První schůzka delegací zastupujících Spojené státy a Ruskou federaci v saúdskoarabském Rijádu je prozatím oběma zúčastněnými stranami hodnocena vcelku pozitivně. Možná je to předčasné, ale aspoň se tak udržuje naděje. Zato evropští „sirotci“ Bidenovy administrativy dílem propadají neurotickému stavu, dílem hledají cestu, jak naroubovat svoji předchozí vědomě chybnou a krajně nebezpečnou politiku na nový vítr vanoucí od nové administrativy v Bílém domě.
Během několika týdnů se ocitli v situaci, na jakou nebyli připraveni, ačkoliv se zásadní změny ve světě i v situaci samotného Západu daly očekávat s poměrně dlouhým předstihem. A nejenom, že nebyli připraveni, mnozí z nich v nedávné minulosti podnikli takové kroky a dopustili se takových veřejných vyhlášení, která jim osobně jakékoliv roubování nových zdravých větévek na uschlý strom evropské odnože clintonovsko-obamovské kliky velmi ztěžují, ne-li zcela znemožňují. Palác jejich pána sice stojí, ale je v něm úplně jiný hospodář. Chtějí i nadále sloužit paláci, ale jak to udělat, aby nesloužili novému pánu, kterému tak zoufale nerozumí?
První dávka skotských střiků část evropských politických a vojenských „elit“ zasáhla během takzvané Mnichovské bezpečnostní konference, při níž držel hadici s osvěžující studenou sprchou americký viceprezident, J. D. Vance. Druhá sprcha přišla vzápětí na to z Rijádu, kde se konalo vstupní jednání Washingtonu a Moskvy, na které nebyli přizváni ani unijní Brusel, ani zástupci kyjevského režimu. Tato schůzka v Rijádu představuje pouhý začátek cesty, jaká bude mít, zdá se, dvě etapy. První krátkou, která by mohla vést (za předpokladu, že hlavní jednající strany nenarazí na neřešitelný rozpor) k ukončení horké fáze války. Mnohem složitější a problematičtější ale bude druhá fáze. Ta může probíhat řadu let, neboť jejím výsledkem by mělo být splnění základního ruského požadavku, který volně tlumočeno zní nejpřesněji takto: „Z ukrajinského území nesmí Rusku hrozit žádné bezpečnostní riziko.“ To nepůjde zařídit ihned.
Jsou to ale změny! Možná i německá specialistka na Eukleidovu geometrii kruhu, Annalena Baerbocková, takto pochopila, že tento americký obrat věru nebude o 360 stupňů. Ale jen o 180 stupňů. Inu, na doplnění vzdělání není nikdy pozdě. Ani u německé ministryně zahraničí.
Jak porozumět ruskému požadavku na „bezpečné sousedství“ ze strany Ukrajiny?
Jak tomuto ruskému požadavku rozumět? Doposud byla totiž Ukrajina především Washingtonem a Londýnem využita (za pomoci pučem ustaveného kyjevského režimu byla spíše zneužita) k dokončení obklíčení Ruské federace ze západního směru. Gruzie a další oblasti na jižním „podbřišku Ruska“ (Kavkazská oblast) měly být využity k obklíčení Ruska z jihu. Pokusy se děly a ději. Naštěstí pro Rusko i pro dotčené státy se tak dělo a děje neúspěšně. Takto chtěly Washington s Londýnem donutit Kreml k návratu k naivně důvěřivé a sebevražedně vstřícné prozápadní politice Michaila Gorbačova, jejímž vyvrcholením byla Jelcinova pro Rusko tragická éra, která pod dohledem především amerických ekonomů a oligarchů dovedla zemi k nové smutě, a od ní na samý okraj propasti.
