Politický systém, v němž žijeme, má mnoho různých vlastností a není snadné vyjádřit je ve všeobjímající zkratce. Jedním z jeho zdaleka nejnápadnějších znaků nicméně je, že zoufale nevěří sám sobě.
V poslední době jsme to názorně viděli v reakcích politiků na výsledky volebního sjezdu sociální demokracie. Objevily se až hysterické výkřiky o tom, že demokratická levice bude pohlcena bolševiky, sociální demokraty čeká další Fierlinger a celá společnost je ohrožena nástupem normalizačních komunistů.
Vím, že je to při současném charakteru naší politické elity a při dnešní úrovni médií, která jí slouží, úkol téměř nadlidský, ale pokusme se přece jen o aspoň trochu střízlivý a věcný pohled na celou záležitost.
Co se vlastně přihodilo? Sociální demokracie, která vypadala především zásluhou Miloše Zemana, Jiřího Paroubka a celé řady jejich spolupracovníků ve své době jako silná, solidně vystavěná a perspektivní politická strana, zažila velkou implozi, zhroutila se sama do sebe, načež proběhlo štěpení. Všechno to mělo rysy spíše fyzikálněchemické reakce než společenského procesu probíhajícího na úrovni racionálně jednajících lidí sledujících společný zájem. Jisté je jedině to, že komunisté neměli s tímto rozkladem sociální demokracie pranic společného. Už od dob bohumínského usnesení byli programově drženi v karanténě. Přesto se dnes najdou v sociální demokracii lidé, kteří mají z komunistů panickou hrůzu. Po tom, co během své někdy až hvězdné politické kariéry provedli, neměli by se bát spíše sami sebe? Proč by měli komunisté ničit někoho, kdo se dokáže v historicky krátkém čase spolehlivě zlikvidovat docela sám?
Čím tyto strachy a obavy vysvětlit? Žijeme prostě v systému, který nevěří, že to, co o sobě tvrdí, je skutečně pravda. A tato nedůvěra v sebe sama je nakažlivější než covid. Je to opravdu zvláštní. Proč takový strach z návratu komunistů, když již dvě generace budují prosperující kapitalismus, který se po všech stránkách ukázal mnohem výkonnější než to, co zde bylo předtím. Je to systém, který přinesl nejen nebývalý hospodářský vzestup, jak nám na číslech dosvědčí k tomu školení ekonomové. Přinesl i svobodu slova, takže člověk může evidentně psát o čemkoliv a až na zcela nepatrné výjimky se nemusí obávat, že bude za své názory popotahován. Žijeme ve svobodném systému, kde si každý může vyjet na jak chce dlouho kamkoliv a kdokoliv si může přijet na jak chce dlouho k nám.
Přesto všechno jsou mezi námi stále takoví, kteří se obávají návratu normalizačních kádrů. Vynecháme-li pana prezidenta a jeho první dámu, měli bychom uznat, že nic takového nehrozí. Neprotekční normalizační kádry jsou naopak podle zákona vypracovaného lidovcem Marianem Jurečkou zbaveny části svého důchodu a mají svých vlastních problémů dost a dost. Jak neskutečně ustrašení musejí být politici, kteří se přesto obávají jejich návratu? Jak zakomplexovaní musejí být dřívější přední sociální demokraté, kteří ze strachu z komunistů odcházejí ze strany, ale také novináři a komentátoři, kteří jejich obavám přizvukují, a pravicoví politici, kteří si zoufají SPOLU s nimi.
Měli bychom si snad položit úplně jiné otázky. Proč se vlastně sesypala sociální demokracie jako domeček z karet? Jakou úlohu v tom hrály zájmy zákulisních hráčů, jakou úlohu docela obyčejná korupce, jakou úlohu sehrály osobní animozity a co způsobila naprostá neschopnost lidí, kteří byli placeni za to, že vývoj strany analyzují. Pokud budeme podobné otázky ignorovat, nestaneme se imunní vůči jejich recidivě kdykoliv v budoucnosti.
Neméně závažné otázky stojí před těmi, kdo se snad budou pokoušet nějakou formou koordinovat vystupování levice tak, jako se to již po nějakou dobu děje na pravici. Každá z otázek vznesených výše bude přitom muset být znovu položena. Jen s tím rozdílem, že se už nebude týkat jen jedné strany, ale tříště stran, hnutí, sekt a straniček, z nichž každá bude mít snahu vydávat se za levicovější, zodpovědnější a mnohem uvědomělejší, než jsou ty ostatní. Zvenčí budou přitom všechny obviňovány z choutek po vyvlastňování a ze sloužení cizím zájmům. Budou je obviňovat ti samí, kteří podporují vyvlastňování od zbytků suverenity ze strany Bruselu a jezdí se školit do USA, jak neprosazovat cizí zájmy.
Strašení hrozbou komunismu zrovna v době, kdy je levice celoevropsky na ústupu, bude nadále odvádět pozornost od otázky snad ze všech nejzásadnější. Jak to mají zbylé síly na levici udělat, aby si aspoň mezi sebou začaly trochu věřit v systému, který nevěří sám sobě.
Uverejňujeme v spolupráci s českým webovým časopisom !Argument. Článok nie je určený pre šírenie na iné weby.
