Ve čtvrté části našeho vyprávění o ruských dějinách a o vztazích různých evropských států (hlavně jejich vládnoucích vrstev) k Rusku, se jednak posuneme blíže k současnosti, zároveň se ale zaměříme podrobněji na vztahy polsko-ruské či polsko-sovětské. Všechny kapitoly tohoto našeho několikadílného textu jsou nutně jen rychlým telegrafickým přehledem, jaký se nemůže zabývat všemi detaily, jak by si toho zasluhovaly, ale snaží se postihnout podstatné části vývoje starých ruských zemí, ať už se jejich jednotlivé kraje a oblasti (regiony) nacházely pod jakoukoliv vládou či v některých etapách historie existovaly pospolu. Esej se ve svém celku snaží přiblížit Rusko, a takto historické ruské země, pokud možno stručně a srozumitelně. Mělo by to pomoci v orientaci zejména mladším generacím, které mají jen velmi málo příležitostí setkávat se s jiným obrazem tohoto největšího státu světa než s obrazem nejčernějším.
Rusko mezi Východem a Západem
„Rus nepostihneš rozumem, běžná míra je necitlivá k zvláštnosti platné pro tuto zem, jen věřit v Rus, jen to ti zbývá.“[1] Tento výrok pochází od ruského romantického básníka a spisovatele, Fjodora Ivanoviče Ťutčeva (1803 – 1873), který je považovaný vedle Puškina a Lermontova za třetího velkého ruského romantika. Na rozdíl od obou výše zmíněných básníků, kteří přišli o život při souboji, Ťutčeva stíhaly více rodinné tragédie. Jeho námi citovaný výrok o Rusku patří vedle charakteristik Ruska pocházejících od filozofů Berďajeva, Kropotkina, Šestova, Solovjova, Iljina, anarchisty Bakunina či od spisovatelů Lva Nikolajeviče Tolstého, Dostojevského, Saltykova-Ščerdrina, Bunina, Turgeněva a mnohých jiných k jakýmsi pokusům přivést západoevropské myšlení alespoň maličko k pochopení Ruska. Západ si ale nepřál Rusku rozumět.
Ve slovanských zemích v 19. století, v době, kdy se malé slovanské národy osvobozovaly z moci cizích vládnoucích elit, ruská velikost, síla a moc představovaly jistou naději, která ale v různých situacích a v různé míře zůstávala nenaplněna. Ruský car byl především vládcem velkého impéria a jako „císař“ byl vedle všech svých hodností také „bratrancem“ jiných korunovaných hlav, což jeho případnou snahu o pomoc ujařmeným slovanským bratrům pod vládou Habsburků nebo Osmanů dosti limitovalo.
Impérium stálo na prvním místě, teprve potom mohla přijít na řadu solidarita se Slovany v Rakousko-Uhersku nebo v Turecké říši. Nepochybnou roli hrála u ruského cara solidarita s pravoslavnými Slovany, tedy především se Srby a Bulhary. Jenomže, geopolitika byla vždy věc složitá, takže se někdy Rusko muselo rozhodovat, zda pomůže Srbsku (84 procent Srbů je dnes pravoslavných, podobně je tomu v Černé Hoře) na úkor Bulharska (97 procent věřících je pravoslavné víry),, nebo Bulharsku na úkor Srbska. Ale vzhledem k tomu, že pravoslavné bylo a je také Rumunsko (87 procent věřících je pravoslavného vyznání), tak když před ruským carem vyvstala šance na postupné rozebírání chřadnoucí Osmanské říše, což bylo to hlavní, co cara zajímalo, musel pravoslavný monarcha pečlivě vybírat mezi pravoslavnými národy nacházejícími se ve fázi národně osvobozeneckého boje a čekajícími od Ruska podporu. Příslušnost ke slovanskému etniku nebyla vždy rozhodujícím argumentem. Takto pochopitelně Rusko nevyhovělo všem, a komu nevyhovělo, ten si to zapamatoval.