Nový prezident, Vladimír Putin, Rusko z této cesty vedoucí ke hřbitovu nezávislosti i celých ruských dějin odvedl. Jeho politika byla sice rovněž vstřícná vůči Západu, dokonce velmi; rozdíl oproti předchozím dvěma fázím ale spočíval v tom, že Putin žádal rovnoprávné vztahy a odmítal nechat Rusko vykrást domácími oligarchy, kteří zemi, její suroviny, kapitál i všechno ostatní ochotně a takřka zdarma předávali na Západ. Dělali v podstatě totéž, co oligarchové ukrajinští, jejichž kompradorskou politiku ale nikdo nedokázal včas zastavit, takže vyústila v nové oživení západoukrajinského nacionalismu a vedla ke krvavému převratu v zemi. A nakonec přivedla Ukrajinu do služeb washingtonských a londýnských elit, a tímto naprosto neodvratně i ke konfliktu s Rusy na východě země, což nakonec vyústilo ve válku s mnohem větším a silnějším Ruskem. Washington s Londýnem, vtáhly Ukrajince do této války s dobrým vědomím, že ukrajinský nástroj bude válkou opotřebován natolik, že z něj v podstatě nic nezbude. Věděly to, ale jejich touha po dosažení zisků a dalších cílů byla tak obrovská, že zničení Ukrajiny a statisíce mrtvých většinou východních Slovanů je od tohoto cíle nemohly odradit. A kyjevský režim s šíleným projektem souhlasil. Existují dokumentární záběry, na kterých nový ukrajinský prezident, Zelenskyj, při jednání v Minsku, během Putinovy řeči o nutnosti dodržovat mírové dohody vypadl z role prezidenta a vrátil se do role estrádního komika, přičemž se pitvořil a ušklíbal ještě poťouchleji, než míval ve zvyku na kabaretním pódiu. Jak silná asi musela být ujištění Západu, že Ukrajina může všechno a Rusko nezmůže nic.
Jak nulová musela být asi Zelenského vlastní orientace v situaci Ukrajiny a Ruska a v záměrech Washingtonu a Londýna?! Teď za své hloupé pitvoření v době, kdy měl předposlední příležitost (poslední následovala v Istanbulu na jaře 2022) udržet pro Ukrajinu mír, bezpečí, celistvost území i členství v EU, platí. A nejspíš ještě zaplatí mnohem víc. Jak se říká, za hloupost se platí. A ještě více to stojí, když člověk přijme roli, na jakou ani zdaleka nestačí. Faethón si vypůjčil vůz svého otce, slunečního boha Hélia, a nezvládl jej uřídit. Podobně Ikaros létal příliš vysoko, takže mu sluneční paprsky rozpustily vosk, který držel pohromadě jeho křídla. Ani bájný Tantalos nepochopil, kde je jeho místo. Nechápal, že na hostině olympských bohů je pouze jako výjimečně pozvaný host. Nic víc. Není bůh jako oni. Nakonec rozhněval Dia, který mu uchystal pověstná Tantalova muka. Řecké mýty jsou plné příběhů lidí, kteří neodhadli své schopnosti. Žádný z příběhů neskončil happy endem.
Bidenova administrativa během vyvrcholení tohoto procesu dovedla americko-britskou strategii vůči Rusku do krajnosti. Ignorováním ruských požadavků na jednání o nové bezpečnostní politice na východě Evropy, vtahováním Ukrajiny do NATO a dlouhodobou přípravou (a financováním i vyzbrojováním) Ukrajiny k válce s Ruskem donutila Rusko k ozbrojené invazi a vsadila všechno na iluzi o omezenosti ruských zdrojů, síly a možností. Tato strategie počítající s izolací Ruska a jeho hospodářským zhroucením (strategická porážka) zkolabovala. Ruský odpor opírající se o podporu Číny, Indie, části arabského světa a dalších významných zemí přivedl svět na rozcestí. Jedna z cest vede k pokračování staré silové strategie, ale neodvratně končí uprostřed jaderné světové války. Druhou cestou je přijetí faktu, že svět se změnil, americký unipolární systém rovnající se diktátu amerických zájmů, se ukázal být nebezpečnou anomálií, z níž je možným východiskem ustavení nového světového uspořádání, ve kterém velmoci namísto válek usedají k jednacímu stolu. Donald Trump „neobjevil Ameriku“, když přijímá tento fakt a snaží se vycházet z nové reality. Prognóza o konci americké hegemonie je vcelku starého data. Zrodila se na samém počátku unipolárního uspořádání, vlastně ještě předtím prognózoval konec americké nadvlády například Z. Brezinski.
