O druhém výročí

Strach z války byl v Evropě dlouhá léta neznámý pojem. A ani dnes, kdy se o hrozbě války mluví a v našem sousedství ji můžeme pozorovat v reálu, nelze říct, že by válka naháněla strach. Nemáme totiž s válkou osobní zkušenost. Neumíme si ji, a sebe v ní, představit.

Války minulé zhodnotili jejich pamětníci coby čiré zlo, tragédii a zmar, a je jisté, že války příští se budou hodnotit stejně. Přesto pozorujeme, jak má pro lidi znuděné dlouhým mírem válka své kouzlo. Těší se z existence nepřítele, kterého lze porazit v boji. Po generacích vyznávajících pacifismus přicházejí generace militantní, kterým imponuje konfrontace. Podle průzkumů mimochodem roste podpora povinné vojenské služby.

Souhlas s válkou předchází důvodům k válce. Obraz nepřítele není důsledkem konfrontace, nýbrž její příčinou. Temná potřeba někým pohrdat, nenávidět, si hledá cíl dávno před tím, než se pro konfrontaci najdou racionální argumenty. Válka není reakcí na nepřátelství. Je nepřátelstvím.

V historii se války vedly o území, o obyvatelstvo, které si vítěz podmanil. V moderních válkách jde o peníze. Typicky se pro válku uměle vytvoří záminka. Ta ospravedlní trestní výpravu proti zlosynovi, který shodou okolností vlastní ropu. Někdy je ale smyslem války válka samotná, coby příležitost vydělat na kontraktech s armádou. Ze státních rozpočtů se místo veřejné infrastruktury a sociálních výdajů financují pro vojáky zbraně, munice, uniformy a proviant. A válka je samozřejmě příležitostí zbrojit.

Politicky válka představuje alibi pro politiky. Válka je univerzální lék na krize všeho druhu: Na krizi z nedostatku i na krizi z nadvýroby. Válka umožňuje omezit občanská práva, zákonné nároky i svobodu slova. Vojnu logicky provází nepohoda, nedostatek, chaos, bída, nesvoboda. Válka pravidelně přichází, když hrozí, že by prospěch ze společenského pokroku mohla mít kromě privilegované elity i široká veřejnost. S tím totiž systém založený na konkurenci a konfrontaci nepočítá. Neviditelná ruka trhu svede kapitál pouze koncentrovat. Na jeho spravedlivou distribuci nemá know-how.

Funkcí války v kapitalismu je restart systému. Kapitalismus je totiž něco jako bájný Fénix, který se rodí z popela. Když společnost zbohatne, stává se pohodlnou, línou, ztrácí motivaci tvrdě pracovat. K opětovnému nastartování ekonomiky, ale i společenské dynamiky, potřebuje kapitalismus trosky. Zmar. Bez válečné sebedestrukce hrozí kapitalistům socialismus!

Čeho se politik děsí, co mu způsobuje nespavost a noční můry, je společnost, která by ho nepotřebovala. Společnost harmonická, svobodná, mírumilovná. Společnost sebevědomých občanů, kteří odmítají politický dozor. Je to strach ze sociální spravedlnosti, mezigenerační solidarity a tolerance jinakosti, kvůli kterému politik preferuje konfrontaci a před mírem instinktivně upřednostňuje válku.

Otázka nestojí, zda nás politici zavlečou do války. Určitě ano. Jde pouze o to, kdy to bude, s jakým nadšením to uvítáme – a zda to bude válka poslední.

(Komentár vyšiel ParlamentníListy.cz 24. februára 2024)

Úvodné foto: Archív I. H.

(Celkovo 460 pozretí, 1 dnes)

Ďalšie články:

Facebook
Telegram
Twitter
Email

One thought on “O druhém výročí

  • 26. februára 2024 at 17:04
    Permalink

    Čítam príspevky Ivana Hoffmana a v absolútnej väčšine s ním súhlasím. Ba nielen súhlasím, ale aj úprimne obdivujem jeho vhľad do vecí a schopnosť analýzy. Vždy mieri k podstate problému a jeho myšlienky sú dôležité aj inšpiratívne. Aj v tomto príspevku veľmi jasne a stručne vystihol, čo znamená politika vojny pre kapitalizmus/imperializmus, a zároveň načrtol takmer zúfalú či beznádejnú súčasnú situáciu globálneho vojnového šialenstva. Akoby vojnová mašinéria Západu už bola naštartovaná a nič ju nemohlo zastaviť. Akoby tí, čo chcú zničenie Ruska (politický cieľ Západu) dospeli k tomu, že je potrebná totálna vojna (hlavný politický prostriedok Západu pre tento cieľ) proti nemu. Aj keď rozumom tento apokaliptický politický kalkul môžeme pochopiť ako celkom reálny, nielen rozumom, ale aj celým ľudským založením ho zároveň musíme zásadne odmietnuť ako koniec všetkej ľudskej, nielen politickej, racionality (a nielen racionality). Možno I. Hoffman vie niečo, čo my ostatní nevieme, ale fatalistický záver tohto jeho článku by som navrhoval brať skôr ako “posledné zvonenie”, ako vážnu výzvu začat robiť niečo proti tomu. Ak ešte existujú politici, ktorí nestratili rozum a humanitu, musia začať konať. A ak neexistujú, musia začať konať všetci ostatní “nepolitici”, pretože nikto z nás tu nie je na to, aby bol rukojemníkom pochabých a slabomyseľných politikov. Ani ľudstvo neprešlo svoje strastiplné dejiny na to, aby jeho existenciu ukončili tí, čo si nevidia ďalej od nosa a vidia iba svoje nízke a podlé záujmy niekoho buď totálne ovládnuť, alebo (ak sa to nedarí), jednoducho ho zničiť. To mohlo fungovať kedysi, dnes to znamená sebazničenie. Hoci pri súčasnej úrovni politickej stupidity tých, čo svoju spásu vidia vo vojne, platí, že im čosi také ani nemôže “dôjsť”, pretože obsahom ich vedomia je len velikášstvo, arogancia a slepota. Musia sa objaviť sily mieru, ktoré prevládnu nad silami vojny.

    Reply

Pridaj komentár

Vaša e-mailová adresa nebude zverejnená. Vyžadované polia sú označené *

Účet Klubu Nového slova – IBAN: SK8211000000002624852008
variabilný symbol pre Slovo 52525

Týždenný newsletter