Pamětníci si pamatují (pokud si tedy ještě pamatují), jak pracovala ideologicko-propagandistická média za bývalého režimu v Československu, za takzvaného „reálného socialismu“. V samých základech se od současného režimu „reálné demokracie“ jejich práce takřka nelišila. Rozdíl byl pouze v technických prostředcích, které jsou nyní nesrovnatelně dokonalejší, a také v míře jejich angažovanosti.
V minulosti bývali zaměstnanci médií ovládaných některou komunistickou stranou mnohdy vcelku i soudní lidé, často též vzdělaní a mající přehled, jaký ale před čtenáři, posluchači a televizními diváky raději ukrývali. Budovatelský fanatismus zůstal zanechán v 50. letech a jeho náhle oživené zbytky se vyčerpaly ve sféře vyřizování vzájemných účtů mezi soudruhy, kteří „zklamali“, a těmi, kteří se projevili náhle „skalními“; takto přibližně do poloviny 70. let. Ti druzí dostali možnost zdrtit ty první. Poté nastala již unavená fáze „budování socialismu“, ve které režimu i občanům stačila pouhá setrvačná loajalita zakládající se víceméně na vlaječkách v oknech. Režim již nespoléhal na nadšení, a nadšenců tím pádem hodně ubylo. Šlo zůstávat loajálním i bez nadšení, což by bylo například dnes krajně podezřelé. Dnes je nadšení naopak pořád nezbytné. Není to již nadšení budovatelské, ale destruktivní. Ne vše z minulosti se tedy jaksi nutně opakuje.
Takto zpravodajové a publicisté v tehdejší fázi unaveného „budování“ vystačili s tím, když dvě třetiny obsahu některé zprávy zaplnili pouhým výčtem účastníků jednání či členů delegací při státní návštěvě, a to i s uvedením všech jejich funkcí ve vládě a ve straně. Bývali to totiž mnohoobročníci. Zbytek obsahu zprávy byl věnován popisu akce a zdůraznění její užitečnosti. Takto se čtenář, posluchač či televizní divák sice nedozvěděl vůbec nic, ale věc byla tak nějak odbyta. Málokdo očekával více. Takto se projevovalo jakési vzájemné skoro porozumění mezi režimem a občany. Jistá forma symbiózy. Režim nic neočekával a občané taktéž. Svým způsobem mohli být skoro všichni téměř spokojeni. Nebyli, ale to by bylo na jiný článek.
Média ve svém celku sice (stejně jako nyní) dodržovala zásadu černobílého vidění světa (základ totalitní optiky), ale vůči černé barvě vyhrazené imperialistické části planety neprojevovala krvežíznivou nenávist. Tu a tam se sice objevil nějaký nepříliš podařený vtípek v humoristickém časopise pohybujícím se, jak by asi napsal Jaroslav Hašek, „v mezích zákona“, ale touha imperialisty zabíjet, přát jim rozpad státu, válku, smrt, totální zničení, apokalypsu, deset ran egyptských, vši a neštovice a k tomu ještě nebe otevřené a z něho létající blesky, toto v arzenálu tehdejších zpravodajů a publicistů tak nějak chybělo. Reálný socialismus, zdá se, po krvi netoužil. Války neměl v programu, ani v genetickém fondu, představa míru mu nebyla přímo bytostně odporná. Pořád se radoval z osvobození Rudou armádou a nemrzelo ho, že Rusové porazili nacisty.
Zde se tedy reálný socialismus ve své unavené fázi lišil poměrně hodně od současné zběsilé fanatické podpory korektně destruktivního režimu, jehož vládcové, architekti a finančníci si vzali za úkol zastoupit hněvajícího se Hospodina a způsobit lidstvu tolik škod, že by se starozákonní Bůh, autor pouhé biblické Potopy, musel spojit se všemi bohy a démony starověku, aby mohl naplnit plány těchto současných velikých bořitelů, ničitelů, škůdců a kazisvětů, kteří ovšem za každým druhým slovem používají mantru demokracie, svobody, lidských práv a „našich hodnot“. Myslí si, že se za ta hezká slova ukryjí. Jupiter, Marduk, Sutech, Baal, všichni by takto makali, až by z nich teklo. Není toho ale třeba, za bohy a démony to vzali do rukou jiní. Bohužel, je docela možné, že si tyto osoby ve své aroganci božské atributy docela i připisují.