Evropská unie vlastní vinou ztratila místo u jednacího stolu velmocí
Není možné na ploše pouhého jednoho článku zaznamenat celou šíři stovek otázek, jaké leží na stole (či na něm budou ležet) před zástupci USA a Ruské federace. Většina z nich se týká i mnohých zemí, jaké k jednání nebyly, nejsou a možná ani nebudou přizvány. Realita nového světového uspořádání se v Rijádu lehounce narýsovala. U zásadních otázek budou napříště sedět lídři tří světových mocností: Číny, Spojených států a Ruské federace. Donald Trump už stačil oznámit úmysl jednat s čínským lídrem, Si Ťin-pchingem. Je dost pravděpodobné, že k velké trojce velmi brzy přibude i zástupce Indie.
Evropská unie díky katastrofálnímu personálnímu obsazení Evropské komise dokázala Washingtonu, že EU dosáhla takového stupně závislosti a beznázorovosti že o její mínění se Washington už nemusí starat. Pokud se tedy kdy staral. Dřívější problém ekonomické konkurence EU vůči USA se významným způsobem snížil díky všemu, co státy EU a samotná Evropská komise podnikly proti sobě a svým občanům právě v čase ekonomické a sankční války proti Ruské federaci. EU na pokyn z Washingtonu vyměnila závislost na ruských energiích a dalších zdrojích, jaká nepředstavovala ani tu nejmenší hrozbu, za mnohem dražší závislost na USA. Rusko podobně jako Čína upřednostňuje taktiku win-win, neboť snáze otvírá dveře do světa. Washington takto bez nátlaku a podmínek zásadně nehraje. Alespoň doposud tomu takto bylo. Stejně tak EU ztratila kredit v Rusku. Nakonec to může být Rusko, kdo zabouchne dveře před EU. U řady ruských politologů a komentátorů převládá názor, že by Rusko mělo existenci EU jednoduše ignorovat a navazovat kontakty výhradně jen s jednotlivými národními státy. Tedy, rozumí se s těmi, které nemají šílené vlády. Zatím jich mnoho není. Takto se z obou stran (ze Západu i z Východu) EU zvolna mění v prázdnou skořápku a proces evropské integrace, který byl dříve usilovně podporován právě z Washingtonu v rámci jeho snahy o vytlačování Ruska z Evropy, ztrácí na dynamice i přitažlivosti. Kterýpak další národ chce pozbýt vlastního rozumu?
Jak vlastně může Rusko dosáhnout svého hlavního cíle na Ukrajině?
Vraťme se ale k základnímu požadavku Ruské federace, kterým je ukončení procesu obkličování Ruska z prostoru stávající Ukrajiny. Ve hře jsou zde dva hlavní faktory. Tím prvním je hrozba, že Ukrajina může být i nadále využívána nepřáteli Ruska k různým formám ohrožování ruského státu. Nejde přitom pouze o nové vyzbrojování Ukrajiny a výcvik ozbrojených složek, tedy eventuálně i o přímou vojenskou aktivitu včetně přítomnosti vojáků ze zemí NATO, byť pod národními vlajkami či jako „mírové sbory OSN“ a podobně. Hrozby představuje také možná infiltrace osob připravujících nějakou formu převratu nebo vyvolání náboženských či etnických sporů. Dále se může jednat o přípravu a vykonávání teroristických akcí. Ale také o manipulaci, indoktrinaci či o špionáž.
Rusko a Ukrajina, ať se to komu líbí nebo ne, představuje něco jako siamská dvojčata. Provázanost obou národů a zemí, jejich ekonomik, firem, příbuzenské vztahy a všechno ostatní není jen dílem sovětské minulosti, ale tisíciletých dějin, ve kterých obyvatelstvo západních a východních teritoriích starého ruského státu nebylo nikdy zcela od sebe odděleno, třebaže západní části v různých dobách podléhaly různým cizím vlivům, které zanechaly své stopy. Také v západních dialektech, z nichž se (z některých) teprve v 19. století ustavila spisovná ukrajinština, jaká ale nikdy nevytlačila užívání ruštiny. To se v masovém měřítku začalo dít teprve v posledních několika desetiletích. A to cíleně, nikoliv přirozeným vývojem. Z propojení obou zemí a národů vyplývá fakt, že z ukrajinského území se na území Ruské federace proniká mnohem snáz než z jakékoliv jiné země. A to přímo, fyzicky. Platí to pochopitelně i obráceně.
