Spojené státy mají na mapě západní poloviny Evropy stále ještě několik bílých míst, jaké tvoří země, které dlouhodobě vzdorují angloamerickému úsilí obrátit jejich jednání i samotné myšlení proti Ruské federaci. Patří k nim především Srbsko, kterému se na jaře 1999 představilo americké NATO v celé své nepřehlédnutelné a nezapomenutelné „nádheře“. Malé Srbsko (zbytková Jugoslávie) se sice tehdy stalo terčem agrese obrovské přesily NATO, na druhé straně se mu dostalo možnosti ověřit si na vlastní kůži, jak chutná americká zahraniční politika a z jakého materiálu se skládá. Ostatní státy bývalého sovětského bloku zůstaly v tomto ohledu neinformovány, což mnohým jejich obyvatelům, bohužel, vydrželo do dnešních dnů.
Srbský prezident Alexandar Vučić si na bombardování Bělehradu vzpomíná natolik živě, že u něj medové námluvy Západu ani vyhlídka na obrovské falší prosycené vítání a poplácávání po ramenou v Bílém domě a na samolibou oblibu v centru Evropské komise v Bruselu, nedokážou způsobit těžkou amnézii. Nepamatovat si, znamená stále opakovat tytéž chyby, a srbský prezident si pamatovat chce. Všichni rozumní lidé si přejí uchovat historickou paměť, nevyrábět si účelové umělé mezery zahlazující bolavé vzpomínky minulých generací. I ty své vlastní.
Vučić si ale západní, především washingtonskou politiku velice dobře nejenom pamatuje, ale také ji i pochopil v nezbytných širších souvislostech a na plánované časové ose. Proto odmítá zařadit Srbsko do protiruského tábora. Neví, proč by se měli Srbové angažovat v prodlužování světu škodlivé americké dominance a pracovat na zvyšování zisků vojensko-průmyslového komplexu Západu a gigantických finančních institucí a korporací, které pohlížejí na východní Evropu, na bývalý sovětský prostor, výhradně jen jako na válečnou kořist a na druhořadý podřízený svět, jaký si nesmí dovolit sebemenší neposlušnost, natož vzdor. Naprosto logicky si klade otázku, jaká politiky většiny evropských států EU nenapadne ani ve snu. A sice, co dobrého by jejich zemi, Evropě a světu přineslo zhroucení Ruska a další zvyšování zisků západních magnátů? Vučić si odpovídá úplně jasně: NIC DOBRÉHO!
Malé Srbsko, životně závislé na spolehlivých a levných dodávkách energií z Ruska, se samozřejmě ocitá v nelehké situaci. S anglosaskou strategií zaměřenou proti Rusku nesouhlasí, nevidí v ní nejmenší prospěch pro nikoho s výjimkou amerických miliardářů. Ví, že tato strategie vůbec nikomu nepomáhá, že cílí jen na poškození Ruska a na posílení pozice USA. Je cynická a arogantní, neboť ke svému účelu používá jiné státy a národy. A nehorázně lže celému světu! Srbové patří k několika málo slovanským národům, které si ještě pamatují jistou míru slovanské vzájemnosti. Nadto jsou Srbové, stejně jako Rusové, pravoslavní a dobře vnímají fakt, že kyjevský režim a západní Ukrajina začaly pravoslavnou víru i s patriarchy, mnichy a opaty pravoslavných klášterů pronásledovat. Jenže, jak odolávat americkým tlakům, které se de facto rovnají výhružkám a vydírání?
Nadto i v Srbsku existují kruhy, kterým nezávislost státu nic neříká a americká politika ve světě jim nepřipadá odpuzující. Všude v Evropě existují kruhy lidí, kterým nevadí závislost jejich státu, a takto ponížení národa, jen když ony samy kariérně rostou a finančně prospívají. Jak upozorňoval francouzský filozof současnosti, Alain de Benoist, současná evropská demokracie se liší od staré řecké v mnoha ohledech. Tím nejpodstatnějším je ale nejspíš skutečnost, že svobodní plnoprávní Athéňané spolu navzájem sdíleli povinnost k obci (polis, civitas). Individuální svobodu si Řekové nedokázali představit bez svobody obce. Jejich život byl spojen s existencí polis. Naproti tomu mnozí současní „atomizovaní“ jedinci se se svojí „polis“, státem, spjati necítí. Vládnoucí systém právě tuto „emancipaci“ od státu, národa, společné kultury, společného jazyka, společných dějin, dokonce od rodiny a pohlavní identity velice podporuje. Jen ať se lidé nemají o co opřít.
