Vezmeme-li v úvahu, že v konečném důsledku ve světě platí, a vždy platilo, právo silnějšího, pak války je nutno chápat jako přirozenou součást mezinárodních vztahů. Silní diktují své podmínky slabším a slabší jednou za čas testují, zda silní nezeslábli, a zda jim tedy nejsou poslušní zbytečně. Rovněž platí, že silnější mají tendenci se rozpínat potud, pokud nenarazí na odpor. Proto války. Války nemění fungování geopolitiky. Rozhodují, kdo zůstane nejsilnějším, anebo kdo se nejsilnějším stane. Je dobré si uvědomit, že opakem války není mír, ale příměří.
Romantická představa světa, ve kterém hegemon altruisticky pečuje o harmonické soužití komunity národů, se nekryje s realitou, kdy prvořadým zájmem hegemona je podržet si hegemonii. Nic nám nebrání idealizovat si mocné, předpokládat u nich víru v demokracii, respekt k lidským právům, obranu volného trhu, anebo lásku k přírodě. Je ale dobré vědět, že mocní jsou garanty těchto ctností pouze potud, pokud z nich profitují. A profitují tehdy, když mají nad ostatními převahu. Kdo se mocným nepodvolí dobrovolně, stává se konkurentem, nepřítelem, kterého je třeba porazit.
Mezinárodní právo definuje vztahy zemí v režimu příměří, ale není nadřazeno právu silnějšího. Pomine-li příměří, přestane mezinárodní právo fungovat. Na slabé, kteří se mezinárodního práva dovolávají, se nebere ohled, když se ve válce nanovo rozdávají karty. Dosavadní příměří, ze kterého profitovaly USA, dnes testují Rusko a Čína, které by unipolaritu rády nahradily multipolaritou.
Válka je důsledkem globální nestability. Její paradoxní příčinou je, že se hodnot, kterými účelově šermoval hegemon, drze dovolávají v neprospěch hegemona jeho oponenti. Argumenty pro konec americké nadvlády, které rezonují nejen v Číně a Rusku, ale také v řadě zemí Afriky, Asie a Latinské Ameriky, jsou spravedlivý, tedy vzájemně výhodný obchod, dodržování mezinárodního práva, ale i lidských práv nebo ochrana přírody hegemonem v zemích, které šikanuje. Konflikt na Ukrajině pozoruje svět jako konfrontaci USA (prostřednictvím Ukrajinců) s Ruskem. USA v této válce riskují, že se jich svět přestane bát.
Globální souvislosti tohoto zdánlivě lokálního konfliktu jsou natolik dramatické, že vylučují mír. Reálné je pouze příměří. Zda ho Američané s Rusy domluví před krachem ukrajinské armády, anebo až po vojenském kolapsu Evropy, nezmění nic na principu příměří. Příměří je stav, kdy nepřátelství trvá, ale neteče krev. Je to stav, kdy se obě strany konfliktu mohou soustředit na zbrojení, výcvik vojáků, čili na přípravu další války.
Příměří funguje jako Time out, oddechový čas. Dnes ho zdá se více potřebují Američané. Pomalu jim docházejí Ukrajinci, aniž by porazili, anebo alespoň zásadně oslabili Rusko, ale z prestižních důvodů to nemohou přiznat. Američané ovšem nebudou na příměří naléhat, pokud budou za jejich zájmy ochotni umírat místo Ukrajinců například Francouzi, Poláci, anebo Češi.
(Komentár vyšiel na ParlamentníListy.cz 23. marca 2024)
Foto: Archív I. H.
