O zprostředkování míru na Ukrajině a jižním Rusku se dosud přihlásily hlavy Izraele, Švýcarska, Indie, Mexika, Brazílie, Turecka, Indonésie, Maďarska, Dánska, JAR, ČLR, Běloruska a desítek zemí Afriky. Nejiniciativnější z nich je ale hlava Městského státu Vatikán. Proč? Touto otázkou se zabývá můj katolický fejeton.
Kostel, do kterého chodím, je ze všech v intravilánu našeho města nejvzdálenější – rozumějte nejvzdálenější od toho katedrálního a jeho „katedry“, která řídí všechny kostely v kraji. V té „katedře“ (kdyby šlo o světskou organizaci, řekl bych „centrále“) jsem kdysi na nejposlednějším (v zásadě dělnickém) místě i pracoval, a po svém odchodu (po roce a něco, kdy jsem měl otevřené oči, co se nestačily divit) jsem se zařekl, že jako domov své náboženské praxe si sice církev nedám vzít (už proto, že jsem ho tam našel po čtyřiceti letech studia a duchovních zážitků, které mě do ní dovedly), ale na mše a ke svátostem budu raději chodit ke kněžím, co do „centrály“ nechodí častěji, než vyžaduje penzum zaměstnanecké nutnosti.
Bylo to dobré rozhodnutí. Poloha a sestava kněží našeho kostela plně uspokojuje jak mé potřeby věřícího, tak mé sociální i etnologické přesahy. Hlavně proto, že našemu kostelu se lidově říká „nádraží“, což přesně vyjadřuje, že je otevřený úplně všem. Bezdomovcům, kteří před ním žebrají (a pod kovový rošt jeho rohožky si schovávají paklíky tabáčku), postiženému ministrantovi, co zásadně chodí jen na posledních pět minut mše – i známému a všemi ctěnému hudebníkovi, který po celou mši stojí a někdy i klečí na samém konci lodi, stejně jako paní Nováková, která v díle Hříšných lidí města pražského Svědomí za své světu neznámé viny žádala pokání.
Mě do tohoto kostela, kromě mého kmotra a intelektuální úvahy, přivedl i sen. Kdysi se mi zdálo, že ve zdi kostela je cihla, kterou odsunu a najdu poklad. Když jsem tam pak přišel ve skutečnosti, zjistil jsem, že na tom místě, ale uvnitř v kostele, stojí džbán a poblíž něj balíček papírků a tužtička, kterou se na ty papírky píší přání-modlitby, co se pak házejí do džbánu, na kterém je nápis „Nemají už víno…“ To všechno je připomínka biblického příběhu z obce jménem Kána Galilejská (která dnes mimochodem leží na věčně bojující libanonsko-izraelské hranici…). Tam se odehrála slavná svatba, během níž ve smutné chvíli, kdy došlo to, kvůli čemu se chodí na svatby, vykonal Ježíš na přání Panny Marie svůj první zázrak – proměnil vodu v nádobách na mytí rukou ve víno.
Zpět k zázračnému džbánu. Papírky s modlitbami, které se do něj házejí, nikdo nečte (většinou to ani nejde, což jsem pochopil, když jsme jednou v kostelní lavici s kamarádem psali své modlitby: ta moje i jeho byl otřesný čmaropis) a jednou za měsíc se pálí, protože jejich smysl je jediný: aby si lidi v době, kdy často ani nevědí, co si přát, své chtění během modlitby ujasnili i písemně. Alespoň tak to vnímala většina mých spoluvěřících během těch deseti let, kdy do kostela přicházím. (Tedy až na jednoho chlapečka předškolního věku, který poté, co mu babička vysvětlila princip džbánu, bleskurychle zmačkal asi deset papírků a naházel je do džbánu s tím, že do každého zabalil jedno své přání a teď bude mít všechno, co kdy chtěl…). Teď se ale leccos změnilo a pro mě to byl předmět zajímavého etnologického zjištění:
Nejprve se poprvé za tu dobu, co do kostela chodím, objevily na stolku u džbánu papírky rozházené a pomalované piktogramy kosočtverců a podobných znamení. Vyšetřováním kostelnice se zjistilo, že to udělal jeden bezdomovec, kterého předtím kostelnice vyhodila, když kouřil v kostele. Brzy potom se ale kolem džbánu začaly objevovat papírky s nápisy psanými neumělou latinkou: „ABY SVJETLANA V HARKOVE BYLA V POŘADKU. DMYTRO, 100 KORUN“, „ZA FAMILIU V ZAPOROZHIU, 20 EURO“. Původně jsem si myslel, že nápisy jsou psány s poctivou snahou psát česky (což neplatí jen o výrazu „ZaporoZHie“, které je stejného slovanským jazykům odporujícího globalistického rodu jako pravopis „Kashcheeva“ – což je dle správného českého pravopisu stále ještě Záporoží a Kaščejevová) z toho důvodu, že si noví věřící myslí, že Bůh v českých zemích rozumí jen česky. Pak mi ale díky připsaným částkám došlo, že tak tomu není. Noví věřící, jak jim velí náboženská tradice jejich oblasti, prostě DÁVAJÍ NA MODLENÍ za své blízké a své záměry. Proto taky svá přání nehází do džbánu, kde by je kněz neviděl.
