Nebezpečná Bezpečnostní strategie

Psát vládní dokumenty typu bezpečnostní strategie bývá nevděčná záležitost. Třeba proto, že představují souhrn závěrů analýzy, jež není součástí daného dokumentu. Vždy pak hrozí nebezpečí, že se najde nějaký šťoural, který bude tvrdit, že tento dokument byl sepsán bez věcné analýzy, že taková analýza prostě neexistuje. To by ale text bezpečnostní strategie nebyl výsledkem věcného studia, ale literárním cvičením, sbírkou věcně neukotvených frází. Nebezpečí takovéhoto pohledu provází i nejnovější Bezpečnostní strategii České republiky 2023 (dále BS 23), kterou vláda přijala před několika týdny. A to i přesto, že se Bezpečnostní strategie od roku 2015, kdy bylo přijato její předešlé znění, rozrostla z 24 na 38 stran, či ze 104 článků a několika bloků na 130 článků. Jestli se ale rozšíření onoho dokumentu neopírá o analýzu postavení Česka, co tyto změny způsobilo?

Úprava jazyka

Nová bezpečnostní strategie České republiky navazuje svojí strukturou i většinou formulací a definic na předešlá znění z let 2003, 2011 a 2015. Porovnáním s Bezpečnostní strategií z roku 2015 (dále BS 15) lze zaznamenat změny především v podobě konkretizace protivníka. Při řešení tohoto úkolu BS 15 mluvila hlasem chytré horákyně, když hovořila o tom, že zdrojem nestability bezpečnostního prostředí jsou „mocenské aspirace některých států, které v rostoucí míře přestávají respektovat mezinárodní uspořádání a základní principy mezinárodního práva“, přičemž „jsou připraveny k prosazení svých zájmů použít i vojenskou sílu či hrozbu jejím použitím“. (BS 15, čl. 18 a 19) Nevýhodou takového přístupu bylo, že by si někdo mohl myslet, že autoři a signatáři BS 15 mají na mysli třeba bombardování Jugoslávie letadly NATO. BS 23 se ale s tímto rizikem statečně popasovala.

Podle 4. kapitoly BS 23 nazvané Bezpečnostní prostředí je prvořadým problémem Česka „společné protisystémové úsilí Ruska a Číny“. (čl. 19) Je tu ovšem rozdíl: „Rusko je největší bezprostřední i dlouhodobou přímou hrozbou evropské bezpečnosti a mezinárodnímu řádu založenému na pravidlech“ (čl. 26), zatímco „Čína představuje zásadní systémovou výzvu v globální perspektivě i v jejím přímém působení vůči demokratickým zemím, včetně České republiky.“ (čl. 28). Aby tomu nebylo dost, dlouhodobou hrozbu představují i další země, které „jsou v opozici vůči mezinárodnímu řádu založenému na pravidlech“ – takové jako Severní Korea a Írán. (čl. 30) Zdá se, že hlavním sdělením BS 23 je posun ve slovní zásobě vládnoucí vrstvy v Česku.

To, co se na první pohled jeví jako „vývoj doktrinálního myšlení vlády ČR“, není nic jiného než příběh opisování ze strategií zrozených ve Washingtonu, někdy zprostředkovaných Bruselem. Autoři BS 15 měli smůlu. Svůj text sestavovali v době, kdy umírala představa zrozená po rozpadu Sovětského svazu, že protivníkem USA jsou nestátní aktéři, především teroristé. Jejich text byl schválen v únoru 2015, přičemž Národní vojenská strategie Spojených států, která přinesla seznam států „snažících se revidovat klíčové aspekty mezinárodního pořádku a jednat způsobem, který ohrožuje naše národní bezpečnostní zájmy“, mezi nimiž je Ruská federace a Čína, vyšla až v červnu téhož roku. BS 23 je na tom mnohem lépe: byla schválena až po přijetí nové Národní bezpečnostní strategie USA a odtajněné části Národní obranné strategie USA (oboje je z října 2022); také nový Strategický koncept NATO (červen 2022) přinesl seznam konkrétních států, jež destabilizují svět. Jak patrno, nové pojmy v BS 23 nepocházejí z českých luhů a hájů.

