Kapitalismus je z principu zápasem, ve kterém čím dál méně lidí vlastní čím dál větší část bohatství. Dnešní dění nás podle Hoffmana přivádí k otázce, jak vlastně tato hra má skončit. Nyní se zdá, že lidi proti globalistům šikuje jejich vlastní kapitalistická hra.
Na otázku, zda kapitalismus funguje, odpověděla většina dotázaných v rozsáhlém mezinárodním průzkumu Edelman Trust Barometer 2025, že nikoli. Průzkumů, ze kterých plyne, že lidé jsou nespokojení, je hodně, protože lidé jsou nespokojení a nespokojení jsou notoricky. Zmíněný „barometr“ je ovšem zajímavý tím, že o něm Richard Edelman referoval na Světovém ekonomickém fóru v Davosu. Pro přítomné globalisty to byla příležitost podívat se do zrcadla a uvědomit si, že jsou dvěma třetinami respondentů vnímáni spíše jako součást problému nežli jeho řešení.
Dvě třetiny lidí nevěří, že se jejich rodiny budou mít v příští generaci lépe. Podle dvou třetin lidí představitelé byznysu, vlád a médií lžou pro vlastní cíle, takže nelze věřit zprávám a odlišit je od dezinformací. Také si globalisté v Davosu vyslechli, že již téměř polovina lidí má porozumění pro násilné akce proti režimu a jeho představitelům.
Na otázku, proč kapitalismus nefunguje, jsou nejméně dvě odpovědi. Podle globalistů je tím důvodem zášť nespokojeného lidu: „Zášť činí společnost nefunkční. Blokuje inovace, způsobuje konflikty, způsobuje, že vláda a podniky nejsou schopny spolupracovat, a vytváří naprostou společenskou dysfunkci.“ Druhé vysvětlení spočívá v nedůvěryhodnosti, sobectví či zlovolnosti mocenské elity, která se udělala pro sebe a na lidi zvysoka kašle. Zatímco lid soudí, že je třeba řešit příčiny úpadku, elity přemítají, jak si poradit s jeho důsledky.
Že lidé nejsou spokojeni s fungováním společnosti, mimochodem automaticky neznamená, že kapitalismus nefunguje. Takovému tvrzení lze oponovat, že kapitalismus výtečně funguje ku prospěchu těch, kteří zvítězili v konkurenci, když porazili ty méně schopné či méně dravé. Je-li legitimním projevem kapitalismu akumulace kapitálu čili soustřeďování moci do stále menšího počtu rukou, pak globální kapitalismus je logickým důsledkem přirozeného vývoje, nikoli chybou. Poptávat kapitalismus vlídný k poraženým znamená poptávat systémovou chybu!
U každého režimu dříve nebo později dojde na otázku, co dělat s poraženými, kterých je tím více, čím déle režim trvá. Jak ubývá vítězů, kteří současně individuálně sílí, souběžně probíhá a sílí regulace poražených. Svobodná soutěž je myslitelná jenom za cenu omezování všeobecné svobody. Po té, co drobní a střední kapitalisté zvítězí nad nekapitalisty, ovládnou velcí kapitalisté kapitalisty střední a nakonec si největší kapitalisté rozdělí sféry vlivu, neboť seznají, že je to rozumnější než se vzájemně vyvraždit. Kartel oligarchů je konečnou soutěžení.
Jenže co s kapitalismem, když je v cíli a vítězové se podělí o vavřínový věnec? Publikum se logicky ptá, jaký má z kapitalismu užitek, když smyslem regulací je nedopustit, aby se lid účastnil hostiny vítězů. Jakmile se vítězové začnou dívat na poražené jako na parazity, akce vyvolává reakci: lid začne vidět parazity ve zvítězivší oligarchii!
S příchodem protekcionisty Trumpa a jeho politiky celních válek ztrácejí globalisté půdu pod nohama. (Globalizace byla pro Američany zajímavá, jen když na ní vydělávali.) Nejsou to ale globalisté, kdo „pokazili“ kapitalismus. Je to kapitalismus, který proti globalistům šikuje naštvané lidi. Motorem kapitalismu totiž není jenom drsná soutěž, ale také averze na regulace čili byrokracii, šikanu, šmírování či cenzuru. Jak to zjistil Richard Edelman: globalistických byznysmenů, politiků a novinářů má už většina lidí plné zuby. A radikalizace nespokojené veřejnosti je zjevný trend.
(Text vyšiel na ParlamentníListy.cz 6. februára 2025)
Foto: Archív I. H.
2 Odpovede
Dobrý deň.
Vyslovujem domnienku, že keby mal Edelman Trust Barometer, schopnosť urobiť prieskum v minulých spoločenských zriadeniach ;
teda, či dané spoločenské zriadenie funguje, odpoveď by bola asi rovnaká ako v 2025.
Lebo človek je už taký (kým sa nepremení a nebude ako deti).