Novoroční dárek Washingtonu Bělehradu
K novému roku dostal Bělehrad od Washingtonu dárek v podobě oznámení o blížícím se uvalení sankcí na největší energetickou firmu Srbska, na NIS (Нафтна Индустрија Србије). Washingtonu vadí, že Srbsko o letošní zimě nemrzne podobně jako mrzne Moldavsko včetně Podněstří, kterým dodávky plynu zastavil Kyjev. Podobně jako je zastavil také Slovensku a Maďarsku coby odpověď na jejich nezávislou a odpovědnou politiku. Největším proviněním srbské NIS, pro které ji mají stihnout americké sankce, je fakt, že 50 % procent akcií společnosti vlastní ruský Gazprom Neft. Takto se Srbsko dopouští té viny, že cca polovina zisků z podnikání NIS plyne do Ruska, které má tu drzost bránit se na ukrajinském území velice užitečným anglosaským plánům na jeho maximální poškození. Skutečnost, že zisky z války na Ukrajině a z mohutného poškozování evropské ekonomiky plynou z největší části do Spojených států, Washington nepovažuje za nemorální.
Přibližně třicet procent NIS je v rukou srbského státu, pět procent vlastní jiná srbská společnost a zbytek je rozdělen mezi minoritní vlastníky. Dost možná mezi nimi chybí vlastníci ze Západu. V tom případě se Srbsko dopustilo dalšího těžkého provinění. Všechno vlastnictví NIS zůstává na Východě! Hanba! Alexandar Vučić bude nucen jednat o tématu s americkým velvyslancem v Bělehradě, který mu (jako gauleiter) upřesní podmínky, za jakých by mohlo Srbsko uniknout americkým sankcím. Jsou odporně jednoduché. Postačí přidat se k nepřátelům Ruska, uvrhnout na Rusko sankce a takto přispět ke zvyšování zisků amerických oligarchů a ke snížení bezpečí v Evropě. (A k dokončení zničení Ukrajiny.) Chce se vlastně jen „maličkost“: Pravoslavné slovanské Srbsko má zradit pravoslavné a z velké části rovněž slovanské Rusko. Je to opravdu maličkost? No, když se vezme v úvahu kvalita morálky, mravnosti a svědomí současných západních „elit“, tak je jasné, že všechny tyto pojmy jsou v jejích očích už dávno na pravdě boží.
Výhrůžkami Bělehradu a tlakem na Vučiće sleduje ještě stále „demokratický“ hlubinný stát (Deep State) ve Washingtonu pořád stejný cíl. Chce poškozovat Rusko, tedy mimo jiné vyhánět další ruské firmy ze spoluúčasti v Evropě, a rozšiřovat evropský prostor pro další zisky USA. Jede se vytrvale podle starého plánu! Po Bělehradu se takto chce, aby se NIS zbavila padesátiprocentního ruského podílu. Po těchto mnoha, velmi mnoha zkušenostech z amerického nátlaku na státy a podnikatele snad už nikoho v Evropě ani nenapadne ještě mluvit o „svobodném trhu“ a o „volné soutěži“ typické pro báječný kapitalismus. Vzpomeneme si jistě snadno, že tyto hodnoty patřily k hlavním argumentům pro přijetí západních pravidel hry v devadesátých letech minulého století. Volná soutěž v kapitalismu a svoboda jeho podnikání a trhů jsou prostě pryč. Obojí se vypařilo jako pára nad hrncem. Americký dolar, americké hrozby, vydírání, nátlak a sankce je zničily.
Jak může Bělehrad čelit novým hrozbám?
