Pomaličku, nenápadně, krůček po krůčku se lidstvo blíží k sebezničení. Ve čtvrtek minulý týden americký prezident Donald Trump oznámil, že nařídil svému ministerstvu války, aby začalo testovat nukleární zbraně „na rovnoprávném základě“ s Ruskem a Čínou. Není zcela jasné, co tím chtěl říci: zda touží po více než třech desetiletích klidu obnovit výbuchy jaderných náloží, nebo chce testovat nové nosiče těchto náloží. To ukáže čas. Moskva zatím hlásí, že testy náloží neobnoví, dokud tak neučiní Západ. Ovšem Kreml, který si je vědom rozdílu jak v množství konvenčních zbraní, tak i ekonomické moci mezi Západem a Ruskem, dlouhodobě sází na odstrašení pomocí nukleárních zbraní. I proto v poslední dekádě října odzkoušel dva zcela nové typy nosičů jaderných náloží:
- Burevěstnik je střela s plochou dráhou letu s podzvukovou rychlostí na jaderný pohon. Reaktor je tisíckrát menší než reaktor na jaderné ponorce a má schopnost okamžitého „zážehu“, tedy ihned odstartovat. Reaktor umožňuje let trvající celou řadu dní a zvýšenou schopnost volit dráhu a manévrovat. To zvyšuje možnost překonat protivzdušnou a protiraketovou obranu, ovšem podzvuková rychlost činí tuto střelu zranitelnou. Během testu provedeného 21. října Burevěstnik letěl na vzdálenost 14 tisíc kilometrů a let trval 15 hodin. Nejnovější americká střela s plochou dráhou letu AGM-181, která také může být vyzbrojená jadernými hlavicemi, má konvenční proudový motor a může údajně letět něco přes 2,5 tisíc kilometrů podzvukovou rychlostí.
- Poseidon je mohutné torpédo, podvodní dron, na jaderný pohon odpalované ze speciálně upravených ponorek. Má neomezený dosah, a může operovat snad několik let autonomně hluboko pod hladinou Světového oceánu mimo dosah obranných systémů. Reaktor je stokrát menší než reaktor na jaderné ponorce, a také on má schopnost okamžitého „zážehu“, tedy okamžitě startovat. Uvádí se, že může plout rychlostí přesahující 70 uzlů (přes 130 km/h), tedy mnohem rychleji než jakákoli konvenční ponorka nebo torpédo. Hlavice by měla mít sílu jako mezikontinentální raketa Sarmat – tedy více než sedm megatun TNT (bomba svržená na Hirošimu měla sílu přibližně 0,016 megatuny). Hovoří se o tom, že by mohla vyvolat radioaktivní tsunami u pobřeží velkých městských aglomerací jako New York či Los Angeles, nebo zničit přístavy s námořními flotilami.
Logika odstrašení
Torpédo Poseidon je v této chvíli nedostižitelná zbraň druhého úderu, „zbraň soudného dne“, která může plnit úkoly i po zničení země svého původu. Vývoj zbraní tak dosáhl úrovně, kdy odpovědnost za osud lidstva začíná přebírat umělá inteligence. Rusko se zjevně pokouší zamezit další eskalaci bojů na Ukrajině a vynutit si obnovu jednání o kontrole zbrojení pomocí jaderného odstrašení. Tedy pomocí varování, že zhoršování situace může vést k bodu, ze kterého není návratu a jedna cesta vpřed vede – k záhubě všech. V zásadě se jedná o vytvoření tak velkého rizika, že couvnou obě strany a místo nekontrolovaného zbrojení vsadí na dohody založené na oboustranné výhodě. Tento úspěch by za určitých podmínek mohl samovolně vytvářet a posilovat vzájemnou důvěru: úspěch v dílčí dohodě otevírá cestu k dohodě další. Takto po kubánské raketové krizi na počátku šedesátých let začal být budován systém omezování a kontroly jaderných zbraní mezi Spojenými státy a Sovětským svazem/Ruskem. Jenže, jak ukazuje následující tabulka, tento obtížně budovaný diplomaticko-vojenský klenot byl po skončení studené války zcela zničen.
Z tabulky je zřejmé, kdo byl hlavním iniciátorem bourání architektury kontroly jaderných zbraní. Není to nic nesrozumitelného: Bílý dům, vítěz ve studené válce, se díval z nově nabyté pozice hegemona na zmíněné smlouvy jako na zbytečné. Závrať z úspěchu u něho vyvolala pocit, že jeho převaha je natolik velká a věčná, že nemusí ctít žádné „červené linie“, které ohraničují bezpečnostní zájmy jiných velmocí. V takové situaci vyzněla naprázdno snaha upozornit na nebezpečná úskalí nově vznikající situace. To platilo jak o projevu ruského prezidenta Vladimíra Putina na Mnichovské bezpečnostní konferenci v únoru 2007, kdy varoval před nadužíváním vojenské síly, tak o jeho projevu na zasedání Federálního shromáždění Ruské federace v březnu 2018, v němž informoval o vývoji nových zbraních včetně nové generace střel s plochou dráhou letu a torpéd. Problém je v tom, že odstrašení může fungovat jen tehdy, když na obou stranách jsou politici, kteří si uvědomují existencionální nebezpečí, které by jaderná konfrontace pro lidstvo znamenala. Úpadek kvality západních politických elit v době, kdy na válečná pole vstupuje umělá inteligence, je nesmírným rizikem. Hrozí, že rozum přijde na řadu až po nově získané tragické zkušenosti.
