Zánik ČSFR: poznámky k chronologii

Počátky velkých událostí bývají zpravidla skryty. K jejich nalezení někdy napomůže chronologie, tedy seřazení jednotlivých příběhů do časové řady. Tento na první pohled snadný úkol naráží u starších dějin na skutečnost, že informace chybí, u dějů nových situaci ztěžuje účelová dezinterpretace a zatajování. Je proto vhodné například při popisu událostí vedoucích ke vzniku České republiky a Slovenské republiky začít s obecnou charakteristikou toho, čemu se povětšině říká „sametová revoluce“. V tehdejší československé federaci lze pak nalézt tři etapy radikální proměny: předání politické moci, majetkový převrat a geopolitické přizpůsobení. Každá z těchto etap měla nejen vítěze, ale i poražené.

Převzetí politické moci

Zdánlivě je vše prosté: navázání kontaktu mezi opozicí a vládou, rozhovory, abdikace premiéra a prezidenta, jejich nahrazení aktéry opozice, mimovolební rekonstrukce zastupitelských sborů, a nakonec odchod sovětských vojsk. K pozoruhodnostem patří nenásilný charakter této změny, což vyvolává iluzi o dohodě, ovšem změny byly pod velkým tlakem, byly vynucené.

Jenže takto končí politické předání moci v rámci sametové revoluce jen na první pohled. Nové pořádky plnohodnotně zvítězily až poté, kdy se v dubnu 1991 rozštěpilo Občanské fórum na politické strany a moc ve státě postupně převzala Občanská demokratická strana. Tak byly vytvořeny podmínky pro úplný majetkový převrat, privatizaci. A pro rozdělení lidských práv pomocí dvou zákonů (č. 451/1991 Sb.; č. 279/1992 Sb.): jedno pojetí lidských práv pro ty, kdo projdou lustracemi, a druhé pro ty, kdo lustracemi neprojdou. Změny potřebovaly pojistku proti zpětné vlně. Také politické jistoty nové, nezkušené mocenské vrstvy potřebovaly ukotvení.

Radikální privatizace

V souvislosti s majetkovým převratem se nejčastěji mluví o dvou vlnách, o malé a velké privatizaci, které proběhly v letech 1991 až 1994. I když zůstanou stranou otázky efektivity dané ekonomické změny, dvě skutečnosti byly z politického hlediska v této souvislosti důležité. Předně větší část privatizace proběhla mimo uvedené dvě „demokratické“ vlny, a to formou přímých prodejů, veřejných soutěží, aukcí, restitucí a jiných bezplatných převodů, prodejem akcií na kapitálovém trhu a podobně. A za druhé, privatizaci řídili ekonomičtí ideologové, ne národohospodáři – cílem bylo zbavit se co nejrychleji státního a družstevního vlastnictví. Stanovení ceny privatizovaného majetku bylo až příliš často nahodilé. Proto jsou všechny číselné přehledy o velikosti privatizovaného majetku nepřesné. A žádná akce „čisté ruce“ nemohla dodatečně přisoudit privatizaci zdání spravedlnosti.

V procesu privatizace došlo k zásadní sociální diferenciaci. Vznikla mocná sociální vrstva lidí, která měla a stále má zájem na stabilitě nového režimu. To je ovšem teze, která nemusí nutně znamenat zájem na stabilitě té či oné vlády nebo shodný výběr prezidentského kandidáta. Je tomu tak trochu naopak – zrodil se oligarcha, nová postava místní politiky, jedinec, který je ochotný obětovat se a vzít na svá bedra ke snadno nabytému majetku i politickou moc. Proto se mohou vyskytnout situace, kdy liberální demokracie dostává podobu zápasu oligarchů.

