Lidé spjatí s pražským jarem chtěli vytvořit lepší svět a věřili, že je to možné

Pražské jaro inspiruje i dnes. Slouží jako připomínka, že etický rozměr by měl být součástí politiky, a naznačuje plodné spojení spontánní aktivity s institucionální organizovaností.

Rozhovor k připomínce pětapadesátiletého výročí invaze vojsk Varšavské smlouvy, která násilně ukončila nadějné období emancipace a demokratizace socialistického Československa, jsme vedli nad loni vydanou knihou Pražské jaro: Logika nového světa: Od reforem k revoluci. Vedle Michaela Hausera, který ji editorsky připravil, do ní přispěli Petr Kužel, Jan Kober, Ondřej Lánský a Joseph Grim Feinberg.

Během šedesátých let se v Československu začala postupně otevírat po roce 1948 tabuizovaná témata. Na zasedání ústředního výboru strany byl v lednu roku 1968 zvolen prvním tajemníkem ÚV KSČ Alexander Dubček, další události pak vzaly poměrně rychlý spád. V březnu 1968 byla fakticky zrušena cenzura. Nastává obrovská kulturní, ekonomická, i politická aktivizace široké veřejnosti. V čem spatřujete největší inspiraci tehdejších událostí pro současnost?

Michael Hauser

Vidím celkem tři hlavní inspirační zdroje. Prvním je politické myšlení a praxe, druhým je myšlenka ekonomické demokracie a třetím spojení trhu, koordinované či plánované ekonomiky a moderních technologií.

Další myšlenkové inspirace se týkají jednotlivých aspektů pražského jara, jako je třeba tehdejší právní myšlení, které se zabývalo základními principy evropského práva. Dosud byly tyto myšlenkové zdroje přinejlepším věcí specialistů a my se nyní začínáme ptát, jak bychom se jimi mohli tvůrčím způsobem inspirovat v dnešní krizi liberální demokracie.

Muriel Blaive ve vzpomínce na Milana Kunderu napsala, že pražské jaro bylo v mnoha ohledech pokusem mužů středního věku vysvětlit, proč jako mladí komunističtí intelektuálové nadšeně podporovali na počátku padesátých let režim teroru. Souhlasil byste s touto interpretací?

Ne, je to pouze jeden vnější aspekt, protože nešlo jen o nápravu křivd. Jak ukázal již Gordon Skilling v knize Czechoslovakia’s Interrupted Revolution, pražské jaro bylo kreativní a nešlo mu pouze o rehabilitace, ale o politickou a ekonomickou imaginaci a tvůrčí změny.

Navíc bych takto neodděloval padesátá a šedesátá léta, protože někteří z představitelů pražského jara, jako byl v kulturní oblasti filosof Karel Kosík, kteří byli zapojeni do dění už v padesátých letech, chápali rok 1968 spíše jako naplnění ideálů, kterým věřili právě už v padesátých letech – respektive Kosík už za války jako člen skupiny Předvoj. Je tu tedy kontinuita.

Lidé jako Kosík chápali padesátá léta nikoli čistě negativně, ale kriticky. Že se přes různé deformace podařilo vybudovat základy pro to, co může přijít dál.

Pak byli další představitelé pražského jara, kteří byli během padesátých let postiženi a v kriminále, takže se v šedesátých letech neměli důvod kát. Třeba Eduard Goldstücker, případně i Gustáv Husák, který patřil během pražského jara k umírněnému proudu.

Pozoruhodné přitom je, že po dvaceti letech, které uplynuly od února 1948, prokázal politický systém už podruhé schopnost reflexe svých chyb. První mírná reflexe se odehrála už za vlády Chruščova. Hlubší reflexe přichází právě v druhé polovině šedesátých let.

Srovnejme to se schopností polistopadového režimu reflektovat své chyby. Na mysli mám například divokou privatizaci nebo oběti kapitalismu, například tisíce mrtvých během pandemie covid-19 kvůli neochotě omezit zisk a zastavit výrobu ve velkých provozech.

