Čtvrtý „reich“, syndrom z Vichy, stesk po koloniích a jiné běsy

Zatímco Donald Trump a Vladimír Putin hledají cestu, jak ukončit válku mezi Západem a Ruskem, což nelze jinak než odstraněním jejích příčin, do Paříže se před několika dny sjeli ti, kteří si naopak přejí, aby válka pokračovala. Na osoby, které se slétly (jistěže cestují letecky) do Paříže, aby do mírového procesu hodily vidle, je žalostný pohled, neboť se nejedná o velké státníky, osobnosti vynikající charakterem, statečností a rozhledem, ale prostě o lidi, kteří spojili svoji politickou existenci, celou kariéru a nepopiratelné osobní výhody s bývalým režimem ve Washingtonu, a kteří se v různé míře propojili také s kyjevským režimem, což rozhodně není mravní výhra.

Jejich aktuálních motivů pro překážení mírovým dohodám je samo o sobě dost. Patří k nim byznys se zbraněmi, úsilí o podíl na koloniálním ovládnutí zbytků Ukrajiny (co zbude po americké hostině), vrozená, po předcích zděděná či jinak vštípená nenávist vůči Rusku nebo obavy z osobních důsledků po ztrátě moci. Pokud se podaří uzavřít mír mezi Západem včetně kyjevského režimu a Ruskem, může se vynořit záplava otázek, na jaké bude třeba začít odpovídat. A některé odpovědi by mohlo být třeba, aby zazněly při soudním procesu.

Takže aktuální zájmy a obavy spolu s momentální existenční i „hodnotovou“ dezorientací tvoří jeden z důvodů, pro které se v Paříži, v tom městě umělců nad Seinou^[1], sešly osoby (demokraticky zvolené, ale i nezvolené z Evropské komise a NATO), aby si s nenávistným skřípěním zubů poplakaly nad momentálním opuštěním. Jak by je jejich pán před samoobsluhou přivázal ke stojanu na kola, v obchodě si nakoupil a pak prostě odešel domů vařit ponechávaje je jejich osudu.

Vedle nijak chvályhodného aktuálního rozměru rozměr historický

Věc má ale kromě aktuálního rozměru, ve kterém není nic obdivuhodného, ještě rozměr historický, který se ukrývá pod povrchem. Zde hlasitě chrastí kosti zapomenutých kostlivců. Podívejme se ve stručnosti na to, co žene především čtveřici nejodhodlanějších nepřátel míru s Ruskem, Velkou Británii, Francii, Německo a Polsko, do boje proti nastolení normálních, mírových, nekonfliktních vztahů s touto zemí. Ruská hrozba a nutnost evropské obrany před ní to pochopitelně není. I když tito evropští „lídři“ na to nevypadají, je takřka nepředstavitelné, že by příslušník rodu homo sapiens sapiens mohl dosahovat až tak nízkých kognitivních schopností, aby na něj tato propaganda mohla účinkovat. Snad ani jako autosugesce.

Podíváme-li se na roli, jakou hrály vlády nebo alespoň významné části národních elit přibližně od druhé poloviny 30. let dvacátého století do konce války a poté i bezprostředně po jejím skončení, vidíme, že štít těchto států nezůstává rozhodně čistý. Podíváme-li se na mapu Evropy krátce po fašistickém převratu ve Španělsku, těsně před anšlusem Rakouska a vnucenou amputací českého a moravského pohraničí v důsledku Mnichovské dohody ze září 1938, vidíme, že kromě Německa a Itálie, které už zahájily válku (Itálie) nebo se k válce horečně připravovaly (Německo), ve většině ostatních evropských států probíhal složitý proces, během kterého některé evropské země uzavíraly smlouvy s Hitlerem (Polsko 1934, Velká Británie 1935, ale i další státy) nebo v nich probíhal proces, ve kterém se formovaly budoucí aktivní spojenci nacistického Německa. Elity a vlády se na názor lidu v těchto zemích příliš neptaly. Čeho chtěly dosáhnout, dosahovaly šířením psychózy, což je osvědčená metoda vlád a jejích nástrojů platná, bohužel, do dnešních dnů.

