Motto: „Ty mrtvý, nevstávej a lež; pánbůh tě potěš – a mne též! A mrtvý zas se položiv, natáhnul údy jako dřív.“ (Karel Jaromír Erben: Svatební košile)
Když končil minulý režim, byl jsem ještě v útlém věku, a rodiče se přede mnou otevřené kritice zřízení vyhýbali, ale i přesto (i za pomoci našeho třídního Mirka Veselého, který nás kromě povinné látky učil i pravdy, jako že každá písnička, kterou rádio pustí denně třikrát, se nám dostane pod kůži, ať se nám líbí, nebo nelíbí), mi už tehdy došlo, že pokud je něco lidem až moc vnucováno (tehdy například udělené režimní metály, které musely být uvedeny nad názvem nejčtenějšího listu Rudé právo, anebo povinná titulatura národních a zasloužilých umělců před jejich jménem), tak jde asi o nějakou nepřirozenou a možná i nebezpečnou věc.
Tomáš Koloc
Po pádu režimu takových věcí moc nebylo, anebo jsem je přičítal setrvačnému duchu „totalitního“ myšlení – jako když ještě na začátku školního roku 1990 (kdy ještě nad úřady visely staré znaky ČSSR se lvem, který měl na hlavě hvězdu, a Berlín, ač zeď napříč jím už padla, měl ještě velitele okupačních zón, z nichž jeden stále sídlil na území NDR), ledva jsme se naučili první slovíčka v novém předmětu anglický jazyk, jeho lektorka, ještě před pár dny ruštinářka, nám rozdala dopisní papíry s tím, že každý z nás povinně napíše dopis jednomu z amerických vojáků, bojujících v Kuvajtu…
I později, v nové skutečnosti bylo takových fenoménů dost, ale týkaly se spíš všudypřítomného kšeftu. Jako třeba televizní reklamy, na kterých bylo Čechům a Slovákům náhle podezřelé, že jejich zvuk je o polovinu hlasitější, než film do kterého byly vloženy (pro mladší: to vkládání jsme z minulé doby taky neznali: normalizační televize přerušila film jen v případě náhlé zprávy nebo technické poruchy). Co se týče médií (jejichž informacím jsem vlastně nikdy do důsledku nevěřil tak, že bych je „sežral i s botama“), skutečně plnotučně totalitní manipulaci od fenoménu, který Michael Moore nazval přesně „Fahrenheit 9/11“, jsem „zavětřil“ až během covidu, kdy se ve většině (tentokrát už digitálních) médií objevil fenomén „Rudé právo 2“ – nad jejich titulem vznikl řádek s počty nakažených a obětí. Tehdy jsem byl už novinář i sociální pracovník s praxí, který dobře věděl, kolik je stejně závažně zabíjejících fenoménů, i nemocí (!), jimž se (bůhvíproč…) takové „před závorku vytčené“ pozornosti nedostává ani zdaleka.
Na poslední fenomén toho druhu mě jako první upozornil můj počítač, který se co do funkcí a jejich podoby sám od sebe obměňuje, což mě už samo o sobě někdy dovádí k zuřivosti. S příchodem nového režimu, kdy se hodně mluvilo o demokracii, jsem totiž přijal ideu, že doba vnucování je pryč a nová demokracie znamená, že se všichni máme právo rozhodnout. A přestože jsem se v politice mnohokrát přesvědčil, že je to iluze, skrze věci, na které se nás občanů vůbec neptali (od rozdělení Československa po vstup do NATO), mám pořád pocit, že v novém zřízení, které je skrnaskrz věcí obchodu, mám právo si vybrat, co chci, aspoň jako zákazník. Jak je to ale v realitě, už každý z nás ví: Jednou se společnost, která vyvíjí operační systém, v němž funguje váš počítač, majetkově propojí s deníkem, který se vám několikrát denně nevyžádaně vysune do poloviny plochy, načež vám (v době, kdy to nejmíň potřebujete) překryje všechny používané programy – jindy vás zase stránky telefonního operátora tak dlouho ujišťují o možnosti využít servis 24/7 telefonicky (což je pro mě, míň technický typ, druhý nejideálnější způsob, jak své nesnáze pořádně vysvětlit – tím prvním je zajít přímo do organizace či prodejny), až zjistíte, že žádný telefonní servis neexistuje a musíte svůj dotaz chtě nechtě napsat na „Online rady“. Co se dalo dělat, napsal jsem. Odpověď zněla: „Nerozumím vám.“ Vysvětlil jsem polopatičtěji. Odpověď opět: „Nerozumím vám.“ Vzhledem k tomu, že mě nezměrně frustrovalo už to, že já, zákazník (kterého obchodník slibuje chovat jako v bavlnce) musím podstupovat tak odcizený způsob komunikace, sáhl jsem si už do třetice pro transfúzi holé člověčenskosti: „Tak si polib …..!“ A na to už nenásledovala žádná odpověď.