V dubnu 1968 byl schválen Akční program KSČ, jehož ambicí bylo dosáhnout socialismu, který poskytne možnost rozvoje každému jednotlivci. Vytvoření programu předcházela práce několika expertních multidisciplinárních týmů. Můžete přiblížit jejich úlohu?

Původně vznikly jako poradní sbory, některé už na přelomu padesátých a šedesátých let a většina pak kolem roku 1965, na popud vlády. Tehdejší politici si uvědomovali, že společnost se dostává do krize – ekonomické krize, krize legitimity systému. A předjímali, že krize se bude prohlubovat.

Vytvořili proto vědecké poradní týmy, které jim měly poskytovat důležité informace, analýzy a návrhy řešení. Tak vznikly studie a návrhy, které předběhly dobu a šly daleko za rámec toho, co se od nich původně očekávalo – zároveň ale nebyly úplně odpojené od vedení komunistické strany a státu.

Někteří z pracovníků těchto týmu, jako Zdeněk Mlynář, byli během pražského jara současně ve vysokých stranických funkcích. Tyto týmy, hlavně Mlynářův, daly argumenty reformistům, kteří je použili při vytvoření Akčního programu, vlastně programového prohlášení vlády. Proto politika pražského jara nestála na vodě, ale byla koncepční a systémová. Změny, které byly provedeny a které se připravovaly, se netýkaly jen obměn uvnitř nomenklatury komunistické strany, jak to někteří líčí, nýbrž vlastně všech aspektů společnosti.

Zásadním způsobem se do Akčního programu otiskl návrh socialistické samosprávy, která měla vést k prohloubení a rozšíření participace na ekonomickém životě vytvořením rad pracujících v podnicích. Jak si představit rady a jejich praxi?

Ano, rady pracujících v podnicích byly pilířem pražského jara, který se dlouho přehlížel a až na několik výjimek, jako byli Karel Kovanda a Miloš Bárta, je nikdo nestudoval. Původní návrh představoval víceméně technokratický nástroj, jenž měl zvýšit zainteresovanost pracujících.

Tento návrh se ale proměnil, jakmile vešel do praxe. Dělníci ve velkých fabrikách jako ČKD nebo Škoda Plzeň se ho chytili a začali se dožadovat opravdové participace nejen za účelem zvýšení produktivity, ale kvůli skutečné účasti na rozhodovacích procesech. Vláda a špičky komunistické strany s nimi začaly v této fázi spolupracovat.

Ukázalo se totiž, že větší ekonomická demokracie vede k větší efektivitě. Původně technokratický nástroj se setkal s emancipačním étosem – pracující chtěli naplnit základní myšlenku socialismu: ekonomickou a společenskou samosprávu. Rady se rychle šířily a na svém vrcholu reprezentovaly devět set tisíc pracujících.

Tímto rozsahem představovaly výjimečný fenomén v celých dějinách. Ve Francii v roce 1968 zůstaly jenom v počáteční nerozvinuté fázi.

Ve výsledku rady pracujících odvolávaly ředitele, kteří byli dříve dosazeni kvůli stranické knížce či protekci, a místo nich volily ty, kteří měli lepší schopnosti a byli lepšími řediteli. Vzdáleně bychom mohli rady přirovnat k Radě České televize, ale měly větší pravomoci.

Zaměstnanci se přitom nestávali vlastníky podniku. Krom toho, že mohla rada odvolávat a volit ředitele nebo management, jaké měla funkce?

Byl to zprostředkující orgán mezi zaměstnanci a vedením. Pokud měli například zaměstnanci nějaký nápad nebo si přáli něco změnit, oznámili to radě a ta dále jednala s vedením. Zároveň mohla mluvit do mezd a odměňování jak vedení, tak běžných zaměstnanců.

V podstatě vystupovala jako hlavní rozhodující orgán podniku, jejíž manažeři byli vlastně radě podřízení. Manažeři mohli v provozních věcech rozhodovat samostatně, ale rozhodující slovo měla rada.

