Závěrečná část tohoto eseje je věnována tématu, jehož pokračováním či dokonce vyústěním je současný válečný konflikt probíhající na území současné Ukrajiny. Věnujeme se v ní původu západoukrajinského nacionalismu a v samotném závěru této páté části se alespoň stručně zmíníme o Podkarpatské Rusi a o jejím postavení na Ukrajině po rozpadu Sovětského svazu.
Banderovci a další ultranacionalisté na Ukrajině
Podívejme se nejprve na situaci, jak se vyvinula na ukrajinském území Sovětského svazu v průběhu německé nacistické invaze na Východ označené jako Plán Barbarossa. Připomeňme si ale některé události, které časově německému útoku na SSSR předcházely. Během let 1915 – 1916, kdy byl v Rusku ještě carský režim a kdy se Rusko účastnilo bojů na srbské straně proti středovým mocnostem, Rakousko-Uhersku a Německu, z Haliče a Bukoviny odcházela do ciziny, na Západ, část obyvatelstva kvůli postupu ruských vojsk do těchto oblastí. Byly pro ně určeny uprchlické tábory, mezi nimi i lokality v Čechách a na Moravě. V Čechách to byl například tábor u Chocně, na Moravě u Kyjova. Mezi lidmi, kteří byli v těchto táborech internováni, nechyběli ani ruští váleční zajatci. Další tábory pro ně vznikaly na českém území v Mostě, Liberci, Josefově a v Terezíně.
Když v Rusku v roce 1917 padl car, proběhl v těchto táborech „proces uvědomění příslušnosti k ukrajinskému národu“.[1] Takto jej bylo možné označit i definovat. Nápomocný byl v tomto ohledu Svaz pro osvobození Ukrajiny, který za oněch časů sídlil ve Vídni. „Revoluce roku 1917 radikalizovala ukrajinský nacionalismus a s ním se vyvíjela hnutí za autonomii až po dosažení nezávislosti.“[2] Tak píše Stanislav A. Auský, znalec problematiky ukrajinského nacionalismu.
Bolševická revoluce v Rusku prohloubila propast mezi západní částí Evropy a Ruskem, jaká ale v různých „hloubkách“ existovala v minulosti docela často. „Studená válka“ s občasnou horkou frontou mezi Západem a Ruskem (proxy války) v jistém smyslu započala už tehdy. Západní kapitalisté štědře financovali Leninovu revoluci v Rusku v naději, že krvavý převrat Rusko konečně zničí. Nestalo se tak. Nepomohly ani intervenční války, ani ta hlavní, polsko-ruská (sovětská). Rusko vydrželo a nakonec se opevnilo do konceptu Sovětského svazu. I ten měl být zničen nacistickým Německem. Německý nacismus a Hitlerovy šílené požadavky nebyly západními demokraciemi tolerovány tak dlouho zbytečně, bez cíle a beze smyslu. Meziválečné tolerování, vlastně skoro dokonce pěstování Hitlera je balvanem, jaký tíží paměť západních demokracií jako náhrobní kámen. Urputná snaha proměnit v ono skutečné velké ZLO právě Rusko, jaká probíhá v posledních cca třiceti letech, je mimo jiné urputným úsilím tento těžký náhrobní kámen z „vysoce civilizovaného Západu“ včetně Německa odvalit. Plně rehabilitovat mimo jiné i Mnichov 1938! Češi by měli být úplně poslední evropský národ, který by měl něco takového podpořit.
Kalkulace tohoto druhu ale opět nevyšla a Sovětský svaz sice krváceje ze všech ran (cca 25 miliónu mrtvých, třetina průmyslu zničena, tisíce vesnic vypáleny a vyvražděny) naopak svoje postavení ve světě posílil. Úkol tak zůstával stále před dominantními strukturami Německa, Velké Británie a USA nevyřešen. Bylo třeba počkat na novou příležitost. Co mohlo být lepší příležitostí než ukončení existence Sovětského svazu a rozpuštění Varšavské smlouvy, nesmyslná a ničím nepodložená důvěra Moskvy vůči Západu a s ní ústup Ruska z pozice druhé světové supervelmoci a uvolnění bývalých satelitů Sovětského svazu, které byly ihned převedeny do sféry amerického vlivu a spolu s některými bývalými sovětskými republikami nabídly příležitost k využití své geografie i potenciálu proti starému nepříteli, Rusku? Navíc, tyto bývalé satelity Moskvy věděly o Rusku v některých ohledech více, než věděl Západ. Bývalý přítel bývá obvykle nejhorší nepřítel. Třebaže ono dřívější přátelství satelitů k Moskvě bylo spíše pouhým vazalstvím.
Západní podpora „národněosvobozeneckému hnutí“ na západě starého Ruska nebyla nikdy a ani v nejmenším ohledu motivována snahou pomoci národům sevřeným nejprve carismem a potom bolševismem ke svobodě a k nezávislosti. Jejím hlavním motivem bylo oslabení nebo rozbití Ruska a získání vlivu v těchto zemích. V případě Ruska, Běloruska a Ukrajiny se jednalo, jedná stále a provždy i bude jednat o získání práva disponovat jejich nerostným bohatstvím, energiemi, průmyslovou základnou, půdou, trhem, pracovní silou a podobně. Prostě kolonialismus v nejhrubší formě. Nic počestného! Na věci nic nemění ani nepopiratelné dobré úmysly některých soukromých osob na Západě, především intelektuálů, kteří východní část Ruska, Velkorusko, považovali – a právem – za autokratickou polofeudální mocnost asijského (orientálního nebo byzantského) střihu. Jestliže však jednotlivci na Západě (lidé bez politické moci a ekonomických zájmů) to mysleli se západními Rusy (Ukrajinci) dobře, západní velmoci na obyvatelstvo nemyslely ani v nejmenším a řešily si na Východě svoje vlastní mocenské strategie a chuť kolonizovat rozsáhlé a namnoze bohaté kraje celého ruského historického teritoria.
V únoru 1918 se důstojníci z Josefovské pevnosti v Čechách již hlásili za občany ukrajinského státu. Původní pohraniční (okrajové) území se zvolna stávalo, alespoň v touze části obyvatel Ukrajinou samostatnou, oddělenou od východních ruských oblastí, od Velkoruska, od Ruska. Ukrajinští vojáci se vraceli na Ukrajinu ve snaze obnovit, respektive nově vytvořit oficiální ukrajinskou státnost. Ještě téhož roku, tedy 1918, byla samostatná Ukrajina skutečně vyhlášena.
Rusko podepsalo Brestlitevský mír[3], kterým se sice vyvázalo z války, ale za cenu ztráty právě těchto území na Západě. Samostatnost Ukrajiny ale dosáhla pouze velice omezené podoby. Po válce obnovené Polsko v sobě stále chovalo pocit hlubokého ponížení z trojího dělení země mezi sousední mocnosti a ze ztráty moci na Východě. Polsko sice získalo Halič a na severu oblast litevského Vilna, nicméně na západě území zůstávalo národnostně smíšené „pruské“ Slezsko stále ještě v rámci Německa. Zánik Říše pospolité (Rzeczpospolita) Polsko nesmírně mrzel. Proto samostatnost Ukrajiny nemohla vydržet, ani kdyby bolševické Rusko nezačalo zpět dobývat ztracená území na Západě, a nevznikl tak Sovětský svaz. Na ukrajinském území probíhala občanská válka, stejně jako i jinde na ruském území. V období „peredyšky“ (krátkého oddechu) po uzavření Brestlitevského míru se bolševici pokusili o obnovu země. Vycházeli přitom z teorie státního kapitalismu. Slučovali kapitalistické podniky a snažili se zvyšovat produktivitu práce.