Platné smlouvy
Popravdě řečeno, stále tu je několik úmluv, které ukazují jinou cestu, než představuje divoké živelné zbrojení. Především jsou tu mnohostranné dohody, a to především Smlouva o nešíření jaderných zbraní podepsána v roce 1968, kterou k dnešnímu dni ratifikovalo 190 států. Někteří autoři pokládají právě tuto dohodu za nejcennější dědictví na tomto poli. Skeptici ale připomínají, že jsou tu státy, které se ke smlouvě nehlásí – Izrael, Indie, Pákistán a KLDR si vybudovaly své arzenály až poté, kdy dohoda vstoupila v platnost. A je tu problém i s oficiálními jadernými mocnostmi uznanými onou Smlouvou – tedy s USA, Ruskem, Velkou Británií, Francií a Čínou. Tyto mocnosti neplní Smlouvou daný závazek zlikvidovat jaderné zbraně, naopak svou jadernou výzbroj zkvalitňují a v některých přídech i navyšují. Platné jsou ale i mnohostranné úmluvy zakazující rozmisťovat jaderné nálože na mořském dně a v kosmickém prostoru, jejichž plnění je však obtížné kontrolovat.
Mezi platné odzbrojovací mnohostranné smlouvy týkající se zbraní hromadného ničení patří také úmluvy o zákazu biologických a chemických zbraní. Například systém kontroly plnění smlouvy o zákazu chemických zbraní je natolik dokonalý, že dává naději i pro jiné oblasti: takto by se daly kontrolovat i dohody o zákazu nukleárních zbraní. Jenže je tu problém. Síla zákazu chemických a biologických zbraní je dána především tím, že na likvidaci těchto zbraní měly a mají zájem jaderné velmoci – nepotřebují je. Chemické zbraně jsou zbraněmi chudých, těch, kdo nemají potenciál na výrobu jaderných zbraní (či mají tento potenciál v dosahu izraelských letadel).
Svůj vlastní skrytý problém měly v sobě i v tabulce zmíněné dohody o strategických zbraních. Všechny byly psány tak, že i po omezení náloží či nosičů si Spojené státy a Sovětský svaz/Rusko zachovaly (a) schopnost vzájemného zaručeného zničení, (b) možnost modernizovat své jaderné arzenály, (c) udržet si převahu nad ostatními jadernými mocnostmi. Neexistuje ale jiná cesta k zajištění budoucnosti lidstva než ta, které vede přes dohody o kontrole jaderných zbraní. Hrozba, že platnost dohody Nový START začátkem příštího roku skončí, by měla být podnětem k začátku nových jednání Washingtonu a Moskvy – snad i dalších států s jadernými arzenály.
Nevinný atom
Bez ohledu na hrůzy ukryté v jaderných zbraních lidské porozumění atomové energii patří k těm oblastem vědy, které mohou nejvíce přispět k rozvoji lidské civilizace. V Rusku například dokončují plnohodnotnou jadernou elektrárnu s uzavřeným cyklem: jestliže současné elektrárny dokážou zužitkovat jedno procento uranového paliva a radioaktivní „zbytek“ se musí někam zakopat či ponořit, nová elektrárna toto „zbytkové“ palivo umí vyčistit a vrátit do reaktoru k dalšímu využití – čímž by byl pro lidstvo zajištěn dostatek uranu na staletí dopředu. Do hry také vstupují malé modulární reaktory (SMR), takové, na jejichž vývoj společnost ČEZ a s ní český stát poskytl společností Rolls-Royce miliardy korun. To ovšem není skok na čelo vědeckotechnického pokroku. První komerční SMR byl totiž uveden do provozu v Rusku v roce 2020 v plovoucí elektrárně Akademik Lomonosov a první komerční SMR na pevnině začal dodávat energii v Číně koncem roku 2021.
Narůstající chaos v mezinárodních vztazích je spojen s tím, že v řadě zemí EU/NATO slaví úspěchy orientace na výběr ministrů zahraničí a obrany z řad amatérů zmítaných koktejlem ideologických emocí. To platí i o výběru eurokomisařů pro tyto oblasti. V jejich optice je hledání míru či prosté varování před nebezpečím jaderné války v lepším případě projevem naivity, v horším důkazem zrady. K tomu dvojsmyslná politika Washingtonu ve vztahu k válce na Ukrajině otevírá prostor pro další nebezpečnou eskalaci: Donald Trump střídavě kárá Moskvu a Kyjev za jejich neochotu dohodnout se o míru – a Pentagon dál zásobuje Kyjev zpravodajskými informacemi i zbraněmi (byť za peníze Evropanů); manifestuje schopnost dohodnout se s Ruskem o otázkách přesahujících horizonty války na Ukrajině, oznamuje stahování části vojsk USA z Evropy – ale zároveň nutí své evropské spojence k nesmyslným vojenským výdajům, což přirozeně zvyšuje riziko přímé války mezi Západem a Ruskem; od evropských spojenců požaduje úplný zákaz dovozu ropy a plynu z Ruska, při setkání s čínským prezidentem minulý týden toto téma ale ani nenaznačil; v Bílém domě koketují s dodávkami střel Tomahawk pro Kyjev ve chvíli, kdy Brusel začal nadšeně provolávat heslo „Bez Ruska na věčné časy a nikdy jinak!“. Ti, kdo dnes v Bruselu či Praze hlasují pro budoucí zákazy hospodářské spolupráce s Moskvou a pro omezení obchodu s Pekingem, povětšině ani netuší, že tak přeřazují Evropu na vedlejší kolej dějin. Chudým duchem by mělo zůstat otevřeno království nebeské, ale měli by mít zákaz vstupovat do vlády či Evropské komise.
(Komentár uverejňujeme v spolupráci s českým webovým časopisom !Argument. Text nie je určený pre šírenie na iných weboch.)