Lidé v minulosti ještě docela nedávné neměli ani tušení, že cílem západní civilizace nacházející se nyní pod dohledem Washingtonu je naprostá zkáza plnohodnotné autonomní lidské existence i samotné podstaty lidské normálnosti. Lidé si proto dříve vymýšleli různé hloupůstky, jako že lidstvo třeba spěje k harmonii, k míru, k blahobytu, uspokojení všech materiálních i duchovních potřeb. Někteří dokonce soudili, že touží dosáhnout splynutí v lásce, ať už křesťanské nebo jiné duchovní. Marxisté očekávali vyústění civilizace v beztřídní společnosti, v níž se každému jedinci dostane nejen, čeho zaslouží, ale i to, co potřebuje.
A zatím hle, omyl! Lidstvo, když dospělo k rozhodnutí svěřit své osudy do rukou jedné jediné velmoci, které podepsalo bianco šek na úplně veškeré její počínání (včetně toho úplně nejhoršího), že si takto vlastně dobrovolně vybralo úplně jiný osud. Nikoliv harmonie, ale zkáza. Ostatně, když se to vezme filozoficky, kde ve Vesmíru může existovat úplně dokonalý smír, než tam, kde už není vůbec nic, co by mohlo vstupovat do nějaké konfliktní interakce. Vakuum je tedy dost možná stoprocentní harmonií, neboť kde nic není, tam ani smrt nebere. Nový vládce planety, který v době převzetí palmy vítězství neměl vůbec žádných zásluh, kterými by prokázal, že si vládu nad světem zaslouží (jeho „zásluhy“ v Hirošimě, Nagasaki, ve Vietnamu či v Nicaragui jistě nezněly přesvědčivě, a on brzy přidal nové „zásluhy“ podobného druhu), je ale dost možná naplněním sudby. Jestliže si lidé alespoň na Západě, včetně těch, které v té době Západ do sebe vtáhnul, neuvědomovali a stále mnohdy neuvědomují, do jakých rukou vložili své osudy, pak se jim (nám všem) vlastně opravdu může dostat zasloužené „odměny“. „Všem podle zásluh,“ pravil Karel Marx. I když až tak špatně to s námi opravdu nemyslel.
Oddělit zrno od plev. Ale plevy jsou to, oč tu běží
Podívejme se ale nyní alespoň stručně, jak asi pracují média, která již před časem vstoupila oddaně do služeb věčné harmonie a věčného míru zajištěných neexistencí? Základem jejich zpravodajství je důsledné oddělení zrna od plev. Pracují ale přesně opačným způsobem, než jakým tuto činnost praktikují zemědělci. Plevy jdou do vysílání a na stránky novin, no a zrno do redakčních košů. Stane-li se náhodou, že některé toto médium řídí novinář, jaký si z dřívějšího studia na některé fakultě pamatuje alespoň několik písmen z novinářské abecedy, pak takový šéf vede své podřízené k tomu, aby tu a tam sáhli do koše a některé zrno skutečné informace pustili do vysílání nebo zařadili na novinovou stránku. Předtím je ale třeba zrno namočit do nějakého jedovatého louhu, jaký je neutralizuje a zajistí, že ztratí výživnou hodnotu. Ovšem právě díky této opatrné práci s pravdivou informací se tu a tam přihodí, že skutečně zazní a maličko naruší ideologicko-propagandistickou strukturu korektně nenávistného zpravodajství. Ovšem pouze maličko, protože pravdivé zrnko informace je ze všech stran obaleno různými formami jejího včasného zpochybnění. Používají se například formulace: „Podle ruského nedůvěryhodného zdroje“ nebo: „Rusové se už radují, ale…“ Případně: „Informaci ale nelze ověřit…“ A je vymalováno. Hrozící účinek, že se divák, posluchač nebo čtenář něco pravdivého dozví, se takto omezí na minimum.
Velice nápadným faktorem ideologicky-propagandistického zpravodajství médií oddaných zkáze lidstva je skutečnost, že informace, které úplně neodpovídají záměrům „architektů posledních dnů“ se ve vysílání či na stránkách těchto médií objevují se zpožděním. Často je toto zpoždění tak veliké, až se zdá, že zaměstnanci těchto médií přešli od aktuálního zpravodajství k psaní historických románů. Skoro to vypadá tak, že západní mediální mainstream tvoří v podstatě už jenom jedna obrovská firma s tisíci filiálkami, ve kterých místní šéfredaktoři, šéfové vydání a editoři s napětím čekají na pokyny „shora“. Jako své rozkazy očekávají generálové na frontě od generálního štábu. Takto prostě některé informace visí ve vzduchu do té doby, než buďto zvětrají nebo se stane nevyhnutelným je v nějaké degenerované podobě uveřejnit. Maximálně očištěné od faktů.