Přirovnat to můžeme k akcionářům v kapitalistických podnicích, kde také mají rozhodující slovo, ale rozdíl je v tom, že rada vznikla zevnitř samotného podniku. Byli to sami pracující, kteří měli zkušenosti s výrobou a byli zainteresováni na rozkvětu daného podniku.

Jaká zůstala role odborů, nemohly funkci rad převzít ony?

Odbory mají vymezené jiné pravomoci, ale existovala spolupráce mezi radami a odbory. Odboráři se často stávali členy rady, protože byli aktivní. Vývoj měl samozřejmě svou dynamiku a v určité chvíli se rady začaly spojovat.

V lednu 1969 se konal sjezd rad. Zároveň začaly rady spolupracovat se studenty. Přijaly prohlášení, že budou vytvářet politickou reprezentaci rad pracujících, což byl zásadní zlom, protože to de facto znamenalo, že vůči komunistické straně vyrůstá další politická moc.

Antikomunističtí historici a novináři opakují, že KSČ by se vedoucí úlohy nikdy nevzdala. Nebyla by právě ústavní garance veřejného vlastnictví – v kontrastu se soukromým a osobním – cestou k vytvoření demokratického socialistického systému, který by nepřipustil privatizaci socialistického majetku?

Vedoucí úloha byla zdůvodňována jako záruka, že nenastane návrat kapitalismu. Tvrdilo se, že jakmile zmizí vedoucí úloha strany, přijde dřív nebo později kapitalismus – což byl hlavní důvod, proč komunisté na vedoucí úloze strany trvali.

Právní teoretik Vladimír Klokočka navrhl opustit vedoucí úlohu strany za předpokladu, že ústava bude rigidní, tedy že nepřipustí žádnou stranu, která bude usilovat o změnu forem vlastnictví. S touto garancí by se vedoucí úloha komunistické strany stala zbytečná.

Mimochodem, podle průzkumů z roku 1968 většina společnosti nesouhlasila s tím, aby vznikla nová politická strana mimo půdu Národní fronty. Pouze dvacet procent bylo pro vznik nezávislé strany. To znamená, že komunisté měli na své, respektive na straně Národní fronty, většinu společnosti. O návratu kapitalismu v podstatě nikdo neuvažoval, ve veřejném průzkumu se pro něj vyslovilo pět procent občanů.

Neuvažovali o něm ani ekonomičtí technokraté, protože stále chápali socialistickou ekonomiku jako v principu schopnější, než je tržně kapitalistická, která se může propadnout do hluboké recese a paralyzující krize. Dokazuje to třeba interview s Václavem Klausem těsně před listopadovými událostmi 1989 v rakouské televizní stanici ORF.

O vedoucí úloze strany se diskutovalo, ale převažoval názor, že zatím opuštěna nebude. Třeba Petr Pithart jako člen týmu Zdeňka Mlynáře a straník navrhoval, aby se komunistická strana stala platformou pro otevřenou výměnu názorů, které budou kompetentní a budou usilovat o zlepšení poměrů.

Takže i Pithart, který se už tehdy vyvíjel směrem k liberálnímu myšlení, si během pražského jara uvědomoval, že komunistická strana není jen monopolní instrument moci, ale má své opodstatnění a můžeme ji změnit na progresivní diskusní platformu, z níž vzejde smysluplný společenský program, který se bude dlouhodobě uskutečňovat. Dubček mluvil o tom, že komunistická strana má opět získat důvěru širokých vrstev tím, že bude zárukou emancipačních společenských změn.

Objevovaly se i další inovativní a demokratické návrhy. Zaujal mě třeba Mlynářův návrh na vytvoření horní sněmovny o třech komorách, kde by byli zastoupeni pracující v průmyslu, zemědělství a sociálních službách a podíleli se na tvorbě zákonů a kontrole správy. Volilo by se do nich podle pracovišť, nikoli podle místa bydliště, a tito zástupci by byli odpovědni právě voličům na pracovištích. V tomto případě šlo přímo o vyústění ekonomické samosprávy do politiky na úrovni státu.

