Několik kapitol z historie starých ruských zemí – část první

V zemích Evropské unie se dlouhodobě, v podstatě od rozpadu SSSR, systematicky a cíleně buduje výhradně negativní obraz Ruska. Rusku není přiznána ani jediná polehčující okolnost a díky omezování a někdy i blokování informací z ruské strany je v podstatě i zbaveno práva obhajoby. Maluje se tak obraz s vyloučením každé jiné barvy nežli černé. Tato strategie sloužila a stále platí jako podpůrná základna pro výrobu vysoce ziskové „ruské hrozby“, na níž stojí a s níž i padá smysl existence NATO a stále rostoucích výdajů na zbrojení. Generace vyrůstající nebo narozené po roce 1989 o Rusku v podstatě nevědí nic jiného než, co jim servíruje protiruská propaganda. Pokusme se tuto mezeru alespoň maličko vyplnit fakty, jaká nabízejí bohatší paletu barev.

Podívejme se v následujícím textu rozděleném do celkem pěti částí na několik kapitol z dějin starých ruských zemí, jejichž prvním útvarem byla feudální Kyjevská Rus. Tato území procházela mimořádně složitým vývojem, do kterého zasahovaly cizí, neruské, státní útvary, především Litva, Polsko, Habsburská monarchie, Rumunsko, ale také Turecko či Krymští Tataři. Z povzdálí také Anglie (Velká Británie, Francie a později i Spojené státy). V důsledku tohoto vývoje nebyla nikdy jednoznačně stanovena například historická hranice mezi státy, které se na starých ruských územích v době historicky nedávné zformovaly. Není ani zřetelná hranice etnická a jazyková, protože také národní či národnostní příslušnost je vzhledem ke sdílení více než tisíce let společné historie, náboženství, jazyka i kultury jen obtížně stanovitelná. A to i přesto, že části západních území oněch starých ruských teritorií se v různých dobách ocitaly pod cizí, neruskou, nadvládou, což mělo za následek určitou míru ovlivnění kulturního, náboženského i jazykového.

Vzhledem ke složitosti celého východoslovanského teritoria a jeho historie působí z kontextu vytrhávaná západní protiruská propaganda hlásaná téměř výhradně lidmi, kterým chybí elementární erudice v tomto oboru, podobně jako škrábání nehty po plechové tabuli. Pojďme tedy in medias res…

Stručný nástin dějin Kyjevské Rusi za Rurikovců

Pravlast Slovanů se nacházela někde mezi horním Dněstrem a středním Dněprem. Některé slovanské kmeny zůstaly tak řečeno doma, ve své pravlasti. Jiné se vydaly západním a jihozápadním směrem. O území nacházející se v pravlasti Slovanů projevovali zájem byzantští i arabští obchodníci a cestovatelé, ale také Vikingové, kterým říkalo tamní slovanské obyvatelstvo Varjagové.

Podle Pověsti dávných let, starého ruského letopisu, se vůdce jednoho z vikinských (varjažských) kmenů, jistý Rurik, roku 862 zmocnil Novgorodu a založil tak dynastii, která v Rusku vládla do roku 1598, což byl na středověk obdivuhodný výkon. Rurikův nástupce přenesl sídlo moci ze severu do Kyjeva, kde vznikl útvar Kyjevské Rusi. Kyjevský kníže Svatoslav (zemřel v roce 972) vedl úspěšné války s konkurenčními varjažskými sídly. Vyvrátil říši Chazarů a vedl výpravy proti Byzanci. Jeho syn a nástupce Vladimír, který vládl v letech 978 až 1015, rozšířil moc knížectví Kyjevské Rusi, své početné syny usadil v dalších městech, čímž založil dynastii, podobně jako to učinila přemyslovská knížata na Moravě, v takzvaných moravských údělech (Brno, Olomouc, Znojmo).

Vladimír přijal křesťanství a za manželku pojal sestru byzantského císaře Basilea II., Annu. Což znamenalo mimořádný mocenský vzestup a potvrzení významu Kyjevské Rusi. Po jeho smrti však vypukly spory mezi dětmi mající podobný rozkladný efekt, jako pověstné spory mezi potomky velkomoravského krále Svatopluka, jimž nakonec padla Velká Morava za oběť, a to právě během vpádu kočovných Maďarů do země.

Rozkladný proces na Kyjevské Rusi dočasně zastavil Jaroslav Moudrý (1019 – 1054), který obnovil jednotu knížectví. Rok před jeho nástupem na knížecí trůn se ale polský kníže Boleslav Chrabrý na krátký čas zmocnil Kyjeva. Byl to tehdy vlastně první polský pokus o proniknutí na území Kyjevské Rusi, do Maloruska, na pozdější Ukrajinu (Okrajinu). Tehdy Boleslav připojil k Polsku Červenou Rus. Jen pro zajímavost můžeme poznamenat, že podle některých historiků se okrajových území budoucí Kyjevské Rusi mohla dotýkat východní hranice velkomoravského státu, který zcela jistě zahrnoval Krakovsko a kraje dále od Krakova na Východ. Ale vzhledem k teritoriální nestálosti raně středověkých státních útvarů je lépe tuto úvahu zařadit mezi hypotézy, byť zajímavé.