Když vypukla občanská válka, zasáhlo proti Rusku čtrnáct států. Velice výrazně se přičinily zejména Japonsko a Polsko. Stalo se u nás, na Západě, zvykem posuzovat „říjnovou“ revoluci v Rusku jako nevyprovokované násilí primitivních hord, jako bezdůvodnou zběsilost po krvi a loupežení lačných bolševiků. Jistě, revoluce byla krvavá, ale rozhodně nelze tvrdit, že byla nevyprovokovaným násilím uplatněným zdivočelými masami proti sociálně citlivé ruské buržoazii, empatické a kulturní šlechtě.
Nesporným neúspěchem ruské revoluce byla skutečnost, že bolševici postupně odebrali veškerou moc původním radám, tedy sovětům, čímž odstranili poměrně nadějnou a širokou platformu lidové moci a nahradili ji diktaturou ústřední komunistické moci. Ocitli se tak na podobné násilné a totalitní trajektorii, která dovedla na scestí už revoluci jakobínskou koncem 18. století ve Francii. Bezprostředně po revoluci přijali bolševici dekrety o míru a o půdě. Druhý z dekretů, ten o půdě, byl skutečnou revoluční záležitostí právě oněch zmíněných sovětů. V něm se odebírala půda velkostatkářům, církvi, šlechtě a bolševici ji předávali už jako státní vlastnictví rolníkům. Jednalo se vlastně o původní plán eserů. Projevovalo se zde občinové hospodářství, které kdysi zaujalo dokonce i Karla Marxe, jenž díky tomuto ruskému specifiku změnil původně skoro nepřátelský vztah k Rusku a Rusům a hledal u nich dokonce inspiraci. Pokud rolníci byli schopni vlastními silami svěřenou půdu obhospodařovat, zůstala jim. Pokud ne, vraceli ji zpět občině.
Důsledkem občanské války, cizích vojenských intervencí a válečného komunismu nastalo v Rusku nejprve ekonomické zhroucení. Průmyslová výroba činila v roce 1920 jen patnáct procent úrovně z roku 1913 a zemědělská produkce klesla na méně než polovinu. Je pravda, že poslední ruský car, Mikuláš II., si byl vědom industriální zaostalosti Ruského impéria vzhledem k vyspělejším ekonomikám západní Evropy a USA, a že se pokoušel na tomto stavu něco změnit. Postupoval ale příliš pomalu. A nakonec v důsledku revoluční exploze mu už nebylo umožněno dosáhnout změn, které plánoval.
Posledný imperátor, Moskva, jún 2012. Foto: Emil Polák
Aby systém vybřednul z krize, začalo striktně centrální hospodaření a Rusko (a později Sovětský svaz) začalo rychle zlepšovat svoji průmyslovou a hospodářskou úroveň. Byl to i výsledek plánovaného hospodářství, takzvaných pětiletých plánů. Než ale nastalo oživení sovětské ekonomiky, tedy odstraňování negramotnosti, elektrifikace a plynofikace území, než byla uskutečněna pozemková reforma a další projekty, stíhaly obyvatelstvo různých částí státu skutečné pohromy. Zaostalost obrovského impéria byla ohromná. Jen několik velkých měst a průmyslových center – Petrohrad, Moskva, Donbas, Charkov, Oděsa – představovaly výjimku z pravidla, alespoň v některých ohledech.
Rozdílné pohledy na vývoj sovětského Ruska po revoluci
Úkol, který chtěli bolševici splnit, musel na většinu pozorovatelů ze Západu působit jako absolutně nesplnitelný. Slabá industrializace, zaostalý venkov, nízká vzdělanost lidu. U jiných, často ale u západních intelektuálů, zejména literátů, básníků, novinářů, působil úžas. Průmysl bolševického státu chrlil nejenom ocel, ale i knihy. Negramotní se učili číst a psát. Existuje množství autentických svědectví o této době. Tento proces dokládají nejenom Gorkij a Erenburg, ale také Solženicyn nebo český publicista a spisovatel Jiří Weil (abychom nezmiňovali jen Julia Fučíka nebo Ivana Olbrachta). Pokud se jedná o cizí pozorovatele, tak naopak s velkou nechutí se o situaci v Rusku vyjádřil francouzský spisovatel, André Gide (kniha Návrat ze SSSR, 1936). Na jeho knihu ihned reagoval český básník, Stanislav Kostka Neumann, pamfletem nazvaným Ani-Gide. Neumann nebyl jen bouřlivák v životě a revoluční básník, ale napsal také rozsáhlé a erudované studie o jakobínské revoluci (tři svazky) a stejně velkou knihu o dějinách ženy.
Proti Gidově knížce vystoupil i francouzský spisovatel Romain Rolland, a to v článku z roku 1937. Zároveň Rolland, typický mnohostranný francouzský intelektuál té doby, autor mimo jiných děl několikadílné monografie o Ludwigu van Beethovenu, sám zdatný klavírista, žák Chopinovy žačky, a člověk recitující řecké dramatiky zpaměti v originále, v té době napsal rakouskému humanistovi, Stefanu Zweigovi, že Gidovu práci „shledává ubohou“, nedůstojnou jeho osobnosti. Spíše pozitivně vnímal vývoj v Rusku také jiný francouzský spisovatel, Henry Barbusse, autor protiválečné knihy nazvané Le Feu (Oheň). Tolik jen pro ilustraci, jak složitý byl porevoluční vývoj v Rusku, v Evropě, a jak různě se křížily dobové pohledy na celou situaci. Nikdy není nic černobílé, a už vůbec ne tak jednoduché, aby to dokázali pochopit lidé nacházející se na současném Západě ve vrcholných politických funkcích nebo v médiích hlavního proudu.
Dramatický vývoj v porevolučním Rusku a na Ukrajině
Polsko-sovětská válka skončila počátkem roku 1921 a v březnu téhož roku schválil X. sjezd komunistické strany sovětského Ruska Novou ekonomickou politiku (NEP). Díky NEPu se během pěti let dostala průmyslová výroba na předválečnou úroveň. S nejvyspělejšími státy Evropy a s USA se sice měřit nemohla, ale i tak prokázala vzestupnou tendenci a dynamiku. NEP také částečně uvolnil i soukromou sféru, takto vznikla nová společenská vrstva takzvaných „nepmanů“. Podobně se vzmáhala i část rolnického obyvatelstva, ze kterých se stala „třída“ takzvaných „kulaků“. Část bolševiků jejich vzestup podporovala (například Nikolaj Ivanovič Bucharin), jiná skupina je naopak považovala za nepřátelskou vrstvu. Dilema vyřešil Stalin násilnou kolektivizací zemědělství. Celou složitost a v některých ohledech i hrůznost procesu (chamtivost, bezohlednost, vyřizování účtů i zabíjení) vystihl realistickým způsobem ruský spisovatel, Michail Alexandrovič Šolochov v knize nazvané „Podňataja celina“, tedy Rozrušená země. Pojednává právě o kolektivizaci kozáckých vesnic.