Toto se po vraždě jugoslávského krále, Alexandra I., v Marseille v říjnu 1934, událo například mezi chorvatskými separatisty, ze kterých později, už v čase fašisticko-nacistické okupace na území Jugoslávie, vzešli mimořádně brutální spojenci nacistického Německa zvaní ustašovci. „Ustašovská“ mentalita vstala z hrobu znovu během procesu rozbíjení Jugoslávie v devadesátých letech dvacátého století a opět napáchala otřesná zvěrstva, zejména na území Bosny a Hercegoviny nebo v Kosovu. Navzdory nenávistné celoevropské protisrbské propagandě v nich Srbové rozhodně nehráli hlavní roli. Protisrbský tribunál v Den Haagu hlavní zločince hladce propouštěl na svobodu. Navzdory stovkám průkazných důkazů a svědectvím soud důkazy jaksi neobjevil!. Naproti tomu proti Srbům byly důkazy vždy dostačující k odsouzení.

Aktivní komunikaci s německými nacisty navázali také Finové pod vedením finského šlechtice a prezidenta, Mannerheima. Rod Mannerheimů pocházel z německého přístavního města Hamburku. Především finská armáda navázala úzké kontakty s německými ozbrojenými silami a Finsko se stalo spojencem nacistického Německa. Filmové záběry o vzájemných návštěvách velitelů obou armád se v archívech dochovaly. Velmi neblaze se toto spojenectví projevilo během blokády Leningradu, kdy Finové ostřelovali nejenom město, ale také konvoje potravin, léků, topiva a přikrývek, které Rudá armáda posílala na pomoc obleženému městu. Německo-finské spojenectví časově předcházelo sovětsko-finskou „zimní válku“, jakou není možné interpretovat bez těchto souvislostí. Což se pochopitelně děje.

Německý vůdce, Adolf Hitler, měl své sympatizanty mezi aristokracií a vlivnými kruhy bohaté buržoazie především ve Velké Británii. Netřeba znovu připomínat anglického krále Edwarda VIII. a jeho manželku, kteří se sympatiemi k Hitlerovi netajili. V luxusním sídle ze 17. století, zvaném Cliveden House, se scházeli mnozí z nich. Byli to většinou rusofobové, což bylo, je a provždy bude ve Velké Británii standardní vnímání Ruska. Jedním z výsledků těchto sympatií bylo uzavření pro Německo výhodné britsko-německé lodní smlouvy z června 1935. Tato smlouva umožnila Německu vybudovat velké loďstvo, nejenom obchodní, ale i vojenské. Britové si pouze vymínili, aby německé loďstvo nepřevýšilo loďstvo britské, jež bylo největší na světě, neboť Velká Británie byla největší koloniální mocností planety. Vedle toho celá řada firem britských, amerických i nizozemských investovala v německém průmyslu a pomáhala Německu posilovat průmyslovou základnu, tedy také zbrojit. Nebo sponzorovaly NSDAP. Vlastníci těchto obřích podniků nevěděli, co Hitler chystá? Těžko, spíše měli rádi zisky, které z byznysu plynuly. Na této mentalitě byznysu se do dnešních dnů nezměnilo vůbec nic. Z tehdy neutrálního Švédska pak plynula do Německa záplava kvalitní oceli, z níž Hitler nechával vyrábět tanky, děla, letadla i lodě. A v Rumunsku čerpali nacisté naftu pro svoje tanky. Kde vládnou peníze, tam nemá vůbec cenu mluvit o pravdě, právu, morálce, zásadách či o hodnotách. Tak bylo, je a asi ještě dlouho bude.

Český vojenský arzenál a těžký průmysl jako velký dárek pro Hitlera. Druhý důsledek Mnichova 1938!

Skutečný jarní předvelikonoční dárek věnovali ale Britové spolu s Francouzi Hitlerovi v podobě českého zbrojního arzenálu a českého a moravskoslezského průmyslu. Když se hodnotí Mnichovská dohoda ze září 1938, pomíjí se právě druhý závažný důsledek tohoto obětování Československa západními demokraciemi. V současné době se Mnichov 1938 raději nepřipomíná vůbec, nebo se o něm píše a mluví veskrze platonicky a se snahou porozumět signatářům-spojencům v jejich „nesnadném“ rozhodování. Pro ně to ale nebylo vůbec nesnadné, neboť z cizího krev neteče. Interpretuje se jako jakási pouhá chvilková nepozornost britských a francouzských signatářů, kteří údajně nedomysleli, o co se Hitlerovi jedná. Neměli dostatek informací? Není to pravda. Především Britové věděli, že se Hitler chystá k anexím cizích území. Předpokládali ale, že pouze bude pokračovat ve staré německé strategii pohybu na Východ, do slovanských zemí. Že Hitler naváže na Drang nach Osten a takto se ujme pokračování činnosti starší protiruské aliance, která se utvořila okamžitě po bolševické revoluci v Rusku a plánovala koaliční útok na Sovětský svaz na léta 1929/1930.