Modlitby jsou zkrátka různé. Některé kolektivní během mše jsou i součástí předepsané liturgie. Například já jsem se po určitých zkušenostech zdráhal účastnit tradiční modlitby za biskupy – až do chvíle, kdy mi zkušenější kamarád vysvětlil, že pokud mám k biskupům výhrady, tím spíš bych se měl modlitby účastnit, protože modlitba za někoho znamená, že se do jeho bezbožného života zve Bůh. Od té doby jsem si modlitby za vysoký klérus tolik oblíbil, že je v mých očích trumfnou už jen modlitby za politiky.
Dlouhou dobu jsem měl taky nedůvěru v modlitbu „za úmysly Svatého otce“. Podporovat úmysly papežů, notabene úmysly, o nichž mi není nic známo, mi nepřišlo bezpečné. Až do lockdownu. Do doby, kdy řada lidí v chudších zemích Evropy neměla příjmy, což často řešili loupením či zavazováním se mafiím, a papež František ve Španělsku, části Itálie a dalších zemích prosadil zvedení nepodmíněného základního příjmu. Podruhé František moje pochybnosti ohledně svých úmyslů rozptýlil předloni, když se po začátku války na Ukrajině stal druhou hlavou státu (první byl izraelský premiér Naftali Bennett), která nabídla stát se zprostředkovatelem příměří v rusko-ukrajinském konfliktu. Teprve pak přišly na řadu nabídky hlav Švýcarska, Indie, Mexika, Brazílie, Turecka, Indonésie, Maďarska, Dánska, Jihoafrické republiky, desítek hlav dalších afrických států (a koneckonců i Číny a Běloruska)…
Nejčastěji svou výzvu, že čeká na pověření moderovat mírové rozhovory, ale opakoval právě papež František. Během svého loňského tradičního vánočního projevu Urbi et Orbi si třeba „dovolil“ říct tahle upřímná slova:
„Říci ano Knížeti míru tedy znamená říci ne válce, a to s odvahou: říci ne každé válce, samotné logice války, cestě bez cíle, porážce bez vítězů, šílenství bez omluvy. To je válka: cesta bez cíle, porážka bez vítěze, šílenství bez omluvy. Ale říci ne válce znamená říci ne zbraním. … Lidé, kteří nechtějí zbraně, ale chléb, kteří se snaží přežít, a volají po míru, nevědí, kolik veřejných peněz se vydává na zbrojení. A přitom by to měli vědět! Ať se o tom mluví, ať se o tom píše, aby byly známy zájmy a zisky, které tahají za nitky válek.“
Nyní, v rozhovoru pro švýcarskou televizi RSI, zase řekl:
„…silnější je ten, kdo vidí situaci, kdo myslí na lidi, kdo má odvahu nést bílý prapor, vyjednávat. A dnes se dá vyjednávat s pomocí mezinárodních mocností. Slovo vyjednávat je odvážné slovo. Když vidíte… že se věci nevyvíjejí dobře, musíte mít odvahu vyjednávat. Stydíte se, ale kolika mrtvými to skončí?… Nestyďte se vyjednávat, než bude hůř… Já jsem tady, tečka. Poslal jsem (i) dopis Židům do Izraele, aby se nad touto situací zamysleli. Vyjednávání nikdy neznamená kapitulaci. Je to odvaha nepřivést zemi k sebevraždě.“
„Centrum Chicaga těchto dní požaduje OKAMŽITÉ PŘÍMĚŘÍ V GAZE.“
