„Historie se opakuje. Poprvé jako tragédie,
podruhé jako fraška.“
Jsme až po uši zpátky v osmdesátkách. Máme stejně nekompetentní vládu zastupující převážně cizí zájmy, stejně vyprázdněná a korektně masírující masmédia, stejnou perzekuci opovážlivců zahrnující propouštění z práce i kriminalizaci, stejné budování nerozlučných svazků se spřátelenou velmocí včetně smlouvy o pobytu cizích vojsk a stejně trapné poklonkování našemu velkému ochránci. Samozřejmě nechybí ani svět rozdělený na dva bloky a nesmiřitelný boj s ideologickým nepřítelem, který se opět ve své úskočnosti a zákeřnosti zaměřuje na ty nejslabší z nás, přičemž své revanšistické záměry dovedně skrývá. My, bdělí, jeho pravou povahu ovšem zavčas odhalíme a nedovolíme návrat starých pořádků v žádné podobě. Pozoruhodná oficiální myšlenková schémata typu „my své liberální hodnoty ubráníme“, která v podstatě říkají, že ve jménu svobody je třeba svobodu omezovat, jako by z oka vypadla pověstnému „my si republiku rozvracet nedáme“. Soudobé vypínání serverů podobně nápadně připomíná potírání samizdatových tiskovin v časech disentu, obojí přece mate (respektive dezinformuje) naši nevzdělanou veřejnost a zaslouží si pochopitelně rázný zásah cenzury. Nakonec každý, kdo zažil odpadlíky a ztroskotance v žoldu Západu, se musí od srdce zasmát, když dnes slyší o dezolátech a proruských švábech. Prostě manifestace českého mindráku v té nejohavnější podobě. Jak říkávaly naše babičky, poturčenec horší Turka.
Co v téhle mizerné frašce zatím chybí? Víceméně jediná, zato ústřední figura. Michail Sergejevič Gorbačov. Stejně jako v osmdesátkách, také dnes jsme totiž na té straně rozděleného světa, které tak nějak dochází dech. A stejně jako tehdy, i dnes vláda hlásá, že vítězství už čeká za rohem, stačí jen vytrvat, trochu přitlačit a nepřítel se co nevidět zhroutí.
Chvilku to vypadalo, že by roli Velkého bratra, který se pokouší rázně změnit kurs rezavějícího kolosu upadající velmoci, mohl sehrát izolacionistický Donald Trump. Sliboval nechat své vazaly na pokoji, plánoval rušit vojenské základny (mimo jiné v Německu) a věnovat se naplno domácí perestrojce, tedy zatočit s přebujelým a zkorumpovaným aparátem, který v USA nazývají „Deep State“. Stejně jako za Gorbyho, i za Trumpa, naše vedení a režimní ideologové znejistěli a tápali při interpretaci nové politiky velkého vzoru. Potenciální Gorby byl bohužel zavčas nahrazen dementním starcem, který se pokouší akorát neztratit vědomí. Čímž po všech stránkách připomíná Konstantina Černěnka. Z Trumpových smělých záměrů přežil jediný, zato vpravdě gorbačovský – stáhnout se z Afghánistánu. Na svou roli prostě neměl, kulantně řečeno.
Zbývají tedy jen dvě možnosti. Jako ta pravděpodobnější se zatím jeví, že budeme stejně jako v osmdesátkách dál vyčkávat, až to tam (tentokrát ve Washingtonu, potažmo Bruselu) konečně praskne. Až se opravdu objeví nový Gorby v americkém vydání, který pootočí kolem dějin a skončí nejspíš podobně jako svůj sovětský předchůdce uprostřed trosek rozpadajícího se impéria. Klidně by to mohl být i poslední z klanu Kennedyů, to by žánrově skvěle sedlo. A pak, až to praskne i v okolních státech východoevropské periferie, se s jásotem přidáme. Lze tušit, že pro změnu k Číně.
Druhou možností je, že se mindráku zbavíme. Přestaneme se opičit a podlézat silnějšímu, přestaneme se hrbit a chovat jako provinční burani, co s obdivem a úžasem přijímají všechno, co právě frčí v Americe, a tetelí se štěstím, když si nás v té Americe všimnou, nebo přímo pochválí. Nejenže je to ostuda světových rozměrů, ale navíc nám tohle zaostalé a jazykem Ludvíka Vaculíka předposrané vzývání vzdálených vzorů ani v dosavadní historii nic dobrého nepřineslo.
Připusťme, že vzmach či úpadek společnosti nejlépe, tedy nepoliticky, klasifikuje umění. Když vzkvétá, společnost roste jak duchovně, tak materiálně. Když upadá, je na čase balit kufry. Samozřejmě jen v případě, že hranice ještě nezavřeli. Zářným příkladem je kulturní exploze šedesátých let minulého století u nás. Ať se bavíme o filmu, divadle, literatuře, výtvarném umění, architektuře, designu, prakticky čemkoliv z oblasti kultury té doby – jedno měli všichni umělci společné – netrpěli mindrákem a z něj pramenícím epigonstvím. Což byl první krok k tomu, aby mohli úspěšně dobývat svět.
Má-li repríza osmdesátek skončit jinak než posledním aktem frašky, je třeba zapomenout sametovou revoluci a vrátit se pro inspiraci k jinému (poněkud slibnějšímu) kusu z našich dějin, kapitole známé jako Pražské jaro. Tehdejší koncept zahraniční politiky, který lze shrnout třemi slovy: svoboda, suverenita a neutralita – opět nabývá rozhodující emancipační rozměr. Rozměr možná jediného vážně míněného pokusu vystoupit z bipolárního systému a jít svou cestou. Schválně, jestli zas přijedou nějaké tanky…
(Text uverejňujeme v spolupráci s českým webovým časopisom !Argument)
Úvodná ilustrační snímka: www.wikimedia.org