Po smrti Jaroslavově si jeho nástupci zvali občas cizince do země, aby s jejich pomocí obhájili svoje pozice. Velmi nebezpečný zvyk! Tak kníže Izjaslav s polskou pomocí vyhnal svého soupeře Vseslava. Pak byl sám Izjaslav vypuzen svými bratry z Kyjeva. Uprchl do Polska a potom do Německa. V roce 1097 se sešla rurikovská knížata u Černigova v Lubeči, kde si navzájem potvrdila své úděly (votčiny). Roku 1108 kníže Vladimír Monomach založil u řeky Kljazmy město Vladimir. O necelých třicet let později vyhlásilo město Novgorod v podstatě nezávislost, jaká v jistém smyslu zůstává tomuto město i v dalším vývoji ruského státu.

Knieža Jurij Dolgorukij, jazdecká socha na Tverskom bulvári v Moskve. Foto: Emil Polák

Z roku 1147 pochází první zmínka o městě Moskva, kterou dal o devět let později kníže Jurij Dolgorukij opevnit. V roce 1201 byla založena Riga jako základna německého pronikání do Pobaltí. Rižský biskup pak založil Řád mečových rytířů, který se snažil šířit křesťanství v Livonsku. To pochopitelně vyvolalo spor s ruskými sousedy. V roce 1242 porazil řádové vojsko slavný ruský kníže Alexandr Něvský, což se stalo „v bitvě na ledě“, na Čudském jezeře.

Mongolský vpád do Ruska a ustavení Zlaté hordy měly velký dopad na existenci knížectví v celé Kyjevské Rusi. Ruská knížata, pokud nepadla v bojích s dobyvateli, zůstala ve svých údělech u moci. Dobyvatelé postupně ruské území opustili, ale vybírali zde daně. V podstatě se ale v průběhu celého toho období vyvinula zvláštní symbióza, ve které si ruská knížata brala tatarské nevěsty a Zlatá horda mnohdy ruským knížatům pomáhala i v jejich válkách. Zlatá horda byla navíc tolerantní vůči pravoslaví. Takto pravoslavná církev spíše podporovala ta knížata, která se snažila vycházet s Tatary po dobrém. Tak postupovala také knížata moskevská, což Moskvě vyneslo významná privilegia a od vlády Ivana Kality (1325 až 1340) i velkoknížecí titul.

Ruský kníže Dmitrij Donský v roce 1380 porazil Tatary v pověstné bitvě na Kulikově poli. Nicméně následný rozpad tatarské moci na menší chanáty (kazaňský, krymský, astrachaňský) proběhl neméně samovolně, Moskevská velkoknížata pak udržovala s těmito tatarskými chanáty pragmatické vztahy. Původní mongolské výpravy do Ruska vedl Čingischánův vnuk Batu už od roku 1236. O rok později dobyli Mongolové Rjazaň a v roce 1240 vtrhli do Kyjeva, který vyplenili a jeho obyvatele pobili. Od roku 1299 bylo sídlo metropolity pravoslavné církve přeneseno z Kyjeva do Vladimiru. Význam původní kyjevské oblasti klesal a přesouval se více na severovýchod, do moskevské oblasti. Od roku 1315 začínají litevské výboje. Litevský kníže Gediminas připojil k Litvě Turov a Minsk a v roce 1326 metropolita pravoslavné církve přemístil své sídlo z Vladimiru do Moskvy, v níž vládl Ivan Kalita, první sjednotitel ruských knížat.

Jenomže vedle ruských knížat měla zájem o růst moci také knížata litevská. Tak kníže Algirdas získal výhodnou sňatkovou politikou četná západoruská území. Mezi nimi Volyň, část Haliče, Podolí, pozdější západní Ukrajinu včetně Kyjeva, Černigov, Novgorod Severskij, Brjansk a další města. Takto se Litva dostala na téměř tři pětiny území Kyjevské Rusi. Přetahování mezi Litvou, později Polskem a Moskevským velkoknížectvím o tato stará ruská území, jaké potrvá celá staletí a trvá vlastně do dnešních dnů, začalo právě takto.

Po smrti tohoto knížete ovšem moc Litvy začala upadat, zejména v souvislosti s nároky německých rytířů, kteří také hledali přístup k bohaté kořisti. V roce 1349 zahájil polský král Kazimír tažení proti Litvě, jejímž výsledkem byl polský zisk Haliče. Trhání západních částí Kyjevské Rusi takto pokračovalo dál.

V roce 1367 vystavěl moskevský kníže Dmitrij Ivanovič Kreml. O rok později táhne Litva proti Moskvě. Litevské vojsko zpustošilo okolí města, Moskvu ale nedobylo. V roce 1385 pojal litevský veliký kníže Jagiello za ženu polskou dědičku trůnu Jadwigu (Hedviku) a jako Vladislav II. byl korunován polským králem. Předtím přijal v Krakově křest. Vítězstvím nad Maďary potvrdil držení Haliče. Vládu na Litvě přebírá jeho bratranec Vitold. Tomu se podařilo připojit k Litvě Smolensk a Vjazmu. Je zajímavé, že Jagello se rozhodoval mezi polskou latinskou (katolickou) vírou a tedy polskou princeznou na straně jedné a ruskou vírou pravoslavnou, tedy i ruskou kněžnou, na straně druhé. Sňatek pohanského knížete byl tedy svázán s přijetím křesťanské víry, což ale znamenalo vybrat si mezi latinskou vírou a pravoslavím. Jelikož římský papež by měl nejspíš infarkt, kdyby se dozvěděl o tom, že teritoriálně velká Litva zamířila k pravoslavnému Rusku, přiklonil se litevský kníže k Římu. Rusko tehdy strašilo Západ mimo jiné také pravoslavím. Západ má v Rusku prostě vždy z čeho si vybrat. Jednou je to pravoslaví, podruhé bolševismus, a když není nic jiného, tak aspoň „hrozba“. A penízky tečou…