Pravidla a normy 

BS 23 převzala od BS 15 poměrně elegantní vymezení pojmu bezpečnostního zájmu, přesněji řečeno životních, strategických a dalších významných zájmů (čl. 15–18). Převzala ho i s velkým otazníkem, které toto znění obsahuje: chybí jakákoliv zmínka o mezinárodním právu. Problém je v tom, že mezinárodní právo představuje sice slabého, ale nejdůležitějšího ochránce malých států v krizových situacích. Ti, kdo jako autoři BS 23 vidí záruku bezpečnosti ve spojenectví s mocnostmi, by si měli něco přečíst o Mnichovské dohodě. V BS 23 lze nalézt formulace, které se mezinárodního práva dovolávají ­– například „v globálním kontextu je pro bezpečnost Česka důležité zachování mezinárodních pravidel, norem a kooperativních institucí a důrazná reakce mezinárodního společenství na případy použití síly v rozporu s Chartou OSN“ (čl. 61). Činí tak ale ve vazbě na nedefinovaná „pravidla“, což je slovo převzaté z amerických dokumentů a projevů washingtonských činitelů posledních let. Je jasné, že mezinárodní právo jsou smlouvy mezi státy, co ale jsou „pravidla“? Rozdíl by mohl být odhalen například při hodnocení intervence USA v Iráku: ta sice byla v rozporu s mezinárodním právem, ale odpovídala dobovým pravidlům chování hegemona či pravidlům, které hegemon nadiktoval ostatním státům. Dlužno dodat, že módní teze „mezinárodní řád založený na pravidlech“ se v BS 23 opakuje pětkrát. (čl. 17, 21, 25, 26 a 30)

Pozoruhodný je osud kategorie „odpovědnost chránit“, která se objevila v BS 15: už tam bylo psáno, že „ČR podporuje další rozvoj konceptu »odpovědnosti chránit« přijatého Valným shromážděním OSN“. (čl. 46) Koncept přijatý Valným shromážděním OSN ale není normou mezinárodního práva. Ve své době pomáhal zdůvodnit intervenci států NATO proti Libyi: podle této teorie vláda má odpovědnost za blaho obyvatelstva, a neplní-li své povinnosti, může nedefinované „mezinárodní společenství“ intervenovat. Takové pojetí je v rozporu s duchem i literou Charty OSN, která je založena na principu suverenity států; suverenita chrání státy před libovůlí jiných států: použít sílu proti jinému státu lze jen při sebeobraně či na základě rozhodnutí Rady bezpečnosti OSN. A je tu ještě další problém. Co když někdo při pohledu na nekonečnou sérii případů masové střelby v USA řekne, že vláda ve Washingtonu neplní svoje povinnosti chránit obyvatelstvo a bude chtít ve Spojených státech intervenovat? BS 23 našla šalamounské řešení. Převázala totiž formulaci týkající se konceptu „odpovědnosti chránit“ z BS 15 a doplnila větu: „Tyto aktivity však nesmí probíhat na úkor zajištění obrany České republiky a adekvátního zapojení do kolektivní obrany NATO.“ (čl. 64)

Globální problémy Česka

Kapitola Bezpečnostní hrozby a zdroje nestability v BS 23 přináší poněkud neuspořádaně seřazenou dvacítku článků věnovaných státním i nestátním aktérům. Nebezpečí v podobě šíření infekčních onemocnění v pandemickém rozměru je věnován jeden článek (čl. 37), o katastrofách přírodního a antropogenního původu se hovoří až v závěru této kapitoly. (čl. 46) Zdá se, že chaos a strach z doby, kdy téměř všemu a všem vládl COVID-19, byly zapomenuty. Hlavní zájem tato kapitola projevuje o vojenské hrozby. V BS 23 se uvádí, že „riziko přímého vojenského ohrožení svrchovanosti a územní celistvosti České republiky zůstává nízké“ (čl. 20), ovšem „použití konvenční vojenské síly proti území České republiky je možné“ (čl. 41), přičemž „použití jaderných zbraní proti území České republiky není pravděpodobné“. (čl. 42) Inu, v době narůstajícího chaosu je dobré očekávat vše; možná by upřesnění napomohlo vyhodnocení účasti na vojenských operacích v Afghánistánu. Jenže to by někdo mohl dospět k názoru, že Česko chce ruku v ruce se Severoatlantickou aliancí řešit problémy, které by nemělo, kdyby se nestalo členem NATO. V této chvíli ovšem BS 23 pokládá za důležitější „budování politických, ekonomických a bezpečnostních vztahů s demokratickými partnery v Asii a Oceánii tak, aby Česko bylo připraveno na potenciální strategický šok pocházející z možného konfliktu v tichomořské Asii“. (čl. 18)

A nebezpečí narůstá. Vždyť jak uvádí BS 23, „architektura globální strategické rovnováhy degraduje v důsledku neplnění smluvních závazků ze strany Ruska a neochoty Číny se do ní zapojit“. (čl. 42) Není zcela jasné, co je to „degradace rovnováhy“, dá se ale odhadnout, že se jedná o neplnění dohod o strategických zbraních. Pak by bylo vhodné, kdyby se autoři BS 23 podívali do kalendáře a zjistili si, kdo a kdy vypověděl Smlouvu o omezení systémů protiraketové obrany (v roce 2002 odstoupily USA), Smlouvu o likvidaci raket středního a krátkého doletu (v roce 2019 odstoupily USA) či Smlouvu o otevřeném nebi (v roce 2020 odstoupily USA). Takto se chová hegemon, který si myslí, že jeho postavení se nemůže změnit, a proto rovnoprávné smlouvy, které by jej svazovaly, nepotřebuje.

