Přišlo mi redakční poštou průřezové CD písní Pavla J. Hejátka (na úvodnej snímke) z let 2000 – 2023 „Eden nedohleden“. Pro ty z vás, kdo jméno autora neznají, ho musím trochu odtajnit. V jednom svém nedávném textu jsem napsal: „…jedinými dnešními zastánci původních myšlenek sociální spravedlnosti a národní ekonomické, politické i kulturní svrchovanosti se brzo ukázaly být ,socialismu nepřátelské zjevy‘: Karel Kryl v jedněch odřených manšestrácích, vousatý Egon Bondy v teplákové soupravě, potetovaný Vladimír Franz a drzý vylepaný Jožo Ráž, který na sobě v mládí snad nikdy neměl rukávy…“ Do této skupiny lze zařadit i Pavla Hejátka (nar. 1975), který nad svou všeobecnou obličejovou potetovaností má navíc ještě nově narostlý plnovous. Pro lidi jako já, kteří si už v pubertě řekli, že chtějí být zajímaví jen svojí tvorbou, je Pavel zjev mile vnějškově excentrický. Jenže tím to teprve začíná – pak jsou tu Pavlovy při všech příležitostech (na vkus nás „nitroexcentriků“) dost nesofistikovaně vykřikované názory, že za minulého režimu bylo líp (souhlasím, ale podle mě jen za demokratického Pražského jara 1968, což si Pavel nemyslí) a pak jeho prvoplánové teorie o spiknutí „židovského národa“, z kteréhožto spiknutí nevím, nakolik vyjímá třeba Hugo Haase, Karla Poláčka, Arnošta Lustiga, Otu Pavla, Noama Chomského, Seymoura Hershe. Nakolik ví o teorii Egona Erwina Kische, že Židé se dělí na Tachles, co se zabývají penězi a politikou, a Šmonces, vědce, kterým to, z čeho Pavel národ viní, nic neříká, zato jsou skvělí vědci, umělci, sportovci… To ale tak nějak souvisí s Pavlovým stěžejním ovlivněním písničkářskou tvorbou Vladimira Vysockého a následným rusofilstvím, které ale pojímá tak trochu jako z Dostojevského 19. století, kdy i pro vzdělané Rusy bylo vše západní špatné a vše židovské podezřelé.
Pavlovy radikální názory a postoje jsem dlouho přičítal tomu, že chce prostě bez hlubších úvah vykřičet pravý opak tezí, co do nás hustí dnešní establishment – kdybych ovšem překvapeně nezjistil, že jeho prastrýcem byl katolický kněz a spisovatel modernista Deml. Katoličtí autoři jako Jakub Deml (1878 – 1961) nebo Václav Renč (1911 – 1973; právě dnes, ve čtvrtek, by měl 113. narozeniny) byli také ovlivněni (tentokrát austrokatolickým) antisemitismem, který ještě před příchodem Hitlera přišíval všemu zlému přízvisko „židovský“, včetně Karla Čapka, kterého V. Renč ve svém nekrologu nazval „nepřítelem číslo tři českého národa“ (což si pak odpykal vězením v 50. letech, kam ho paradoxně zavřel režim, který byl v té době o mnoho antisemitštější a který vydávání Karla Čapka ze začátku taky zakázal). S tak silným rodovým dědictvím písničkáři Hejátkovi těžko bojovat – když navíc k jeho excentrismu patří charakteristika, kterou jsem si půjčil z oblíbeného filmu nás pamětníků Kauza Králík: „Rád se pochlubí i činy, co nespáchal.“ Pointa: S tímhle svým neurotickým máváním červeným hadrem byl graduovaný rusista a afrikanista Hejátko nervózním býkem dnešního režimu už osmkrát krátkodobě uvržen do basy. A už si zase koleduje – tentokrát když jako vydavatele svého CD uvádí mediální dům Krasnaja linija (Rudá linie), což je tiskový koncern Komunistické strany Ruské federace…
