Traduje se, že řecký filozof Díogenés ze Sinópé (4. století př. n. l.) údajně chodil po athénské agoře plné lidí a za plného slunečního světla, to jest v pravé poledne, hledal s lampičkou v ruce člověka. Kdyby se tento Díogenés za našeho času vydal i se svou lampičkou a pátral po vládních úřadech a ministerstvech ve velmi mnoha západních státech po osobě disponující širším historickým a kulturně-společenským rozhledem, mnoho by toho neobjevil. Smutně by sfouknul plamének a vrátil se do sudu.
Potvrzením této skepse může být hned v několika vrstvách nesmyslný výrok současného ministra zahraničí Velké Británie, jistého Davida Lammyho. Britové mají to potěšení mít ho v křesle své zamini od 5. července loňského roku. A hrozí, že tam ještě nějaký čas pobude.
Tento Lammy neodhadl rozsah svého historického vzdělání a při nedávné návštěvě Kyjeva se pustil do výkladu údajných „tisíciletých historických vztahů mezi Britskými ostrovy a Ukrajinou“. A jal se tento hluboký ponor do svého mělkého historického povědomí prezentovat na údajném sňatku „ukrajinské kněžny Anny s anglickým králem“, k čemuž došlo před tisíci lety, tedy v 11. století. Pouze časový údaj byl víceméně zvolen správně. Kromě něho je ale jinak úplně všechno špatně. Lammy sice mluvil obecně o „tisíciletých vztazích mezi Velkou Británií a Ukrajinou,“ jež byly údajně potvrzovány sňatky (mluvil skutečně v množném čísle) mezi knížaty a princeznami obou zemí. Nicméně, zmínka o tom, že se tak dělo před tisíci lety nás (či spíše jeho) zavedla do 11. století, tedy pouze k dcerám knížete na Kyjevské Rusi, Jaroslava Moudrého (978 – 1054).
Jaroslav měl šest synů (nejstarší, Vladimír, zemřel už roku 1052) a tři dcery. Podle všeho se zdá, že ony údajné „tisícileté vztahy mezi britskými knížaty a knížaty ukrajinskými“ chtěl Lammy nejspíš prezentovat na příkladu nejznámější z dcer Jaroslavových, Anny. Jak to ale bylo s Annou Jaroslavnou, druhou ze tří dcer Jaroslava Moudrého vládnoucího na Kyjevské Rusi, tedy na území prvního ruského státu ve skutečnosti?
Jaroslav I. zvaný Moudrý vládl na Rusi s jednoroční přestávkou v letech 1016 až 1054. Byl synem knížete Vladimíra I., který přijal na Rusi křesťanství, čímž se musel zbavit početného harému. Karel Havlíček-Borovský o Vladimírovi napsal rozsáhlejší epickou báseň nazvanou Křest svatého Vladimíra. (Děti se o ní kdysi, za časů příznivých vzdělání, učili ve školách.) Vladimír Jaroslavovi nejprve svěřil jiné ruské knížectví, a sice Novgorod. Novgorod byl spolu s Kyjevem základnou prvního ruského státu. Novgorod byla tedy první Jaroslavova státnická zkušenost. Na středověké poměry byla pozdější vláda Jaroslavova v Kyjevě poměrně dlouhá a byla také pro dějiny Kyjevské Rusi úspěšná. Nebyl zván Moudrým nejspíš nadarmo. Vydal první ruský zákoník, který do starých ruských dějin vešel pod několika označeními. Původní jeho název zněl „Drevnějšaja pravda“, jindy se zákoník označoval jako Jaroslavova Pravda. No a konečně se ustálil název Ruská pravda.
Jaroslav tedy měl, jak to bývá i v pohádkách, tři dcery. Ruský historik Karamzin nás informuje o jejich sňatcích vcelku podrobně. Nejstarší z dcer byla nejspíš Jelizaveta, do které se, podle Karamzina, zamiloval norský princ Harald. Aby ji dostal za ženu, musel si ji údajně zasloužit. A tak Harald vstoupil do služeb byzantského císaře. Když si Harald vydobyl slávy a bohatství, vrátil se na Rus a dostal Jelizavetu za ženu.
Druhou dcerou Jaroslava Moudrého byla ona Anna, jejíž jméno David Lammy dost možná zaslechl na nějakém politickém semináři, na kterém se řešila otázka, na jaký historický „fakt“ (fake) by bylo možné nalepit ono údajné „tisícileté nerozborné přátelství a spojenectví“ mezi tehdy neexistující Velkou Británií a stejně tehdy neexistující Ukrajinou. A Lammy se toho jména, jež nejspíš slyšel poprvé v životě, chytil. A tím se chytil i do pasti, když v jednání s bývalým ukrajinským prezidentem, Zelenským, jenž o Anně Jaroslavně možná slyšel také poprvé v životě, jménem oné princezny zpečetil nové tisícileté spojenectví. Možná na věčné časy a nikdy jinak.
