Nejen na Slovensku, ale i v Česku je hodně lidí, kteří přejí Robertu Ficovi, aby přežil atentát a aby se vrátil do politiky, protože práce, do které se dal, není hotová. Jde o hodně. Vedle přirozeného soucitu s člověkem, který je obětí nenávistné atmosféry, proto panuje i obava ze ztráty silného politického lídra a státníka, kterého potřebuje nejen Slovensko, ale také Evropa.
V debatách po atentátu se v nejrůznějších podobách skloňuje demokracie. Mluví se o útoku na demokracii, o ohrožení demokracie, o potřebě demokracie, o návratu k demokratické tradici. To, co ovšem sledujeme v přímém přenosu, je inflace demokracie, vyprazdňování tohoto pojmu jeho nadužíváním. Už dlouho je patrné, že politiky a aktivisty, kteří mají teatrální starost o demokracii, nezajímají lidé, a politikům, kteří mají starost o lidi, se nadává do populistů, kteří jsou hrozbou pro demokracii.
Ve svém původním, antickém smyslu je demokracie vládou lidu. Existuje příměr, že jako je každý steak s přívlastkem ve skutečnosti karbanátek, je každá demokracie s přívlastkem totalitou. Liberální demokracie, která si dnes nárokuje být oficiální ideologií kolektivního Západu, nemá s vládou lidu mnoho společného. Nad člověkem, s jeho přirozenými potřebami a s instinktivní nedůvěrou k novotám, které rozum nebere, elitářští demokraté ohrnují nos. Z duše nenávidí politiky, kteří s touto většinovou „spodinou“ komunikují. O svém demokratickém karbanátku jsou přesvědčeni, že za něj není alternativa. Všechno ale má alternativu.
Paradoxem liberální demokracie je, že její vyznavači nejsou ani liberálové, ani demokraté. Typicky jsou to studovaní technokraté, kteří nemají lidem, kromě abstraktních sloganů, co nabídnout. To je důvod, proč nejsou schopni regulérně vyhrát v politické soutěži. Současně ovšem coby garanti jediné povolené demokracie nemají od svých sponzorů dovoleno prohrát. Ustoupit by znamenalo riskovat vládu lidu, demokracii bez přívlastků. Hrozilo by, že si občané položí otázku, zda potřebují ke spokojenému životu finanční oligarchii, nadnárodní korporace, chamtivé miliardáře, respektive zda potřebují, aby se jim politici, angažovaní žurnalisté a různé politické nevládky a neziskovky postarali o bídu, korupci, nesvobodu a válku.
Od neschopnosti vyhrát vede k neschopnosti prohrát jednoduchá zkratka. Je to pýcha. Přesvědčení o vlastní nadřazenosti je hendikep, který politika stojí hlasy, a který mu současně brání akceptovat, že ty hlasy získal někdo dle něj podřadný. V této pasti se nyní na Slovensku pyšní demokraté octli společně s vrahem-intelektuálem, který na sebe vzal úkol zbavit zemi nenáviděného populisty. Liberálním demokratům prokázal vrah-intelektuál medvědí službu. Odhalil širokému publiku, že z rutinní volební procedury, kdy se u moci střídají politické strany, se stal zápas na život a na smrt.
Smrtelným ohrožením pro lidi dobré vůle nejsou střelci, ale ti, kdo jim nabíjejí zbraně. Nebezpečný je ten, kdo ukazuje prstem, koho je třeba zrušit. A nejnebezpečnější jsou nevolitelní fanatici, kteří neumějí prohrát.
(Text vyšiel na ParlamentníListy.cz 25. mája 2024)
3 Odpovede
Povedané úplne presne pre danú chvíľu. Nebolo to zrejme jednoduché. Zvážiť v tom všeobecnom galimatiáši mnohé neľahko zachytiteľné nuansy, postaviť ich do náležitých korelácií a adekvátne lokalizovať – to chce zvláštnu úroveň profesionálneho nadhľadu. Aj keď zatiaľ nepoznáme s istotou pravú identitu atentátnika. Autorovi patrí vysoké uznanie.
Ako vždy od Ivana Hoffmana, výborný príspevok. Pomenováva presne podstatné veci.
