy judaisti jste ve své víře nebe nikdy neměli…
Redakcia Slovo:
S Karlom Sýsom novoslováci spolupracovali ešte za Nového slova a Tvorby oných čias, možno intenzívnejšie, keď viedol Kmen a v NS bola Nedeľa. Počas jeho šéfredaktorovania časopisu LUK sme sa naňho viackrát obrátili o súhlas s prevzatím niektorých článkov do Slova. A on sporadicky do Slova prispel. Tu sú odkazy na jeho príspevky, druhý je výber jeho básní zo zbierky z roku 2015.
Předposlední zvonení
Básně všeho druhu
A jedna z nich
Hlavně
Hlavně neumřít v zimě –
hubertus tíží víc než svědomí
Hlavně neumřít v máji –
šeříky by vykvetly do prázdna
Hlavně neumřít na podzim
zeleň v kokonech by se neprobrala
Hlavně neumřít v létě –
nepřerušit Kaddiš chlorofylu
Hlavně neumřít
Foto: FB stránka K. S.