Anna se skutečně tehdy provdala na „Západ“. Nebylo to ale do Anglie (ta na rozdíl od Ukrajiny existovala a právě očekávala dobytí Normany a Vilémem Dobyvatelem), ale provdala se do Francie. Takto ona Anna vstoupila do dějin jako Anna, královna francouzská. Jejím manželem se stal Jindřích I. Jindřichova otce, Roberta, dal sice papež do klatby a vyobcoval jej z církve pro krvesmilstvo, ale to na funkci francouzského krále Jindřicha, jeho syna, nemělo vliv. Pocházel z dynastie Kapetovců a korunován byl v tradičním korunovačním městě francouzských králů, v Remeši. Annu Jaroslavnu pojal za manželku roku 1051 a měl s ní tři děti.
Třetí z dcer Jaroslava Moudrého, knížete Kyjevské Rusi, Anastázii, pojal za ženu uherský král Ondřej I. Lammy nebo ti, kteří mu poradili použít středověké sňatkové politiky k potvrzení tisíciletého spojenectví mezi Anglií a neexistující Ukrajinou, se možná zapletli do složitých dynastických vztahů tehdejší Anglie, v níž uplatňovali nároky na trůn potomci dánského krále Harolda Modrozuba (Bluetooth). Jedním z nich byl jistý Harold, který v roce 1066 padl v osudné bitvě u Hastingsu, stejně jako král Edward Vyznavač (Confessor). Podle severského kronikáře, Sturlusona, a dánského historika jménem Saxo Grammaticus, našly Haraldovy dcery azyl na dvoře dánského krále Svena II. A tento dánský král prý jednu z nich provdal za Vladimíra, nejstaršího syna ruského knížete Jaroslava. Není to ale možné. Harald padl v roce 1066, zatímco zmíněný Vladimír zemřel ještě za života otce, v roce 1052. Poradci britského ministra zahraničí i on sám se zřejmě ztratili ve skandinávských jménech dávných osob. Jiný Seveřan z vládnoucího rodu, jménem Harold, se skutečně na anglickém trůnu ocitnul na cca čtyři roky. Nebyl ale ženatý, třebaže měl nemanželského syna, který se později snad stal mnichem.
Do celého toho příběhu o bohaté sňatkové politice mezi anglickými panovníky a dcerami knížat tehdy neexistující Ukrajiny, se docela dobře mohl zaplést i onen výše zmíněný manžel Jelizavety, nejstarší dcery Jaroslavovy, který se také jmenoval Harald a byl norským princem hledajícím štěstí a obživu nejprve na Kyjevské Rusi, později v Byzanci, a nakonec usedl na norský královský trůn.
Na současném Západě již dlouhou dobu probíhá urputná snaha upravovat si dějiny podle aktuální politické potřeby. V některých případech velmi zákeřné. Tento současný příběh snažící se ukovat z ničeho fakta, jaká by napomohla teorii o tom, že ruské dějiny i se všemi knížaty, cary, výboji, vítěznými i nevítěznými bitvami a s bohatými kulturními a vědeckými úspěchy jsou ve skutečnosti dějinami Ukrajiny, zatímco Rusové, barbaři rodem i osudem, se mají vyvrhnout z Evropy do středoasijských stepí k ohňům a pasoucím se stádům vyhublých koz, nemá naštěstí naději na úspěch. Dějiny nebyly jen prožity. Byly také zapsány. Littera scripta manet. (Zapsané zůstává.) Ukrajinskou státnost pro 11. století ani ve stoletích následujících žádný falzifikátor historie prostě nevyrobí.
+++
Historik umenia Viktor Lazarev predpokladal, že postava úplne vľavo na tejto freske v Katedrále svätej Sofie v Kyjeve predstavuje Annu. Podľa historika Roberta-Henriho Bautiera zobrazuje jedného z jej bratov. Foto: Wikimedia.org
Příběh ruské kněžny Anny Jaroslavny, která v doprovodu početné družiny šlechticů Kyjevské Rusi putovala do tehdy nevelké a chudé Francie, byl několikrát zpopularizován. Ruský spisovatel, Antonin Petrovič Ladinskij (1895 až 1961), napsal o Anně románovou kroniku s názvem Anna, královna francouzská. A v nedávné době byl pod názvem Jaroslavna, královna Francie natočen ruský film. Objevil se i v českých kinech s českým dabingem, byť původní znění je v ruštině.
