Neměla by OSN opustit „americké zajetí“ v New Yorku?

Nikoliv, nikdo neplánuje přemístit hlavní sídlo Organizace spojených národů (OSN) z území Spojených států do některé neutrální země, v níž by například o udělení vstupních víz pro diplomaty 193 zemí světa a o prostoru jejich povoleného pohybu nerozhodovaly orgány USA. Možná může zůstávat tato nejprestižnější mezinárodní organizace na území hegemona jednoduše proto, že v současné epoše jeho dominance de facto neutrální státy už nikde na planetě neexistují. Jedno z vedlejších sídel OSN se sice nachází v Ženevě, nicméně neutralita Švýcarska se v posledních třech letech ukázala být čirou iluzí.

Jaké to je, když se nějaká „nadnárodní“ či mezinárodní instituce těšící se dokonce značné autoritě ocitne ve sféře plného vlivu některé světské moci, ukazuje historický příklad přenesení papežského úřadu z Říma do francouzského Avignonu, kde se papež stal de facto (nikoliv de iure) vazalem francouzského krále Filipa IV. zvaného „Sličný“.

Tento příběh vedoucí postupně k velkému schizmatu západního křesťanství, dokonce k periodě, ve které měli křesťané na Západě papeže tři, stojí alespoň za několik řádek. Filip I. „Sličný“ (1268 – 1314) byl mocný ambiciózní král, který prosazoval své zájmy bez velkých skrupulí. Zničil templářský řád, dokonce několik templářů poslal na hranici. Vedle toho měl ale spory s římskou kurií i samotným papežem Bonifácem VIII. Ty vyřešil roku 1305 přenesením papežství z Říma, jenž se nacházel v hlubokém úpadku, do jihofrancouzského Avignonu. Tam Filip prosadil na papežský stolec francouzského duchovního Bertranda de Goth, jenž přijal jméno Klement V.

Byl to inteligentní člověk, nicméně jeden z těch, kteří chápou, že je prospěšné svému chlebodárci sloužit, než jakkoliv vystupovat proti němu. Touto filozofií se ostatně řídí i naprostá většina současných „politiků“ a „novinářů“ na Západě. Sídlem papeže se stal roku 1309 Avignon. Papežům, kteří následovali v „avignonském zajetí“ se ve městě nejspíš líbilo. Avignon se nachází v malebném přírodním rámci, který byl tehdy jistě ještě zajímavější, než je tomu dnes. Měli pouze jeden problém. A sice ten, že museli sladit svoji vysokou duchovní funkci s přáními a potřebami tohoto francouzského panovníka a jeho následovníků. Zkrátka, byl zde hegemon, což je vždy znakem toho, že nad ušlechtilými vizemi, někdy i nad Bohem, stojí přání světská, soukromá.

Takto začaly velké otřesy v církevním světě, jež později vedly k schizmatu při existenci dvou papežů, a nakonec volbou Jana XXIII. i k papežům třem. Schizma v církvi odstranil až církevní koncil v Kostnici, kterému předsedal syn císaře římského a krále českého Karla IV., Zikmund Lucemburský. Výsledkem jednání koncilu bylo sesazení dvou papežů a odvolání toho třetího, takže mohl být opět zvolen papež jediný se sídlem v Římě, a tím se stal Ital z Říma, Odo de Colonna, jenž usedl na papežský stolec se jménem Martin V. Krátce předtím koncil v Kostnici odsoudil na smrt českého reformního kazatele, Jana Husa, a o rok později také jeho kolegu Jeronýma Pražského, jemuž dějiny neprávem věnují minimální pozornost.