První československý ministr zahraničí, Eduard Beneš, v odpovědi na dotaz poslance, dr. Vrbenského, v lednu 1920 zformuloval svůj názor na Rusko, bolševickou revoluci, vnitřní ruskou opozici (Kolčak, Děnikin), ale i na vztah západních států k Rusku, na intervenci a na československé jednotky na území Ruska. Třebaže popisuje situaci z bezprostřední časové blízkosti, bez odstupu let a desetiletí, jeho pohled je racionální, bez emocí, bez apriorního stranění komukoliv a čemukoliv. Je to pohled nezávislého přemýšlejícího politika. Je k bolševikům velmi kritický, ale uznává, že po krvavých událostech revoluce projevují nakonec lepší organizační schopnosti než jejich protivníci a lepší porozumění pro vnitřní situaci v Rusku. Intervenční nepřátelství dohodových států vůči Rusku vysvětluje jako obavu před možným spojením Ruska a Německa a jako strach před šířením revoluce západním směrem. Není jistě bez zajímavosti, že stoupencem šíření revoluce nebyl Stalin, ale Lev Trockij. Pro Československo pak Beneš upřednostňuje maximálně neutrální postoj vedený snahou o to, aby se situace v Rusku stabilizovala.

Jeho rozbor situace zahrnuje ještě mnohem více úhlů a okolností. Věnuje se slavjanofilství a zklamání mezi malými slovanskými národy, když se nesplnilo očekávání vkládané do Ruska a Rusko krátce před koncem první světové války z válečného konfliktu vystoupilo s tím, že obě strany války jsou strany imperialistické, takže válka je důsledkem imperialistické politiky jejích účastníků. Velice složitá doba si vyžádala maximálně komplexní analýzu politika, který si uměl obstarat informace, a zároveň si udržoval odstup nutný pro historika. Dnešní člověk si hořce uvědomuje, že mezi současnými politiky ve většině zemí Západu takovíto lidé chybějí absolutně. Nelze si vůbec představit, že by byl podobné fundované, nezávislé a maximálně objektivní analýzy schopen například Petr Fiala, Petr Pavel nebo snad Jan Lipavský, abychom jmenovali jen jeden namátkou vybraný vzorek jedné unijní země, jenž není nijak výjimečný. Jejich politická „analýza“ se omezuje jen na opakování několika klišé. Ale některým voličům toto patrně stačí k tomu, aby těmto lidem odevzdávali své hlasy a takto jim svěřovali budoucí osudy země a národa. Ostatně, mnohým divákům rovněž stačí zpravodajství a publicistika ČT, tak jakýpak div.

Ale zpět do doby před druhou světovou válkou. Pokud s něčím Chamberlain a jeho francouzští kolegové nepočítali, bylo, že se Hitler s Drang nach Osten nespokojí a začne anektovat také některé země na Západě kontinentu. O válku s Velkou Británií ale Hitler nestál. A to ani, když mu Londýn s Paříží vyhlásily „drôle de guerre“ (v podstatě velmi vtipné řešení válečného konfliktu) po jeho napadení Polska 1. září 1939. Dokonce ani v Dunkerku v květnu a červnu 1940 nemělo jít ještě o skutečnou válku. Hitler nechtěl bojovat s Brity, chtěl se s nimi dohodnout na rozdělení světa. Britové moře, Hitler souš. Tak nějak. A Britové také nechtěli bojovat s Německem, neboť věřili, že se Německo spokojí s rozšířením svého „životního prostoru“ (Lebensraum) do slovanských zemí na Východě, především na stará ruská území na Ukrajině, v Bělorusku i samotném Rusku. S předáním českých zemí Německu neměli nejmenší problém. Vždyť ve středověku byly přece součástí středověké římské říše, kterou Němci nesprávně vnímají jako Německou, a zároveň dokonale ignorují podstatné právní rozdíly mezi feudálním státem a moderními státy, mezi feudální formou vazalství panovníka a moderními právními vztahy. Takovými detaily se Chamberlain nezabýval a české země Hitlerovi daroval na dvě etapy. Nejprve pohraničí a potom zákonitě a neodvratně i zbytek.