Ilustrácia: Ľubomír Kotrha
„Ty vole, kde to žiješ?“ řekl mi kamarád, kterému jsem tuhle příhodu posléze vyprávěl (a rozohňoval jsem se mu, že chrtící nadnárodní korporát asi šetří natolik, že na pozici „odborného asistenta 24/7“, jak to tak bývá, přijal za pět padesát měsíčně totálního kreténa). „To byl, ty vole, bot!“ vysvětloval kamarád. „Cože to bylo?“ zeptal jsem se jako panic před políbením, a kamarád odpověděl: „No robot, automat, umělá inteligence!“
Zatrnulo mi. Právě nedávno předtím jsem totiž absolvoval rozhovor s jiným kamarádem, ve kterém mi líčil naši budoucnost: První, co se stane, že na internetu a všude ve veřejném prostoru padne poměrné bezpečí diskuze ve východních jazycích (která je stále ještě nepoměrně větší, než v koloniální angličtině, francouzštině, španělštině, portugalštině); protože umělá inteligence se naše jazyky naučí a každou „závadnou myšlenku“ nejenže zachytí, ale dokonce vám na ni odpoví – s identitou člověka inspektora Bretschneidera a jeho posláním „podvratné živly“ k „podvracení“ nenápadně podnítit. Znělo mi to tenkrát příliš paranoidně – ale hned potom jsem se rozlítil, když přítel pokračoval. To všechno se podle něj sice stane, ale všechno dopadne dobře, když se umělá inteligence dobře podchytí. „My lidi jsme blbá pakáž,“ mínil, „ale když se spojíme s nimi, dokonalejšími umělými, oni se časem můžou stát nejen o tolik chytřejšími, že vyřeší problémy, s nimiž my jsme léta nemohli hnout, ale můžou se stát i lepšími a čistšími.“ Abych to neprodlužoval: můj kamarád – zřejmě pod vlivem členství v jedné vládní straně, za níž vede finanční odbor pro jednu městskou část – úplně zlomil nad lidstvem hůl. Podle něj se lidstvo neposune dál a přivede svět leda do záhuby. S tím bych koneckonců chvilkami souhlasil, ne ale s jeho závěrem. Lidstvo má podle něj jednu naději: pustit k veslu svůj sebe dokonalejší plod: umělou inteligenci. A ta nás zachrání. Nejenže vytvoří lepší vědu, svět – ona vytvoří i lepší umění…
Ten večer jsem musel použít všechno své sebeovládání, abych kamaráda nezabil. Když jsem se pak dočetl, že něco podobného řekl i ředitel největšího světového vyhledavače, už jsem asi byl mimo akutní fázi (anebo se mi s myšlenkami Zorra Mstitele nechtělo až do Mountain View v Kalifornii).