Co se týká zaslaného CD, je to hudebně opět Pavlův klasický Vysockého styl (nevím, zda Pavel ví, že i Vysockého tatínek byl Šmonces Žid) a literárně antologie jeho protestsongů. Což je kámen úrazu, protože u poetických a písňových textů, byť by se mi i líbil jejich smysl, jako bývalý lektor tvůrčího psaní poezie jako recenzent zkrátka cítím povinnost hodnotit zejména invenčnost poezie a té je v inkriminovaném CD věru pomálu. Formální klopýtavostí veršů typu „běsný-pověstný“ nebo dokonce „medaile-raduje“ počínaje (jinde, když chce mít pěkný rým na „nelibosti“, zakončí „k smrti jsem zadlužen/přičtěte mi to k ctnosti“, což je zase hloupost významově, protože zatímco „ke cti“ by to přičíst šlo, ctnosti jsou jen konkrétní jako trpělivost nebo odvaha nebo zdrženlivost a k těm se dá přičítat jen to, co se jich týká) a konče klopýtavostí floskulózní u obratů „konec se blíží tak jako tak/vytře zrak“, „chlastá se, žere se/to už je obsese“ nebo volnoveršové: „na rautech týpků/pro něž je život /jen zbytečný problém“. Co se naopak povedlo, je verš-vrchol písně Slavobrána (kritizující nejnovější „korektnost“ dneška: vylučování sportovců z her pro jejich občanství): „pro jedny pravidla druzí nesoutěží“. Skoro bych řekl, že Pavel je silnější ve volném verši („Jednou zrána řezal ovčák beranům rohy“ v metaforické písničce Balada o ovcích) a když si přečtu jeho dvouverší: „že dítě se narodí a skončí v popelnici/je zákon života“, hned si vybavím své vlastní juvenilní verše:
„Co se jim divíte
že se perou na ulicích za hudby vyklepávačů popelnic
Co se jim divíte
že vrhají svá mláďata
za jízdy natřísknutou podzemní drahou
do tmy zhasnutého vagónu a na pochcanou podlahu
a pak je vlečou po zemi domů na pupeční šňůře
Jak se narodily ony?“
Věren svému zvyku neustále konfrontovat autorovy verše s jeho životem mi přijdou skutečně autentické tyto dvě Hejátkovy sloky:
„Život už nic neznamená
slyšíme to denně v novinách
vem si všechen moudrý věk na ramena
a uteč někam do daleka“
To tedy autor částečně už přestěhováním se do malé moravské vísky s idylickým názvem Zahrádka už udělal, ale očividně ne důsledně, protože na jiném místě říká:
„Chtěl bych zemřít
nejlíp vstoje
a když jít k zemi
tak střelou z boje
pak dívat se na vše kolem
už jenom shora“
A tady je samo jádro autorovy myšlenkové nekoherence. Chce být moudrým poustevníkem, který tříbí svůj umělecký styl do větší hloubky – anebo válečníkem, který chce umřít v boji? Pokud jako příbuzný slavného patera Demla věří v posmrtný život („dívat se na vše kolem/už jenom shora“) jak to, že se na smrt nechce připravit předchozím usebraným setkáním s knězem a chce ji dokonce poskvrnit tím, že před tím bude v boji vraždit? Slovo „mír“ totiž v díle Pavla Hejátka těžko najdete. Ačkoli básník náš dnešní režim a dekadenci světa (právem) kritizuje horem dolem, stojí tak vlastně na stejných pozicích jako kapitáni tohoto světa – jen zatímco oni bum-bum-bum budou pálit za západu na východ, on chce bum-bum-bum pálit z východu na západ. Což já bum-bum-bum pokládám za primitivimus z obou stran.
Charakteristicky jediná píseň, která na CD literárně opravdu aspiruje na umění, je Ač stále spolu, po jejímž poslechu jsou mi autorovy postoje i trochu jasnější:
„Ač stále spolu
jsme víc a víc sami
ať už se obdarováváme
třeba květinami
…třeba drahokamy
…třeba výčitkami
…třeba proměnami
…třeba nevěrami
Ač stále spolu
jsme víc a víc sami
A před okolím
jsme navždy svoji
I když v pití máš cyankáli
máme se rádi
až za hrob rádi
jsme navždy svoji“
Jako vojákovi každé armády bych „vojáku“ Hejátkovi doporučil, aby si mezi zběhnutím ze vztahu do války a zběhnutím z války do vztahu vybral to druhé, začal se cele věnovat milostné poezii a třeba aktové fotografii své ženy, kterou tvoří skvěle. Protože tam je jeho skutečná umělecká hloubka, ne ve schizofrenním kritizování apokalypsy, když do ní zároveň přilévám olej do ohně tím, že se stavím na jednu (zbytečně a absurdně) bojující stranu.