Temná budoucnost

Toto glosování BS 23 není spravedlivé, protože přehlíží i některé bezesporu zajímavé a správné formulace či doporučení. Avšak chválit je obtížné. Je tu totiž fakt, že v BS 23 dominuje katastrofický tón. Hned na začátku ve shrnutí nazvaném Hlavní sdělení celkové pojetí BS 23 předznamenává prognostický prvek. Jeho obsah je prostý: „Česko není v bezpečí… Válka Ruska proti Ukrajině definitivně ukončila období míru, stability a spolupráce, jemuž se Evropa těšila po konci studené války.“ Jenže – co je v mezinárodní politice definitivní? Nemluvě o tom, že o konci „období míru, stability a spolupráce“ by mohli vyprávět obyvatelé Bělehradu, kteří přežili bombardování letadly NATO.

Další předpověď BS 23 sebraná z amerických dokumentů dobarvuje dystopický obraz budoucnosti, když varuje, že „připravenost západního světa, včetně Česka, na intenzivní, mnohorozměrný střet bude rozhodující pro podobu Evropy a světa v následujících desetiletích“. (čl. 19) BS 23 varuje i před „rozostřováním hranic mezi mírem a konfliktem“ (čl. 24 – autoři asi mysleli „mezi mírem a válkou“; některé neválečné konflikty, například diplomatické, bývají součástí míru). Problém je i s některými radami, jak na zlé síly vyzrát. Nápad udržet technologický náskok demokratického světa či NATO a EU se v textu BS 23 objevuje dokonce dvakrát. (čl. 17 a 25) Jenže to je optimismus lidí uvězněných v imaginárním světě veřejnoprávních médií. V reálném světě Čína již řadu let přihlašuje více patentů a obchodních značek než státy „demokratického světa“. Světová organizace duševního vlastnictví (WIPO), což je specializovaná agentura OSN, ve své zatím poslední výroční zprávě World Intellectual Property Indicators 2022 uvádí, že v Číně bylo v roce 2021 podáno 1,59 milionů patentových přihlášek, což je více než dvojnásobek ve srovnání s USA. Následující graf převzatý z téhož zdroje ukazuje vývoj počtu patentových žádosti u pěti hlavních kanceláří WIPO od roku 1883, kdy byla přijata Pařížská úmluva na ochranu průmyslového vlastnictví.

Studie Rozvojového programu OSN Nové hrozby lidské bezpečnosti v antropocénu z loňského roku uvádí, že „lidská bezpečnost je důstojný život bez nouze a beze strachu“. Nezdá se, že by BS 23 vedla Česko tímto směrem. Hrozby v podobě důsledku klimatických změn či pandemií jsou rozhodně vyšší, než se autoři a signatáři BS 23 domnívají. Nikdo od nich nepožaduje, aby měli rádi Rusko a Čínu. Měli by ale realisticky vnímat jejich záporné i kladné stránky, jejich slabosti i přednosti – a hledat reálné cesty k zajištění bezpečnosti Česka ve vzájemně výhodné kooperaci, ne v konfrontaci. Zamávat křídly a naslepo vyletět řešit „strategický šok“ v Pacifiku znamená přecenit vlastní síly. Takový přístup jen potvrzuje propad zahraniční politiky Česka do bezvýznamnosti. Ideologické předsudky jsou v BS 23 vydávané za argumenty, přičemž představa nevinnosti Západu, neschopnost podívat se do zrcadla je krajně nebezpečná. Lidstvo skutečně vstupuje do riskantní fáze dějin. Západ potřebuje politiky, kteří nevidí svět černobíle. Vždyť budoucnost existuje v alternativách. Alespoň prozatím…

(Komentár uverejňujeme v spolupráci s českým webovým časopisom !Argument)

(Celkovo 226 pozretí, 1 dnes)

Ďalšie články:

Facebook
Telegram
Twitter
Email

Pridaj komentár

Vaša e-mailová adresa nebude zverejnená. Vyžadované polia sú označené *

Účet Klubu Nového slova – IBAN: SK8211000000002624852008
variabilný symbol pre Slovo 52525

Týždenný newsletter