Ztracení v abecedě

Tak nazval skalický prozaik, literární kritik a pedagog Jozef Špaček svou devátou prozaickou knížku. O deváté vlně se tvrdí, že bývá nejsilnější a často smete všechno, co jí stojí v cestě. Jenomže to platí pouze pro vlny mořské. A kdo ví jestli. V literatuře fungují jiné počty. A autor prózy Stratení v abecedě měl nepochybně jiný cíl, než spláchnout nemálo svých kolegů z literární pláže někem mezi útesy, kde na ně číhají krabi a chobotnice

Sám svou knížku uvádí slovy: „Deje a postavy v tejto próze sú v prevažnej miere vymyslené. Akákoľvek podobnosť s realitou je čisto náhodná.“ Což je ovšem poměrně časté autorské tvrzení, které má zabránit zbytečným konfliktům s lidmi, kteří se v literárním díle mohou „najít“. Ostatně ve Špačkově próze (s jednou obsáhlou poetickou vsuvkou) se najde nemálo jmen skutečných slovenských prozaiků a básníků zářících na slovenském literárním nebi jako hvězdy první velikosti. Ovšem jen těch, jejichž životy už vyhasly, zatímco dílo září dál.

Na nich ovšem Špačkova kniha nestojí. Ta stojí na desítkách smyšlených jmen, za kterými se možná skrývají slovenským literátům a snad i sečtělým čtenářům povědomé autorky a autoři poezie, prózy či obrazů. Je to jen zdání? A platí tu staré známé tvrzení, že to, co se zdá, je pouhý sen?

Nevím. Zato vím jistě něco jiného. A sice to, že já osobně jsem se snažil najít v té spořádané a přitom obtížně proniknutelné džungli abecedy, jmen, příběhů i pouhých historek živé lidi, kteří autorovi posloužili jako modely či modelky jeho příběhů. Ale marně. Je ovšem dost dobře možné, že na vině mého neúspěchu je skutečnost, že během desítek let, které uplynuly od rozdělení někdejšího Československa na dvě samostatné republiky, pomalu, za to však jistě ubývalo a ubývá vzájemných kulturních a literárních styků Čechů a Slováků. Že v Praze na Václavském náměstí už dávno není knihkupectví s názvem Slovenská kniha, kde se kdysi dveře netrhly. Že někdejší slovenské pondělky v českém televizním vysílání jsou dávnou minulostí. A že pražský Slovenský dům v Soukenické ulici, který naštěstí pravidelně pořádá výstavy, koncerty a literární večery slovenských autorů, nemůže všechno stihnout.

Je možné, že i proto všechno mě Špačkova soukromá literární abeceda tak bavila. A že mě autorova báseň „Skalice je…“, kterou zdánlivě neústrojně zařadil mezi kapitoly svádějící mne k mému neúspěšnému pátrání po tom, kdo, kdy a k čemu autora inspiroval, ve mně nakonec vzbudila touhu ještě jednou navštívit to kamenné srdce slovenského Záhorí. A to nejen proto, že v jeho žilách koluje kromě krve i skvělé víno z tamních vinic.