Málem to vypadá tak, že na počátku není, jak praví Bible, SLOVO, ale každý den vydávaná „svodka“, podobná té, kterou pro potřeby novinářů vydávají mluvčí místních policií, aby noviny mohly přinést svoji pravidelnou porci oblíbeného kriminálního zpravodajství. Pár soudniček, nějaký mord, přehlídku zlodějíčků. Tato mainstreamová ideologicky korektní demokratická a svobodná „svodka“ dost možná obsahuje seznam ideologicky prověřených zpráv, a to i s návodem jejich dalšího zpracování. Která část skutečnosti v tématech, jaké jsou citlivé pro Bílý dům, americký Kongres, Pentagon a CIA, a takto i pro pobočky výše zmíněných v NATO/EU, může být odkryta, a která odkryta nesmí být za žádnou cenu. Přičemž i míra odkrytí je nejspíš naznačena. Chytrému napověz, hloupého trkni…
Zaměstnanci médií, pokud jsou sami již dostatečně vychováni (indoktrinovaní), pak vědí (zde se asi soustředila veškerá profesionalita současné mediální mainstreamové armády), jak se skrýváním, proséváním a případným odhalováním z nezbytí naložit. Lidé jsou samozřejmě různí. Někteří v médiích nevědí, co činí. Ti jsou nejšťastnější, neboť je netrápí žádné dilema, a už vůbec ne vzdělání a rozhled. Blahoslavení chudí duchem, neboť jejich jest království mediálního mainstreamu. Další musí být maličko vedeni. Jednoduše okouzleni sebevědomým prostředím dýchají toxickou atmosféru redakce a napodobují starší a zkušenější kolegy. Chtějí být jednou jako oni. Netuší, že někteří z těchto obdivovaných vzorů, až jednou prozřou a uzří, kým a čím byli, skončí na alkoholu nebo u psychiatra. Nejčastěji to vezmou postupně. Kdo ovšem s atmosférou redakce vdechuje ještě svěží vzduch samostatného myšlení, redakci záhy opouští.
Rozdíly jsou také ve strategiích majitelů a šéfů mediálních filiálek. Někteří se vyznají v psychologii lidí a chápou, že „všeho moc škodí“. Vědí, že když budou stále psát o obrovských úspěších ukrajinské armády a paralelně s tím o ještě větších neúspěších chatrné armády ruské, jejíž nejdokonalejší zbraní je oštěp s pazourkovým hrotem, že potom může nastat situace, kdy ruský paleolit zvítězí nad ukrajinskou technikou již nejméně osmého tisíciletí (rozumí se, pochopitelně, po Kristu). Co potom? Bojí se ostudy, jak by si ji už dávno nevysloužili informováním o mimořádném evropském kulturním obohacení migrací, popisem následků průběžného oteplování Země a blahodárností zničení všech tradičních zdrojů energií, ódami na zázračné účinky vakcín proti covidu-19. No a tak dále a tak dále a tak dále. Jsou to totiž stále táž média, která tak hezky prosévají zrno od plev, až se jejich mediální mouka mele asi už jenom z pilin.
Šikovná technika a chytře zvolené mimikry
Některá média, která dost možná nepatří do mnohohlavého houfu řízeného každodenními „svodkami“ povolených zpráv, pracují maličko jinak. Bojí se vládních cenzorů, nechtějí být svým nepochopitelným sklonem k uveřejňování pravdivých informací veřejně zostuzena označením za dezinformační. A tak se pokoušejí, jak se říká, sedět na dvou židlích. Patří sem například jedno české internetové médium, které nebudeme jmenovat, nicméně pokusíme se odkrýt jeho šikovnou techniku a chytře zvolené mimikry. Toto médium pracuje dvojí metodou. Objevilo způsob, jak spojit příjemné (kvalitní zpravodajství) s nevyhnutelně „užitečným“ (ideologicky korektním nenávistným zpravodajstvím). V praxi to vypadá tak, že toto médium prostě zveřejňuje informace z věrohodných zdrojů, které právě svojí věrohodností nabourávají ideologicko-korektní atmosféru paranormálního systému, jenž se dal dobrovolně do služeb zkázy, pokud ne lidstva, tedy zcela jistě západní civilizace. Tyto věrohodné informace jsou ale ze všech stran obaleny články, jaké jako by z oka vypadly ideologicky angažovanému korektnímu mediálnímu mainstreamu. Autor tohoto článku má drobné podezření, že tohoto efektu ono médium (možná není jediné) dosahuje zaměstnáváním dvojího typu redaktorů. Vedle ideologicky korektních fanatiků zkázy pracují v redakci také lidé po všech stránkách nemoderní, tedy normální.