Druhou hrozbou je z pohledu ruské strany samotná existence ultranacionalistického kyjevského režimu s jeho vyhroceným nenávistným vztahem ke všemu ruskému. Moskva ví velice dobře, že kdyby mír na Ukrajině dohlížely „mírové sbory“, tak by se výsledek takového dohledu rovnal zkušenosti kosovských Srbů, na jejichž bezpečí „dohlížely“ rovněž „mírové sbory“. Jejich dohled dlouhou dobu nedokázal (a možná ani nechtěl) zabránit snahám kosovských Albánců o dokončení etnické čistky Kosova. Srbské Kosovo bez Srbů! Vyřizování účtů s Rusy na Ukrajině by vedlo k dalším masakrům ruskojazyčného obyvatelstva a lidí, kteří se dostatečně transparentně nepřihlásili k rusofobii a neodřekli se ruské identity a jazyka.
Pokud se Rusku podaří dojednat s Washingtonem podmínky nového uspořádání bezpečnostních vztahů (nejenom ve východní Evropě), může Moskva dosáhnout neutrálního a neblokového statutu Ukrajiny. Součástí této dohody ale musí být taková úprava západního vztahu k Ukrajině, který se omezí pouze na ekonomické vztahy. Řečeno poněkud cynicky, významná část Ukrajiny bude otevřena především americkým podnikatelům a investorům a poslouží k využití úrodné půdy a k těžbě nerostů. Byznysmen Trump na ekonomicky a ziskově výhodné podmínky slyší vždy velmi dobře. Washington takto možná ukončí politické a vojenské využívání postsovětského prostoru, hlavně Ukrajiny, proti Rusku výměnou za to, že bude mít například volné ruce k tomu, aby na úkor Ukrajiny alespoň bohatnul. Ukrajina tedy už nemusí být nadále beranidlem na brány Moskvy, ale „jen“ územím k výhodnému podnikání a obohacování.
Otázka denacifikace
Jak ale může na Ukrajině proběhnout proces denacifikace, tedy další ze základních cílů ruské takzvané „speciální vojenské operace“? Jedině tak, že v Kyjevě dojde ke změně režimu. Ke změně, nikoliv k nahrazení stávajícího kyjevského režimu nějakou jeho variací. V. Zelenskyj už svoji hořce divadelní roli dohrál. Nepochybně to ví sám už dávno. Spoléhá se na to, že mu Washington umožní důstojný a hlavně bezpečný odchod, spíše únik ze scény. Jeho podpora v zemi je slabá a stále klesá. Nejsou to asi jen čtyři procenta podpory, o jakých mluvil Donald Trump (rád střílí čísla od pasu), ale pohybuje se někde mezi dvaceti a třiceti procenty. Nové prezidentské a parlamentní volby na Ukrajině, ale vůbec nezaručují, že se v jejich důsledku začne Ukrajina sama vzdávat vzpomínky na banderovskou minulost a odkloní se od pokračování v protiruské orientaci. Že nový režim přestane vyhlížet členství v NATO nebo se přestane hlásit k různým „bezpečnostním smlouvám“ uzavřeným například s Velkou Británií.
Porošenko a po něm Zelenskyj zahnali ukrajinskou opozici do podzemí a Ukrajinu opustily milióny lidí. Co si vlastně myslí Ukrajinci v současné době, pořádně nikdo neví. A kteří Ukrajinci? Ti v emigraci na Západě nebo ti v emigraci v Rusku? Ukrajinci ze Lvova nebo Ukrajinci z Charkova a Oděsy? Prozápadní orientaci se vstupem do NATO před násilným převratem v roce 2014 podporovala sotva čtvrtina obyvatel Ukrajiny. Proto nechtěli pučisté čekat na změnu v myšlení obyvatelstva a jali se dostat se k moci násilím. Válka, mrtví a zranění na frontě i v týlu a pozůstalí po obětech války, to vše představuje další faktor, jehož výsledek lze nyní jen těžko odhadnout. Také na ruské straně tři roky války spolu s četnými oběťmi mezi civilním obyvatelstvem v příhraničních oblastech Ruska (především Belgorodská a Kurská oblasti) značně ovlivnily ruský vztah k Ukrajině. Dlouho v něm žádná nenávist nebyla. Co ale teď?