Nakonec se ale věci vyvinuly jinak. Mezi červencem a říjnem 1940 došlo skutečně k válce mezi Německem a Británií. Už ne kočkování mezi zákopy. Skončila sice pro Německo neúspěšně a Britové se ubránili. Jenže v době, kdy německá Luftwaffe bombardovala Londýn, připravoval Hitler vpád do Sovětského svazu. Zvolil tuto sebevražednou výpravu podobně jako před ním Napoleon v domnění, že se mu podaří Rusko rozložit zevnitř a rychle porazit. (Jak se ta historie stále opakuje.) Přípravy k Plánu Barbarossa ale Hitler vůbec nepodcenil. Naopak, soustředil pro tento plán svoje největší síly, ke kterým postupně přibývaly jednotky i celé divize Hitlerovy protiruské koalice, o jakých se v současné době rovněž příliš (nebo spíše vůbec) nemluví a nepíše. Vzhledem k plánům útoku na SSSR si Hitler už nemohl dovolit pokračovat ve válce s Brity, nehledě na to, že v podstatě po celou dobu války on sám nebo mnozí jeho podřízení (někdy ho tak i zrazovali) se rýsovala možnost dohody s Brity. Hitlerovou taktickou chybou byla nejspíš jeho snaha vystupovat v případném německo-britském spojenectví jako dominantní faktor, z pozice síly. Vůdcům se někdy stává, že se přespříliš shlédnou ve své roli a začnou se považovat za Alexandra Makedonského nebo za Hanibala. To bylo jeho velikášství, jakému podléhala racionální rozhodnutí docela často. A propos, Hitler neměl v armádní výbavě slony jako Hanibal. Musel vystačit s ocelovými tygry a pantery.

Opakovaně nabízela Moskva Londýnu a Paříži před Mnichovem a následným záborem českých zemí a Hitlerovým vpádem do Polska utvoření protihitlerovské koalice. Moskva byla vždy odmítnuta nebo do Moskvy jednoduše přicestoval delegace nemající žádný mandát k dohodě. Takže se zase mohla otočit na podpatku a uhánět na letiště. Vyhýbání se koalici s Moskvou velice napomohlo Polsko (také Rumunsko), které odmítlo otevřít vzdušný i pozemní prostor pro pohyb Rudé armády na Západ. Poláci se jednak báli, že Rusové zůstanou na jejich území. Hlavně ale Varšava chtěla poskytnout Paříži a Londýnu argument pro sladké nic nekonání a Benešovi zabránit v importu bolševismu do Evropy. Takto tedy získali Britové a Francouzi argument pro nevytvoření protihitlerovské koalice se Stalinem. Neláska k Rusku se vždy přiodívala strachem z bolševismu. Moderní novinkou se stala takzvaná „ruská hrozba“. Poprvé tedy vystupuje před Západem Rusko jako takové, a ne pod krycím označením bolševismu či komunismu.

Československému prezidentu, Edvardu Benešovi, přišli před Mnichovem zástupci bankéřských a průmyslových kruhů sdělit, že pokud přijme pomoc z Moskvy, nedají mu peníze na válku. Hitler sice bral lidem životy, ale Stalin mohl vzít bankéřům a průmyslníkům peníze. A to bylo z jejich pohledu mnohem horší! Ve Společnosti národů vystoupil s ostrým odsouzením Mnichovské dohody pouze jediný politik, a tím byl sovětský ministr zahraničí Maxim Maximovič Litvinov. Ostatní Evropa, ostatní svět, mlčel nebo jen krčil rameny. Ani lístek na demokratickém stromě se nepohnul, když si v březnu 1939 přišel Hitler pro v té době již zcela bezbranný zbytek Čech a Moravy. (A ani dnes se lístek na demokratickém stromě nepohne, když jsou v Palestině zabíjeny děti po tisících a když v Sýrii byl započat pogrom na křesťany.)

Když stát přijde o pohraniční území včetně pohraničních vojenských pevností (nebyly sice dokončeny, ale existovaly), je to podobné, jako když obleženému středověkému městu strhnou hradby. Ani trojského koně pak netřeba. A přesně toto se v Mnichově 1938 stalo. Velká Británie a Francie učinily Československo bezbranným, a když si Hitler přišel do Čech a na Moravu pro „zbytek“, hlavně pro vojenský arzenál a těžký průmysl, tak západní „spojenci“ tento akt nepovažovali za vyhlášení války.