Filmový plagát Rozrušená země, 1960. Zdroj: csfd.sk
Všechny omyly, otřesy a reformy, které provázely bolševizaci Ruska, dopadaly obzvláště negativně právě na „poevropštěná“ území na Západě, na pozdější Ukrajinu i Bělorusko. V létě 1921 propukl na Ukrajině dokonce hladomor, jaký postihl údajně až 27 miliónů lidí, z nichž několik miliónů v důsledku tohoto hladomoru zemřelo. V některých pramenech se uvádí číslo až šesti miliónů lidí. Tentýž hladomor ovšem postihl i území dále na východě bolševického Ruska.
Krátce předtím, 18. března, byl v Rize podepsán mír mezi Polskem, Ruskem a tehdy formálně nezávislou Ukrajinskou a Běloruskou sovětskými republikami. Mírem byla ukončena válka mezi Polskem a de facto už se formujícím Sovětským svazem. Tímto mírem získalo Polsko části území Ukrajiny a Běloruska na západ od Curzonovy linie[4]. Tato linie vedla východně od města Brest. Poláci tak znovu nakrátko ovládli západní Ukrajinu s centrem ve Lvově. Kyjev a východní oblasti Doněcka Polsko tehdy nezískalo. V roce 1939 Sovětský svaz západní Ukrajinu i západní části Běloruska obsadil v důsledku tajné doložky k sovětsko-německému paktu. Byl podepsán v Moskvě 23. srpna 1939, tedy několik let poté, kdy s Německem uzavřely smlouvy nebo se postavily přímo na stranu Německa mnohé státy evropského Západu, také i Finsko nebo Polsko. Tento „detail“ se v souvislosti se zmíněným paktem v současné době na Západě zásadně nikdy nezmiňuje.
Tehdy zbývaly do německého vpádu do Sovětského svazu pouhé necelé dva roky. Na západě Ukrajiny i Běloruska, a stejně tak v Pobaltí nebo ve Finsku, existovaly silné protiruské nálady. Ovšem, nejenom protiruské. Právě tak ukrajinští vlastenci či nacionalisté (rozdíl mezi těmito pojmy je dán užitím prostředků boje za nezávislost a výběrem spojenců) nenáviděli také Poláky a do jisté míry i Československo. Polsko a Československo totiž získaly části ukrajinského i běloruského území. Československo Podkarpatskou Rus. Konkrétně ukrajinské území bylo rozděleno asi následovně. Třicet miliónů obyvatel tohoto území žilo v Sovětském svazu, šest miliónů v Haliči, kterou drželo Polsko, a půl miliónů v československé Podkarpatské Rusi. Další spornou oblastí byla východní hranice Rumunska.
Organizace ozbrojených složek ukrajinských nacionalistů
V té době se na československém území nacházela část ukrajinského vojska, což komplikovalo československé vztahy s Polskem. Už v roce 1929 byla ve Vídni založena Organizace ukrajinských nacionalistů (OUN). Její předseda Konowalec byl v roce 1938 zavražděn sovětskými agenty. Jeho nástupce Andrej Melnyk využil německého zájmu o východní území – zájmu ostatně trvalého ve stylu Drang nach Osten – a začal spolupracovat s německou rozvědkou. V čase nacistického vpádu do zbytku českých zemí, připadla Podkarpatská Rus s Německem kolaborujícímu Maďarsku. (Maďarsko čekalo na obnovení Uher, které mu kdysi ve velké nouzi slíbil poslední habsburský císař Karel I.) Hlavním spojencem pro všechny, kteří chtěli s Německem spolupracovat na zničení Sovětského svazu, byl takzvaný Abwehr, tedy německá rozvědka a kontrarozvědka, v jejímž čele stál Wilhelm Canaris. S jeho pomocí vznikla ukrajinská ozbrojená legie. Ta měla původně jen 600 členů, později se počet členů ale rapidně zvyšoval.
Organizace ozbrojených nacionalistů (OUN) se rozdělila na radikální křídlo OUN-B pod Stepanem Banderou (1909 – 1959, zemřel v německém Mnichově) a na umírněné křídlo OUN-M, které vedl Andrej Melnyk.[5] V souvislosti s tím se začaly formovat dvě nové ukrajinské legie: Legie Roland a Legie Nachtigall. Prapor Nachtigall vstoupil 30. června 1941 do Lvova. Němci oba prapory sloučili a nasadili je proti partyzánům na území Běloruska. Později ale Němci tyto prapory zrušili a důstojníky internovali ve věznici ve Lvově. Němci si nebyli jisti jejich spolehlivostí ve vztahu k „říši“. Při obsazení Lvova Němci se Organizace ukrajinských nacionalistů (OUN) pustila do bojů s Rudou armádou a sáhla k takzvanému „očištění“ Lvova od obyvatel ruské národnosti, také od Poláků, židů a ukrajinských komunistů. Takto bylo zavražděno na 8 tisíc žen, mužů a dětí. Vraždění pokračovalo na jiných místech. Vše v rámci takzvané „očisty“. K obětem násilí patřili také Volynští Češi.
OUN tehdy vyhlásila samostatnou Ukrajinu, což ale Němci nepodpořili, protože o žádnou samostatnost Ukrajiny nestáli. Takto byli nakonec samotní reprezentanti této „svobodné Ukrajiny“ internováni. Když si uvědomíme, že se tehdy, za nacistického vpádu do SSSR, snažili ukrajinští nacionalisté o „očistu“ Ukrajiny od Rusů a dalších etnik, tak si můžeme položit otázku, o co se vlastně snažil kyjevský režim, který se dostal k moci krvavým převratem v roce 2014, a který se k odkazu banderovců hlásí, když se pustil do diskriminace národnostních menšin, především té mnohamiliónové ruské? Nebyla to náhodou také snaha o to, aby se Rusové odebrali ze země pryč? Nebo aby se vzdali své národní identity, jazyka, kultury, úplně všeho? Jiné metody, ale dost možná stejný cíl!
Dalšími ozbrojenými jednotkami Ukrajinců byly ochranné ukrajinské prapory, Schuma, do nichž byli odváděni také kozáci. Kromě nich vznikla Ukrajinská osvobozenecká armáda. Protikomunistické partyzánské útvary byly v říjnu 1942 sloučeny do UPA, což byla Ukrajinská povstalecká armáda pod vedením Romana Šucheviče (1907 – 1950), který používal bojové jméno Taras Čuprynka.[6] Šuchevič se podílel na etnických čistkách na Ukrajině. Jeho oddíl Nachtigall (německý výraz pro slavíka) má na svědomí nejméně dva tisíce partyzánů, kteří na ukrajinském území spolupracovali s Rudou armádou na vytlačení nacistických armád z území SSSR. Činnost Banderových a Šuchevičových jednotek přinejmenším zpomalovala postup Rudé armády směrem k západní hranici SSSR a zahájení osvobozovacích operací na území zejména střední a jihovýchodní Evropy. Po válce se Šuchevič ukrýval na předměstí Lvova, kde byl dům, ve kterém se skrýval, v roce 1950 obklíčen jednotkami sovětského ministerstva vnitra. Šuchevič se následně v obklíčení sám zastřelil.