Má-li Rusko dosáhnout bezpečného sousedství ze strany Ukrajiny a odstranění všech příčin, které s podporou Washingtonu a Londýna vedly k válce, nemůže toho dosáhnout pouhou kontrolou (připojením) většinou ruskojazyčné východní části Ukrajiny, která se rozkládá na starém území Novorossije. K tomu už ostatně v podstatě došlo. Řečeno naprosto otevřeně, Rusko takového výsledku může dosáhnout pouze a výhradně jen za předpokladu, že dostane pod svoji kontrolu celou Ukrajinu. Nemusí se jednat o připojení Ukrajiny k Rusku, ale o její připoutání způsobem, z jakého se nebude moci Ukrajina vyvázat. Ukrajina bude potřebovat rozsáhlé investice, suroviny, energie, zdroje a podobně. Západ investuje vždy a jedině s vidinou zisků. Rusko ve svém vlastním zájmu může (například) při obnově Ukrajiny pomáhat bez vidiny jiných zisků, než politických a bezpečnostních. Toto je měkká forma vlivu, mohou ale existovat i jiné způsoby.
Možná bude mít Rusko na Ukrajině volné ruce výměnou za to, že se nebude starat o americké anexe podnikané na americkém kontinentu. Moskva si s Washingtonem dojedná pouze otázku Arktidy, jiné významné obchodní trasy, Blízký východ, témata týkající se kosmu, případné nové dohody o kontrole jaderných zbraní a o obchodování v dolarech. Moskva umožní USA to, co nejspíš nedovolí EU, tedy aby se na ruský trh vrátily americké firmy, které na Bidenovo doporučení (nátlak) Rusko opustily, čímž si vyrobily ztrátu cca 300 miliard dolarů. Moskva Americe její hlad po penězích ráda pomůže utišit. Vůči Evropě tak velkorysá nebude. Zatímco u Ameriky vnímala, že Washington mluví a jedná z pozice vlastní síly, tak státy EU a evropské části NATO ústy svých vlád (s výjimkou Maďarska a Slovenska) zuřivě křičely a spílaly držíce se přitom ručkou amerických kalhot. A tohle věru u nikoho nebudí respekt. Vztah k většině evropských států EU je v současné Moskvě mnohem horší než vztah vůči USA. Trpaslík, který se naparuje jako Achilleus, je Hektorovi k smíchu. Evropa se vinou většiny svých politiků ocitla mimo jednání o ukončení války na Ukrajině naprosto zaslouženě. Stojí nyní v postavení mimo hru, tedy v ofsajdu. Před Evropany leží velmi mnoho práce, jaká nutně musí začít výběrem podstatně vhodnějších osob do vlád, na prezidentské stolce a do parlamentů. Češi mají velkou příležitost letos na podzim.
Samozřejmě k opětnému vtažení Ukrajiny do perimetru Ruska nedojde ihned. Takovýto výsledek se během jednání mezi Washingtonem a Moskvou pochopitelně neobjeví ani náhodou. Nemůže být takto veřejně a transparentně oznámen, ale dohody mezi oběma mocnostmi mohou k tomuto výsledku Moskvě otevřít cestu. Dá-li Washington politicky a vojensky ruce pryč od Ukrajiny, jeho evropské satelity budou sice ještě nějaký čas setrvačností pokračovat ve válečném pokřiku, ale na konkrétní vojenskou akci proti Ruské federaci nemají síly a ani jejich hospodářská situace není na výši takového konání.
