Ilustračné foto: Wikipedia
Zprávy o možné mobilizaci stojí na směsi zpravodajských varování, odhadů a informační války. Zároveň ukazují na skutečný problém Kremlu: jak dál vést dlouhou a nákladnou válku, píše historička a analytička Veronika Sušová-Salminen.
V posledních dnech se opakovaně objevily zprávy o tom, že ruská vláda chystá v blízké době vojenskou mobilizaci. Hlavními zdroji těchto hodnocení byly ukrajinská rozvědka (následně ukrajinský prezident V. Zelenskyj) a americký Institut pro studium války (ISW). Informace se objevují v době, kdy se Rusko chystá na parlamentní volby, diplomatické snahy o ukončení konfliktu jsou u ledu (a s konečnou platností padly americko-ruské dohody z aljašského Anchorage) a objevují se informace o tom, že ruští jestřábi posilují svůj tlak na eskalaci konfliktu s Ukrajinou dokonce i jadernou cestou.
Mobilizace v Rusku není populární
Vojenská mobilizace je v ruském kontextu politicky citlivé téma. V roce 2022 byla částečná mobilizace důvodem pro zvýšení nervozity a nespokojenosti v ruské společnosti a pro novou vlnu migrace z Ruska. V uplynulých letech se tedy ruské úřady uchylovaly spíš ke komerčním způsobům verbování vojáků anebo využívaly „zdroje“ ruských věznic, případně zahraniční posily. Rusko je po celou dobu konfliktu z tohoto hlediska v horší pozici než Ukrajina, kde platí nejen výjimečný stav, ale také všeobecná mobilizace. Vyplývá to z ruských snah prodat válku na Ukrajině jako omezený konflikt typu „zvláštní vojenské operace“, které poměrně dlouho sloužily jako způsob, jak válku normalizovat a zároveň uchovat dojem normálnosti a stability. Samozřejmě to svědčí minimálně o tom, že válka není v Rusku zdaleka normální či populární.
Reakce na mobilizaci také ukazují, že ochota bojovat za vlast nemá všeobecnou podporu. Ostatně průzkumy veřejného mínění v minulosti ukázaly, že válku nejvíc podporují převážně důchodci a obecně lidé, kteří na frontu jít nemusejí. Čím méně se mobilizace lidí týká, tím spíše ji podporují. Jinými slovy, válka v tomto ohledu ruskou společnost spíše rozděluje než spojuje.
Mobilizace a informační válka
Dalším faktem je, že informace o možné ruské mobilizaci se v posledních čtyřech letech objevují opakovaně. Kreml tyto spekulace vždy popřel jako bezpředmětné. Došlo k tomu i v současnosti: mobilizaci odmítl kremelský mluvčí Peskov, prezident Putin, tajemník Bezpečnostní rady Medveděv a další vysoce postavení politici. Jistě to nemusí nic znamenat. Na druhou stranu je důležitý i pohled na zdroje informací: do veřejného prostoru přicházejí tato hodnocení od dvou zainteresovaných zdrojů v rámci pokračující informační války. Před volbami je v Rusku mluvit o mobilizaci docela nevítané.
Právě proto je nutné s tvrzeními o mobilizaci zacházet opatrně. Ukrajinské zpravodajské služby i prezident Zelenskyj pracují s informacemi, které sice mohou odrážet reálné poznatky o ruských přípravách, ale zároveň vstupují do veřejné debaty jako aktéři války s vlastním politickým a psychologickým zájmem. ISW, který je neokonzervativním think tankem s jasným politickým a zájmovým ukotvením, tato tvrzení zasazuje do širšího kontextu ruských personálních ztrát, legislativních změn a náborových problémů, nejde však o přímý důkaz rozhodnutí Kremlu mobilizaci vyhlásit. V tuto chvíli tedy dostupné zdroje ukazují spíše na vytváření podmínek, signály a možné scénáře než na potvrzený a časově pevně daný plán a záměr.