Slavjanofilství se často propojovalo s rusofilstvím a v českých zemích i na Slovensku existovalo v různých variantách v podstatě po celou epochu národního probuzení a jistý čas i po jeho završení. Myšlenka slovanské vzájemnosti měla skutečně mnoho podob. Mladý Karel Havlíček-Borovský zastával názor, že každý správný Čech by měl znát (číst, mluvit, psát) ve všech slovanských jazycích, které ostatně slovenský buditel, slavista a jazykovědec, Pavol Jozef Šafárik (1795 – 1861), považoval za dialekty jednoho společného slovanského jazyka. V roce 1826 vydal v Pešti knihu s názvem Geschichte der slawischen Sprache und Literatur nach allen Mundarten, tedy Dějiny slovanského jazyka a Literatury ve všech nářečích. Havlíček-Borovský kolem sebe soustředil kruh podobně nadšené mládeže a popravdě řečeno, mezi obrozenci byla spousta osob, které skutečně rozvíjely kontakty mezi slovanskými národy, dokonce pořádaly slovanské sjezdy. Jeden z nich se uskutečnil v Praze v onom bouřlivém revolučním roce 1848. Vídeň akci neviděla ráda, proto se sjezd omezil jen na Slovany z Habsburské monarchie a myšlenku Ľudovíta Štúra, který navrhoval všeslovanský sjezd za účasti také Slovanů z Ruska a z Osmanské říše, nepodpořil. Předsednictví sjezdu se v tom roce 1848 ujal významný šlechtic, Josef Matyáš Thun, od kterého Vídeň očekávala, že dá na ty Slovany v Praze pozor.
Fotografia pamätného obrazu Slovanského zjazdu a niektorých jeho účastníkov z roku 1848. Foto: Wikipedia
Nicméně, slovanská myšlenka zlobila Vídeň dál. To, když se v roce 1867 rozhodla skupina významných českých osobností podniknout takzvanou Pouť na Rus. Delegaci vedli František Palacký a František Ladislav Rieger, asi nejvýraznější osoby tehdejšího českého politického života. Nicméně zastánci takzvaného austroslavismu, nikoliv odtržení slovanských zemí od habsburského domu a jejich začlenění do ruského impéria, což si někteří příznivci radikální formy panslavismu či slavjanofilství přáli.
Havlíček-Borovský zanechal myšlenky na „ochranu Slovanů v Rakousku ze strany ruského cara“, když se vrátil ze své velice poučné cesty do Ruska. Navštívil také západoruské oblasti (pozdější Ukrajinu), kde s nelibostí zaregistroval velkopanské zacházení polské statkářské šlechty s místním obyvatelstvem, s Rusíny či Rusy. Po návratu do Prahy už příliš nevěřil v možnost nějaké společné slovanské existence především s Poláky. V Rusku jej zase zklamaly spory mezi petrohradskou a moskevskou inteligencí. Soudil, že hledají příliš mnoho směrů, ale nikde nevede jasná a srozumitelná cesta. Na druhé straně do Ruska v té době, o něco dříve či krátce na to, odcházeli mnozí čeští umělci. Mezi nimi například Eduard Nápravník (1839 – 1916), český dirigent a skladatel, současník P. I. Čajkovského i všech skladatelů Mocné hrstky. Nebo už před ním Jan Ladislav Dusík (1760 – 1812), pro změnu současník Mozartův. Mozartův starší kolega a přítel, Joseph Haydn, Dusíka chválil před jeho otcem jako výjimečný hudební talent. Podobně jako si Paganini vysoce cenil houslové hry mladého Josefa Slavíka (1806 – 1833). Jak je vidět čeští umělci neodcházeli do ciziny jen na Západ, do Francie (Rejcha), do Itálie (Mysliveček), ale odcházeli i do Ruska. Bylo to sice osmnácté nebo devatenácté století, ale jak se zdá, ještě docela normální časy…
Evropa – rozumí se především její západní část – se Rusko skutečně nesnažila nikdy „postihnout rozumem“, a už vůbec ne srdcem[2]. Rusko pro ni bylo vždy obrovskou nepochopitelnou zemí. Hlavně zemí východní, skoro by se dalo říci asijskou. Vnímala Rusko se směsí strachu a pohrdání, někdy i shovívavosti, ale skoro vždy negativně. Obrovské úspěchy ruské kultury, která explodovala tvořivostí v devatenáctém století, Evropu sice ohromovaly, ale nepřesvědčily. Ruskem se na Západě pohrdalo, ale peníze, které bohatá i rozmařilá ruská šlechta roztáčela v kasinech v Monte Carlu a jinde v Evropě, Západ přijímal rád. Rusové byli požehnáním pro evropská lázeňská města. Když česká proamerická předsudečná rusofobie poháněná unijním militarismem vyhnala ruskou klientelu z Karlových Varů, na slavné lázeňské město padla nouze. Hotely, kolonády, bary a kavárny osiřely. Ukrajinská klientela tu ruskou nenahradila.
