Ve čtvrtek 30. června 2022 uspořádala slovenská veřejnoprávní instituce RTVS zajímavou televizní diskusi s hlavními aktéry rozdělení Československa v roce 1992. Václav Klaus a Vladimír Mečiar přijali pozvání do brněnské vily Tugendhat, kde přibližně hodinu odpovídali na otázky související s koncem československé federace. Pokud nějaký divák čekal otevřenost a přímost v odpovědích obou politiků, musel odcházet od obrazovek zklamaný. Ovšem pro společenskovědního výzkumníka byl rozhovor zajímavý i tak. Oba tehdejší předsedové stranických seskupení, která ve svých národních republikách vyhrála volby, zopakovali nejen již mnohokrát dříve citovaná vyjádření ohledně neuskutečnění referenda, legitimity rozhodování či postoje veřejnosti, ale zopakovali i své chování ve vztahu k médiím, jaké známe z jejich politických kariér. Vladimír Mečiar se mnohokrát soustředil na kritiku jiných politiků a hledání nepřítel, Václav Klaus se ve snaze nelhat, když šla otázka na tělo, pokusil zkritizovat způsob vedení rozhovoru nebo i objektivitu tazatelů. Co tedy rozhovor přinesl jako objektivní fakt?
Bez ohledu na to, zda vnímáme rozdělení Československa jako legitimní či nelegitimní, patrně drtivá většina z nás je spokojena, že proběhlo mírově a pokojně, na základě dohody. To několikrát pochválili o oba politici a není sporu, že v tomto ohledu byl proces dělení jistě úspěšný. Vladimír Mečiar sice v rozhovoru naznačil, že to tak dopadnout nemuselo, protože nějaké neznámé temné síly si přály vyvolání dramatického konfliktu, Václav Klaus však mírnil pesimismus s tím, že by k tomu asi nedošlo. Bude jistě i na budoucích právnících a historicích, aby zhodnotili, zda lze vyvážit obavy o vznik ozbrojeného konfliktu provedením nelegitimního ukončení existence státu, kterému oba politici jako poslanci nejvyššího zákonodárného sboru přísahali věrnost. Oba aktéři dělení se shodli – i když každý s jinými argumenty – že referendum by vše jen zkomplikovalo. Rozhodnutí občanů samotných tak opět po třiceti letech zpochybnili, a kladli znovu vyšší legitimitu kabinetnímu rozhodnutí politických elit, které nedisponovaly pro jednání většinou hlasů, ale ani voličům v předvolebním období nenabídly rozdělení země jako preferovanou variantu uspořádání vzájemných vztahů.
Diskutující se pokusili, jako již mnohokrát, o šíření vlastní mytologie polistopadového období. Když přišla s odkazem na exprezidenta Gašparoviče otázka na jednání mezi ODS a HZDS před volbami 1992, Vladimír Mečiar zahrál odpověď do autu a Václav Klaus, jako vždy v tomto případě, okamžitě přešel do protiútoku na osobu, která otázku položila, a utekl k jinému tématu. Oba politici totiž dobře vědí, že po volbách už se rozhodovalo jen o technickém řešení situace, zásadní jednání probíhala od ledna 1992 mezi vedením HZDS a ODS na takových místech, jako jsou motoresty, benzínové pumpy nebo vinné sklípky na Moravě. Vladimír Mečiar zkritizoval mj. i přístup Alexandra Dubčeka, ovšem opomněl zmínit, že to byl právě Dubček, který oba pány poprvé posadil ve své kanceláři k jednacímu stolu a navrhl jim, aby začali jednat. To oba udělali, i když jistě jinak, než si tehdejší předseda federálního parlamentu představoval.
Oběma aktérům je kolem osmdesátého roku věku. Pevně doufám, že ještě nadejde čas, aby se oba k procesu dělení vyjádřili. Ale kdyby tak učinili s maximální možnou snahou po předložení faktů a objektivních sdělení, určitě by to naše poznání o této části historie obohatilo. Zatím víme, že vztahy mezi oběma vyjednávacími delegacemi byly velmi dobré, oba předsedové dodrželi ve vztahu k partnerům vždy slovo, ale stále se snaží některé okolnosti jednání upravit, zamlčet či posunout do jiných souvislostí. Některé události historie zůstávají navždy skryty nejen zrakům veřejnosti, ale i historiků. Rozdělení Československa byl však tak velký zásah do životů patnácti miliónů občanů, že by si oni či jejich potomci další odkrývání faktů zasloužili.