Ruská knížata doplácejí na nejednotu. Zůstávají stále pod mongolskou nadvládou, což vedle feudální rozdrobenosti, která postihla Kyjevskou Rus a udržovala se po další dvě století, představovalo územní ztráty a postupný přechod četných území na Západě, v pozdějším Bělorusku, v Haliči a na Ukrajině, do cizí správy, pod moc litevskou a později polsko-litevskou nebo ryze polskou. Teprve za Ivana III. (1462 – 1505) započalo skutečné sjednocování ruských zemí. Snahou Moskvy bylo připojit všechna území obývaná východoslovanským etnikem, a to včetně těch území, která náležela Kyjevské Rusi a která postupně připadala Litvě. Tedy území, která se stala později, víceméně, Běloruskem a Ukrajinou.

Za vlády Ivana III. se Moskva formálně vyvázala z moci Zlaté hordy. Za jeho vlády přebírá Moskva četné prvky z Byzance. Ivan si ostatně bere za ženu neteř posledního byzantského císaře Sofii Paleologovnu. A tehdy se rodí teorie o Moskvě jako „třetím Římu“. Za Vasilije III., který nastoupil po Ivanu III., se rozloha Moskevského knížectví zvětšila na 2 800 000 kilometrů čtverečních, což je přibližně rozloha současného Kazachstánu. A za vlády cara Ivana IV. (1547 – 1584) se expanze rozšířila i do neslovanských krajů. Car ovládl celé povodí Volhy až po Kaspické moře a na sklonku jeho vlády začaly pokusy proniknout až za Ural.

Nicméně, tyto územní zisky nic neměnily na tom, že stará území na Západě zůstávala pod vlivem Litvy a Polska. Ivan IV. sice roku 1558 vpadl do Livonska, obsadil Narvu a Dorpatu, ale Riga a Tallinn jeho vojsku odolaly. Výsledkem bylo to, že Livonský řád uzavřel spojenectví s Polskem. Když zemřel Ivanův nástupce Fjodor, vymřela s ním dynastie Rurikovců, zemi zchvátila smuta a o vládu nad Moskvou se začala zajímat cizina. Nejvíce Polsko a Švédsko. Smuta se stala noční můrou Ruska a její hrozba straší do dnešních dnů. Někteří současní ruští politici soudí, že právě jakási nová smuta by nepřátelskému Západu mohla pomoci rozvrátit Ruskou federaci.

Dějiny nikdy neodcházejí do minulosti zcela a navždy. Na tomto stručném přehledu dějin Ruska můžeme studovat počátky všeho, co se v různé podobě a s různou intenzitou vrací z historie a co působí i v naší současnosti. Spíše neblaze a konfliktním způsobem. Staré rány nejsou zcela zhojeny, staré choutky nejsou uspokojeny. Rusko je nejméně od časů Ivana III. motivováno k návratu starých východoslovanských území na Západě a vedle toho se Litva, Polsko a ani Maďarsko a Rumunsko nechtějí vzdát toho, co na Rusku v minulosti získaly. Pokud to následně ztratily, chtějí to zpět. Polsko docela určitě. Možná ne de iure, ale de facto. Podstatné je vždy to, co je a nikoliv to, co je oficiálně deklarováno. Ostatně, jen proto nabídl polský prezident Duda tak široce otevřenou polskou náruč v květnu 2022 kyjevskému prezidentu Zelenskému. Pro blaho Ukrajiny? Ale kdepak. Copak neznáme dějiny? Ostatně, o rok později se široce rozevřená polská náruč začala rychle zavírat. A dokud bude anglosaský Západ, a dnes nejvíce Velká Británie, toužit Rusko si podmanit, oslabit, rozdrobit a vykrást, do té doby se každá forma secesionismu, dočká západní podpory, ať při tom tečou potoky slovanské krve. Krev neteče z našeho, soudí Britové a Američané (přinejmenším za Bidenovy administrativy v Bílém domě). Tak nechť teče proudem. Kdyby tomu tak nebylo, Západ by hledal cesty, jak válku na Ukrajině ukončit, ne prodlužovat donekonečna.

Ruská říše za Romanovců

V roce 1613 byl novým ruským carem zvolen mladý Michail Romanov (1613 až 1645). Jeho vláda se kryje téměř celá s třicetiletou válkou ve střední Evropě, která začala v roce 1618 na českém území. Car Michail se v takzvané smolenské válce pokusil dobýt zpět ztracená území na Západě. Tento pokus nebyl úspěšný. Teprve Michailův syn Alexej dosáhl významnějšího úspěchu proti Polsku, když podpořil protipolské povstání na Ukrajině. Vedl je hejtman Bohdan Chmelnický. Car se pokusil vrátit území pozdější Ukrajiny k Rusku. Do konfliktu se zapojili Švédsko i Krymští Tataři. Následné Andrusovské příměří v roce 1666 vedlo k rozdělení území pozdější Ukrajiny a k příslibu stabilizace situace. Rusku se sice nepodařilo proniknout k Baltu, zato začalo získávat obrovské plochy Sibiře. Zde byl průkopníkem expanze kozácký ataman Jermak.