Uvidíme, jak toto nové vydírání srbský prezident Vučić, jehož dobrá paměť neopouští, ustojí. Jeho dilema je znovu těžké. Americké sankce ve vedlejším plánu cílí k velkému poškození srbských energetických rezerv, a tím k poškození srbské ekonomiky. Už jednou bylo Srbsko Západem poškozeno. To se psal rok 1999 a NATO v rozporu s mezinárodním právem bombardovalo především srbskou civilní infrastrukturu, což si velice pochvaloval mluvčí NATO, jistý Jamie Shea. Existují o tom dokumentární záznamy. Poté bylo Srbsko Západem poškozeno znovu, když mu bohužel reálný „Shylock“, tentokrát nikoliv plod básnické Shakespearovy licence, skutečně vyříznul z těla „libru masa“. Stalo se v podobě srbské provincie Kosovo. Tehdy projevil Západ ohromné pochopení pro nezávislost albánské populace na srbském státu. A stejně tak aktivně podpořil tamní teroristickou vojenskou organizaci zvanou Kosovská osvobozenecká armáda, později čelící mnoha obviněním z válečných zločinů, za něž soudní tribunál „vítěze“ pachatele samozřejmě nepotrestal. Inu, Západ pod americkým dohledem je jako rozmarný a požitkářský Zeus. Jednou se nejvyšší Olympan z neznámých důvodů rozhodne konat dobro, podruhé opět z úplně neznámých důvodů spáchá ohromné zlo. Dia ovšem nikdo nenapomíná! Co Bílý dům činí, člověk, neposuzuj!
I kdyby Alexandar Vučić tuto novou zkoušku neustál, i tak obdrží od historie nesrovnatelně lepší známku než téměř všichni vládní politici ze siamských dvojčat NATO/EU. Čest budiž převzácným výjimkám. Je jich méně než šafránu. V této chvíli si srbský prezident objednal telefonní rozhovor s prezidentem Ruské federace. Budou spolu hledat nějaké řešení. Ve hře může být – což Vučić nerad připustil – i možnost, že Srbsko od Gazpromu odkoupí jeho podíl v NIS. Vučić ale slíbil, že se pokusí toto řešení nezvolit.
Co ale může malé Srbsko s cca 9 milióny obyvatel dělat, když USA mají pod kontrolou miliardu? A k tomu dolar, sankce a nadnárodní a mezinárodní instituce? Jestliže jsme se pokusili srovnat starou řeckou demokracii s „demokracií“ současného Západu, pak můžeme analogicky srovnat i působení římského impéria a Spojených států na okolní svět. Zatímco Římané oplodnění řeckou kulturou alespoň v západních částech starověkého Středomoří vedle legií přiváděli do provincií také římské právo, vzdělanost, architekturu, silnice, vodovody a obecně dost často skutečně vyšší kulturu, současné Spojené státy dokazují, že zákony a právo jsou v jejich očích bezcenné. A o jiných amerických importovaných „dobrodiních“ raději ani nemluvit…
Jen na okraj: Kyjev nechává mrznout Moldavsko. Proč to dělá?
V souvislosti s tématem srbské NIS a obecně vůbec s dodávkami ruských energií je rovněž zajímavé, proč se kyjevský režim rozhodl zastavit ty dodávky ruských energií, které postupovaly do části Evropy přes Ukrajinu, a kyjevský režim za ně inkasoval nemalé tranzitní poplatky. Možná se jedná nejvíce a aktuálně o Podněstří. To je úzkým pruhem území (něco málo přes 4000 čtverečních kilometrů), které se v roce 1991 odtrhlo od Moldavska. Původně území, koncem 18. století, dobyli Rusové na Turcích a připojili k Novorossiji (Novorusko), což je právě oblast o rozloze necelé východní poloviny současné Ukrajiny, jak její území určilo bolševické vedení sovětského Ruska v Moskvě v době formování SSSR. Většina obyvatel Podněstří mluví rusky a podobně jako Donbas odmítlo sdílet jednu státnost s režimem vládnoucím v centru státu. V Moldavsku, které rovněž vinou Kyjeva (ale také i nezaplaceného dluhu u ruského Gazpromu) trpí výpadkem ruských energií, zůstala u moci prezidentka s rumunským pasem, M. Sanduová. Stalo se tak díky korespondenčním volebním hlasům ze Západu. (Ty z Ruska asi samy od sebe nějak sublimovaly.)
Sanduová se usilovně snaží plnit přání Washingtonu a obrací svoji maličkou, a dokonce politicky rozdělenou zemi se dvěma a půl miliónem obyvatel proti Rusku, čímž riskuje osud Ukrajiny. Sanduová již ztotožnila moldavštinu s rumunštinou a není vůbec vyloučeno, že dostane zemi s politicky rozdělenou populací do NATO i EU prostým připojením k Rumunsku. Kdyby moldavští voliči urputně trvali na politické změně a volili „nevhodně“, tak by jiná cesta naplnění přání Washingtonu pro Sanduovou nezbývala.
