Proč na nás z každého sloupu musí zírat Fiala?

Negativní kampaň, připomínající světovou nemožnost Petra Fialy, je symbolem dnešních politických debat, jejichž aktéři se nezmůžou na více, než strašení Babišem či Fialou.

Volby jsou sice ještě daleko, ale jak bude vypadat souboj stran o voliče, už si umíme představit. Politici budou vysvětlovat lidem, co špatného si mají myslet o konkurenci. Vládní strany budou strašit Babišem, opozice Fialou. Sázka na negativní kampaně je vcelku pochopitelná. Znemožnit soupeře je snazší, než naklonit si voliče na svou stranu. Volby nevyhrává lepší, ale méně špatný. Vládnou ti, kteří zbyli, když ostatní byli úspěšně marginalizováni, pošpiněni, znectěni a skandalizováni. Při poslední volbě prezidenta nám takto zbyl marketingový produkt, se kterým je dle průzkumů veřejného mínění spokojena polovina občanů. Technicky vzato je to terno a pro politické marketéry výzva, protlačit příště na Hrad houpacího koně.

Nelze-li se negativní kampani vyhnout, neboť kdo neznevažuje soupeře, ten vypadá, že nemá argumenty, neznamená to, že negativní kampaň nemůže obsahovat pozitivní poselství. Když dnes ANO zamořuje veřejný prostor podobiznami učitele Petra Fialy s informací, že se jedná o nejnemožnějšího předsedu vlády široko daleko, jde o nošení dřeva do lesa. Pozitivním přístupem budiž slib, že bude-li zvolena opozice, zruší všechno, co Fiala zavedl, způsobil, zavinil či zprasil.

Obecně ovšem u negativních kampaní nemáme jistotu, že co se v kampani kritizuje, nebude po volbách pokračovat. Vše, čím nás legislativní šikana omezuje na svobodě a snižuje životní úroveň, někdo zlovolně uzákonil. Problém je ovšem v tom, že opozice po svém vítězství všechny ty zlovolnosti nechává v platnosti. Přitom vše, co lze společnosti vnutit, lze také zrušit. Viz trumpismus, kdy se v Americe v souladu s volebními sliby vítěze úspěšně dělá inventura přebujelé byrokracie, ruší ideologická cenzura a připouští demokracie.

Je-li smyslem negativní kampaně pouze výměna politiků u moci, společenský užitek takových kampaní je nevalný. Politici se rvou jen o to, která parta bude beneficientem korupčního režimu, ve kterém funguje politický systém. Ne náhodou si vláda s opozicí a za podpory mejnstrýmových médií notují, že politická soutěž se má vést v rámci stávajícího systému. Systém je pomyslné hřiště, na kterém si politici vzájemně teatrálně trhají vlasy a okopávají kotníky, aniž by se tím pro občana cokoli změnilo.

V rámci systému, který vykazuje zjevné vady a nedostatky, na sebe navazují party politiků, tvářících se, že jsou znesvářené na život a na smrt. Tato absurdita je prezentována jako žádoucí kontinuita. Přitom nejde o nic jiného, než o postupné utahování šroubů v procesu osekávání občanských svobod a politici tak činí v žoldu asociální oligarchie. Samozřejmě by se mohli chovat jako velkorysá vláda a konstruktivní opozice, být v té službě oligarchům soudržným týmem, co má společné noty. (Konec konců tak i fungují, když nejsou zapnuté kamery a mikrofony.)

Poptávat konstruktivní opozici v rámci vadného systému ale nedává smysl. Bylo by to jako očekávat od politiků přiznání, že jim je zájem občanů ukradený, a jsou si svou mocí jistí natolik, že službu občanům nemusejí ani předstírat. Tak mocní ale nejsou, a proto jim nezbývá, než se veřejně plísnit, peskovat a urážet. Dá se to pochopit. Proč ale kvůli tomu na nás z každého sloupu musí zírat Fiala?

(Komentár vyšiel na ParlamentníListy.cz)

Foto: Archív I. H.