Válka v Evropě oficiálně začala až o půl roku později, útokem na Polsko. Anexe českých zemí byla západními demokraciemi pochopena jako německé rozšíření se do starého údajně německého prostoru Böhmen und Mähren. Inu, není nad spojence! Polsko velmi dlouho, po celá třicátá léta, sledovalo starší politickou linii maršála Piłsudského, jinak sice velkého státníka, ale hlavně diktátora, který rozvíjel spojenectví s Německem v naději, že to budou tentokrát Němci, kteří Polákům pomohou obnovit vliv ve Východní Evropě. Přesněji řečeno, vrátí jim jejich kolonie na Ukrajině a v Bělorusku, které ale Rusové považují za stará ruská území bývalé Kyjevské Rusi. Napoleon selhal, třebaže mu poslali do cesty (na lože) krásnou šlechtičnu, Marii Walewskou. Na asketického vegetariána, Hitlera, jít se šlechtičnou asi nemělo smyslu. I když se říká, že se velmi obdivoval ruské herečce, neteři spisovatele Čechova, Olze, která hrála za války v Berlíně.

Piłsudského odchovanec a následovník, ministr zahraničí Józef Beck, sledoval linii spolupráce s Německem téměř až do okamžiku, kdy se Poláci 1. září 1939 přesvědčili, že Hitler si „spojenectví“ představuje jinak. Zvláště překvapení museli být ti, kteří si v říjnu 1938 po vzoru Německa přijeli do Československa zabrat Těšínsko. Skoro se zdá, že dějiny nezůstávají nikomu nic dlužné. Na to by si měli dát současní války chtiví politici třetí kategorie pozor. Je ale pravda, že polská společnost nebyla ve vztahu s Německem ani zdaleka jednotná, což se ostatně projevilo i na konci války a mělo to také staré kořeny v celé polské historii. Z chování elit a politiků se nedá na mínění národů příliš usuzovat. A v současné „demokratické“ Evropě už vůbec ne. 

Postupně se na straně nacistického Německa vedle Itálie objevila celá řada dalších evropských států. Některé z nich uzavřely spojenectví dobrovolně nebo pod tlakem některých vlivných kruhů, jiné země byly anektovány násilím. Proti Rusku (Sovětskému svazu) na straně Hitlera vytáhly například desítky tisíc Španělů z frankistického fašistického státu. Divize SS vyslaly na východní frontu okupovaná Belgie a na konci války i Francie. Jejich příslušníci si mysleli, že odjíždějí šířit vyšší kulturu barbarským ruským hordám na Východě. Takové bylo mínění také SS Standartenführera Léona Degrella, jinak belgického fašisty. Zanechal o tom svědectví ve vlastní knize. Zatímco západní demokracie legitimní vládu v Madridu proti Francovi nepodpořily, Sovětský svaz ji podporoval. Ze zemí Západu ovšem přijížděli do Španělska dobrovolníci. Mezi nimi také G. Orwell (Hold Katalánsku) nebo válečný reportér, E. Hemingway (Komu zvoní hrana), ale také interbrigadisté z Československa. A třebaže se generál Franco (Caudillo de España) nestal oficiálním spojencem Adolfa Hitlera, nijak nebránil účasti španělských rusofobů v Hitlerově tažení na ruská území. Ti kdo táhli na Hitlerově straně proti SSSR (rozumělo se proti Rusům), nemuseli být a ani nebyli vždy nacisté či fašisté. Byli to prostě nepřátelé Ruska, kteří si mysleli, že stojí na správné straně.

V současné době se v českých zemích snaží kruhy nepřátelské vůči Rusku znevažovat absolutně dominantní roli Rudé armády při osvobození Československa snahou poukazovat na jiné síly, které se na osvobození některých území rovněž podílely, třebaže jejich motivy, jako například u „vlasovců“ v Praze, byly jiné. Nejčastěji se mluví o osvobození ze strany amerických ozbrojených sil. Při bojových akcích v západních Čechách padlo v pozemních operacích 116 – 180 Američanů, v leteckých bojích 235 – 282. Tyto ztráty jsou se ztrátami Rudé armády absolutně neporovnatelné. I zde se odhady samozřejmě rozcházejí. Minimální čísla mluví o cca 75 tisících padlých a asi 150 tisících raněných. Maximální pak mluví o 140 000 padlých vojáků Rudé armády a přibližně dvojnásobnému počtu raněných. Také je snaha přenechat étos osvobození Československa Rumunsku.