Z dnešního pohledu vznikalo v onom dobovém kvasu mnoho převratných návrhů, které se nebály měnit roli politiky nebo stranické politické reprezentace. Ta se měla stát participativní, otevřená jednak dovnitř, jednak navenek, a překonat tak oddělení politiků a společnosti.

Pozoruhodnou kapitolou je také vývoj Národního shromáždění. Změny, které probíhaly v komunistické straně a ve společnosti se samozřejmě projevily i v parlamentu. Parlament začal plnit i kontrolní funkci směrem k politikům, například odvolal ministra.

Vedle návrhů, které předkládala komunistická strana, se v parlamentu diskutovaly návrhy nové, a je otázka, jakým způsobem by se parlament proměňoval dál v situaci, kdy na jedné straně byla Národní fronta jako politická reprezentace složená ze stran, které se shodnou na budování socialismu – čili nejsou připuštěny pro-kapitalistické strany – a zároveň se angažují společenská hnutí, jako jsou rady pracujících, která chtějí mít své politické zastoupení. Mohlo to vést k integraci zástupců rad pracujících přímo do parlamentu.

Tento náběh k proměně sliboval překonání hlavního problému zastupitelské demokracie – že poslanec se vždy oddělí od svých voličů. Československý parlament tak měl chvíli nakročeno podobným směrem, jakým dnes jdou městské samosprávy například v jižní Americe. Uvedená demokratická koncepce se v Československu začala realizovat na celostátní úrovni a týkala se základních politických institucí v zemi.

Rozmach imaginace se projevil také technooptimismem. Mlynář už počátkem šedesátých let hovořil o čtyřhodinové pracovní době, a viděl možnost její realizace díky nastupující automatizaci a kybernetizaci. A šel ještě dál a hovořil o možnosti zkrácení pracovní doby na několik málo hodin týdně jako předpokladu rozšíření svobody jednotlivců.

Nejdál v tomto směru byl Radovan Richta a jeho tým. Ti se zabývali takzvanou vědeckotechnickou revolucí. Nechápali ji jako nějaký soubor technických opatření, nýbrž v její provázanosti se společností a politikou. To znamená, že způsob uplatnění techniky, například v podobě automatizace, závisí vždy na charakteru dané ekonomiky a na politickém a kulturním prostředí.

Vidím v tom tedy víc než jen technooptimismus. Mlynář, Richta a další promýšleli do důsledků tehdejší první náběhy k automatizaci výroby a věřili, že socialistická ekonomika na rozdíl od kapitalistické může využít výdobytků automatizace ve prospěch člověka — i v tom směru, že se reálně zkrátí pracovní doba, což je v kapitalismu kvůli honbě za ziskem problém.

Zatímco Richta a jeho tým vyhlíželi osvobození od repetitivní, často mechanické a na zisk orientované práce, dnes jako bychom si to nedokázali ani představit a zdá se, že vstupujeme do fáze ještě daleko horší, jakéhosi technofeudalismu.

Radovan Richta píše, že kapitalistická cesta vědeckotechnické revoluce může vést do pekel, protože se zakládá na principu privátní maximalizace zisku. To je nebezpečné, protože výdobytky vědeckotechnického pokroku nejsou využity v zájmu většiny společnosti, a důsledkem je destrukce.

Richta a další měli za to, že v socialistické ekonomice se nemusíme bát techniky, a naopak ji můžeme dál rozvíjet, protože zůstává pod veřejnou kontrolou a slouží člověku. Věřili, že zavedením automatizované výroby nehrozí zvýšení nezaměstnanosti, protože ekonomika je koordinovaná tak, aby ten, kdo ztratí práci v důsledku automatizace, ji získal jinde. Rozvoj technologií nechápali jako riziko pro společnost, ale naopak jako šanci. Dystopie se tehdy nepěstovala.