V roce 1603 se v Polsku objevil ruský mnich Grigorij Otrepov, který se vydával za careviče Dmitrije. Jeho podvod vyhovoval části polské šlechty, která se Lžidmitrije pokusila využít proti Rusku. Za dva roky zemřel car Boris Godunov. Nespokojenost s jeho panováním otevřela v Moskvě Lžidmitrijovi cestu. Spiknutí bojarů svrhlo následníka trůnu, cara Fjodora Godunova, který byl následně i s celou rodinou zavražděn. Lžidmitrij vstoupil do Moskvy, kde jej uznala za svého i matka skutečného Dmitrije. Díky své propolské orientaci ale nezískal v Moskvě popularitu nadlouho. Následný převrat vedený knížetem Šujským vedl k zavraždění Lžidmitrije. Následovaly ještě dva další neúspěšné pokusy se znovuvzkříšením Dmitrije, Lžidmitrijové II. a III. V říjnu 1610 obsadily polské oddíly Moskvu a Švédové Smolensk. V roce 1653 vypukla další válka s Polskem o Ukrajinu, která byla zakončena právě oním zmíněným mírem v Andrusově. A propos vidina nějakého Lžidimitrije dosazeného do Kremlu, jenž by pracoval ve prospěch nepřátel Ruska, zůstává u některých kruhů na Západě dodnes inspirativní.

Pamätná tabuľa odhalená 16. októbra 2014 na počesť návštevy Bratislavy Petra Veľkého v roku 1698.

Nový rozmach ruského impéria započal za vlády cara Petra I. Začala bohužel neúspěchem, porážkou v takzvané Severní válce u Narvy roku 1700. Ovšem o devět let později slavil Petr Veliký velké vítězství nad Švédy u Poltavy, která se nachází na území pozdější Ukrajiny. Už v roce 1667 získalo Rusko na Polsku Smolensk, Černigov a hlavně Kyjev. Později, za Petra III., přibyly k územním ziskům Narva, Tallinn, Riga (Livonsko) a nakonec i Záporoží. Přístup k Baltickému moři byl zajištěn.

Další územní zisky plynuly Rusku z prvního (1762), druhého (1793) i třetího (1795) dělení Polska. Rusko získalo Minsk i Vilnius a v roce 1783 anexí Krymského chanátu i Krym. Roku 1796 dosáhlo Rusko až k Oděse a mělo na jihu široký přístup k Azovskému i Černému moři. Západní hranice Ruského impéria se v podstatě kryla se západní hranicí pozdějšího Sovětského svazu. Scházelo vlastně pouze Moldavsko. Za Petra Velikého a v následujících dvou stoletích nebylo možné Rusko vynechat z žádného mocenského utváření Evropy. Ruské zapojení do rámce evropských dějin ale započalo už za Ivana III., Vasila III. a Ivana IV. zvaného „Hrozný“. Rusko se pevně usadilo mezi velmocemi a k velkému smutku Anglie (Velké Británie) a Spojených států, které by si tak rády rozebraly jeho nerostné bohatství, energie, suroviny, půdu, vodu, lesy, pracovní sílu a trhy, nehodlá toto postavení opustit ani dnes.

Proces štěpení východních Slovanů

Podívejme se na tuto epochu ještě z jednoho úhlu, který je s tím předchozím komplementárně propojen:

Po rozpadu Kyjevské Rusi se východní Slované nadále rozvíjeli v několika státních útvarech. Nejdříve se toto rozdělení dalo charakterizovat v rámci tří ruských oblastí: Haličsko-Volyňské, Novgorodské a v Suzdalské. Ve 14. a 15. století se vývoj těchto ruských (východoslovanských) útvarů soustřeďoval kolem Vilna, Lvova a Moskvy. Přičemž právě v tomto období paralelně probíhaly dva sjednocovací procesy. V jednom se Polsko dostávalo postupně do svazku s Litevským velkoknížectvím, čímž se dostávalo také ke starým ruským zemím na západě bývalé Kyjevské Rusi. Druhý sjednocovací proces probíhal na severovýchodě, kolem Moskvy, když se tato ruská území zbavila mongolské nadvlády Zlaté hordy a započala s procesem takzvaného „sbírání ruských zemí“, což byla vědomá snaha o obnovení starého útvaru Kyjevské Rusi Rurikovců, jenom na rozlehlejším území.

Oba sjednocovací procesy šly ale navzájem proti sobě. Na druhé straně ale na celém území si především vzdělané vrstvy byly vědomy společného ruského vědomí a sebevědomí. A tak, třebaže se projevovaly odstředivé tendence, paralelně se udržovalo i povědomí o vzájemných vazbách.

Cizinci nazývali Moskevské velkoknížectví „Moskovií“ a Moskvané jmenovali západní Rusy „Litvany“. V západních ruských oblastech, které se ocitly pod přímým polským vlivem, se objevil pojem Ruthenia a jejich obyvatelé se sami nazývali Rutheni. A tak, třebaže se projevovaly regionální rozdíly, celá oblast starých ruských (východoslovanských) území spojovala jedna víra a společný literární jazyk, což byla takzvaná církevní slovanština v ruské redakci. A nechyběly snahy o opětovné sjednocení celého východoslovanského prostoru, tedy o obnovení Kyjevské Rusi ve větších rozměrech. Litevsko-ruská knížata z rodu Gedyminovců, stejně jako moskevští Rurikovci, chtěli kolem sebe soustředit všechna stará ruská území a stavěli toto svoje úsilí právě na propagaci všeho, co ruské oblasti spojovalo, tedy na společné národnosti, společné víře a společném jazyce. Také na společné geografii. Ten, komu by se toto opětovné sjednocení podařilo, si nárokoval titul „gosudar vsej Rusi“.