Moskva Ponděstří během celé jeho existence jako samostatný stát neuznala. Podobně, jako osm let váhala s uznáním Doněcké lidové republiky a Luhanské lidové republiky. Nicméně, Rusko obyvatele Podněstří podporuje. Nemá ale s Podněstřím společnou hranici a Moldavsko (i s Podněstřím) nemá ani přímý přístup k Černému moři. Je od něj odděleno úzkým pásem ukrajinského území. Takto se tato oblast komunikující a spolupracující s Ruskem stává de facto rukojmím kyjevského zastavení dodávek a neplacení dluhu za plyn ruské společnosti Gazprom. Časová shoda mezi zastavením dodávek plynu přes Ukrajinu a rozhodnutím Kišiněva rozporovat a nezaplatit dluh za plyn Rusku, je poněkud nápadná. Gazprom oznámil, že je ochoten dodávat plyn přes turecký TurkStream, ale ne dříve, dokud Moldavsko nezaplatí svůj dluh. To ale nejspíš – s jistotou plynu dodaného z Rumunska – nejspíš po dohodě s Kyjevem blokuje platby do Ruska jakoby ve snaze „neposílat Rusku peníze na válku“. To, že tyto peníze za dodaný plyn Kišiněv reálně dluží, nikoho netrápí. Plnit závazky vůči Rusku Západ nevyžaduje. Navíc „černého Petra“ má obdržet Moskva, nikoliv Kyjev. Kišiněv sice neplatí, ale Rusko má plyn posílat dál náhradní černomořskou cestou, a to zadarmo. Sanduová tvrdí, že hlavním příjemcem plynu bylo Podněstří, takže platit by mělo ono. Jenomže de iure zůstává Podněstří součástí Moldavska, které odmítá jeho osamostatnění. Podněstří navíc dodávalo a dodává do Moldavska většinu elektrické energie.
Pro Rusko je tedy takto problémem především Podněstří, které doplácí na nejspíš úmyslné dluhy Kišiněva a na společnou politiku Washingtonu, Kyjeva a Sanduové v Moldavsku. Zůstává tak odříznuto od případné pomoci ze strany Ruska. Moldavsko sice rovněž trpí odstavením od dodávek ruských energií, ale může mu pomoci a také pomáhá Rumunsko, jehož obyvatelstvu Spojené státy zakázaly zvolit si prezidenta podle svého přání. Washington ví nejlépe, kdo má být kde prezidentem! A Bukurešť se podle toho zařídí.
Jak je vidět, mnohé kamínky v mozaice amerických strategií a zájmů do sebe dokonale zapadají. Moskva chce Podněstří pomoci, ale nemá, jak mu dodat energie, kterých má sama nadbytek. Leda zapomenout na dluh Moldavska a dále dodávat Kišiněvu plyn zadarmo. Ostatně, i bývalý ukrajinský prezident, Zelenskyj, několikrát projevil přání, aby se Rusku za žádné dodávky zásadně neplatilo. Rusko se má prostě okrádat, dokud se nepodvolí a nevydá všechno, co má.
Má být touto podivnou hrou s nedodáváním plynu a s odmítáním platit dluhy Moskva opět donucena k vojenské akci? Má být přinucena zrychlit postup na Západ? Od Chersonu k Oděse a potom do Podněstří to už není více než nějakých 200 kilometrů po souši. Možná ani ne tolik. Kyjev jistě nerozhodl o zastavení dodávek do několika evropských zemí sám od sebe. Vždyť mu to ještě více sníží už tak trvale klesající podporu Evropanů, a to nejenom zemí, které zastavení dodávek plynu postihlo. Kritická situace v Moldavsku je ale pro Washington, zdá se, z nějakého důvodu natolik důležitá, že pověst kyjevského režimu obětuje.
Nedostatek energií už v Podněstří vyřadil z provozu většinu tamního průmyslu. Obyvatelstvo skutečně mrzne a obytné domy nesvítí. Schopnost produkovat a prodávat dál elektřinu se ztrácí. Cílí tato taktika k vyvolání konfliktu Podněstří s vládou v Kišiněvě? V zájmu „bezpečí“ by tam mohlo být povoláno vojsko posílené o Sanduovou pozvané „dobrovolníky“ ze zemí NATO. Očekává Washington, že se pak do věci zapojí Moskva, která má v Podněstří mírové síly, a že se v Moldavsku takto otevře druhá horká fronta? Těžko říci, jaké plány má Washington, zejména když se ještě stále neví, kdo vlastně vládne Bílému domu?