Vaše kniha se zabývá také často přehlíženou oblastí – právem. Během pražského jara se kromě jeho praktické podoby proměňovalo také uvažování o něm. Zmiňujete především myšlenku alternativního systému práva. O co šlo?

Autorem byl právní teoretik Stanislav Stuna, který vypracoval tři zásadní změny v právním myšlení. Od římských dob se rozděluje právo na právo soukromé a právo veřejné. To přejaly v určité podobě i ústavy socialistických zemí. Stuna prohlásil, že bychom měli jít dál, zrušit tento dualismus práva veřejného a soukromého a právo chápat jako pluralitu různých oblastí, jako je například právo rodinné, podnikové, zahraničního obchodu, školské, ochrany přírody a tak dále.

Tento pluralitní právní systém měl umožnit, aby právo bylo mnohem citlivější na prostředí, ve kterém vznikla konkrétní právní kauza, a mít větší možnosti, jak přistupovat k jednotlivým problémům. Zároveň by s ním mizela nepřehlednost práva a právní systém by se stal srozumitelný každému občanovi, což byl další cíl zamýšlené reformy. Byly to, jak píše Jan Kober, převratné návrhy i v celosvětovém měřítku, které dodnes nebyly překonány.

Zaujalo mě také upozornění, že právník Josef Glos se zasazoval, aby bylo zavedeno subjektivní právo na bydlení, tedy povinnost státu a společnosti zajistit každému člověku možnost důstojného bydlení. V tomto ohledu také stojíme oběma nohama v minulosti.

Ano, objevilo se mnoho progresivních prvků, které byly potom odsunuty do archivu a stále se na ně práší. Vedle subjektivního práva na bydlení se rozvíjely koncepce sloužící ochraně přírody a ekologickým otázkám. Právní myšlení je velmi přehlížená kapitola pražského jara.

Pražské jaro bychom mohli chápat jako odmítnutí imperiálního modelu formování československé společnosti. Skončilo invazí vojsk Varšavské smlouvy. I po srpnové okupaci ale pokračovaly naděje na obrat k lepšímu, existoval silný odpor proti okupaci a snaha udržet prosazené, ba i prosadit část reforem, probíhala až do dubna 1969. Mezitím však už nastalo utlumení role rad, objevují se vyhazovy z práce, opět se posiluje direktivní plánování. Kde nastal zlom?

Nejprve k mezinárodním souvislostem. Jak známo, potlačení nebo útlum revolučních tendencí nastal i v západní Evropě, ve Spojených státech a jinde. Říká se, že revoluční podněty se rozplynuly. Revolucí se přitom myslí prosazení vize společnosti, která bude lidštější, spravedlivější a svobodnější. Z různých důvodů od sedmdesátých let ochabuje víra v jiný, lepší svět na mnoha místech světa, a vize jiné společnosti se rozpadá. Totéž nastává v období normalizace i u nás.

Mění se celkové klima ve společnosti. I dál samozřejmě existují komunisté, kteří věří, ale ten, kdo jim věří, se stává předmětem posměchu. Jakmile za Gorbačovovy perestrojky začalo postupné tání, nesetkaly se tající emancipační stopy s velkým zájmem. Bylo to podobné, jako když se vykope mamut a místo toho, aby vstal z mrtvých, začneme cítit hnilobu jeho rozkládajícího se masa. To se stalo se zamrzlými emancipační stopami. Byl to zamrzlý mamut.

Po listopadu 1989 to bylo obdobné. Dnes to vypadá, že politika Václava Klause byla zaměřena na čistý individualismus bez jakýchkoli ideálů. Ale on byl schopný politik a věděl, co hlásat. Tvrdil, že kupónovou privatizací vznikne společnost, která bude tvořena z akcionářů, z podnikatelů, a každý bez rozdílu bude mít právo participovat na ekonomice tím, že si koupí kupónovou knížku.