Velké ambice zde měla Litva. Území Litevsko-ruské bylo na přelomu 14. a 15. století větší než území Moskevského panství. Situace se změnila teprve v 15. století, kdy moskevská knížata, Ivan III. (1462 – 1505) a jeho syn Vasil III. (1505 – 1533) rozšířila území Moskevského státu čtyřnásobně. Tehdy se hranice Moskevské Rusi posunuly na západě až k Finskému zálivu a Baltickému moři, na severu k moři Bílému a na východě po Ural.

Moc moskevského knížete se tak rozšířila na veliké území a Moskva začala na západní litevsko-ruské knížectví pohlížet jako na pouhé „votčiny“, tedy něco jako závislé úděly. Takto knížata Ivan III. a Vasil III. přijala titul „gosudar vsej Rusi“ a tito vládci prohlašovali, že vláda nad západními oblastmi staré Kyjevské Rusi náleží jedině potomkům rurikovského rodu, nikoliv litevským Gedyminovičům. Takto se moskevští gosudarové cítili být panovníky i nad oblastmi, které se po rozpadu Kyjevské Rusi ocitly pod Litvou, kde utvořily takzvanou Litevskou Rus, která se díky pronikání Poláků na východ paralelně ocitala v perimetru polského státu. Takto se rodila zvláštní dualita, v níž na jedné straně stálo vědomí etnické, náboženské, jazykové i kulturní jednoty, ale proti němu se projevovaly odstředivé politické síly, jaké posilovaly sousední politické útvary. Podíváme-li se na tento problém očima současné optiky, vidíme, že současný konflikt mezi ukrajinským nacionalismem a Ruskem obsahuje v podstatě úplně všechno, co jej mohlo charakterizovat v historických epochách. Včetně cizí podpory, jejímž cílem bylo a je nadále staré ruské země rozdělovat podle hesla „divide et impera“. A takto nad nimi vládnout a získávat z toho jejich rozdělení materiální i mocenské výhody. Nebo alespoň, když už nic jiného, Rusko alespoň oslabit. Nihil novi sub Sole (Nic nového pod Sluncem).

V integračních snahách moskevských gosudarů se uplatňovaly i pokusy získat na svoji stranu bojary litevsko-ruské oblasti, například knížete M. Glinského. Zatímco Moskva byla v 15. století vůči Litvě spíše v defenzívě, o necelé století později se karta obrátila a do slabé pozice se dostala Litva. Ta z obav před Moskvou posilovala svoje spojenectví s Polskem, což mělo ale pro Litvu negativní důsledky, neboť Polsko z této závislosti vytěžilo silnější pozici. Litva tedy hrála v personální unii s Polskem stále slabší roli. Postupně svoji dříve silnou pozici na východě kontinentu zcela pozbyla a stala se malým státem, jaký se sám ocital pod cizím vlivem, polským nebo ruským.

Vzájemně antagonistické procesy na starých ruských územích se spolu střetaly a prohlubovaly problémy nebo vedly ke sporům a konfliktům. Pod litevským vlivem se na litevské Rusi prosadilo ustavení samostatné metropolitní církve se sídlem v Kyjevě, která se stala nezávislou na moskevském metropolitovi. Už v roce 1416 byl Jistý R. Camblak zvolen za metropolitu kyjevského. Po Camblakově smrti (o tři roky později) se ale obě církve opět spojily. Ale už v roce 1458 byla samostatná kyjevská metropole opět obnovena a rozkol ve východní církvi pokračoval. Toto rozdělení trvalo až do roku 1688.

Mezi oběma metropolity vládla pochopitelně řevnivost. Ale vedle toho došlo i k tomu, co bylo ve feudálním státě nevyhnutelné. Jestliže se odpojila jedna církev od druhé, mělo toto rozdělení dopad také na kulturní a intelektuální vývoj. Jednota národa byla takto oslabena a na západních teritoriích (Litevská Rus) se otevřel prostor pro pronikání cizích, neruských vlivů kulturních i náboženských. Pronikání polských a litevských prvků do života západních obyvatel bývalé Kyjevské Rusi, tak vedl k vzájemnému vzdalování. Ani v současné době se významná část ukrajinského národa necítí být oddělena od národa ruského. A stejně tak mezi mnohými Rusy přetrvává názor, že Ukrajinci i navzdory některým odlišným charakterovým a jiným rysům zůstávají součástí ruského národa. Ukrajinský, především západoukrajinský nacionalismus, jaký přešel v protiruský šovinismus, si kladl a nadále klade za cíl právě tuto starou vazbu definitivně rozlomit. Mohutná vlna diskriminace ruskojazyčného obyvatelstva na Ukrajině, jaká vyústila ve válku vedenou z ukrajinské strany s mohutnou nenávistí vůči Rusku a Rusům, nejprve na Donbase, měla tento vývoj zpečetit. A možná se jí toto i podařilo.

Život Rusů nacházejících se v rámci litevského a polského státu vedl tyto východní Slovany k nutnosti přijímat litevské a polské zvyky, což je vzdalovalo Moskvě a východním oblastem ruského kulturního a jazykového prostoru. Mezi polsko-litevským státem a Moskevským knížectvím, později carstvím, byly nemalé rozdíly. Zejména šlo o rozdíly mezi katolictvím. A byly zde i rozdíly jazykové. Polština patří do západoslovanské jazykové větve a litevština slovanský jazyk není.

