V dnešním nepřehledném světě je zcela legitimní panikařit: Co s námi bude!? Budoucnost je předvídatelná hůře než kdysi i proto, že není jasné, kdo jsme my. Platí ještě, že jsme občany suverénního národního státu, definovaného hranicemi, vlastními zákony, společným jazykem, historií a spravovaného politiky, které si průběžně volíme? Anebo již jsme fakticky občany Evropské unie, která vykonává nad národními státy dozor, místo aby jim poskytovala servis?
Otázka na identitu je zásadní, ale odpověď není jednoznačná. Význam a síla národních států klesá, zatímco moc unie roste. Je to dáno volným přeshraničním pohybem lidí, zboží a kapitálu, nadřazeností unijní legislativy nad zákony jednotlivých států a konečně bruselským vměšováním se do vnitřní politiky členů, pod záminkou ochrany společných hodnot. Jsou lidé, a není jich málo, kteří považují národní stát za přežitek, identifikují se s Evropskou unií a perspektivu vidí v její komplexní integraci: Národní státy splynou v jeden stát a nejlépe i jeden národ evropský.
Komplikací je, že kultury, tradice, ekonomiky či zájmy jednotlivých členů EU nejsou ideálně kompatibilní. S členstvím v EU jsou spojena jak pozitiva, tak i negativa. EU je klub, ve kterém mezi rovnými jsou někteří rovnější. Původní společenství se rozrostlo o východní periferie, u kterých se nikdy nepředpokládalo, že jejich obyvatelstvo dosáhne stejnou životní úroveň, jaká je na Západě. Jednotný evropský stát, ze kterého by stejně profitovali všichni jeho občané, nebyl ani není na programu. Integrací se ve skutečnosti myslí pouze unifikace a centrální dozor tam, kde to je výhodné pro nadnárodní korporace.
Je-li řeč o státnosti, myslí se tím státnost hybridní. Občané mají při volbě národní reprezentace na výběr mezi politiky, kteří jsou k EU servilní, anebo politiky, kteří EU oponují. V prvním případě je důsledkem rezignace na státní suverenitu výměnou za pochvalu od bruselské vrchnosti. V druhém případě i jen pouhá verbální artikulace národních zájmů vyvolává hněv bruselské vrchnosti a její páté kolony v příslušném státě. Oponentní názor se v EU netoleruje, takže volba politiků, usilujících o suverénní státní politiku, znamená koledovat si o malér.
Jiná než hybridní státnost není v EU možná. Brusel národní státy potřebuje, aby udržel pohromadě nesourodý evropský živel, pytel blech. Současně ale nemůže připustit suverenitu národního státu, jeho nezávislost, protože lokální demokracie by škodila globálnímu byznysu. Dnešní EU je nesvéprávný nadnárodní klub, zadlužený u bankéřů a kontrolovaný nadnárodními korporacemi. Nabízí mizernou budoucnost, na kterou jako Evropané nemáme prakticky žádný vliv. O moc lépe na tom ale nejsme ani jako občané národního státu, který je nesvéprávným členem onoho nesvéprávného klubu.
Současný stav, tedy zmíněná hybridní státnost, je historická anomálie, neudržitelný politický koncept. Otázkou ovšem je, zda jsou neudržitelné národní státy odpovědné za to, co není v jejich kompetenci, anebo zda je neudržitelná EU. Která je evidentně naprosto nekompetentní.
(Komentár vyšiel na ParlamentníListy.cz 27. januára 2024)
Foto: Archív I. H.
Jedna odpoveď
A o to aj v skutočnosti šlo, dostať Európsku úniu do zneschopnenia, chaosu, marazmu a zadĺženosti. I. Hoffman so zhrnul v jednej vete: „Dnešní EU je nesvéprávný nadnárodní klub, zadlužený u bankéřů a kontrolovaný nadnárodními korporacemi. Nabízí mizernou budoucnost, na kterou jako Evropané nemáme prakticky žádný vliv.“
Tento naštartovaný proces sa darí (kreátorom dejín/globalistom) úspešne akcelerovať (zjavnejšie od r. 2019) a Európania nemajú ako sa tomu efektívne a v reálnom čase brániť a ubrániť. Ono stačí 3-4 roky záškodníctva vládnuceho kabinetu EÚ, aby sa pre niekoho chcený a pre niekoho (krajne) nechcený výsledok dostavil. Premyslená stratégia sa vydarila, EÚ je úspešne vtiahnutá do vojenskej i ekonomickej kauzy Ukrajina, podieľa na financovaní a na zárukách za úvery Ukrajine, má už zoskratovaný zahraničný obchod s Ruskom, cenová inflácia už nastúpila a účinne pôsobí, ekonomika EÚ si pohoršila a zásadne stráca na výkonnosti i konkurencieschopnosti vo svetovom obchode – no a to všetko (ako deštrukčné faktory) v jednom celku úplne stačí. Opätovne sa potvrdzuje už známa (historická) axióma – veľkokapitál manipuluje politiku. Politici (vo vedení EÚ) nie sú svojprávni a nesledujú čo najlepšie záujmy občanov EÚ a svojich kontinentálnych podnikov, ale sledujú (skrytý) diktát globalizačného veľkokapitálu. Na jednej strane – vplyv a interakcia vzťahov medzi politikmi a ich voličmi v dlhých volebných periódach (4-5 rokov) a na druhej strane – vplyv a interakcia vzťahov medzi politikmi a veľkokapitálom (ktoré sú priebežné, nikdy neustávajúce a teda trvalé) sú absolútne rôzne, nesúmerné a je jasné, že to občania EÚ (ako len voliči v dlhých časových periódach) v tomto strete (kolízii) záujmov nemôžu vyhrať (nemajú ako).