Ovšem ani Trumpova cesta k prosazení „pouhého“ hospodářského imperialismu Spojených států nebude snadná. Významná část Deep State se živí zbrojením a válkami. Krev cizích národů se jako zlaté cihly ukládá v podzemí jejich bank. Další složky Demokratické strany ale i některých republikánů trpí zděděnou nenávistí vůči údajně stále bolševickému Rusku. Duch senátora McCarthyho stále bloudí nočními ulicemi New Yorku jako duch Hamletova otce a volá do boje proti ruským komunistům. Jsou mezi rusofoby i lidé, jejichž předkové kdysi uprchli z Ruska či z Ukrajiny před Stalinem. Najdou se i potomci bělogvardějské emigrace. Ne celá zůstala v Paříži, kde ji tak pečlivě studoval Ilja Erenburg. Někteří se přeplavili přes Oceán, kam později zamířili i mnozí váleční zajatci bojující na straně Adolfa Hitlera. Ti porážku německého nacismu nejspíš neoslavili. Těžká, v podstatě nevyléčitelná, je ovšem nenávist významné části britských „elit“ složených z aristokracie vzpomínající se slzou v oku na časy velkého Britského impéria a velkých podnikatelů, kteří by hrozně rádi kolonizovali ten zpropadený slovanský Východ. Přitom v podstatě nečiní rozdílů mezi Ukrajinci a Rusy. Ukrajinci se hodí proti Rusům, což je asi jediné rozlišující znamení, které Britové a nejenom oni drží v paměti. Ani Němci v minulosti (první i druhá světová válka) neviděli mezi Ukrajinci a Rusy jediného rozdílu, kromě toho, že Ukrajinci se mohli proti těm druhým použít. Čím to, že se dějiny tak rády opakují? A zrovinka v tom nejhorším?
Bezpečnostní záruky pro Ukrajinu?
Slíbenou součástí amerických jednání s ruskou stranou je pochopitelně také otázka bezpečnostních záruk pro Ukrajinu. Ti, kteří sledovali celý dlouhý vývoj vedoucí k válce, vědí velmi dobře, že Ukrajina měla nezávislost a takto měla před sebou i slibnou cestu vývoje. Nezávislost a možnost vývoje jí nabídl rozpad SSSR v roce 1991. Nemusela o nezávislost s nikým bojovat. Nikdo ji neobsadil, nikdo ji zvenčí neutlačoval. Stačilo poslechnout rady francouzského prezidenta de Gaulla o nejrozumnější politice, politice „všech azimutů“, a uvědomit si, že nepřátelstvím s Ruskem sice Rusko skutečně zeslábne (čímž Ukrajina ale nic nezíská), leč Ukrajinu tahle politika zničí. Nebylo by to v dějinách poprvé…
Problém vzniku ukrajinské krize tedy nespočíval ani v nejmenším v nedostatku nezávislosti a v nutnosti o ni bojovat. Nezávislost Ukrajina měla. A měla i území, jaké jí bez ohledu na etnickou mapu, jazykovou mapu a na historické okolnosti poskytlo moskevské vedení bolševické strany krátce po revoluci. Byl to její první státní útvar! Z vůle V. I. Lenina, jehož sochy sympatizanti s kyjevským režimem na Ukrajině povalili. Stejně jako pokáceli sochy Kateřiny Veliké, která jim nechala vybojovat kus území, postavila Oděsu a vybavila ji významnými architektonickými památkami, kulturními institucemi i vědeckými ústavy. Za carského impéria byla Oděsa třetím největším městem celého ruského impéria!
Jaký čert tedy dovedl Ukrajince ke vzkřísení západoukrajinského nacionalismu v zemi, jaká se nenacházela pod cizí nadvládou? Proč se tento nacionalismus zaměřil znovu proti ruskojazyčnému obyvatelstvu Ukrajiny? Kdo si tak přál? Dokázal být v minulosti nenávistným také vůči Polákům a za banderovské fáze i vůči židům. Jak se stalo, že si nacionalisté získali podporu Washingtonu a Londýna a že tato podpora přešla v organizaci krvavého protiústavního puče, jakým se dostali tito lidé k moci? A odtud se začala odvíjet celá tragédie, která nakonec dovedla Ukrajinu ke ztrátě části území a samotné nezávislosti. Tu Ukrajina pochopitelně ztratila přesně ve chvíli, kdy se stala nástrojem americko-britské politiky proti Rusku. Země, která se ocitne ve vazalském či klientském postavení vůči USA, automaticky přichází o nezávislost. Částečně či úplně. Záleží pak na lidech, kteří tuto zemi vedou, nakolik tíživá a ponižující tato závislost bude. Záhadou ale zůstává také to, jak je možné, že si ve Washingtonu a v Londýně vůbec nevšimli, jaké lidi a kruhy vlastně v Kyjevě podporují. Nebo si toho všimli? Podpořili je právě proto, že si všimli…?