Jestliže se prosazovaly rozdíly mezi Rusy nacházejícími se v oblasti litevsko-ruského území a Rusy v Moskevském knížectví (carství), pak regionální rozdíly mezi pozdějšími Ukrajinci a Bělorusy se neprojevovaly vůbec. Obě západní větve ruského etnika existovaly pod polsko-litevskou správou. Nicméně obyvatelstvo této části polsko-litevského státu bylo nazýváno (a nazývalo se tak i samo) Rusové nebo Rutheni. A spisovatelé či jiní příslušníci inteligence, ať už působili v Kyjevě, ve Lvově nebo ve Vilně (Vilnius), se pokládali za Rusy a psali jazykem, který označovali jako ruštinu.

Vědomí nějaké významnější národnostní odlišnosti mezi obyvateli budoucí Ukrajiny či Běloruska na jedné straně a Rusy z Moskevského knížectví (carství či Ruského impéria) se poprvé projevilo teprve v průběhu takzvaných kozáckých nepokojů v polovině 17. století. Silněji se projevil západní vliv na stará ruská území na pozdější Ukrajině. Byl to důsledek lublinské unie z roku 1569, která v podstatě zpečetila vznik polsko-litevského státu a jihoruské oblasti i s Kyjevem připojila přímo pod polskou správu. Pozdější Bělorusko zůstávalo ve svazku s Litvou, což polský vliv na tuto zemi snižovalo. Zatímco Litva co do významu časem ustupovala do pozadí, Polsko se snažilo v bojích s ruskými knížaty a cary zmocnit se vlády nad všemi východoslovanskými (ruskými) teritorii. Zde se rodil nesmiřitelný antagonismus mezi oběma ambiciózními státními útvary. V tomto dějinném souboji Polska s Ruskem Polsko neobstálo, dokonce skončilo trojím dělením, při kterém se významná část Polska ocitla pod správou Petrohradu. Polské pokoření (opakované ještě zařazením Polska do takzvaného „socialistického tábora“) mezi Poláky probouzí velikou touhu po historické odvetě. Ta se nabídla v ustavení nové, další v pořadí protiruské koalice Západu proti Rusku. Historický proces momentálně stále probíhá.

Další růst ruského státu za cara Ivana IV., zvaného „Hrozný“

Vraťme se ještě na okamžik k caru Ivanu IV., neboť jeho osoba i jeho působení v ruských dějinách jsou tradovány v hodně neúplné podobě. Ivan Hrozný (1533 – 1584) si na evropském Západě vydobyl skoro tak špatnou pověst jako vítěz nad nacistickým Německem, sovětský vůdce Stalin. Stejně jako u Stalina je ale tato pověst tvořena redukcí činů výhradně jen na ty odsouzeníhodné. Takovou redukci paměti si například Napoleon Bonaparte u Francouzů, ale i u dalších Evropanů nezískal. A přitom de facto vylidnil mužskou populaci země. A belgického krále, Leopolda II., děsivého otrokáře a původce neskutečných zločinů páchaných na území Konga, západní Evropa, majitelka selektivní morálky a ještě selektivnější historické paměti, velkoryse nepřipomíná.

Takže k Ivanu Hroznému. Navázal na své předky a předchůdce, Ivana III. a Vasila III., a zahájil dlouhou řadu reforem a novot. Téměř dvě století před Petrem Velikým i on jistým způsobem otevřel okna Ruska do Evropy, třebaže v jiném smyslu je zase přibouchnul. Udržoval přinejmenším korespondenci s vládci, ale i s některými mysliteli západoevropských států.

Když zemřel jeho otec, Vasil III., byly Ivanovi tři roky, a tak vládu za něj převzala jeho matka, Helena. Její poručnická vláda byla slabá, takže se moci v zemi ujali bojaři. Po smrti Vasila III., se mocní bojaři pustili do pokusů ovládnout zemi a vyždímat z ní bohatství. Z domácích knížat vynikali ambiciózní Šujští i potomci velice slavného novgorodského rodu Bělských. Do Moskvy se stěhovali cizinci z neruských oblastí, ale přicházeli například také Gedyminovci z Litevské Rusi. Když se v ruských zemích ustaví slabá vláda nebo dokonce hrozí anarchie, tak se cizinci ženou za kořistí.

Mladý Ivan IV. vyrůstal bez rodinného zázemí, bez přátel, v izolaci, ve strachu a ve stále se prohlubující náboženské víře, jaká dospívala až k fanatismu a neustálému zpytování vin. Kolem sebe viděl stále jen hrubost a násilí. Nedostalo se mu v dětství ani vzdělání a často na něj zapomněli i s jídlem. Vzdělání si postupně doplňoval až v dospělém věku. Byl nedůvěřivý, podezíravý, zatrpklý, všude kolem sebe viděl jen nepřátele a zradu.

Ivan IV. byl rozporuplná osobnost. Během dospívání se velice náruživě věnoval četbě a ještě jako mladík si vypracoval mimořádně dobrý řečnický styl. Osvojil si také schopnost literárního vyjádření. Zachovala se jeho bohatá korespondence, jaká prozrazuje erudovaného člověka a státníka velkých ambicí. V šestnácti letech uzavřel jeden ze svých sedmi sňatků a o rok později se dal korunovat za prvního ruského cara. To se psal rok 1547. Jeho oficiální titul zněl Bohem korunovaný car a samovládce Rusi. Titul cara (césara či cesara) občas užíval už Ivan III., ale posvěcení tohoto titulu se dostalo až od Ivana IV.