Celkový počet ukrajinských vojsk se odhadoval na čtvrt miliónů. Od roku 1943 byli do jejích řad začleňováni také dobrovolníci z dalších zemí Sovětského svazu. Později se oddílům ukrajinských nacionalistů říkalo souhrnně „banderovci“, podle jména radikálního vůdce Stepana Bandery. Tyto oddíly bojovaly na německé straně a na území Ukrajiny, Běloruska i Polska se dopustily množství zločinů[7]. Přesto se někdy dostávali i do konfliktu s Němci, protože jejich hlavním cílem bylo vytvoření svobodné Ukrajiny. A tento projekt nemělo Německo v plánu. O celé východní Evropě soudilo, že ji promění v kolonii či v soubor kolonií. Žádnou autonomii pro Ukrajinu Němci nechystali.
Krátce po zahájení německého útoku na Sovětský svaz obsadili Němci Kyjev, ve kterém žilo na sto padesát tisíc obyvatel židovského původu. Němci okamžitě začali s pogromem, který vyústil mimo jiné v masakr více než 34 000 židů u obce Babij Jar (ukrajinsky Babyn Jar). Masakru se zúčastnili také ukrajinští nacionalisté, což dokládá řada svědectví, mimo jiných také spisovatel Anatolij Kuzněcov a jeho už pověstný dokumentární román Babí jar vydaný poprvé časopisecky v roce 1966 a poté v necenzurované verzi v roce 1970 na Západě, kam spisovatel emigroval. Kuzněcov byl svědkem událostí a podrobně popisuje účast ukrajinské pomocné policie na masakru i kolaboraci části ukrajinských nacionalistů v nacisty okupovaném Kyjevě. Současný režim vládnoucí v Kyjevě, který tvoří lidé, kteří se dostali k moci krvavým převratem a kteří se hlásí k odkazu Bandery i Šucheviče, podíl ukrajinských nacionalistů na masakru popírají a tvrdí, že se jedná o výmysl sovětské KGB.
Boje s oddíly banderovců na území Polska a Slovenska
Po osvobození Československa v květnu 1945 se po moravsko-slovenském pomezí, ale i na jiných územích, potulovaly zbytky banderovských band, se kterými českoslovenští vojáci vedli boje až do roku 1947. Ještě před koncem války v Evropě, v roce 1944 Stepan Bandera vyhlásil válku Československu, Polsku, Sovětskému svazu a Německu, coby „úhlavním nepřátelům Ukrajiny“. Po porážce nacistů na evropské frontě se tisíce banderovců přesunuly do jihovýchodního Polska, kde žila početná ukrajinská minorita. Tam ukrajinští nacionalisté rozpoutali partyzánskou válku a vedli boje proti polské armádě, která se ustavila po osvobození Polska. Polská armáda v roce 1947 zahájila operaci s názvem Visla, jejímž výsledkem bylo zničení většiny těchto banderovských oddílů. Poté byla spousta Ukrajinců nuceně vysídlena z Polska.
Když jsme byli po únoru 2022 svědky spektakulárních námluv plných srdečného objímání mezi představiteli Polska a zástupci kyjevského režimu V. Zelenského, zůstaly temné stránky polsko-ukrajinských vztahů před veřejností naprosto zakryty. Začaly se maličko a velice nesměle odhalovat teprve později, když současní ukrajinští nacionalisté začali odmítat polské žádosti o uznání zločinů spáchaných za války proti Polákům a židům. Také Babij Jar…
Pamätník Hrdinu Ukrajiny Stepana Banderu odhalený v roku 2017. Foto: Wikidata
Po neúspěchu v Polsku se některé zbývající jednotky banderovců začaly přesouvat na Slovensko. Na Slovensku se banderovci poprvé objevili 13. srpna 1945 u obcí Spišská Stará Ves a Medzilaborce. Zpočátku mohla do bojů proti banderovcům zasáhnout jen 10. divize mající velitelství v Košicích. Odhady o počtech banderovců se velice různily. Pohybovaly se od tisícovky až po deset tisíc. Jejich oddíly se pohybovaly po velkém území Slovenska, pronikaly i na okraj Moravy. Ztráty, které utrpěli banderovci v bojích s československými vojáky i policejními oddíly, doplňovali novými nábory. Takto se jim v březnu 1946 podařilo opět zesílit činnost.
Československé vojenské velitelství Oblasti 4 se rozhodlo pro ochranu severovýchodní hranice Slovenska a přilehlého území vytvořit zvláštní vojenskou skupinu, která dostala krycí název Jánošík. V té době také polská armáda dosáhla v bojích s banderovci úspěch. Nakonec se počty banderovských band zredukovaly snad na nějakých sedm stovek bojovníků, proti kterým už stály československé prapory o síle 7000 vojáků i s tanky a dělostřelectvem. Jednotky banderovců byly rozptýleny v lesnatém a hornatém terénu Slovenska. Závěrečnou operaci proti nim řídil plukovník Heřman, který operaci nazval „Široké hrábě“, což symbolizovalo snahu československých oddílů vyčistit především území Slovenska od zbytků banderovských oddílů.
Banderovské oddíly ovšem netvořili jen ukrajinští nacionalisté, ale byly v nich soustředěny všechny zbytky nacistů a fašistů či jinak smýšlejících kolaborantů s Hitlerem, kteří na konci války uvízli v Polsku, na Slovensku, na Moravě. Takto mezi ukrajinskými banderovci bojovali rumunští, belgičtí a maďarští fašisté a nacisté, a také Němci, dokonce i chorvatští ustašovci, příslušníci SS jednotek z Pobaltí a další osoby. Zkrátka všichni ti, kterým se nepodařilo probít se územím, na kterém operovala Rudá armáda, do vytouženého amerického zajetí, jaké nabízelo bezpečný azyl za Oceánem, na americké pevnině, nebo alespoň ukrytí v poraženém Německu. Tedy možnost zapomenout na to, co bylo, žít, jako by se nic nestalo, nebo dokonce pokračovat ve válce proti Rusku na frontách studené války a dobře si vydělat na živobytí. Boje s těmito oddíly byly v jihovýchodním Polsku i na Slovensku mimořádně tvrdé a nelítostné. Banderovcům se místy dařilo obsazovat celé vesnice a terorizovat místní obyvatelstvo. Odvlékali násilím do svých řad muže, které se jim podařilo chytit[8].
K „dobrovolnickým“ vojskům patřili také ozbrojenci generála Andreje Andrejeviče Vlasova. Jejich cíle byly ale jiné než u banderovců. Vlasov neměl v úmyslu nic jiného než zbavit Sovětský svaz bolševismu a obnovení carského impéria. Obě armády o sobě věděly, ale vůdci spolu nekomunikovali.