Lidé obeznámení s příčinami konfliktu na Ukrajině tedy vědí, že bezpečí Ukrajiny záviselo a závisí pouze na ní samotné. Pouze její vlastní vládnoucí režim ji o bezpečí připravil. V ústavě měla zakotvenu neutralitu a neblokový status. Nový režim ji ale nabídnul do služeb NATO, čímž Ukrajinu vystavil bezpečnostnímu riziku. Státy, které vstoupí do NATO, automaticky přebírají cíle americké zahraniční politiky, čímž jsou vedeny ke konání, jaké je samotné může začít ohrožovat. Stávají se také terčem nepřátel USA. Členství v NATO tedy rozhodně není zvýšením bezpečnosti státu. V případě Ukrajiny mělo dojít k tomu, že Ukrajina začne plnit úkoly nepřátel Ruska už před vlastním vstupem do NATO. Svoji bezpečnost tedy Ukrajina měla a má ve vlastních rukou. Nebude-li sama vyvolávat spory a konflikty se sousedním Ruskem, přestane-li působit jako nástroj k ohrožování Ruska, nikdo její bezpečí neohrozí. Nemá k tomu důvod. Jenomže, jak toho dosáhnout? Bez radikální změny režimu v Kyjevě to nebude možné.
Z těchto poznámek je patrné, že na ukončení horké fáze války na Ukrajině se skutečně mohou domluvit pouze Washington s Moskvou. Přítomnost emotivně nenávistného Londýna by jednání narušovala. Účast beznázorové EU, prázdné to skořápky dunící starou ozvěnou, by neměla nejmenší smysl. No a Zelenského režim v Kyjevě si mohl už dávno uvědomit, že bude postaven před hotovou věc. Bude se zlobit, bude protestovat, ale žije, stojí i padá jen s podporou USA a díky americkým dolarům. Možná kyjevský režim zkusí ještě chvíli bojovat dál na vlastní pěst. Dokud válka trvá, trvá i režim. Zelenskyj a jeho lidé si konec války přejí sotva.
Na závěr
Jistě, jednání obou stran v Rijádu je pouhý začátek začátku. Jednání mohou kdykoliv narazit na nějaký bod, jaký jejich pokračování zkomplikuje. Obě strany ono obnovení diplomatických kontaktů uvítaly. Šílenství absurdního krveprolití snad směřuje ke svému konci, nicméně katarze neproběhne ještě velmi dlouho.
Donald Trump se sice nehlásí k autorství války. Vinu za ni rád přenechává Bidenovi a náklady na ni Evropě. Takže on sám se nemusí kát. Nicméně, co činila předchozí americká administrativa, by přesto nemělo být zameteno pod koberec. Z větší části se tak ale stane. Sice celá řada známých amerických osobností, jako například ekonom Jeffrey Sachs, profesoři John Mearsheimer a Noam Chomsky, politik Robert F. Kennedy, publicista Tucker Carlson a jiní, už otevřeně (a nejednou) přiznali zásadní podíl viny USA na rozpoutání války s Ruskem. Přesto se veřejný prostor na Západě takovéto katarze přiznání v úplnosti nedočká. Bude to podobné, jako se nedočkal pročištění ohledně skutečného původu covidu-19. Dokonce ani nyní, kdy se právě z Ukrajiny šíří do Evropy nové bakteriální onemocnění, téměř nikoho v mediálním prostoru ani nenapadne připomenout, že právě na Ukrajině působily tři desítky amerických vojenských biologických laboratoří. Jejich výzkum pečlivě sledoval ruský generál Igor Kirillov, který byl nedávno ukrajinskými tajnými službami před svým bytem v Moskvě zavražděn. Pročpak právě on? Jeho osobní podíl na vedení bojových operací ruské armády v tomto konfliktu v podstatě nebyl žádný. Jako vědec v oboru biologických výzkumů se věnoval právě činnosti zmíněných amerických laboratoří. Západní média po jejich činnosti nepátrají!