Doplním k téme, lebo autor, Ivan Hoffman, aj mňa znova zaujal a zaslúži si (konštruktívnu) reakciu.
Stále ide o moc. Politická súťaž je zápas o „vládnu moc“. Finálnym cieľom tohto zápasu je formálne legitímne ovládnutie kormidla štátu. V pozadí tábora liberálnych demokratov sú ich (finančný) „sponzori“. Sponzori sú veľkí (globálni) elitárni oligarchovia (finančný magnáti) vlastniaci nadnárodné korporácie a (majoritne) ovládajúci globálny ekonomický trh, ktorí presadzujú svoju ekonomickú moc a vplyv, a ich ďalší nekonečný a bezbrehý rast (cez extenzívnosť neustáleho hospodárskeho rastu prostredníctvom diktátu extrémnej finančnej nadvlády). Záujem kapitálových magnátov o politiku je hnaný ekonomikou (dominantnými ekonomickými záujmami) a zákonom rastu ekonomickej moci a vplyvu. Tu nejaká tolerancia nemá (bytostný) priestor. Finančný mechanizmus ekonomiky (založený na raste ziskov) je jednoznačný a nepustí. Preto aj politický zápas a vláda (neo)liberálov je v skutočnosti zápasom a vládou (najbohatšej) plutokracie. Privilegovaní patricijovia (vyššia elita) verzus menej cenní plebejci (prostý ľud). „Kapitál“ verzus „práca“.
Autor, Ivan Hoffman, brilantne vystihol situáciu a jej atmosféru, že tak slúžiaci liberálni politici ako aj ich „sponzori“ sú nervózni a nie sú schopní akceptovať a strpieť športový výsledok, že vyhrali ich politická konkurenti. Chýba im tolerancia. Je to preto, že kultúra tolerancie elitárom v skutočnosti nie je vlastná. Preferujú akcereláciu konfrontácie a permanentného nátlaku na svojich politických konkurentov, a masírovania celej občianskej spoločnosti ako hlavnú takticko-politickú metódu, ktorá (jediná) sa vie presadiť a vedie k drtivému víťazstvu. (Peňazí na to je vždy dosť). Ale vždy to nevedie k víťazstvu. Má to aj svoju vážnu slabinu.
Keď permanentný a akceleračný politický zápas, treba k tomu aj „témy“ a vhodnú argumentáciu, ktoré majú objektívnu podstatu, celospoločenský rozmer, čo v praxi znamená, že musia pojať do seba aj prirodzené (spravodlivé) záujmy prostých občanov, ľudí práce. A tu to už zlyháva. Témy a argumenty sa vyčerpávajú a výsledok je inflácia tejto politickej taktiky. A tak sa absencia objektivity nahrádza subjektivizmom., teda obyčajnou konfrontačnou zurvaleckou (prostoduchou dedinskou) zvadou. No to však občania reflektujú, neodobrujú a nechcú. To občania nepodporujú, nemajú prečo. Občania vedia rozlíšiť, že to je kontraproduktívne, nemá to žiaden rozumný zmysel a ani k ničomu dobrému a užitočnému to nevedie. K čomu vedie pestovanie divadelnej komédie a nevkusného (primitívneho) cirkusu v politike, to občanom už dostatočne predviedla vláda Igora Matoviča a aj jeho nástupcu Hegera. A v tejto dobe takýto alebo blízko podobný extrémny exces už Slovensko (vôbec) nepotrebuje. Keď celý svet bláznie a mieri „k ohňu“ kvôli chamtivosti, elitárstvu a zanedbávaniu prirodzeného dobra, tak v takýchto nebezpečných a rizikových medzinárodných pomeroch je každý lepší (i keď by mal tiež isté maslo na hlave) než cirkusoví poloblázni alebo agresívni konfrontační (neo)liberáli, ktorí laškujú s vojnou. Akoby ľudstvo už nemalo za sebou obrovské drámy a tragédie 1. a 2. svetovej vojny. Má vari zase v 21. storočí chamtivosť a cynická bezohľadnosť menšiny oklamať zdravý rozum skromnejšej väčšiny?