Nacionalismus na současné Ukrajině
Současný ukrajinský nacionalismus není v podstatě ničím jiným než opětovným probuzením jeho starších předchůdců. Svoji radikální povahu čerpá znovu z vnější podpory, neboť vůdcové současného nacionalismu jsou přesvědčeni, že Spojené státy, NATO a Evropská unie, což jsou (nebo do nedávna tomu tak bylo) všechno spojité nádoby, přeje Ukrajině plnou nezávislost, suverenitu, ekonomickou prosperitu a občanům Ukrajiny demokracii a život v blahobytu. A tak se staré omyly nacionálních vůdců ve slovanských zemích opakují jako přes kopírák.
Západ si přeje mít Ukrajinu pod svým vlivem, těžit z jejího bohatství, především z půdy, ale i některých hornin a nerostů. Chce Ukrajinu jako permanentní bojiště, jako argument pro propagaci takzvané „ruské hrozby“, tedy jako argument pro zbrojení. Chce Ukrajince jako vycvičené a v bojích prověřené ozbrojence pro své příští války páchané na různých místech světa. Ukrajinci přece nemusí za výdělky západních oligarchů umírat jen na Ukrajině. Jako si Římané najímali do legií Germány, tak si současný Západ může najímat Ukrajince. Investoval do jejich výcviku a výzbroje dost. A nechal je zocelit v ruském ohni.
Západ chce využívat ukrajinské přístavy k vládě nad Černým mořem. Chce její elektrárny, doly, přehrady. A také chce z Ukrajiny kontrolovat Rusko, alespoň tak chtějí nyní bývalé evropské koloniální mocnosti a Německo. Nebo si přejí Rusko spíše permanentně ohrožovat. A také se chce strašně moc peněz na zbrojení. Když se nedaří oslabit, kolonizovat a vykrást Rusko, pak je možné se spokojit s kolonizací a rozkradením alespoň Ukrajiny. Sedí-li ruský holub pořád na střeše, ukrajinský vrabec už dávno vězí bezmocně v dlani naprosto cynického nelítostného bezohledného západního imperialismu a stále aktivního kolonialismu. A po občanech malých slovanských národů se chce, aby se jim právě tohle líbilo a oni dovolili svým vládám toto podpořit. Jen těžko si představit existenci něčeho nechutnějšího.
Původ ukrajinského ultranacionalismu
Jak se vlastně ukrajinský či západoukrajinský nacionalismus zrodil? O situaci v Sovětském svazu v době Stalinova vedení země si netřeba dělat iluze. Tvrdost Stalinova postupu vůči všem lidem, které považoval za nepřátele, lze možná částečně vysvětlit mimořádně obtížnou situací v zemi, jak před nacistickým vpádem, tak i během něho. Není však možné toto jednání omlouvat. Pochopit vskutku neznamená i omluvit.
Stalinova politika tvrdě dopadala na území Ukrajiny a na její obyvatele. Významnou roli v politických procesech na Ukrajině sehrál Ukrajinec Andrej Vyšinský. Pocházel z Oděsy. Svoji kariéru zahájil sice jako odpůrce bolševiků, dokonce vydal zatykač na Lenina, ale později se postavil na stranu bolševické revoluce a stal se jedním z blízkých Stalinových spolupracovníků. Jako generální prokurátor nesl přímou odpovědnost za hladomor na Ukrajině a za smrt údajně až jednoho miliónu lidí. Takto jednou z hlavních osobností, která nesla odpovědnost za hladomor na Ukrajině, byl Ukrajinec. Nikoliv Rus. Takovéto „detaily“ ale v časech vypjatých nenávistí a konfliktů zajímají jen málokoho. Je-li již jednou otevřena Pandořina skříňka národnostní nenávisti, pak na faktech nezáleží.
Když Stalinův nástupce, Nikita Chruščov, odhalil Stalinův „kult osobnosti“, využil Vyšinský toho, že působil u OSN a zůstal v New Yorku, kde v roce 1954 zemřel. Během stalinských procesů bylo v letech 1937 až 1938 zatčeno více než jeden a půl miliónu osob, a z toho počtu bylo zastřeleno 681 692 tisíc lidí[9]. „Třebaže se při procesech a vůbec čistkách nerozlišovalo, kdo je jaké národnosti (myslím tím, jak žalobce, tak obviněné) je třeba zdůraznit, že jimi trpěla Ukrajina nejvíc. Postihly ji totiž dvě vlny čistek. Ta první posílala do gulagů a pod hlavně pušek i prosté sedláky, kulaky, protože Stalin na ně svedl všechnu vinu za panující hladomor. Ta druhá pak zdecimovala hlavně stranické kádry,“ píše Milan Syruček ve své knize o rusko-ukrajinských vztazích[10].
Mezi západní a východní částí původního východoslovanského prostoru, který byl po téměř celé dějiny považován za prostor ruský, se v různých dobách prosazovaly tendence, které obě části původně jednotného národa rozdělovaly. Byly to především cizí vlivy přicházející ze Západu, hlavně z Polska a z německých zemí, ale také z prostředí římsko-katolické církve (Říma). Stalinské období v dějinách tohoto území konflikt obou částí impéria ještě prohloubilo. Tak jak bylo západní (ukrajinské území, ať už celé nebo jeho jednotlivé části, stále přesouváno mezi vlivem Západu nebo Moskvy, přispělo toto „trhání“ Ukrajiny ke stále narůstající touze po vlastní identifikaci národní i státní.
Tahle touha po samostatnosti a nezávislosti je pochopitelná. Vždy však v sobě zahrnovala několik podstatných rizik. Tím prvním rizikem byla iluze, že přechod z jedné sféry vlivu do druhé znamená zisk skutečné samostatnosti a nezávislosti. Tím, že se země (národ) vymaní z vlivu jedné mocnosti, vůbec neznamená, že se okamžitě neocitne v náručí mocnosti jiné, která jej nejprve v jeho secesionistickém hnutí všemožně podporuje a potom začne omezovat a ždímat. Mocnosti netouží po suverénních státech, ale po vazalech. Podporují národně osvobozující hnutí (včetně fašizujícího nebo teroristického) v některé zemi jen proto, aby tuto zemi získaly pod vlastní kontrolu a bylo jim umožněno využívat ji přesně podle svých vlastních egoistickým potřeb. Současný osud Ukrajiny, kterou Washington s Londýnem cynicky vtáhly do konfliktu nejprve s Rusy na Ukrajině a potom s celou Ruskou federací, aby jí následně předložily nesplatitelný účet a pustily se do naprosto otevřeného koloniálního vykořisťování, by měl být varováním pro všechny potenciální zájemce o západní „pomoc“.