Ivan IV. se podobně jako později Petr Veliký obklopil svými lidmi. S Šujskými se vypořádal už ve třinácti letech, kdy je nahradil rod Glinských. Ivanovým blízkým spolupracovníkem se stal kněz Silvestr, který měl velký vliv na jeho vzdělání. Z nižší bojarské vrstvy vyzvedl jiného šlechtice, který se jmenoval Adašev. Vyzvedl také Ondřeje Kurbského, který jej ale zradil Litvě. Vytvořil také nový poradní orgán, který nesl název Izbrannaja rada, která existovala vedle starší Dumy. Zahájil spoustu reforem, jaké nejprve prosazoval mírným způsobem, ale později užíval tvrdých opatření proti skutečným nebo domnělým nepřátelům. Vypracoval nový zákoník, takzvaný Sudebnik a po tři desetiletí s mečem v ruce rozšiřoval území své říše. Připojil ke svému carství celé povodí Volhy až ke Kaspickému moři. Za jeho vlády se Rusům otevřela cesta k Sibiři. Dobýval oblasti na severu i na jihu a podrobil Rusku všechny zbytky staré tatarské říše. Zatím s výjimkou Krymu, který Rusové získali až v 18. století.

Roku 1558 začal Ivan IV. boj o staré rurikovské panství v Livonsku. V té oblasti držel svůj vliv řád německých rytířů. Ivanovi se jednalo o přístup k Baltickému moři a o obnovení starých kontaktů Novgorodu s evropským Západem. Do války, ve které měl Ivan IV. všechny trumfy na své straně, ale zasáhlo Švédsko a Polsko. Takto se válka protáhla na 25 let. Rusové sice ovládli velké části Livonska, ale Estonsko uznalo nad sebou vládu Švédska a Livonsko nadvládu Litvy. A když se posilovalo spojenectví Litvy s Polskem, nakonec se na severu v podstatě utkávali Poláci s Rusy o vládu nad celým územím. Vztahy obou rivalů, Polska a Ruska byly velice složité. Vedle řevnivosti existovaly také plány na spojení. Dokonce Poláci po vymření Jagellonců v roce 1572 uvažovali o zvolení Ivana Hrozného za polského krále. Tehdy existovalo vědomí etnické blízkosti obou slovanských národů, a tak dokonce hlava polské církve, kardinál Uchański, prohlašoval, že „Poláci i Rusové jsou jednoho slovanského původu a mají míti jako bratři jednoho panovníka“. Z pohledu pozdějších staletí se zdá být takováto poznámka z úst Poláka neuvěřitelná.

Úvahy o možnosti, že by se ruský car mohl stát králem také v polsko-litevském státě doslova, vyděsily všechny evropské dvory. Postavilo se proti tomu Švédsko, Francie, protestovali Habsburkové. A ruské věci nepomohly ani nerealistické požadavky Ivana IV., který žádal dědičnost koruny, což bylo pro Poláky, jejichž králové podléhali volbě šlechty, nepřijatelné. Stejně jako Ivanův požadavek, aby korunovaci na krakovském Wawelu provedl pravoslavný metropolita. A tak ze spojení obou východních zemí nakonec nebylo nic, naopak vzplanula nová válka, která pokračovala až do vlády Štěpána Bathoryho, který usedl na polský trůn v roce 1576. Tento sedmihradský vévoda na polském trůnu dobyl na Moskvě Pskov a Polock a nakonec se v roce 1582 Ivan vzdal Livonska. Livonská válka tedy nedopadla pro Ivana IV. nejlépe.

Třebaže je nesporné, že Ivan IV. si svůj přídomek „Hrozný“ zasloužil mnohými krutými činy, je stejně tak spravedlivé spatřovat v něm a jeho dlouhé vládě na Rusi (1533 – 1584) významný milník v dějinách ruské říše. Velice rozmnožil její území, provedl množství reforem včetně reformy armády a státní správy, a vedle toho uvedl Rusko do evropské politiky. Obecně se soudí, že onen vstup Ruska do evropských záležitostí způsobil teprve Petr Veliký na počátku 18. století. Ve skutečnosti politika Ivana IV. mu k tomu připravila mnohé podmínky. Za Ivana IV. se na Rusi ustavila pevná organizace všech společenských tříd a stanovil se jejich závazek vůči státním službám.

Portrét Ivana IV. by postrádal důležitou část, kdybychom pominuli vznik jeho takzvané „opričniny“. Ivan se začátkem šedesátých let 16. století úplně rozešel s bojary a zahájil proti nim tvrdý postup. Na jejich místo povolal příslušníky nižší šlechty, jako byli například Skuratov-Bělskij, Basmanov, Grjaznoj a jiní. Někteří bývalí vlivní bojaři, jako například carův dřívější důvěrník Kurbskij, uprchli na Litevskou Rus. Car, který od dětství trpěl mimořádnou nedůvěrou ke svému okolí, měl v povaze zřejmě i jisté teatrální sklony. V roce 1564 opustil s celou svojí rodinou Moskvu a usadil se v osadě v blízkosti Troicko-Sergěvského kláštera, byla to takzvaná Alexandrovskaja Sloboda. A odtamtud oznámil do Moskvy svoji abdikaci se zdůvodněním, že nehodlá nadále snášet zrady bojarů.