Privatizace pravdy

Z hlediska periodizace politických změn je nutné připomenout, že všem zmíněným vlnám změny vlastníků předcházela jiná privatizace – privatizace sdělovacích prostředků. V devadesátých letech minulého století ještě nebyl internet rozšířen a papírové noviny byly mnohem vlivnější, než je tomu dnes. Například Rudé právo vycházelo v nákladu téměř milion výtisků denně, Zemědělské noviny, Práce a Mladá fronta vycházely ve více než tři sta tisících výtisků denně. A právě tam, v Mladé frontě patřící Socialistickému svazu mládeže (SSM), to vše v červenci 1990 začalo. Tenkrát se něco přes šedesát redaktorů a jedna sekretářka rozhodli, že si zřídí akciovou společnost, do které každý vložil tři tisíce korun. Oznámili, že začnou vydávat deník s pozměněným názvem – ovšem navázali na mimořádně cennou značku, převzali seznam předplatitelů, vazby na tiskárny, pozici na trhu… Někdy bývá hodnota takto privatizované Mladé fronty odhadována na dvě miliardy korun. Další novináři, a to nejen v Praze, pak tento postup s drobnými úpravami okopírovali.

Privatizace Mladé fronty nebyla pikantní jen proto, že předběhla malou či velkou privatizaci, které se opíraly o právní normy. Proběhla totiž v podmínkách, kdy platilo Zákonné opatření předsednictva Federálního shromáždění o některých opatřeních týkajících se majetku politických stran, politických hnutí a společenských organizací (177/1990 Sb.), které předpokládalo, že veškerý majetek KSČ a její mládežnické organizace SSM bude „vrácen lidu ČSFR“. Bylo uvaleno moratorium na manipulaci s majetkem někdejšího SSM. Ústavní zákon o navrácení majetku Socialistického svazu mládeže lidu České a Slovenské Federativní Republiky (497/1990 Sb.) je z listopadu 1990. To ale změnu vlastnictví Mladé fronty, Rudého práva a dalších novin nemohlo zabránit – privatizace sdělovacích prostředků byla ve vyšším zájmu, než je zájem nějakého právního státu. Spolu s touto privatizací se totiž z kdysi pečlivě vybíraných žurnalistických strážců socialismu přes noc stali bojovní obhájci zdivočelého kapitalismu. Potenciálně levicově orientovaná část populace byla odtržena od informací i komentářů, které by jim dávaly jistotu přesvědčení. To vše doprovázela přeměna Československé televize na prapodivnou nevládní organizaci financovanou státem. V té byla reprodukce černobílého vidění světa zpočátku zajišťována principiální kádrovou práci, později laskavým řízením lidských zdrojů. Takto zformovaná nová oficiální pravda odstartovala přebarvování dějin na růžovo, soutěž v obrazoborectví a přeformátování školství. Netolerantní liberalismus mohl začít slavit vítězství.

Mezinárodní kontext

Chronologie nepomáhá jen seřadit události – může pomoci i pochopit, která událost je příčinou, která podmínkou a které příběhy se odehrály vedle sebe bez vzájemné návaznosti. Ukazuje i propojení jednotlivých etap sametové revoluce, jejich překrývání. Převzetí politické moci umožnilo majetkový převrat, který, byť se to některým představitelům Občanského fóra dodnes nezdá, pomohl novou moc stabilizovat. Privatizace sdělovacích prostředků napomohla uzavřít informační prostor, a to nejen pokud jde o politické informace, ale i kulturu z východu.

Tehdejší politické a majetkové změny v Česku a na Slovensku byly pouze malou částí velkých geopolitických proměn, jež se bezprostředně týkaly středovýchodní Evropy.  Sametová revoluce přišla na řadu až poté, kdy změny proběhly ve všech okolních socialistických státech; zbylo jen Rumunsko, které pak vše dohnalo a předehnalo vyšší mírou násilí. A Sovětský svaz. Ani nápad založit Občanské fórum nebyl zcela originální – více než dva měsíce předtím vzniklo v Německé demokratické republice Neue Forum.

Provést divokou privatizaci – to byl úkol pro všechny evropské země spoutané byrokratickým socialismem, jestliže chtěly být uznány jako účastníci washingtonského konsensu. Požadavky byly srozumitelné: především privatizovat, mít konvertibilní měnu a řídit se pokyny Světové banky i Mezinárodního měnového fondu. Přehledy Světové banky ukazují, že žádná z metod privatizace nebyla použita pouze v Československu, osobitá byla jen rychlost, kterou by někdo mohl nazvat zbrklost. Ve všech postsocialistických zemích docházelo k sociální diferenciaci, která je založena na něčem jiném, než jsou pracovní zásluhy, všude se o místo na politickém slunci začali hlásit oligarchové.