Psali jsme: Landovský musel mít na place Klepla. Aby na něj mluvil rusky.
Někteří z čtenářů možná ani po pěti odstavcích pořád netuší, proč se tady o Pavlu Hejátkovi vlastně rozepisuji, když s ním ve velké (možná větší) části jeho aktivistických postojů nesouhlasím a nesouzním. A můj postoj k jeho protestsongům, ač mnohé jsou významově velmi přesně mířené, je, že by své postoje měl zpracovávat spíš jako novinář a nebrat nadarmo jméno Kryl (k němuž písničkář Hejátko se vztahuje jako ke svému vzoru). Odpověď na otázku proč je jednoduchá: Seznámil jsem se s ním před několika lety na pražských literárních čajích psychologa Jožky Krále, které byly sympaticky „kádrově otevřené“, takže tam prakticky mohl vystupovat kdokoli. – Jenže od té doby je Pavel už načisto zakázaný. Hůř než kterýkoli písničkář, zpěvák a kumštýř. Daleko hůř než Jaromír Nohavica, a jen o něco „líp“, nežli třeba Anna Netrebko, která pro ruský svůj pas může kdykoli do západní Evropy, ale ne do našeho státu (Pavla pro jeho excesy českého občanství zatím nezbavili, jak to v normalizačním režimu prožil třeba Pavel Landovský, mimochodem taky rusofil).
Proč jsme před 35 lety cinkali? Nevím jak vy, ale já ne kvůli podnikání, ale kvůli svobodě slova, s níž skutečně v 90. letech mohla i skupina Orlík zpívat své nacionalistické texty, se kterými jsem nesouhlasil, ale měl radost, že je orlíci zpívají, protože jak říkal Voltaire: „Nesouhlasím s tím, co říkáte, ale až do smrti budu hájit vaše právo to říkat.“ A profesor Jan Patočka se o Plasticích vyjádřil, že jejich hudba je tak hnusná, že ji vůbec nemůže poslouchat, ale tu Chartu 77 bez ohledu na následky podepíše, aby mohli veřejně hrát (na což nakonec po jednom z výslechů umřel…) A Miloš Forman pak v těch (pro svobodu slova zlatých) 90. letech natočil film Lid versus Larry Flynt, kde titulní hrdina říká: „Já jsem z vás ten nejhorší – ale i ten nejhorší má podle ústavy právo říct, co si myslí!“ Toto právo si vybojovali americký básník Ezra Pound i italský básník Gabriele d’Annunzio, přestože byli otevření fašisti, i francouzský spisovatel Louis-Ferdinand Céline, přestože byl otevřený antisemita (stejně jako čeští básníci Václav Renč a Jakub Deml, Hejátkův prastrýček). A kupodivu – jakmile to právo dostali, jejich názory se vůčihledně změkčily, protože tlak zkrátka budí protitlak.
Demokracie je demokracie – a nesvoboda je nesvoboda. V 70. letech se na jedné zdi v Praze-Holešovicích objevil nápis „Nechte zpívat Mišíka!“ A já dnes volám: Nechte Hejátka vystupovat, zpívat, vystavovat! Sleduju tím i zájem celé společnosti, protože: Zákazy (dané u nás jen doktrinářskou oblblostí či předposraností pořadatelů – žádný plukovník Foltýn u nás nemá dosud přímé právo něco zakázat) začaly Hejátkem (že je názorově takový a makový…), pak to pokračovalo Nohavicou (protože odmítl vrátit Puškinovu cenu a je chcimír…), pak mnozí kapitáni kultury uvalili moratorium i na takové slušňáky, jako jsou Marek Eben a Vojta Dyk (protože se jeden vyslovil proti politické korektnosti a druhý proti neorganizované ukrajinské migraci…) – a kde to skončí..? Kam se s takovou poděje takový Tomáš Koloc (taky už ostatně na mnoha místech zakazovaný)? Anebo možná časem i vy, čtenáři…?
Původní text vyšel v deníku www.krajskelisty.cz
Na úvodnej snímke: Pavel J. Hejátko. Zdroj: Wikipedia.org