Ale aj tie, len čo začnú hovoriť, kričia :
“ Daj , je to moje „.
Jedným z argumentov obhajoby našej privatizácie bol naratív, nech len privatizujú a bohatnú, potom sa budú mať popri nich dobre aj ostatní. Bohužiaľ, nefungovalo to.
Takisto ako to nefunguje pri súčastných oligarchoch.
Matka Tereza po návšteve bohatej Západnej Európy bola nanajvýš udivená, koľko zámožných, ale zároveň nešťastných ľudí stretla.
A tu by sa dalo skončiť.
Teda nie honba za čo najproduktívnejším kapitalizmom a jeho užívaním, ale vnútorná premena človeka je odpoveď.
Tým, že ľavica sa vzdala marxizmu, sa vzdala aj ľavicovej filozofie a metodológie a tým stratila schopnosť vedeckých analýz a orientácie v dnešnom svete. Vie niekto povedať, na akom filozoficko-metodologickom základe dnes vlastne funguje ľavica?
…
Otázka dnes, po r. 1989 vôbec nestojí: čo s kapitalizmom a čo po kapitalizme? Ľavica si diletantsky vymazala socializmus z histórie, čím sa vrátila ku kapitalizmu a bojuje s ním ako s veternými mlynmi. Neustále v kruhu a nenachádza odpoveď.
…
Kapitalizmus nekončí. On skončil ako dejinotvorný systém Veľkou hosp. krízou 1929-33. Ten prieskum len odráža túto skutočnosť. Kapitalizmus je nenávidený, ale nemá alternatívu. Nemýľme si prostú existenciu systému s dejinotvornou funkciou. Dnes tu existujú aj kmene, ale preto s nimi nebojujeme. Úlohou ľavice v princípe nie je bojovať s kapitalizmom, neustále ho kritizovať, ale prísť s novým programom, novými víziami. Otázka dnes nestojí, čo po kapitalizme, ale čo po socializme. Prečo po socializme?
Materialistické chápanie dejín na to dáva jasnú odpoveď. Spoločenské systémy sú materiálnymi objektami a preto podliehajú zákonom materiálneho sveta, za určitou kvantitatívnou hranicou vyčerpajú svoj potenciál rastu. Je to presne ako s chemickými prvkami, majú svoje presne určené miesto v chemickej tabuľke.
Určitej úrovni výrobných síl (obsahu) zodpovedá určitá historická epocha s určitými charakteristikami a konkrétna spoločenská forma. Nástup a koniec historickej epochy ohlasovali veľké hospodárske a sociálne krízy. Len ich treba vedieť čítať.
Socializmus a presnejšie, socialistická epocha (1928-1998) sa nedá vymazať z dejín. To je niečo podobné, akoby niekto chcel vymazať selén z chemickej tabuľky, pretože je jedovatý. Socialistická epocha je odrazom určitej úrovne vývoja materiálnej základne, výrobných síl, spadajúcich do obdobia 1928 – 1998. Preto sa socializmus nedal vybudovať pred 2000 rokmi a preto si nemožno zrazu zmyslieť, že ho vybudujeme niekedy v budúcnosti.
…
Ak dnes prichádzajú ľavicové strany s programom socializmu, nemajú odozvu. Pretože doba socializmu pominula. A z ľavicových síl sa nám stali prakticky konzervatívne sily.
…
Socialistická epocha bola dobou integrácie národných štátov do integrálnych celkov.
Nuž a po socializme môže nasledovať len globálna civilizácia, národná špecializácia v rámci globálnej deľby práce a spolupráce, vyrastajúca na socialistických základoch.
…
Ak ľavičiari nadávajú na globalizátorov, odstrihávajú sa od pokroku.
…
Kapitalizmus nemá nič spoločné s globalizáciou. Je založený na národnom ekonomickom priestore, národnom trhu. Ako živelný systém len využil prirodzenú ekonomickú globalizáciu na pokus o vybudovanie svetového impéria. Globalizácia a imperializmus sú zásadne odlišné, protirečiace si tendencie. Impérium buduje svoje vzťahy vertikálne, globálna deľba práce horizontálne.
Vezmime si príklad mesta (ako globálnej dediny). Vzniklo integráciou rodov, neskôr kmeňov do mestského ekonomického priestoru. V rámci mestskej deľby práce prebieha špecializácia za účelom zvýšenia produktivity práce, znižovania nákladov. Ľudia do nej idú dobrovoľne, pretože prináša výhody.
…
Samozrejme, môže tu ísť aj o inú rovinu, triednu a pokusy ovládnuť mocensky, diktátorsky celé mesto. Ale so samotnou mestskou deľbou práce to nemá nič spoločné.
Antiglobalisti akosi nepostrehli, že USA od r. 2018 s obchodnými vojnami presadzujú de-globalizáciu, národný záujem, oddelenie sa od ekonomík Číny a Ruska. Naopak, Čína je dnes realizátorom globalizácie.