Odešel z Moskvy podobně, jako císař Tiberius opustil Řím cestou na Capri. Ale Ivanův cíl byl jiný (Tiberius ze svého ostrova prostřednictvím Seiana likvidoval své odpůrce v Římě), a dokonale mu vyšel. Tím, že obvinil bojary, které lid nenáviděl, a lidu projevil svoji důvěru, dosáhl toho, že lid k němu vyslal deputaci, aby ho přiměla k návratu do Moskvy. Ivan se po tomto svém divadelním kusu vrátil do Moskvy a obklopil se nejprve asi tisícovkou strážců, které nazval opričninou. Vyměřil opričníkům příjmy ze zabavených majetků bojarů a přidělil jim zabavenou statkářskou půdu. Takto vlastně provedl agrární reformu. A mnozí bývalí bojaři putovali nejprve do vězení a odtud nejčastěji na popraviště. Z moderního hlediska Ivan svým postupem proti bojarům likvidoval lokální separatismus.

Rusko po smrti Ivana IV. „Hrozného“

Pokračujme ještě chvíli v tomto pohledu z jiného úhlu na staré ruské dějiny. Smrtí cara Ivana IV. se sice Rusko zbavilo tyranského vládce, zároveň ale pozbylo silného panovníka a na zemi dolehly těžké časy jiného druhu. Švédové zatarasili Rusku přístup k Baltickému moři, což je mimochodem velkým přáním také současného severovýchodního křídla NATO. Svůj zrak k Moskvě upřel i Štěpán Bathory a uvnitř země zvedli hlavu příslušníci starých bojarských rodů, které se chtěly vrátit ke své pozemkové držbě a moci.

Iľja J. Repin, 1881: Ivan Hrozný a jeho syn Ivan, 16. novembra 1581. Foto: Wikipedia

Potíž představovala také otázka následnictví po Ivanovi. Ten ve stavu vyšinutí mysli zabil nejstaršího syna, jenž měl být dědicem trůnu. Druhý syn, Fjodor, byl slabomyslný a třetí ze synů, Dmitrij, měl teprve dva roky. Fjodor ducha mdlého se sice ujal vlády, ale byl nucen vzít si na pomoc někoho jiného, schopnějšího. A tak se jeho spoluvládcem stal Boris Godunov (postava známá mimo jiné z monumentální opery Modesta Petroviče Musorgského; a propos, dílo dokončil a velkou část instrumentace provedl Musorgského kolega a přítel Rimskij-Korsakov). Oficiálně byl Boris Godunov jen spoluvladařem či regentem, ve skutečnosti rozhodoval o všem podstatném.

Jeho významným politickým činem bylo zřízení moskevského patriarchátu v roce 1589, jímž se ruská pravoslavná církev stala autokefální a zbavila se závislosti na Cařihradu. V zahraniční politice pokračoval po Ivanu Hrozném a dobyl zpět ztracená území při Finském zálivu. Posouval ruský vliv také východním směrem na Sibiř. Založil Ufu, Tobolsk, Tomsk, Saratov a další města, ze kterých jsou dnes milionová velkoměsta. Na západě mu vděčí za svůj vznik města jako Voroněž, Bělgorod, Kursk a sídla v okolí Charkova. Boris Godunov usiloval o navrácení západních oblastí bývalé Kyjevské Rusy, ale narážel na silný odpor právě sedmihradského vévody a polského krále Štěpána Bathoryho.

Mauzóleum rodu Godunovcov pred Katedrálou Nanebovzatia Panny Márie v Zagorsku. Foto: Emil Polák

Boris Godunov sice vládl pouhých sedm let (do roku 1605), ale jeho vláda byla úspěšná a přinesla Rusku vnitřní pořádek. Vzhledem k tomu, že mladý carevič, syn cara Ivana, Dmitrij, zemřel za záhadných okolností, začali nepřátelé Borise Godunova a ruského státu šířit pověst o tom, že Dmitrij nezemřel, ale žije. Tématu Lžidmitrijů jsme se věnovali výše, a tak je na tomto místě můžeme zmínit jen okrajově. Kdykoliv se vnitřní poměry v Rusku zhoršili, zraky sousedů Ruska se zbystřily. V Rusku se také paralelně rozšířilo selské hnutí pod vedením jistého člověka z lidu, Ivana Bolotnikova. Tehdy vyslali Poláci do Moskvy dalšího Lžidmitrije, a zároveň chystali vojenský vpád na Rus a ovládnutí státu, který se zmítal vnitřními nepokoji pod slabou vládou.

Jenomže v té chvíli, tváří v tvář polské hrozbě, se semknuly různé vrstvy národa, odložily nesváry a řevnivost a k Moskvě začaly plynout proudy lidí ze všech koutů Ruska na obranu před hrozícím polským vpádem. Nakonec v srpnu a v říjnu 1612 byla Moskva před Poláky ubráněna a polská vojska včetně narychlo povolaných pomocných oddílů rozdrcena. Vůdci těchto ruských národních sil byli zemský starosta Minim, chudý šlechtic Požarskij a několik kozáckých náčelníků. A obrana ruského státu měla být završena volbou nového cara. Jím byl nakonec 21. února 1613 zvolen kozácký kandidát, šestnáctiletý Michal Fedorovič Romanov, jímž začala nová velká kapitola dějin ruského impéria, která skončila až sesazením posledního cara, Mikuláše II., v roce 1917.

Spontánní odpor ruského lidu proti okupantům, při kterém se Rusové po roce 1610 spojili bez ohledu na třídní původ, postavení, majetek i na partikulární zájmy, předjímá podobně spontánní odpor proti francouzským okupantům v roce 1812 (Vlastenecká válka), který de facto zlomil moc Napoleona Bonaparta. A stejně tak i podobné odhodlání všech národů Sovětského svazu během Velké vlastenecké války 1941 až 1945.

(Pokračování příště)