Spousta souvislostí západnímu mediálnímu mainstreamu uniká. Uniká většinou záměrně. Takto mu unikne také úplné vysvětlení skutečných příčin této války. A to navzdory tomu, že už vyšlo několik knižních publikací, jaké příčiny krize i války (začala v roce 2014) vysvětlují v souladu s fakty, nikoliv s fakta selektující propagandou. Většinou tyto práce pocházejí z per právě západních politologů a historiků. Patří k nim například i kniha norského profesora Glenna Diesena: Ukraine War and the Eurasian World Order, která vyšla i v českém překladu v nakladatelství Lukáš a syn pod původním názvem jen přeloženým do češtiny (Válka na Ukrajině a eurasijský světový řád).
Jedna odpoveď
Veliký dík panu Šebestíkovi. Nádherně napsáno, jasně, stručně, do hloubky a vyčerpávajícím způsobem.
Při tom všem, co se u nás a v celém postsovětském prostoru za posledních 35 let stalo, se mi dere na mysl otázka skoro osudová: Co dál u nás v Čechách? Její závažnost je větší o to, že ti, jimž jsme dělali lokaje, nás v nové situaci nepotřebují a všechny ostatní jsme si znepřátelili.
Jenom považme: Pro západ vč. USA žádnou cenu nemáme. Snad jen jako užiteční idioti, ale po těch asi nebude vbrzku poptávka. Nebo jako tomu bylo doposud od roku 1989, coby levná pracovní síla, levný zdroj elektřiny, bio-popelnice a skladiště harampádí i všeho, co jinde nechtějí. Nebo ještě hůře, jako ubytovna emigrantů, jichž se jinde potřebují zbavit. Vyhlídky vpravdě děsivé.
A jakpak je to s našimi vztahy směrem na východ? Slováci už s námi udělali tolik špatných zkušeností, že s námi do ničeho, čemu bychom u nás říkali rovnoprávnost, alespoň sto let nepůjdou. Vůči Rusům, kteří nepochybně budou po válce na Ukrajině hrát ve východní Evropě dominantní roli – v celé Evropě pak roli důležitou – jsme se vražděním jejich lidí českými zbraněmi natolik provinili, že nám mají nejen co oplácet, ale přinejmenším s námi nebudou pro cokoliv dobrého počítat. A pak nezapomeňme: Rusko má ještě lepší paměť než sloni. Zdá se tedy, že ani na východě není důvod o nás stát.
Pak je tu ještě možnost, kterou lze oprávněně nazvat utopií: a sice samostatnost. (Ostatně, to už tu jednou bylo – za Masaryka a Beneše – a víme, jak to dopadlo. Vydrželo to do prvního bububu, a sesypali jsme se zevnitř.) Samostatnost, která není karikaturou sebe sama, předpokládá jedno: vyrovnané účty. Stát, který má dluhy, je stejně jako lidé vazalem věřitele. Český stát má dluh ve výši tří bilionů korun a ten dluh jenom roste. Že by kapitalistický svět mávl rukou a celý dluh škrtl a to nejen nám – proč by to dělal jenom nám, že? – ale všem západním zemím, o tom nelze ani snít. Inu stát, který se zbavil podstatných hospodářských aktiv a místo toho se jeho majetkem stal dluh, ať raději slovo samostatnost nepoužívá.
Pustíme-li fantazii až nezřízeně z uzdy, můžeme kdesi v dálce v mlze neprostupné vidět ještě jednu možnost: Ustanovení středoevropského státu, čehosi na bázi Rakousko-Uherska. Jakési signály se vynořují, Fico, Orbán, Kickl, (od nás pochopitelně nikdo), ale k něčemu takovému je dál než daleko. Pokud by ovšem po sto letech středoevropského tápání pro takovou fantazii zbylo uprostřed Evropy trochu místa .
Takže zatím se v našich nekřesťanských Čechách můžeme jenom modlit a při tom hledat inspiraci v evangeliích. Ať už se budou věci příští u nás vyvíjet jakkoliv, křesťanská nauka nám určitě neublíží.
Jiří