Rumunsko pod vedením maršála Antoneska bojovalo od roku 1940 po boku „třetí říše“. Díky spojenectví s Hitlerem se Rumuni zmocnili Severní Bukoviny, Besarábie a také rozsáhlých území na jihu současné Ukrajiny. V srpnu 1944 Rudá armáda při svém postupu na jihozápadě Evropy vstoupila do Rumunska. V Bukurešti proběhl státní převrat, který sesadil s Hitlerem kolaborující moc, a Rumunsko změnilo válčící stranu. Od podzimu 1944 bojovalo již na straně Spojenců a jeho jednotky se účastnily osvobození Československa. Rumunský podíl na osvobození Československa byl podstatně větší než podíl americký. Opomíjet rumunský podíl je chyba, opomíjet podíl sovětský je znakem propagandou zatemnělé mysli.

Francouzský syndrom rychlé porážky, vichistického režimu a ztráty kolonií

A co Francie? Takzvaná bitva o Francii začala 10. května 1940 a skončila 25. června téhož roku. Trvala tedy ostudně krátkou dobu, pouhých šest týdnů. Francie, vítězná země z první světové války a ještě stále koloniální mocnost, padla jako domeček z karet. Hitler s pocitem pýchy vjel do Paříže. Někdy v té době snil o tom, že spolu s Alfredem Speerem vystaví Berlín do tak monumentální podoby, že Paříž bude vedle něj vyhlížet jako chudá vesnice. Už 22. června 1940 přesídlila francouzská vláda do jihofrancouzského města Vichy, kde podepsala kapitulaci. Do čela státu byl zvolen hrdina z první světové války, maršál Pétain a druhou postavou nového režimu se stal Pierre Laval, kolaborant s Hitlerem, který byl po válce popraven, zatímco Pétainovi od nejvyššího trestu pomohly dřívější zásluhy o Francii a snad i přímluva generála de Gaulla. Francii tedy Hitler rozdělil do dvou částí. Severní polovina a úzký pás západního pobřeží u Atlantického oceánu se nacházel pod přímou správou Hitlerovy „třetí říše“, zatímco jih s maršálem Pétainem v čele utvořil loutkový stát závislý na Německu.

Vichy znamenala a nadále zůstává velkým traumatem Francie. Velká trojka ve složení Roosevelt, Stalin a Churchill, sice umožnila, aby se po válce dříve rychle poražená Francie ocitla na straně vítězných mocností. Nicméně, toto byla slabá útěcha. Francie porážkou od Německa a loutkovou pozicí během války ztratila velký kus sebevědomí. Po skončení války sice stála na straně vítězů, ale marně se snažila udržet si své koloniální panství. Každý pokus o obnovení moci končil fiaskem. Postupně přišla o většinu kolonií. A když se v západní části Evropy ustavil nový poválečný pořádek pod dohledem Spojených států, propadl se význam Francie o další poschodí dolů. Současná vláda politiků třetí (v nejlepším případě) kategorie slabou pozici Francie činí až příliš zjevnou. Chtělo by to dostat se opět nahoru? Jak? Co třeba pokusem o sjednocení Evropy pod francouzským vedením a takto i válkou proti Rusku? Syndrom z Vichy by se mohl rozplynout. Nebo je to už iluze? Současný francouzský prezident, Macron, vystupuje, jak by byl majitelem klíčů ke slávě Francie i Evropy. Nemá vůbec nic, ale jelikož moderní svět je světem zdání mimo realitu, tak s tím Macron vystačí asi až do konce mandátu.

Velká Británie sice patřila k vítězným mocnostem, porážku od Hitlera neutrpěla. Hitler vyslal své nejlepší síly na Východ, proti Rusům. Nicméně, podíváme-li se na poválečné osudy Velké Británie, také nevyhlížejí nijak oslnivě. Britové si vyměnili role se svojí bývalou severoamerickou kolonií. Velká Británie se proměnila v jakousi předsunutou hlídku USA v Evropě. A hlavně přišli Britové také o svoje kolonie. Velká sláva Britského impéria se proměnila ve vzpomínku. A zatímco bývalé imperialistické a koloniální mocnosti Evropy válka oslabila a postavila pod vládu Washingtonu, Rusko se postupně vylízalo z utržených strašlivých ran a stalo se, ve formě Sovětského svazu druhou světovou supervelmocí. Potom se sice podařilo přimět SSSR k rozpadu a ústupu ze scény, ale i tuto ránu Moskva nějak srovnala a pod Putinovým vedením opět jedná sebevědomě. Velká Británie chrastí zbraněmi, ale armádu má nepočetnou a vojáky bez zkušenosti z vedení skutečné války se silným odhodlaným nepřítelem. Také Keir Starmer s brýlemi od Harry Pottera je tedy bez klíčů.