Na tuto strašlivou iluzi doplácejí postavením a významem nevelké či malé státy a národy po celé dějiny lidstva. Když část ukrajinské společnosti vítala německé nacisty, kteří táhli jejím územím k Moskvě, jako osvoboditele, dopouštěla se přesně tohoto omylu. Hitler jako exemplární příklad agresívního velmocenského uvažování neměl nikdy na mysli poskytnout slovanským národům na Východě plnou autonomii, suverenitu a rovnoprávnost s „árijskou rasou“, třebaže Slované k Indoevropanům patří stejně jako Germáni. „Ale s takovými „detaily“ si němečtí nacisté na svém tažení za ovládnutím Evropy hlavu nedělali. Na úplný „pořádek“ bylo tehdy, jak soudili, ještě dost času. Například Chorvaty dočasně „povýšili“ do árijského stavu, neboť v jejich rodokmenu údajně objevili stopy germánského původu. Bylo zajímavé, že u Srbů, kteří byli a jsou s Chorvaty úzce spřízněni, žádný takový rodokmen neobjevili. Inu, kdo hledá, najde…
Také s Čechy Heydrich nijak zvlášť nepospíchal. Češi byli dobří, kvalifikovaní a výkonní dělníci, kterým „říše“ měla „dát nažrat“, což byl autentický Heydrichův výrok pronesený v Praze krátce po převzetí úřadu. Dokud se vedla válka a „říše“ potřebovala práci, měli Češi existovat. V dalších generacích neměl ale v česko-moravském prostoru zbýt ani jediný Čech. Tak soudili téměř všichni nacističtí pohlaváři včetně těch pocházejících z prostoru bývalých takzvaných Sudet (K. Henlein, K. H. Frank a jiní).
Ale vraťme se ještě na okamžik do historie druhé světové války na východní frontě. Při ústupu z ukrajinského území plnila Rudá armáda Stalinův příkaz zanechat Němcům spálenou zemi. Němci si pak při svém ústupu od Stalingradu, Kurska a z dalších míst svých porážek počínali stejně a Ukrajinu spálili podruhé. Jak píše Syruček, Němci srovnali se zemí 1700 sovětských měst a vypálili 70 000 vesnic a osad. Vyhodili do povětří 32 000 továren, zdemolovali 83 000 kilometrů železnic. Celý Sovětský svaz přišel o třicet procent národního hospodářství. Na Ukrajině, která patřila k hospodářsky nejrozvinutějším částem SSSR, to bylo 40 procent. Němci zničili 700 ukrajinských měst a 28 000 vesnic. Ve válce přišel o život každý šestý Ukrajinec. Přesto na současné Ukrajině nacházející se pod vládou režimu, který se dostal k moci krvavým pučem, se hromadně bourají všechny památky na osvobození od nacistického Německa. Naopak, jako hrdinové a vzory se připomínají ti, kteří se po boku nacistických jednotek wehrmachtu a SS na destrukci Ukrajiny podíleli. Jak číst takovéto počínání?
V Rudé armádě přitom sloužilo 4,5 miliónů ukrajinských obyvatel. Více než čtyři sta tisíc jich bylo vyznamenáno za hrdinství a téměř tisícovka získala titul hrdiny Sovětského svazu. Ovšem Ukrajinci také bojovali na německé straně. Byla to jednak ona banderovská Organizace ukrajinských nacionalistů (OUN), dále Bratrstvo ukrajinských nacionalistů (DUN), divize SS Galizien (jeden její příslušník sklidil v roce 2023 potlesk ve stoje v kanadském parlamentu, což je něco, co si ještě před několika lety nedovedl představit snad vůbec nikdo na Západě[11]), jednotky Ruské osvobozenecké armády (ROA), Ukrajinská osvobozenecká armáda (UNA). Někteří příslušníci OUN vstoupili do nacistických policejních oddílů Werkschutz a Baudienst.
Jak jsme se již zmínili, banderovská frakce OUN-B byla Němci rozdělena na skupiny Nachtigall a Roland. Obě skupiny byly Němci vyslány do Běloruska, aby tam bojovaly proti partyzánům. Početně největší byla SS divize Galizien (Halič), která vznikla v roce 1943. Některé jednotky bojující na nacistické straně proti Rudé armádě a partyzánům byly doplňovány ze zajatých rudoarmějců, kterým byly dány na výběr dvě možnosti: přestup na nacistickou stranu nebo smrt.
Bohužel, symboly některých těchto jednotek sehrávají svoji roli i během současného protiruského hnutí na Ukrajině. Když 3. dubna 1939 vydal Hitler tajný rozkaz vedení wehrmachtu, aby se připravil k útoku na Polsko, „uskutečnila se tajná porada vůdců ukrajinské emigrace s vedoucími německými činiteli o využití ukrajinských emigrantů včetně bývalých vojáků Karpatské Síče, dosud internovaných v Maďarsku, při přípravě tohoto úkolu. Ihned byla zřizována střediska speciální přípravy u Vídně, Brna, Braunchweigu, Hannoveru a v dalších místech, kde příslušníky OUN cvičili instruktoři německé armády, jednotek SS a abwehru. Výcvik byl velmi náročný, srovnatelný s výcvikem jednotek SS.“[12]
Malé intermezzo věnované přístavnímu městu Oděse
Velký přístav u Černého moře se jmenuje Oděsa. Je to město kosmopolitní, především ruské, ukrajinské, židovské. Současné Rusko je chce nepochybně od Kyjeva zpátky. Veřejně se o tom nemluví, ale ruská touha po návratu Oděsy je asi nepopiratelná.
Ruská carevna Kateřina II. Veliká Oděsu založila v roce 1794 na území, které Rusové získali po rusko-turecké válce, ve které zvítězili. Oděsu Rusové nazvali podle řecké obchodní osady Odessos, která se nacházela na západ od nové Oděsy. Ostatně na pobřeží Černého moře je více měst skrývajících ve svém názvu řečtinu, například Cherson. Oděsu osídlili Rusové a Ukrajinci. Později se stala vítaným obchodním střediskem pro další národy. Byla zde poměrně početná židovská komunita. Ruská stopa je z Oděsy, stejně jako z většiny ukrajinských sídel, nevymazatelná.
Oděsa rychle vzkvétala a počet jejího obyvatelstva prudce rostl. V roce 1865 zde byla založena Novoruská univerzita, která po válce dostala jméno po nositeli Nobelovy ceny, ruském vědci Ilji Mečnikovovi. Před říjnovou revolucí v Rusku byla Oděsa třetím největším městem ruského státu, po Moskvě a Petrohradu. Většinu obyvatelstva tvořili etničtí Rusové. Teprve později se počet obyvatel mezi Rusy a Ukrajinci vyrovnal. Jenomže je třeba říci, že do doby, ve které se začal probouzet ukrajinský nacionalismus hledající cesty, jak obě úzce propojená etnika rozdělit, žádná ostrá dělicí čára mezi Novorusy či Ukrajinci (Malorusy) na straně jedné a Rusy (Velkorusy či Moskaly) na straně druhé neexistovala. Většina ukrajinských vědců, umělců, spisovatelů, ale také obchodníků, podnikatelů, lékařů, právníků, učitelů, dělníků, zemědělců a dalších lidí by byla překvapena, kdyby se setkala s tlakem na odpojení se od všeho ruského. Asi by nechápali, co se děje. Jenomže když se nacionalismus objevil a začal nabývat na síle a šířit se zemí, pochopili nepřátelé Ruska na Ukrajině, ale především ti nacházející se u cizích mocností, že se zde nabízí ideální nástroj k boji proti Rusku. A tak ukrajinští nacionalisté získávali velice snadno a přeochotně podporu v cizině. Vzedmutí tohoto nacionalismu ale vždy vedlo k šovinismu a dovedlo Ukrajinu neodvratně do neštěstí.
