„Poslední zhasne.“

Řekne-li se: „Poslední zhasne“, víme, že je to o nás. Ne, že bychom to tak chtěli, jen tušíme, že to tak dopadne. Jako vždycky. Vítěznou stranu volíme až na poslední chvíli, kdy už je to bezpečné, neboť ostatní už obrátili kabáty před námi. Ne, že bychom snad byli zbabělí – jenom zkrátka neradi riskujeme. A jelikož se vždy nakonec ukáže, že změnou se svět posunul z bláta do louže, nesejde příliš na tom, kdo z bláta do louže spěchal první a kdo v blátě jako poslední zhasnul.

Potřeba změny nesouvisí přednostně s objektivní snesitelností, respektive nesnesitelností poměrů. Důležitější je naše schopnost, anebo ochota stávající poměry snášet. Schopnost přežít souvisí s kreativitou. Kreativita se bere jako komparativní výhoda, nicméně za situace, kdy se nabízí opustit jisté pro nejisté, se z kreativity snadno stane handicap. Než se vzepřít nepohodě, raději se kreativně na nepohodu adaptujeme.

Žijeme tady a teď. Život je plynoucí přítomnost. Minulost je pasé, budoucnost je ve hvězdách. Ale i přítomnost, která je jistá, se v průběhu života mění, jak člověku přibývají zkušenosti anebo jak mu ubývá sil. Podobně je tomu u společností, které se rodí, rostou, sílí, stagnují a nakonec degradují a zanikají. Tento cyklus od zrodu ke zmaru zná historie jako střídání režimů, ale také jako střídání civilizací. Vlastně je to fascinující dobrodružství, kterého jsme svědky i aktéry. A občas žel oběťmi.

Na otázku, kdy je ideální zasadit strom, se odpovídá, že před deseti lety; a druhá nejlepší možnost je teď. Stejné je to se zachraňováním civilizace. Ideální by bylo, kdyby generace, které dnes lamentují nad úpadkem Evropy, naučily v minulosti své děti matematiku, aby z nich vyrostla chytrá generace, která si umí spočítat, že dva plus dva jsou čtyři. Druhá nejlepší možnost je učit dnes matematiku vnuky. Budoucnost je otevřená. Zánikem toho, co nefunguje, se vždy otevírá prostor pro alternativu, která je údělem člověka po katastrofě.

V periodě, kdy míří Evropa ke dnu, se naše kreativita omezuje na individuální minimalizaci škod, které vrší nekvalitní, vyšinuté a zkorumpované elity. Chybí intelektuální potenciál pro společné kroky dobrým směrem. Chybí nápady, jak vycouvat ze slepé uličky. A chybí lidé, kteří by uskutečnili eventuální spásnou vizi. Je to stav, kdy se už jenom čeká, až poslední zhasne. Víme, že to budeme my, ale nezdá se, že musíme spěchat.

Co s načatým večerem? Je tady starý dobrý Franz Kafka, znalec tohoto středoevropského regionu, s jeho nadčasovým postřehem, že dobří kráčejí vyrovnaným krokem – a ostatní kolem nich tančí dobové tance. Od kolabujícího systému nečekejme zastání. Evidentně žijeme kritický mezičas: Člověk se už nemůže opřít o stát – a stát se ještě nedokáže opřít o člověka. Neexistuje-li ovšem společenská nabídka, reflektující potřeby občana, je zde vždy možnost být sám sobě odpovědným občanem. Být důstojně sám sebou je nejlepší recept do provizoria. Tím se určitě nic nezkazí.

(Komentár vyšiel na ParlamentníListy.cz 16. marca 2024)

Úvodné foto. Archív I. H.)

(Celkovo 330 pozretí, 1 dnes)

Ďalšie články:

Facebook
Telegram
Twitter
Email

Pridaj komentár

Vaša e-mailová adresa nebude zverejnená. Vyžadované polia sú označené *

Účet Klubu Nového slova – IBAN: SK8211000000002624852008
variabilný symbol pre Slovo 52525

Týždenný newsletter