Všechny státy evropského Západu vstoupily do americké vojenské aliance nešikovně předstírající obranný charakter, tedy do NATO, čímž předaly dohled nad svými armádami Spojeným státům. NATO angažuje do role takzvaného generálního tajemníka nějakou osvědčenou figurku nejlépe z některé malé či nevelké evropské země, ale o všem ve skutečnosti rozhodují jen a jedině američtí generálové. A tak figurky jen mluví a mluví a mění pozice pružně podle toho, odkud kam vane vítr. Členské státy NATO se tak staly de facto závislými a bezbrannými, na čemž nic nemělní skutečnost, že zahazují ohromně vysoké částky peněz na takzvanou obranu. Ve skutečnosti na obohacování bohatých. A když Evropská unie přestala plnit roli ochránce evropských zájmů a zájmů členských států, a stala se pouze prodlouženou rukou Washingtonu, pád evropského Západu se tímto završil. A teď se ještě ke všemu změnil pán ve Washingtonu…

Ale je tu válka s Ruskem. Šance, naděje? Ale na co?

Co když někteří Němci sní o „čtvrté říši“?

Po válce se Německo snažilo očistit se od nacismu. Jenomže velká část německé společnosti byla s nacistickým režimem nějak provázána. Vzhledem k historickému vývoji země bylo toto nejspíš nevyhnutelným důsledkem. Toto provázání mělo ovšem několik různých stupňů. Zatímco někteří Němci Hitlerův režim nenáviděli, jiní pouze trpělivě snášeli, aniž budil jejich sympatie a další si v jeho rámci budovali kariéru, budoucnost měla být pro všechny společná. Důkladná denacifikace! Ne všichni kariéristé, jak to už je u tohoto druhu lidí zvykem, byli ale přesvědčenými vyznavači vládnoucího režimu, v tomto případě nacisty. Nadšenými čtenáři Hitlerova „literárního díla“. Vyčistit Německo od nacismu ale rozhodně nebyl jednoduchý úkol. Celý svět soudil, že se jej podařilo splnit a Německo se stalo skutečně svobodným demokratickým státem.  Nacismus a vše, co s ním souviselo, byly zažehnány. Skutečně? Většina obyvatel Německa chce žít nejspíš v bezpečí a v míru, ale politické elity je přesvědčují, že na Východě se opět zrodila hrozba. Velká hrozba, hrozba ruská. Jak si mají lidé udržet zdravý rozum, když se na ně od rána do večera valí tsunami záměrně konstruované propagandy? To je nesmírně těžké.

Ale právě pro Německo bylo skutečným mementem, „conditio sine qua non“, zabránit za každou cenu sebemenší formě militarismu. Ani náznak militarizace společnosti! Vyslat německé vojáky, německé tanky, kamkoliv do válečných konfliktů kdekoliv ve světě mělo být důsledně zakázáno. Naprosté tabu! Stejně tak si německá vláda měla dát velmi dobrý pozor, lepší než kterákoliv jiná vláda v Evropě, na to, jaký režim začne Německo podporovat. Pokud některý režim vykáže sebemenší charakteristiku připomínající okolnosti druhé světové války, tedy pokud se třeba začne vztahovat k symbolům jednotek, jaké odsoudil válečný tribunál v Norimberku, pak musí konkrétně německá vláda okamžitě svoji podporu zastavit. Jinak se Německo vystavuje podezření, že se s nacistickou minulostí nevyrovnalo zcela. Že někteří dědečkové při houpání vnoučat na kolenou, třeba mohli zavzpomínat na „staré časy“ se slzou v oku a vnouček si to zapamatoval.

Když se ukázalo, že němečtí generálové zase studují mapy Kurské oblasti a že německá vláda vyslala do této oblasti tanky opět nazvané jmény kočkovitých šelem (namísto tygra a pantera leopard) a že tyto tanky jsou označeny křížovými symboly, jaké rovněž vyvolávají neblahé vzpomínky, stala se otázka německého vyrovnání s minulostí zvláště naléhavou. Německé tanky a německé symboly jsou zase v Kursku? Tam, kde proběhla největší tanková bitva druhé světové války, v níž byly německé tanky těmi sovětskými poraženy. Co dělají německé zbraně augerechnet v ruském Kursku?! A co tam dělali ozbrojenci v helmách a s nášivkami na maskáčích, které nesly zřetelné nacistické symboly? Zachytily je tam dokonce západní televize a nějakým nedopatřením jim tyto záběry unikly do vysílání. Nůžky ve střižně přispěchaly, až už bylo pozdě. Byli těmi záběry Scholz a Baerbocková vyděšeni, otřeseni, znechuceni na nejvyšší míru?! Není o tom zpráv!