Tolik příběh z dávných dějin, v němž se nejprestižnější instituce západního křesťanství ocitla pod dohledem jedné středověké mocnosti, jejíž král a s ním i jeho dvůr dokázali podřídit její fungování svým mocenským zájmům. Historia magistra vitae. Ano, lidé by neměli zapomínat na dějiny. Organizace spojených národů byla založena hned po válce, tedy už v roce 1945, jako nástupkyně Společnosti národů. Jejími členy jsou téměř všechny státy světa, které se těší mezinárodnímu uznání. Ve svých stanovách má OSN uvedeno, že tyto národy sdružené v OSN jednají „na principu suverénní rovnosti“. Potíž je ale v tom, že delegáti zastupující národy a státy v OSN, mohou ve skutečnosti užívat „suverénní rovnosti“ pouze za předpokladu, že na Zemi nebyl ustaven hegemon. Existuje-li hegemon, který má možnost prosazovat svoje zájmy bez ohledu na to, co si ve skutečnosti myslí jednotlivé národy, pak je „princip suverénní rovnosti“ čirou iluzí.

Na podobě hlasování v současné OSN je „princip suverénní rovnosti“ patrný na první pohled. Jde-li o rezoluci, kterou navrhují Spojené státy přímo nebo prostřednictvím některého ochotného vazalského státu, pak vrcholem „suverénní rovnosti“ delegátů zastupujících jednotlivé členské státy je právo zdržet se hlasování. Kdo se zdrží hlasování, může být za současných podmínek považován v podstatě za statečného člověka. Proti americkým návrhům hlasují pouze některé velmoci, a to ani ne vždy.

Zvláště nápadná je ale výše zmíněná skutečnost, která představuje možnost, že americké úřady mohou odepřít zcela nebo alespoň zdržovat udělení vstupních víz pro členy delegací nebo pro jejich pozvané hosty a řádně akreditované novináře, jestliže se jedná o stát, se kterým mají Spojené státy (NATO/EU, „kolektivní Západ“) nějaké spory nebo konflikty. Toto se v posledních letech nejednou přihodilo členům delegace z Ruské federace. Úřady v USA se následně vymlouvají na to, že se „vízová procedura zdržela“. Že by se „deus ex machina“ nespustil ve Washingtonu z kladky včas, aby na tragikomickém jevišti současné mezinárodní politiky udělil vízum?

Další možností, jak znepříjemnit život členům delegací, které Washington u OSN v New Yorku nevidí rád, a hlavně by je tam nerad slyšel, je omezení pohybu členům delegací na minimum v okolí budov OSN. Přátelé Washingtonu se mohou vzdálit z dohledu, delegáti z neposlušných a vzdorujících států nikoliv.

Ve světě, ve kterém (bohužel ještě stále) působí jeden planetární hegemon, je skutečnou absurdností ponechávat pod jeho dozorem mezinárodní instituci prvořadého významu, tedy Organizaci spojených národů. Jejím přestěhováním jinam by se americký vliv na delegáty nejspíš zmenšil jen nepatrně, ale i to by bylo ku prospěchu věci. Aspoň by někteří z nich měli naději zamluvit si včas letenky na cestu a nebát se do poslední minuty, že z Washingtonu přijde zpráva: „Sorry, no visa!“ Jenomže i tak zůstává bez odpovědi otázka: „Kam s ní?“ Kam s OSN, když na Zemi momentálně (asi tři dekády) už nejsou neutrální státy? Možná by OSN mohla zasedat na Antarktidě, ale tam by se jistě prudce zvedly náklady na výhřev budov a místností, takže by zůstalo méně dolarů na války, bez nichž by se z budov Pentagonu, Kongresu, ze samotného Bílého domu a z ústředí NATO v Bruselu ozývaly dnem a noci nářek, kvílení a bědování.

A propos, OSN je institucí, které se dostalo Nobelovy ceny míru. Stalo se tak v roce 2001, tedy pouhé dva roky poté, co NATO vedlo nevyprovokovanou agresi proti Jugoslávii, jíž OSN nedokázala zabránit. NATO pod vedením USA ji vedlo v rozporu s rezolucí Rady bezpečnosti OSN, tedy v rozporu s mezinárodním právem. Tato agrese vlastně odstranila mezinárodní právo ze zorného pole mezinárodní politiky. Nobelova cena „míru“ byla tedy náplastí na bezmocnost Organizace spojených národů vzhledem k vůli hegemona? Zřejmě se to dá brát i takto.