Postsovětská Ukrajina a otázka Rusínů
Zbývá nám ještě alespoň malá zmínka o území, které bylo na dvě desetiletí součástí Československa, tedy českých i slovenských národních dějin. Zbývá nám ještě alespoň několik odstavců o Podkarpatské Rusi.
Podkarpatská Rus ako súčasť Československa. Zdroj: Wikipedia
Jedná se o území o rozloze 12 800 čtverečních kilometrů, jehož současný oficiální název zní Zakarpatská oblast Ukrajiny. V dějinách se ale tento region nazýval různě: Podkarpatská Rus, v letech 1927 – 1939, kdy bylo toto teritorium součástí Československa, zněl jeho oficiální název Země Podkarpatskoruská. Ale vedle oficiálních termínů se používaly i jiné názvy: Rusínsko, Karpatská Ukrajina, Uherská Rus, Příkarpatská Rus, Zakarpatí, Zakarpatská Rus, ale užívaly se i jiné názvy. Hlavním centrem oblasti byl a nadále zůstává Užhorod, který má dnes cca 130 000 obyvatel. Druhým městem je pak Mukačevo (dnes 90 000 obyvatel).
V současné době žije na tomto území cca 1,3 miliónu obyvatel, což je tolik, kolik obyvatel má například Estonsko. Úředním jazykem je zde sice ukrajinština, ale jí se mluví pouze na úřadech. Místní obyvatelé používají ruštinu nebo takzvaný „suřik“, což je jakási lidová forma ukrajinštiny. Na venkově se mluví rusínským dialektem, takzvanou „rusínštinou“. V Berehově a celém okrese převažuje maďarština, na jihovýchodě oblasti rumunština. Původní slovanské obyvatelstvo oblasti, Rusíni, tvoří přibližně 80 procent celé populace. Ukrajinské úřady ale Rusíny jako národnost neuznávají., takže Rusíni jsou oficiálně registrováni jako Ukrajinci. Maďarů žije na Podkarpatské Rusi (Ukrajině) v současné době na 50 tisíc, Rumunů přibližně 27 tisíc. Početná je také romská minorita. Odhaduje se, že Romů žije v této části Ukrajiny na 40 tisíc. Několik tisíc je zde také Slováků a Němců.
Předsudečně vůči Rusku nenávistní komentátoři současné ruské invaze na Ukrajinu při posuzování situace zcela ignorují vývoj, jaký na Ukrajině nastal po rozpadu Sovětského svazu. Mimo jiné či především otázku vztahu nové nezávislé Ukrajiny k různým etnickým minoritám, které území Ukrajiny (Maloruska či západních oblastí Ruského impéria) obývají odnepaměti. Jazykový zákon spolu s dalšími formami diskriminace národnostních menšin včetně nejpočetnější, tedy ruské (až 8 milionů obyvatel), vedl posléze k naprosto logickému rozhodnutí obyvatel Doněcké oblasti na východě země k vyhlášení nezávislosti na kyjevském režimu. Charakteristika nového režimu v Kyjevě a jím vyznávané „hodnoty“ samy o sobě bohatě dostačují jako argument vysvětlující rozhodnutí Donbasu vyhlásit nezávislost a rozhodnutí Krymu vrátit se prostřednictvím referenda zpět k Rusku. Nový kyjevský režim dokázal okouzlit pouze takzvaný demokratický Západ. Nabídl mu totiž nejkratší cestu k válce, tedy cestu k horečnému a velice výdělečnému zbrojení; a otevřel mu také prostor ke kořisti. Nakonec, zdá se, jen ke kořisti ukrajinské.
Ale ani situace na západě Ukrajiny či přesněji řečeno v jihozápadní části území, nebyla od počátku novodobé ukrajinské státnosti idylická. Jedná se právě konkrétně o otázku Rusínů obývajících oblast Podkarpatské Rusi, v níž žijí vedle Rusínů a početné židovské komunity také minority maďarská, rumunská, ruská a romská.
Dejme zde slovo profesoru Ivanu Popovi, autoru knihy Podkarpatská Rus, která vyšla v nakladatelství Libri v Praze roku 2005. Byla zařazena do edice Stručná historie států. Profesor Pop o životě Rusínů na současné Ukrajině píše v kapitole nazvané „Svobodná Ukrajina? toto:
„Ukrajinská sovětská socialistická republika (USSR) vyhlásila suverenitu 24. srpna 1991. Vzápětí zahájily ukrajinské nacionalistické organizace válku proti Společnosti podkarpatských Rusínů. Své úsilí soustředily na rozbití jeho vedení. Předseda Společnosti, hlavní architekt města Užhorodu, M. Tomčanij, musel dokonce emigrovat do Maďarska. Pod tlakem nacionalistů z existenčních důvodů opustila vedení většina jeho zvolených členů. V září 1991 se delegace Společnosti podkarpatských Rusínů zúčastnila v Moskvě zasedání OBSE. V sekci pro problematiku národnostních menšin vystoupil představitel této společnosti a upozornil delegáty na cílevědomou etnocidu, vedenou proti rusínskému národu Podkarpatské Rusi jak ze strany sovětského režimu, tak i nového ukrajinského státu.
V podzimních měsících probíhala na půdě oblastního zastupitelstva v Užhorodě bouřlivá diskuze o problému autonomie Podkarpatské Rusi. Ukrajinští nacionalisté se všemi způsoby snažili zablokovat, aby bylo schváleno usnesení na toto téma. Na pomoc jim 21. listopadu přijel z Kyjeva předseda Prezídia nejvyššího sovětu Ukrajiny, L. Kravčuk, dokázal „přesvědčit“ zastupitele oblastní rady o nevhodnosti použití cizího pojmu autonomie v projektu budoucího statutu Podkarpatska a nabídl místo něho ukrajinský pojem „samospravnist“ (samosprávné administrativní území)…
Začátkem března 1992 zastupitelé oblastní rady na svém zasedání schválili usnesení o zřízení Samosprávného území Zakarpatsko se zvláštním statusem, dále legalizaci rusínské národnosti, zřízení Berehovského maďarského autonomního okruhu s centrem v městě Berehovo. Avšak parlament Ukrajiny pod nátlakem nacionalistů odmítl usnesení potvrdit. V červnu 1992 sice schválil zákon o svobodné volbě národnosti pro občany Ukrajiny, naproti tomu nově zvolený prezident Ukrajiny, Kravčuk, vydal interní nařízení, závazné pro všechny úřady, aby Rusíni byli i nadále registrováni pouze jako Ukrajinci.
Odmítavý vztah ukrajinské vlády, prezidenta, parlamentu k rusínskému hnutí vyvolal svérázný „souboj“ mezi Užhorodem a Kyjevem. Už v květnu 1993 byla totiž v Užhorodu vytvořena tzv. stínová dočasná vláda Podkarpatské Rusi. Později se ukázalo, že to byla fraška zaměřená na diskreditaci rusínského hnutí („vláda“ zanikla v roce 2000). 23. května 1993 zastupitelé oblastní rady na svém řádném zasedání definitivně schválili výsledky prosincového referenda (1991) včetně hlasování o samosprávném území a maďarském autonomním okruhu. Výsledky všelidového hlasování na Podkarpatské Rusi (Zakarpatské oblasti) se staly zákonem, který může být zrušen pouze opakovaným referendem. Ovšem usnesení oblastní rady Kyjev ignoroval.“
V souvislosti s touto zkušenosti, kterou učinili Rusíni na Podkarpatské Rusi, si asi dokážeme představit skutečný osud referenda, které uspořádali obyvatelé Krymu za návrat k Rusku, tedy za připojení k Ruské federaci. Kdyby obyvatelé Krymu za podpory RF okamžitě nepřikročili ke krokům směřujícím k realizaci výsledků referenda, kyjevský režim by jeho platnost jednoduše ignoroval.