Osoby v německé vládě, jako právě minulý kancléř Olaf Scholz, ministryně zahraničí, Annalena Baerbocková nebo nový kancléř Friedrich Merz, horují pro válku proti Rusku tak nadšeně, až se začnou lidem, kteří na minulost rozhodně nehodlají zapomínat, začnou před očima míhat velmi nehezké staré fotografie. Černobílé!

Pro Německo, respektive pro jeho vládnoucí kruhy, je válka proti Rusku svým způsobem revanš. Nebo se takovou může brzy stát. Jestliže současná francouzská karikatura Napoleona Bonaparta, zvaná Emmanuel Macron, sní o smytí vzpomínky na ostudnou porážku ve válce, na Vichy a na ztrátu kolonií formou ustavení Evropy pod jaderným „deštníkem“ Francie, pak Merz a jemu podobní mohou docela dobře (zatím to nevíme, jen se ptáme) snít sen o nějaké „čtvrté říši“. Co když i Německo chce být opět veliké? Jestliže se Amerika skutečně stáhne z Evropy, mohou se Německu uvolnit ruce. I když je nová administrativa v Bílém domě bude i nadále škrtit ekonomicky, nejenom cly. Základem německé „obnovy“ může být znovu Drang nach Osten. Pokud je to pravda, měli by se mít zejména Češi znovu na pozoru. Jsou jako vždy první na ráně. Naivní jedinec namítne: „Jsme teď přece spojenci!“ Realista odpoví: „Dánsko je též spojencem USA a nejspíš brzy přijde o Grónsko.“ Prozatím do Německa odtékají „jenom“ české zisky a dividendy. A německé firmy působící v ČR svým způsobem pomáhají udržovat při životě německý průmysl, který sám sobě napáchal mnoho škod. Je to taková malá česká odměna za „návrat do Evropy“ a za zisky svobody a demokracie? Vskutku asi nežijeme v radostných časech…

---

[1] Je to svého druhu paradox, že Paříž, která v posledních dvou staletích vděčně i s obdivem přijímala četné ruské umělce, se stala místem setkání právě nepřátel Ruska. Kulturní vztahy mezi Francií a Ruskem, mezi Paříží a Moskvou či Petrohradem fungovaly z obou směrů. Tak například mladý francouzský skladatel, Claude Debussy, pobýval tři roky u bohaté ruské hraběnky, Naděždy von Meck, mecenášky Petra Iljiče Čajkovského. Cestoval s ní a celou její početnou rodinou (měla jedenáct dětí) mezi jejími četnými luxusními venkovskými sídly v okolí Moskvy i na Ukrajině. Pobyt v Rusku jej inspiroval více než Řím, kde pobýval po získání takzvané „Římské ceny“, což byla vrcholná meta pařížských konzervatoristů, a odkud několikrát utíkal zpátky do Paříže. Cestoval s ní i po Evropě. S hraběnkou hrával čtyřručně na klavír, jednu z dcer učil hudbě, druhou doprovázel při zpěvu, a tak podobně. Moskvu si oblíbil natolik, že o ní psával s nadšením v dopisech. Stravinskému, který pobýval mimo Rusko, radí tento Francouz v dopise, aby jel načerpat síly a inspiraci do Moskvy. Naděžda von Meck pro změnu píše Čajkovskému o „mladém, malém, talentovaném a milém Francouzovi. Do Moskvy a Petrohradu přijížděli koncertovat všichni významní francouzští skladatelé, Berlioz, Saint-Saëns, Fauré, d´Indy a jiní. Můžeme se ptát, copak se to přihodilo s Evropou? A co s romantickou oduševnělou a vysoce kulturní Paříží? V létě zde proběhly asi nejpodivnější olympijské hry od časů starověkého Řecka. Zřejmě stačí, když se v čele státu ocitnou lidé, jací se nikdy v čele některé země objevit neměli. Špatná vláda je pro každou zemi národní tragédií.