Irský spisovatel Jonathan Swift (1667 – 1745, mimochodem vizionářský čipera, který už v době vynálezu naší dnešní společnosti, založené na vnější i vnitřní kolonizaci, napsal černě satirický spis o tom, že nejlepší způsob, jak se zbavit problému přemnožené chudiny je nabídnout její děti jako potravu boháčům) už ve svých Gulliverových cestách (1726) popsal stroj na ruční pohon, který bude mít za úkol, aby za lidi, kteří nemají v popisu práce myslet – myslel stroj. Ve filmovém přepisu Swiftovy knihy od Pavla Juráčka Případ pro začínajícího kata z roku 1969 (kdy už automatizace a tlak na umenšení lidského myšlení klepaly na dveře násobně intenzivněji, než za Swifta), docent, který stroj vyvinul, vysvětluje:
„Jde o to, aby už nikdo nemusel zbytečně myslet… Považte, co zbytečného myšlení se všude děje. I děti musí myslet, i staří a nemocní, i lidé, kteří nemají na myšlení vůbec čas. I ti, o nichž si myslíme, že nemyslí: blázni, notoričtí pijáci, idioti, všichni bez výjimky myslí. Proto jsem vymyslel myslící stroj na ruční pohon, kde se tvoří myšlenky. Ptali se mě na kapacitu. Řekl jsem, že zdravý muž docílí až deseti tisíc myšlenek denně, ale jim se to zdálo málo, a tak tedy někomu napadlo použít k pohonu tohoto aparátu žentouru. Chtějí za něj zapřáhnout dobytče, ale já jim to nedovolím… Já nepřipustím, aby tímto strojem otáčel vůl.“
Nu, stalo se. K veslu jsme postavili dobytče, podle toho, jak se k němu chováme, očividného potomka starozákonního zlatého telete. Když jsem v nejčtenějším internetovém deníku četl reakci kulturních teoretiků, kteří byli šokováni (oni, kteří by měli dobře znát světovou literaturu – i tu vizionářskou!) krutostí „básní“ a „scénářů“, které „napsala“ umělá inteligence, vzpomněl jsem si na jinou pasáž z jiné oblíbené knížky, ve které je povídka s názvem Mrtvá kočka:
„- Je hnusná a cynická.
– Jo, vlastně ne. Je jenom logická, jenseits von Gut un Böse. Myšlenkový počítací stroj. Konkrétní technické vědomosti nemá, ale z předložených faktů vyvozuje logické důsledky.“
– Kde by k tomu přišla?
– To právě nevím. Ona říká, že se na nic nepamatuje. Ovládá spoustu jazyků a odpovídá v tom, ve kterém jí položíš otázku. Já zkoušel i jidiš. Gramatická pravidla ti neodříká, ale hovoří perfektně, jen neovládá první osobu, protože jako mrtvý tvor nemá pocit existence. Já tu mám přes padesát stran poznámek. Koukej, zrovna tady: prohlašuje, že léčení lidí je neefektivní. Lidi je výhodnější zabíjet, než léčit, protože je velmi obtížné někoho vyléčit, zatímco každého lze s vynaložením poměrně malé námahy dokonale zabít, čímž se zároveň odstraní riziko dalšího onemocnění. Není rozkošná?“
Jak přesná diagnóza – a napsaná už v roce 1961. Kniha se jmenuje Bubáci pro všední den, napsal ji Karel Michal, a jednou z tamních dalších povídek je Bílá paní, podle níž byl v roce 1965 natočen po mém soudu nejlepší český satirický film. Aktualizujete si ho v paměti?
Komu čest, tomu čest, i když je zároveň zbytečné příliš vynášet pány Swifta, Juráčka a Michala, protože nejsou vynálezci, jen obnoviteli archetypu, který je starý jako lidstvo: Člověk, tedy tvor s falešným pocitem, že dokáže tvořit stejně kvalitní dílo jako jeho stvořitel, si vytvoří svou kopii, která ale vždy skončí jako zrůda, a (pokud se ji nepodaří včas zastavit, nebo jako v seriálu Návštěvníci, podložit dřevěným špalíčkem) ještě častěji „poslouží“ svému tvůrci jako jeho ničitel. Homunkulus. Otesánek. Golem. Frankenstein. Ostrov doktora Moreaua. R. U. R. Že zástupy lidí nadšených umělou inteligencí (zejména mimo Českou republiku) nevědí, že slovo „bot“ pochází ze slova „robot“, a to zase z Čapkovy hry R. U. R., ve které se roboti vzbouřili a vybili lidstvo, je pochopitelné. Že to ale neví můj špičkově vzdělaný kamarád, vedoucí finančního odboru jednoho velkého městského obvodu, ani pan generální ředitel z Mountain View, se mi nechce věřit.