Silná slova. Taková, za která se za určitých podmínek vykazuje z české oficiální žurnalistiky, politiky, diplomacie… Je třeba říct, že tato slova sklidila největší nevoli v Kyjevě. Je to zvláštní, protože se nedá předpokládat, že by nynější vláda Ukrajiny, která klade daleko větší důraz než na pravoslaví (tradičně spojené s Moskvou) na ukrajinské řeckokatolictví (spojené s Vatikánem) nevěděla, proč (kromě jejich lidské podstaty) papež tato slova říká. Všem katolíkům i na Ukrajině je totiž známo, že v letech 1917 v portugalské Fatimě a 1961-5 ve španělském Garabandalu proběhla zjevení Panny Marie, během níž byli věřící upozorněni na apokalyptické nebezpečí, které dle vize ovlivní celou Zeměkouli a které má příčinnou souvislost s budoucím děním na území bývalé carské říše na východě Evropy. Ti, kteří vizi prožili, byli zavázáni některá ze zjevení zpřístupnit pouze tehdejšímu papeži, po kterém ji „dědí“ jeho nástupci. Proto není široké veřejnosti znám doslovný popis apokalyptické části zjevení, jen hrubý smysl a některé citáty – ale jsou známy nové modlitby, které ti, co vize prožili, dostali „shora“ s upozorněním, že tato „dobrá přání“ (jak říkají modlitbám buddhisté) mohou při svém čistém předkládání nahoru (což vlastně znamená dovnitř – do srdce) prorokované budoucí věci změkčit či odvrátit. To všechno znají miliony křesťanů a statisíce se jich už přes sto let (po vynálezu jaderných zbraní ještě intenzivněji) denně modlí zpřístupněné modlitby za odvrácení nejhoršího. I v zemích, jichž se proroctví týká: v Rusku a na Ukrajině…
Vzpomínáte si na strašidla, co v pohádkách mumlají „Mulisy, mulisy“? Můj kamarád etnograf mě upozornil, že je to zkomolenina z imperativu „Modli se, modli se!“ A tak se modlím. Za papeže, za politiky, za svět, i za svou sílu čelit věcem budoucím. U toho čtu knížku o rakouském sedlákovi Franzi Jägerstätterovi, který byl v roce 1943, ve svých 36 letech, popraven gilotinou za to, že odmítl vzít ve válce do rukou zbraň proti svým bližním. Roku 2007 za to byl katolickou církví blahořečen (což je předstupeň svatosti) a prohlášen za patrona odpíračů vojenské služby. I když jeho postoj, popravdě řečeno, nebyl nic nového. Jedna křesťanská církev, Svědkové Jehovovi, má dokonce vojenskou službu zakázanou jako přestoupení přikázání Nezabiješ!, za což mají Svědkové Jehovovi ve všech totalitních státech během válek předplacené vězení – a mnozí i popravu.
Proto se modlím a jsem vděčný Bohu, že nebydlím na území „bývalé carské říše na východě Evropy“ (která jak známo sahala až po Varšavu) a že i v té naší (kde už se na nejvyšších místech mluví o povinných odvodech) mám doma v deskách uložen lístek z oranžového tvrdého papíru, na němž se píše, že jsem ze zdravotních důvodů vojenské služby neschopný. Kdybych ho neměl a žil v časech Franze Jägerstättera, dobře vím, za co bych ho totiž musel vyměnit. Za vězeňský mundúr s fialovým trojúhelníkem – znakem těch, co vzít do ruky zbraň a na někoho z ní vystřelit pokládali a pokládají za smrtelný hřích.
Zdroje: Seznam.cz, Aktuálně.cz, Vaticannews.va, Wikipedia
Původně vyšlo v deníku www.krajskelisty.cz