Žádost francouzského krále o ruku dcery ruského knížete komentoval historik Nikolaj M. Karamzin těmito slovy: „Dotud chudá a slabá Francie si mohla blahopřát ke spojení s Rusí, zásluhou Olega a jeho velkých dědiců dovedenou k rozmachu.“ A Karamzin ještě dodává, že francouzský král vyslal na Rus jako zprostředkovatele sňatku chalonského biskupa Rogera. „Anna s ním odjela do Francie a smísila krev Rurikovců s krví francouzských králů.“
Naprosto fundamentální chybou Lammyho výkladu dějin je skutečnost, že v 11. století byl Kyjev, jehož mohutné brány a zvony pravoslavných chrámů oslavil v závěrečné skladbě svých slavných klavírních Obrázků z výstavy (Kartinky) ruský skladatel Modest Petrovič Musorgskij (skladba Velká brána kyjevská), jedním ze dvou hlavních center prvního ruského státu, Kyjevské Rusi. Žádný státní útvar zvaný Ukrajina neexistoval tehdy, ani celá staletí poté. Jen pro zajímavost, ony Kartinky upravil pro symfonický orchestr francouzský skladatel impresionistické epochy Maurice Ravel.
Když ruské země postihla ona zmíněná feudální rozdrobenost, ocitla se západně položená území pod vládou Litvy. Řídce osídlená, ale teritoriálně rozlehlá tehdejší Litva, dokonce pohanská, nemohla získaná území politevštit, a tak je ponechala pod názvem Litevská Rus (sic), a to i se strukturou a pravoslavím. Nikoliv, nebyla to Litevská Ukrajina. Když Poláci sňatkovou politikou (v roce 1386 litevský kníže Jagello přijal v Krakově křest a uzavřel sňatek s dcerou polského krále, Jadwigou) zpečetili spojenectví s Litevským velkoknížectvím, postupně vytvořili Polsko-litevskou personální unii (Rzeczpospolita), čímž se později Varšava jako nové centrum polského státu, dostala svým vlivem na západní teritoria bývalé Kyjevské Rusi. Odtud ony nekonečné spory a války mezi Polskem a různými formami ruského impéria. Trvají polskou podporou amerických zájmů na Ukrajině dodnes! V pozdějších staletích byla území, na kterých se ve dvacátém století rozkládala Ukrajinská sovětská socialistická republika, nazývána nejčastěji Malorusko a od osmnáctého století celá východní polovina tohoto území (i s Oděsou a Charkovem) nesla označení Novorossija (Novorusko).
Je zajímavé, že litevská knížata nejprve uvažovala o sňatcích s ruskými kněžnami (princeznami), což by ale vedlo k přijetí spíše pravoslavné víry než katolické. Litevská dynastie se ale obávala, že takto vzniknou spory s papežem v Římě, pro kterého byla pohanská Litva menší problém než Litva pravoslavná. A také ze severozápadu působil na litevské velkoknížectví vliv německých křižáků. Takto se tedy raději litevský velkokníže obrátil ke Krakovu. V dějinách se nemá říkat, co by bylo, kdyby… Ale je docela pravděpodobné, že následné spory a nepřátelství mezi Poláky a Rusy by se odvíjely jinak nebo by se nestaly tak mohutnými a nikdy nekončícími.
Středověké státy trpěly nesvorností knížecích synů v podstatě úplně všechny. U Řehoře Tourského čteme krvavé příběhy o vztazích merovejských dědiců ve Franské říši, jež pokračovaly i za Karlovců. Z naší domácí historie známe legendu o Svatoplukových prutech, kdy král Svatopluk nabádal syny, aby zůstali svorní. Nezůstali a Velká Morava se rozpadla. Také kníže Kyjevské Rusi, Jaroslav Moudrý, rozdělil svoji zemi mezi pět synů. Žádný z nich nezískal celou zemi, jen úděl. Údělná knížata znalo také přemyslovské panství. Nejstarší z rodu usedl v Praze a tři jeho příbuzní obsadili moravské úděly v Brně, Olomouci a ve Znojmě. A sporů bylo dost, někdy i válek mezi nimi. Ostatně i moravský markrabí Jošt Lucemburský sídlící v Brně si vyřizoval účty s olomouckým biskupem. Většina středověkých zemí se tedy snažila z feudální rozdrobenosti nějak uniknout. V Itálii a v Německu tento stav de facto vydržel až do 19. století. Jinde v Evropě byli úspěšnější. Úspěšnější byli i v Rusku.
A propos: Když byl někdo kdysi ministrem zahraničí – a to skoro kdekoliv na světě – očekávalo se, že bude nejenom vynikající diplomat a zkušený státník. Ale čekalo se, že bude mít také docela rozsáhlé vzdělání. „Kdepak loňské sněhy jsou?“ A kdyby jenom ty loňské…