Putinská strategie šoku
Při posuzování potenciálu mobilizace je také dobré zohlednit další vzorec: vysoce politicky citlivé operace ruský prezident obvykle nedělá tak, aby byly očekávané a veřejně se o nich předem široce diskutovalo. Když se v roce 2011 rozhodl vrátit na post prezidenta, bylo to překvapením, a to dokonce i pro tehdejšího prezidenta Medveděva. Když se rozhodl vynulovat své předešlé prezidentské termíny, vytvořil napřed dojem, že připravuje svůj odchod, aby v ex tempore projevu v Dumě oznámil své rozhodnutí pokračovat. A konečně, také samotná částečná mobilizace v roce 2022 byla do značné míry překvapením. Putin je mistr šokové strategie. Nečekané kroky paralyzují společnost, která je postavená před hotovou věc. V případě tak nepopulárního kroku by šoková strategie byla optimální.
Jistě, existence tohoto vzorce nezaručuje stejný vývoj v budoucnosti. Rozhodovacích faktorů může být více a v případě ruské politiky platí, že do černé skříňky rozhodování v Kremlu vidí jen málokdo a rozhodně to nepublikuje veřejně. V uplynulých letech navíc došlo k řadě kroků, které nebyly racionální a v důsledku narušovaly a stále narušují stabilitu režimu zevnitř.
Jak moc je mobilizace racionální?
Politicky vysoce riskantní vojenská mobilizace sice není politicky racionálním a snad i vojensky adekvátním krokem, ale to ještě neznamená, že se pro ni Kreml nebo Putin nerozhodne. Zůstaňme ale v říši běžných racionálních kalkulací. Z racionálního hlediska viděno mobilizace jen máloco vyřeší a přinese další problémy a rizika:
Za prvé, šlo by o destabilizační krok z hlediska vnitropolitického vývoje. Není jasné, kolik Rusů by pasivně přijalo roli kanónenfutru ve válce, která měla být jen „zvláštní vojenskou operací“. Určitě se takoví najdou, ale byla by jich tak velká většina, aby byl případný odpor represemi rychle a úspěšně překonán? Z historie víme, že k nejradikálnějším krokům sahají lidé, kteří už nemají co ztratit.
Za druhé, případná mobilizace bude mít negativní ekonomické dopady. V ruské ekonomice už nyní chybí pracovníci v průmyslu, stavebnictví i v dopravě. Nejspíš by také zvýšila tlak na inflaci a mzdy a v konečném důsledku mohla zpomalit velmi křehký hospodářský růst. Ten je tradičně jedním ze stabilizátorů v rámci putinoekonomiky.
Za třetí, není jasné, zda by mobilizace přinesla vojenské výhody a vyšší bojovou efektivitu, nebo spíš větší zatížení pro ruskou armádu z hlediska výcviku, logistiky nebo využití vojenských technologií. Rusko-ukrajinský konflikt se stal v posledních letech dronovou válkou, přičemž Rusko dokázalo konsolidovat a modernizovat svou dronovou výrobu. V současnosti má náskok v oblasti opticky naváděných dronů a drony využívá masově a úspěšně v kombinaci s dalšími vojenskými technologiemi (elektronický boj, digitalizace, zavádění AI nebo přesně naváděné munice a další). Technologický aspekt války rovněž diktuje, že pracovní síla v týlu je vysoce důležitá i z vojenského hlediska.
Na bojišti dnes Rusko spoléhá spíš na malé útočné jednotky či skupiny, rychlé střídání jednotek a decentralizované velení na nižších stupních. Je tedy otázka, jak by masová mobilizace, jejíž realizace zatíží armádní aparát, zapadala do současné podoby války? Jak moc by dovedla válku výrazně posunout ve prospěch ruského vítězství?
Mobilizace a slepá cesta
Případná mobilizace tak není jen otázkou počtů na frontě. Byla by to zkouška toho, kolik napětí ještě unese ruský stát, ekonomika i společnost, které Kreml už čtvrtým rokem udržuje v režimu „předstírané normality“. Pokud by k ní došlo, nebylo by to v daných podmínkách projevem síly, ale přiznáním, že „zvláštní vojenskou operaci“ nelze dál vést dosavadními (údajně úspěšnými) prostředky a bez vysokých a rostoucích nákladů. Zároveň by zvýšila tlak na to, aby konflikt skončil vítězstvím bez velkých kompromisů. Ze všech stran tak mobilizace, viděna racionálně, vypadá jako docela špatná zpráva, které je lepší se vyhnout.
(Uverejňujeme v spolupráci s českým webovým časopisom !Argument)
Účet Klubu Nového slova – IBAN: SK8211000000002624852008