„Někdy snad může být uspokojivé označit svého odpůrce za fašistu, ale většinou to ničemu nepomůže, a někdy to dokonce spíš zamezuje porozumění situaci. Měli bychom se mnohem víc starat o skutečnost a mnohem méně o nálepky, které jí přidělíme.“
(Roger Griffin v rozhovoru pro Salon)
Všichni máme potřebu jistoty, že stojíme na té „správné straně“ ulice i života, kde nejsme zbyteční, protože právě tady jsou s námi právo, čest i věky. Nejsnáze toho lze dosáhnout tak, že každého, kdo snad ruší naše kruhy, ba je čeří připomínkami jiného pohledu na svět, obav a pochybností, které jsme sami úspěšně potlačili do podvědomí, diskvalifikujeme ze společenského diskurzu. Zvláště vhodné je tak učinit označením nálepkou, která má potenciál již předem zneplatnit jakýkoliv výrok oponenta – a nám samotným přinést uspokojující potvrzení mravní převahy vlastního stanoviska. Takovým „zúčtovacím“, konečným a veškerou další diskuzi utínajícím, přídomkem se zvláště v poslední době stalo slovo fašista.
Otázka tedy je, kdo je fašista a na základě jakých kritérií? Odpovědět na ni, je ovšem jako holýma rukama chytat úhoře, a to doslova, neboť i jedna z původních sebedefinicí hnutí a ideologie zní: „Fašismus je pohyb“. Z toho také vyplývá skutečnost, potvrzená i historickou zkušeností, že totiž neexistuje pouze jeden fašismus, leč fašismy různé. Následkem jeho různých forem tedy také je, že fašismem není zpravidla to, co je na první pohled nechutné a odporné, popřípadě očividně extremistické. To by ostatně tyto ideologie a tato hnutí již tolikrát nezískaly, a stále neměly potenciál získat vskutku masovou podporu.
Masová podpora, panský nárok a kult modernity
Právě masová podpora je přitom pro fašistická hnutí a ideologie historicky základním předpokladem. Tato hnutí totiž vznáší panský nárok na úplnost – jejich receptem všenápravy, rozřešení veškerých otázek bytí a existence, je přerod celé společnosti v jednotný a jednou vůlí ovládaný (státní) organismus. Taková jedna a jednotící vůle je pak reprezentována ideálně jediným vůdcem, případně v praxi klikou či juntou semknutou kolem něj. Tato jednotící vůle je nesmlouvavá, žádá si každého člověka, ve všech oblastech a v každém okamžiku jeho života, aby z něj učinila především a vlastně jenom buňku společenského organismu, s přesně určeným úkolem a místem. Řečeno s Benitem Mussolinim: „Vše pro stát, nic proti státu, nic mimo stát.“
Bez masové podpory a současně bez mesiášského rozměru svých ambicí fašismus degraduje nanejvýš na pouliční gymnastiku pro pravou ruku, spršku jedovatých slin a oplzlostí, někdy bohužel i na individuální fyzické útoky. Takové jevy jsou sice bezpochyby nepřijatelné a společensky nebezpečné. Dnes se ale spíše v případě jejich nositelů jedná o klony hooligans, kteří si fotbalový klub nahradili (nebo si jej k němu přidali) třeba nějakým „státem“, „národem“. Uvedené jevy však, ať už jako projevy deprivace, frustrace a namnoze i poruch osobnosti, existují samy o sobě a nezávisle na nějaké ideologii či hnutí, a spíše spadají do oblasti sociální patologie a kriminologie.
Individuální zahořklost, předsudky a nenávisti samozřejmě mohou být a jsou fašismem využívány podle okamžité potřeby v jeho boji o místo na slunci. Nicméně pro fašistické ideologie nejsou v celé jejich škále bezpodmínečně nutné (například fašismus italský se nevyznačoval rasismem, který představoval dobový standard společností ostatních imperiálních mocností). A ve své přímočaré a divoké podobě násilné jevy konec konců odporují imanentnímu směřování fašismu k úplnému, dokonalému a všeobsahujícímu řádu společnosti i státu (příkladem je odstavení SA nocí dlouhých nožů).
V tomto směru je daleko případnějším vnějším znakem fašistických ideologií a hnutí kult modernity, technického a technologického pokroku. Tedy nástrojů, které odpovídají fašistické vizi společenského organismu jako výkonného stroje, ovládaného vůdcovskou vůlí a autoritou, a konečně úplného podmanění živého i neživého lidského existenčního prostoru. Na první pohled poněkud absurdně je sice takové tíhnutí k modernosti rámováno souběžně mýtem „tradičních hodnot“. Absurdně ale jenom do té míry, do jaké jsou tyto hodnoty redefinovány a naplněny novým obsahem. Opět při pohledu na historickou zkušenost zjistíme, že instituty jako rodina, rodičovství nebo třeba čest a věrnost se v důkladně organizovaném včelím úlu fašistické společnosti a státu mění jen v kýčovité obrázky. Realita života jednotlivce bezezbytku podřízeného národnímu či státnímu tělesu je zcela jinde.
Fašismus a jeho spojenci
K tomu, aby se fašistická myšlenka mohla vydat ke svému uskutečnění, ztělesnit se v masové hnutí a prosadit reálně svůj panský nárok, potřebuje spojence, který jí poskytne materiální prostředky. Takového přirozeně nachází tam, kde je poptávka po jejím poselství: po přehledně a spolehlivě organizovaném, na povel fungujícím společenském stroji. Nachází jej v okruhu velkého kapitálu – podle místních a dobových okolností pozemkového, průmyslového, finančního. Tímto způsobem je fašistická myšlenka přijímána, kultivována a nakonec zbavována původního plebejství. Bere na sebe podobu nejen salónně přijatelnou, ale i pro masu konzumentů lákavou a svůdnou, jako společné dílo uskutečňované ve vzájemnosti „všech pracujících, zaměstnanců i zaměstnavatelů“.
Připomeňme si různé programy a rituály k utužení pracovních kolektivů a firemní loajality, formy team buildingu, zaměstnavatelem nebo pod jeho patronátem organizované společné aktivit zaměstnanců na pracovišti i mimo něj. Účast na nich je jednoznačně očekávána jako součást „firemní kultury“. Připočtěme k tomu „benefity“ typu investování tzv. kreditů v podnikovém (a pouze managementem podniku, bez účasti zaměstnanců, spravovaném) investičním fondu, kdy je ovšem možno zde vázané prostředky vybírat v závislosti na oddanost firmě hodnocené např. dle délky zaměstnání a nikdy ne zcela, zejména ne v případě rozchodu se zaměstnavatelem. V těchto a dalších podobných metodách současnosti, které často náhle a dalekosáhle pohlcují život jednotlivce nad zákonné, věcné i časové rámce pracovněprávního vztahu, je možné podle mého názoru spatřovat kukaččí vejce mesiášské a totalitární ideologie dneška.
Právě tudy, od hesel „u nás ve firmě jsme jedna velká rodina“, přes „řídit stát jako firmu“ vede dnes jedna z cest k takovému obyčejnému fašismu současnosti. Jistě, není jediná. Nicméně tento příklad ukazuje, že nebezpečí fašistických ideologií a jejich „řešení“ společenských „otázek“ zdaleka netkví ve zvetšelých symbolech, exhibicionistických slovních výlevech, výtržnostech dílem zmatených deprivantů, a rozhodně ne v emotivních projevech zcela normálního lidského strachu z nejistoty a neznámého.
(Text uverejňujeme v spolupráci s českým webovým časopisom !Argument)
Ilustračná snímka: www./pixabay.com