Nebyl to projekt bez idejí, a zčásti – perverzním způsobem – navázal na impulzy pražského jara, ovšem stejně jako na to, co tehdy říkala Thatcherová a neoliberálové: všichni se staneme kapitalisty, každý má právo na soukromé vlastnictví bytu, bude si ho moci koupit každý. V raném neoliberalismu v první fázi po listopadu u nás přežívá určitý idealismus. A to je potom hlavní problém dalšího vývoje, že tento idealismus, který je kapitalistickou mutací emancipačních projektů dvacátého století, expiruje, a tím pádem se začíná neoliberalismus, a posléze i liberální demokracie hroutit.

Není období po 1990 nejenom v kultuře, ale v mnoha dalších rovinách vlastně jakousi návazností na období takzvané normalizace, právě ve vymezení se proti pražskému jaru, jak vidíme třeba na technokratickém přístupu, který pokračuje v devadesátých letech?

Normalizace vytvářela nevědomky předpoklady pro příchod kapitalismu tím, že lidi vybízela, aby se zbavili morálních měřítek v běžném životě. Některé vrstvy – učitele, umělce a další – nutila, aby vyjádřili souhlas s Antichartou. Kdo se chtěl seznámit s Chartou 77, kterou měl odsoudit, byl považován za podezřelou osobu. Nešlo již o podstatu věc, ale o formální postoj, který uchrání či rozšíří osobní výhody. Tak normalizační komunisté vychovali celou jednu generaci veřejně činných lidí.

Po listopadu 1989 tato generace až na výjimky jednala podobně. Nejde o morálku nebo pravdu, ale pouze o formální vyjádření názorů a postojů, jichž si doba žádá. Z lidí, kteří podepsali Antichartu se většinou stali ti, kteří nekriticky podporovali ODS a trh bez přívlastků. Normalizační moc však byla rozpolcená. Umožnila, aby se mezi lidmi rozšířilo heslo „Kdo nekrade, okrádá rodinu“ a zároveň trestala – pořád padaly tresty za rozkrádání socialistického vlastnictví.

Obrat k soukromým záležitostem a k rodině bez ohledu na společenské zájmy se plně rozvinuly v první fázi po listopadu. „Kdyby tys byl na místě politika a přišli za tebou s úplatkem, ty by sis je nevzal. Proč ne?“ To je pokračování postojů z normalizace – kdo se chová morálně, je podezřelý.

Už během normalizace v podstatě vládla představa, že společnost de facto neexistuje. Společnost je nějaký konstrukt, záleží jen na okruhu mých známých. Jsem na chalupě nebo v přírodě, a to je skutečný svět, kdežto společnost je nějaké abstraktum, které reálně nemusím zohledňovat, pokud se mě nedotknou represivní složky. Společnost neexistuje, jak říkala Thatcherová – v tom existuje soulad s předlistopadovou mentalitou.

Můžeme také mluvit o nomenklatuře, kterou tvořily ekonomické elity před listopadem a po něm. Kádrová politika ODS navázala na předlistopadovou KSČ. Bylo by zajímavé zjistit, kolik procent členů ODS bylo předtím členy KSČ.

Určitě třeba mnozí ředitelé a členové řídícího a technického aparátu, kteří měli kontakty, po jistém váhání přivítali listopad a pak zvlášť éru Václava Klause jako velkou příležitost pro vlastní obohacení a naplnění snů, které měli už před listopadem. Další návaznost představují kulturní elity. Třeba polistopadová popularita filmů a seriálů natočených v normalizačním období.

O současné době mluvíte jako o období interregna. Co tím myslíte? Mají nám ještě co říct ideje a myšlenky z doby obrodného procesu, pětapadesát let staré? Nejsou to spíš už ti mamuti, kteří jenom smrdí, když je vykopeme?

Interregnum chápu spolu s Alainem Badiouem jako období přechodu, kdy se uzavřely emancipační proudy dvacátého století a nové se zatím nestaly společensky významnými, neprosadily se, hledají se. Pražské jaro dokázalo spojit spontánní samosprávné hnutí a státní instituce, které přetvářelo, ale neopustilo.