Zejména poté, co se světem rozšířila potvrzená zpráva (například u nás je stále k dispozici na stránkách České televize), že jeden dron vybavený umělou inteligencí už zabil svého operátora – měl totiž v programu zničit všechno, co bude stát v cestě jeho útoku, a operátor ex post jeho manévrovací prostor omezil… Že zpráva byla velitelem jmenovaného mrtvého vzápětí dementována, není příliš přesvědčivé: dokonale totiž potvrdila archetypální lidskou zkušenost. Ta část lidstva, která za sebe nenechává myslet dobytče (a tak ví o obrovských nebezpečích v oblasti geneticky modifikovaných potravin či výroby a úpravy umělých embryí), pomalu chápe, že když umělá inteligence už dnes dokáže promluvit k nerozeznání od pravého Karla Gotta (mimochodem: jak výsostný symbol, že prvním uměle rozmluveným mrtvým u nás je člověk se jménem, které německy znamená to, co znamená!), pak šikovný „bot“ může už zítřejší televizní noviny naplnit naprosto hodnověrnými – i když od A do Z smyšlenými – zprávami. Zatímco jiný „bot“, který dnes pomáhá v nemocnicích s operacemi, anebo na dispečincích drah a letadel, anebo na generálních štábech s plánováním dalších válečných strategií, může… (Raději nemyslet.)
Jediným, kdo nahlas řekl, že by se použití umělé inteligence mělo omezit, byl ale zatím svým prozíravým myšlením známý Elon Musk a ovšem i vizionář Stephen Hawking, o němž (kdyby mohl mluvit a ne jen komunikovat pomocí svého PC) by se dalo říct, že jako jediný řekl na plnou hubu to, co se my ostatní na plnou hubu říct bojíme: že umělá inteligence třetího tisíciletí nás zničí. Hlavní proud mezitím ovšem řeší spíš umělou inteligenci jako konkurenta. Jak korporátních koncernů (některé zpravodajské servery už odmítly postoupit umělé inteligenci své texty), tak „lidských zdrojů“. Třeba odborové sdružení hollywoodských scenáristů (k nimž se nově připojili herci, kteří už jsou stylem Gott dnes už také nahraditelní) zahájilo stávku na protest proti tomu, že jim umělá inteligence bere práci. O té poslední zprávě jsem dnes vyprávěl své kamarádce. Přišla s glosou, po které jsem nejdřív vyprskl smíchy, načež jsem se musel poklonit nad její moudrostí: hollywoodským scenáristům, ale i těm odjinud, pro které je Hollywood modlou, to podle ní jenom patří. „Padesát let píšou jako stroje jen to, co se nejlíp prodává, krváky a jebáky – a teď se divěj, že to za ně ten stroj udělá líp?“ Myslím si to samé, co moje kamarádka, i o mnohých dnešních „básnících“, jejichž „básně“ nepovažuju za básně, „výtvarnících“, jejich „díla“ a „konceptuální“ výboje nepovažuji za umění ani za koncept, a „hudebnících“, v jejichž na kšeft vypočítané „hudbě“ není špetka lidskosti. A koneckonců si to myslím i o aktivistech, kteří si na svůj piedestal vysazují chudáka dívenku, co v oblasti sociálního rozlišovacího spektra vykazuje postižení, do kterého se i v odborné literatuře doslova řadí i „rysy strojovitosti“.
Kritikové Václava Havla jako politika (mezi které patřím i já sám) mi odpustí, že ho na závěr tohoto výčtu varování uvedu jako posledního z řady vizionářských umělců – ale on tam patří. A nejen proto, že měl neskutečný talent ve svém psaní často popsat fenomény, které se časem projevily i v něm samém. V roce 1968 (ano, opět to poslední zlaté desetiletí zatím největšího lidského prozření) totiž napsal hru Ztížená možnost soustředění, která pojednává o tom, jak technik Huml programuje robota Puzuka. Na konci hry Havel archetyp umělé inteligence dovedl do alternativního konce, který z pohledu naší dnešní zkušenosti vypadá (jak by řekla dnešní generace X) tak „mega reálně“, že ho už vlastně vidíme všude kolem sebe: Zatímco robot Puzuk se odchází vyčůrat, protože se během svého vývoje stal docela lidským člověkem – člověk technik Huml už jen kalkuluje, protože se během stejného procesu stal totálně nelidským robotem…
Původně vyšlo v deníku www.krajskelisty.cz