V režimech, ve kterých se veřejné mínění ocitlo pod kontrolou s cílem jeho svedení do jediného bezmyšlenkového řečiště, někteří lidé přemýšlejí, jak dostat pravdivé zprávy ven. Vězni píší svá poselství na motáky, které pak některý hodný dozorce propašuje ze zamřížovaného světa na svobodu. Jestliže se ukáže, že hodný dozorce není ve skutečnosti vůbec hodný, putuje autor motáku na samotku a jeho poselství do koše.
Za starého Rakouska se někteří nepoddajní novináři mohli spolehnout na jistou neformální dohodu s rozumným cenzorem, který záměrně neodhalil šikovně do textu skrytou narážku nebo jinotaj. Říkalo se tehdy, že se psalo „mezi řádky“. Běda však, byl-li rakouský c. a k. cenzor přímým předchůdcem fanatiků pozdějších totalitních režimů či režimů „korektních“, což je totéž pod jiným jménem. Pak vyšly noviny s celými odstavci či sloupci začerněnými. Dnes je mediální prostor hlavního proudu (mainstream), také díky značným technologickým možnostem dohlížitelů, v podstatě uzavřen hermeticky. Lidé vůbec padají pod kontrolu vládnoucího systému stále hlouběji.
Mediální mainstream aktivuje svoji pozornost podle toho, kdo je pachatelem
V těchto dnech detonace výbušniny ukryté v pagerech, které vyrobila tchajwanská firma Gold Apollo pro hnutí Hizballáh, zabily v Libanonu devět osob a téměř třem tisícům způsobily zranění. Dodávku pagerů zachytily izraelské tajné služby, které do těchto přístrojů instalovaly trhaviny. Případ ukazuje na to, že různé technologické „hračky“, které se učí obsluhovat a milovat už malé děti, a které nás provázejí doslova na každém kroku, se mohou v blízké budoucnosti stát nejenom nástrojem našeho permanentního sledování, a tím velmi nepříjemného dohledu nad námi, ale i smrtící zbraní, která může kteréhokoliv člověka kdykoliv a kdekoliv zabít. Jako výbušnina instalovaná v podvozku auta. Je možná pouze otázkou času, kdy se na trhu objeví aplikace, jaké promění obyčejný mobil ve smrtící zbraň, kterou některá tajná služba bude moci zabít kohokoliv, a to na vzdálenost tisíců kilometrů. Člověk si nic netuše zatelefonuje a ještě než dostane spojení, vyletí do povětří. Inu, pokrok nezastavíš!
Jen na okraj. Kdyby podobnou věc nevyrobil Tchaj-wan, ale třeba Irán, to by byla mediální mela! A s ní vichřice sankcí. Kdyby ji nenainstalovaly izraelské tajné služby, ale vůči svým protivníkům tak učinily tajné služby Ruska, to by se mediální mainstream na Západě celé měsíce den co den doslova prohýbal pod tíhou smrtelné nenávisti vůči Rusku a sankce by nebraly konce. Jenomže, výrobcem je Tchaj-wan a pachatelem Izrael, takže západní mediální mainstream zůstává naprosto v klidu. S Tchaj-wanem „tvořivě pracuje“ proti Číně Washington a nad Izraelem drží Washington ochrannou ruku už 75 let. Takže, žádný problém. I na tomto malém příkladu se rýsuje kompletní charakter současného západního prostoru hlavního mediálního proudu, toho času v nejhlubším možném žurnalistickém úpadku.
Ovšem, lidstvo si těmito technologiemi samo na sebe upletlo tisíce bičů. Je to s nimi jako s atomovou energií. Mohou nádherně sloužit, ale dokážou zabíjet. Jde jen o to, kdo nad těmi technologiemi vládne. Lidé, kteří řídí současný Západ, se svým charakterem a morálkou nikdy neměli dostat ani k tomu, aby směli obsluhovat jednu dávno vyschlou studnu uprostřed pouště. Natož k možnosti řídit chod planety s osmi miliardami lidí! Dokud budou tito lidé u moci, bude svět v nebezpečí. Je charakteristické, že právě oni se snaží odvracet pohled od sebe k jiným, které označují za hrozby. Hrozba, to jsou přitom oni!
Jedna odpoveď
Jako vždy výborný článek pana Šebestíka.
Tohle je též skvělý článek, bohužel už dneska nežijícího autora Jana Vítka…
Proč lžou na jedno brdo?
https://zvedavec.news/komentare/2020/02/8190-proc-lzou-na-jedno-brdo.htm