Geopolitická koncovka

Ač se to nezdá, sametová revoluce byla dokončena, až když bylo Česko-Slovensko rozděleno. Pomoci porozumět událostem z té doby může porovnání map Evropy z roku 1989 a z dnešních dnů. To ukazuje, že zmizely tři státy – tři země založené na federaci slovanských národů. Zprávy tehdejšího Institutu pro výzkum veřejného mínění upozorňovaly, že většina občanů Česko-Slovenska si rozdělení nepřeje. Zvláště Morava, kde se český a slovenský živel stýká, byla proti. Referendum by tedy pravděpodobně vyznělo proti rozdělení na dva samostatné státy. Jenže taková referenda proběhla jak v Sovětském svazu, tak v Jugoslávii. Vyslovila se ve prospěch zachování federace – a byla z toho okamžitá, nebo odložená válka. V geopolitické situaci, kdy anglosaské mocnosti slavily vítězství ve studené válce a sebevědomí Německa bylo obnoveno, udržet jednotu česko-slovenské federace bylo nereálné.

Před třiceti lety myšlenku zachování Česko-Slovenska nepodporovaly sdělovací prostředky, politické strany byly postaveny na národním principu. Privatizace velkých podniků, bank, ale i kritické infrastruktury, která v řadě případů převedla vlastnictví do zahraničních rukou, zbavila Česko-Slovensko ekonomické suverenity a pevně jej přivázalo k Západu. Nemluvě o tom, že představy o internacionalismu a novém socialistickém člověku nahrazoval ve střední a východní Evropě sílící nacionalismus. Ten přiživovaly zájmy nových místních mocenských skupin, které se snažily získat do svých rukou tvorbu a naplňování pravidel privatizace. V každém případě zájmy nové pražské a bratislavské politické vrstvy se v té době rozešly.

I ti, kdo nadále pokládají za svou vlast dva vedle sebe existující státy, ale také ti, kteří vidí geopolitická rizika států, jež zbyly po ČSFR, musejí v souvislosti s událostmi v Jugoslávii a na postsovětském prostoru uznat: způsob provedení rozluky Česka a Slovenska byl mimořádně klidný. Dalo by se říci vzorový. Kdyby existovala nějaká spravedlnost, Václav Klaus a Vladimír Mečiar by dávno za svůj výkon obdrželi Nobelovu cenu míru. Ale kdo ví, co bude dál. Ve 20. století se – s ohledem na mezinárodní události – v prostoru Česka a Slovenska režim či státní uspořádání změnily osmkrát. Zatím to vypadá, že v roce 2023 posílí svůj vliv ti, kdo nejcennější evropské hodnoty nalézají v odkazu Bachova absolutismu. Ani to ale není konec dějin. Jisté je pouze jedno: jestliže počátky chronologie bývají skryty, pak budoucnost existuje ve variantách.

(Uverejňujeme v rámci spolupráce s českým webovým názorovým časopisom !Argument)

(Celkovo 335 pozretí, 1 dnes)

Ďalšie články:

Facebook
Telegram
Twitter
Email

Jedna odpoveď

  1. V mnohom výstižná analýza. Zabúda alebo nechce hovoriť o dvoch aspektoch:
    1) záujem Nemecka na prípadnej obnove štátneho útvaru v hraniciach bývalej Rímskej ríše národa nemeckého. Významným úsekom tej hranice je moravsko-slovenské pomedzie.
    2) áno Morava bola skôr za zachovanie spoločného štátu, ale na jej území sa nestýka český a slovenský živel, ale je to územie samostatného moravského národa, ktorý má jazykovo i mentálne bližšie slovenskému, ale nebol a nie nie je nepriateľský k okoliu.

Pridaj komentár

Vaša e-mailová adresa nebude zverejnená. Vyžadované polia sú označené *

Účet Klubu Nového slova – IBAN: SK8211000000002624852008
variabilný symbol pre Slovo 52525

Týždenný newsletter