Ale profesor Pop pokračuje dále: „V červnu 1996 parlament Ukrajiny schválil novou ústavu, která upevnila unitární uspořádání státu, uznávajícího pouze autonomii Krymu (a to ještě pod nátlakem Ruska). Ústava definitivně pohřbila naděje na demokratické, federativní uspořádání Ukrajiny, důsledně zohledňující a podporující regionální zájmy jednotlivých historických zemí včetně Podkarpatské Rusi. Ukrajinská politická elita tím potvrdila svoji státotvornou bezradnost. Ukrajina získala svoji samostatnost díky ,převratové‘ souhře vnějších okolností v důsledku zhroucení SSSR. Tato samostatnost zastihla nepočetnou ukrajinskou opoziční elitu zcela nepřipravenou. Neměla žádnou koncepci – ani ekonomickou, ani státotvornou, ani zahraničně politickou. Právě proto úzkostlivě lpěla jen na udržení nečekaně získaného daru od totalitního komunistického režimu – ukrajinského státu. Disidenti projevili úplnou neschopnost řídit stát, v němž žilo na padesát miliónů lidí, a proto ochotně spolupracovali s bývalou komunistickou byrokracií, hluboce nakaženou centralismem a unitarismem…
Svérázným vrcholem protirusínské politiky Kyjeva se stalo schválení rozsáhlého programu potírání rusínského hnutí a všech jeho projevů jak na domácí půdě, tak i v zahraničí – Soubor opatření pro řešení problémů Rusínů-Ukrajinců (Plan zachodiv ščodo rozvjazannja problem Rusyniv-Ukrajinciv) – vládou Ukrajiny 7. října 1996.
V hospodářské sféře zavládl na Podkarpatské Rusi chaos a katastrofální úpadek. Bývalé sovětské podniky přestaly fungovat, kolchozní systém se zhroutil, nezaměstnanost dosáhla 80 – 90 procent. Na Ukrajině žádné zásadní hospodářské reformy neproběhly, politické, administrativní i hospodářské posty nadále ovládala postsovětská nomenklatura s mafiánskými praktikami a společnost zachvátily zoufalství a beznaděj. Větší část práceschopného obyvatelstva hledala a hledá práci v zahraničí.“
Tolik znalec historie i současnosti Podkarpatské Rusi, profesor Pop. Můžeme jen dodat, že neschopnost vedení postsovětské Ukrajiny řešit problémy hospodářské, sociální a národnostní patří k hlavním příčinám konfliktů, které vypukly na východě a na jihu území. Krajský odvolací soud na Podkarpatské Rusi sice v dubnu 2002 uznal právoplatnost rusínské národnosti, nicméně centrální orgány se postaraly o to, aby se v oficiálních statistikách uvádělo, že počet Rusínů jen mírně přesahuje 70 tisíc osob. Zatímco už před sto lety byl jejich počet mnohonásobně vyšší, více než 400 tisíc osob. Tehdy měla Podkarpatská Rus přibližně půl miliónu obyvatel celkem.
Nezávislá Ukrajina se tak tiše zbavovala rusínské minority, podobně jako se německé zemské vlády v Sasku a Braniborsku zbavují minority Lužických Srbů. Ti žili na území obojí Lužice mnohem déle než tisíc let, stejně jako Rusíni na západě starých ruských území. Na území obou Lužic stačí k pomalému „vymírání“ starého slovanského etnika postupná redukce škol, na kterých se obě lužické srbštiny vyučují. Nový režim v Kyjevě, kterému rodný list podepsali ve Washingtonu a v Londýně, se obdobně pokusil vymazat na Ukrajině národnost Ruskou. To pochopitelně nebylo možné a výsledek prožívají už déle než tři roky Ukrajinci s Rusy společně. Ovšem horečné zbrojení Západu pokračuje a dolaroví miliardáři si mnou ruce.
(Koniec)
SÚVISIACE:
Několik kapitol z historie starých ruských zemí – část první
Několik kapitol z historie starých ruských zemí – část druhá
Několik kapitol z historie starých ruských zemí – část třetí
Několik kapitol z historie starých ruských zemí – část čtvrtá
[1] Stanislav A. Auský: Dobrovolníci – Evropská politika a druhá světová válka, Nakladatelství Dita, Praha 2002, str. 98
[2] Tamtéž, str. 98
[3] A propos, když byla 18. ledna 1919 v Paříži zahájena mírová konference, která rozhodla o poválečném uspořádání Evropy, zástupci Ruska na ni nebyli pozváni. Ostatní mocnosti využily toho, že Rusko vystoupilo z válečného konfliktu podpisem Brestlitevského míru, takže proč by se mělo účastnit poválečného dělení světa? Samozřejmě, že dalším důvodem bylo nepřátelství západní části Evropy (a USA) vůči Rusku, které přečkalo bolševickou revoluci, nerozpadlo ani v důsledku vojenských intervencí, a mělo dokonce ambice obnovit svůj dřívější vliv v Evropě a ve světě.
[4] Ministr zahraničí britské vlády lord Curzon.
[5] Stanislav A. Auský: Dobrovolníci – Evropská politika a druhá svtová válka, Dita, Praha 2002, str. 103
[6] Tamtéž, str. 105
[7] Podíl banderovských nacionalistů na zločinech spáchaných na polském obyvatelstvu zůstává stále v paměti Poláků. I proto je třeba brát s velkou rezervou veřejné proklamace ze strany Varšavy i Kyjeva o bratrství Poláků a Ukrajinců. Toto „bratrství“ je ve skutečnosti jen znovu aktivovanou účelovou aliancí proti Rusku. Historické vztahy Poláků a obyvatel Maloruska (Ukrajiny) nebyly a nejsou o nic vřelejší než vztahy mezi Ukrajinci (Malorusy) a Rusy. Politické proklamace je třeba brát vždy s velikou rezervou. Málokdy odpovídají pravdě.
[8] Podrobně o bojích s banderovci na polském a slovenském území pojednává článek Jana Šacha vydaný v periodiku Vojenského historického ústavu v Praze, a to 24. 6. 2015, pod názvem Vpád banderovců na území Československa v letech 1945 – 1947.
[9] Milan syruček: Rusko-ukrajinské vztahy – Mýty a skutečnost, Grada Publishing, Praha 2015, str. 97
[10] Tamtéž, str. 97.
[11] Je otázkou, zda je v právním řádu kanady trestná propagace nacismu. V českém právním řádu propagace nacismu trestná je. Některým lidem v ČR tento fakt evidentně uniká.
[12] Tamtéž, str. 104 až 105.