Hlavní problém levicové, emancipační politiky dnes vidím v tom, jak se vystříhat obou krajností – zkostnatělého etatismu, a stejně tak chaotického spontaneismu. Pražské jaro proto chápu jako významnější událost než pařížský květen.

Politika pražského jara měnila státní instituce vlivem spontánních aktivit zdola. Začala vzájemná výměna mezi institucemi a společností, stát začal měnit svůj charakter. Pohyb byl v něčem spontánní a v něčem koordinovaný a předem promyšlený. Hlavní strategický bod dnešní debaty o levicové politice tedy vidím v tom, jak plodně propojit organizační formu a spontaneitu.

Ondřej Lánský ve vaší knížce zdůrazňuje výjimečný ideologický nadhled různých aktérů pražského jara, schopnost komunikace a sebekritiky. Vytvářely se perspektivy a vize do budoucna a jednotlivé sféry nebyly oddělovány. Nešlo jen o ekonomiku nebo politiku, byly propojené s kulturou. Tento přístup se zdá naléhavě potřebným pro to, jak obstojně vyrovnat s krizemi, jimž čelíme, ať je to oligarchizace nebo klimatická krize. Lze tomu takto rozumět?

Samozřejmě, ale záleží na tom, jak politikové chápou svoji funkci. V dnešním systému, kterému říkám zombie kapitalismus, vládnou přízračné útvary: finanční či přesně řečeno fiktivní kapitál – akcie, dluhopisy, finanční produkty. Ekonomika se odpojuje od společenského zájmu, včetně zájmu na přežití.

Lidé spjatí s pražským jarem chápali politiku jako sféru osobního nasazení, chtěli vytvořit lepší svět. Nešlo jim o jejich osobní prospěch, aby zbohatli nebo aby po odchodu z funkce skočili do správní rady a dožili v luxusu, jak je tomu u většiny politiků dnes. Politiku chápali jako službu společnosti s cílem posunout ji dál. Byl to úplně jiný politický svět, pro nás skoro úplně nepochopitelný.

Vezměme si například Františka Kriegela, který byl dlouho poslancem Národního shromáždění, pak i členem ústředního výboru. Dál přitom pracoval jako lékař a žil skromně. Když byl odvolán ze všech funkcí, tak dál dělal, co předtím. To je dnes prostě nepředstavitelné. Politika je dnes především prostředkem, jak se dostat k určitému ekonomickému privilegiu.

Pražské jaro ukázalo, že jiné pojetí politiky je možné. Mnoho lidí aktivních v roce 1968, i vrcholní komunisté, proto spoluzakládali Chartu 77. Nedělali to pro výhody a nečekali, že se jednou změní režim, ale prostě to považovali za svoji povinnost. Pražské jaro slouží jako připomínka, že takovýto etický rozměr může patřit do politiky, nebo alespoň dává tušit, že něco takového je vůbec možné.

Filosof a pedagog Michael Hauser působí ve Filosofickém ústavu Akademie věd v Oddělení současné kontinentální filosofie a přednáší na Katedře občanské výchovy a filozofie Pedagogické fakulty Univerzity Karlovy. Je zakladatelem občanského sdružení Socialistický kruh. V roce 2006 byl jedním z iniciátorů výzvy Jsme občané!, upozorňující na defekty demokracie v České republice. V letech 2014 až 2020 byl členem Rady České televize. V posledních letech vydal například knihy Doba přechodu: Tranzitivní ontologie a dílo Alaina Badioua (2021) či Manifest socialistického hnutí (2023).

Rozhovor bol publikovaný na www.denikreferendum.cz 21. augusta 2023; SLOVO publikuje text so súhlasom M. Hausera

Snímky: www.wikimedia.commons a FB M. Hausera

(Celkovo 201 pozretí, 1 dnes)

Ďalšie články:

Facebook
Telegram
Twitter
Email

Pridaj komentár

Vaša e-mailová adresa nebude zverejnená. Vyžadované polia sú označené *

Účet Klubu Nového slova – IBAN: SK8211000000002624852008
variabilný symbol pre Slovo 52525

Týždenný newsletter