A přitom tajemství oné záhadnosti Ruska je vcelku prosté. Četné kmeny východních Slovanů, průběžně obohacované přítoky neslovanské krve Skandinávců, Sarmatů, Skythů, Turků, Tatarů, Litevců, Poláků, Maďarů i Rumunů se ustavily ve velký ruský národ obývající ohromné území v podstatě celé východní Evropy. Jak jsme psali v předchozích kapitolách, v důsledku rozpadu Kyjevské Rusi se severní a východní části Ruska postupně začaly oddělovat od části západní, která se průběžně a na různě dlouhou dobu ocitala pod neruským vlivem, litevským, polským, římským a latinským, pod vlivem i uherským. Takto se západní část Ruska ocitla i ve sféře římsko-katolické církve a západní kultury. Pronikaly do ní vlivy především německé.
Názorové střety místy nabývaly extrémní podoby. Potíž na straně příznivců Západu (západníci)[3] spočívala v tom – v čem je obsažena i nyní, dokonce v mnohem vyšší míře než dříve – a sice že na západně orientované Rusy číhala cizina a že byli spojováni s nadějí, že se podaří Rusko rozvrátit zevnitř a kolonizovat. Tato hrozba je konstantou ruského pocitu ohrožení, jaký není radno podněcovat. Západní orientace tedy neznamenala obohacení Ruska řekněme progresivnější evropskou realitou, ale nerovný vztah mezi koloniálními mocnostmi a kolonizovaným Ruskem. Každý citlivější ruský intelektuál si tuto hrozbu dobře uvědomoval.
Cesta k pochopení Ruska a Rusů není vůbec tak obtížná, jak by se na první pohled mohlo zdát. Pochopení sebe sama hledali nejusilovněji sami Rusové. A byli většinou sebekritičtí. Nikdo nedokázal vyjádřit rozporuplnost ruské existence tvrdšími pojmy než samotní Rusové. „Ruský národ je národem krajně rozporným, je sloučením protikladů,“ soudil slavjanofil Chomjakov. „Může nás okouzlit i rozčarovat, vždy nás může překvapit, je schopen v nejvyšší míře vyvolat vášnivou lásku i zavilou nenávist.“[4] Známá jsou slova spisovatele F. M. Dostojevského, jaká vyjadřují hořkou zkušenost ze západního vnímání Ruska. Napsal: „Ba, Rusko je vino již proto, že je Rusko, a Rusové proto, že jsou Rusové, to jest Slované…“ (Deník spisovatelův, 1876.) Ale Dostojevský na jiném místě svých Deníků zmiňuje obdobně hořkou zkušenost také se samotnými slovanskými národy nacházejícími se ve střední a jihovýchodní Evropě.
V deníku z roku 1877 vyjadřuje Dostojevský zklamání z nevděku jihovýchodních Slovanů, které se Rusko snažilo osvobodit z moci Turecka a Rakousko-Uherska. Píše doslova: „Dlouho, ó dlouho ještě nebudou s to uznat nezištnost Ruska… Zdaž například nynější lidovou ruskou válku, celého ruského lidu s carem v čele pozvednutou proti zvrhlíkům na osvobození nešťastných národů, zda pochopili tuto válku Slované nyní, co myslíte? Ale o nynější chvíli mluvit nebudu, nad to pak nás Slované ještě potřebují. Osvobozujeme je, ale později, až je osvobodíme a oni se nějak zařídí – uznají tu válku za velký hrdinský čin, podniknutý pro jejich osvobození, rozhodněte to? Za nic na světě neuznají! Naopak, vylíčí ji jako politickou a později vědeckou pravdu, že kdyby nebylo po celých těch sto let osvoboditele, Ruska, pak by se byli už dávno a dávno dovedli osvobodit sami od Turků, svými schopnostmi nebo s pomocí Evropy, která zase, kdyby nebylo na světě Ruska, nejen by nic neměla proti jejich osvobození, nýbrž by je i sama osvobodila. Toto chytré učení existuje u nich dojista už teď a později se u nich vyvine ve vědecké a politické axioma. Nejen to, i o Turcích začnou mluvit s větší úctou než o Rusku. Možná, že se celé století nebo ještě déle budou stále chvět o svobodu a bát se vládychtivosti Ruska; budou si předcházet evropské státy, budou pomlouvat Rusko, dělat na ně klepy a intriky proti němu.“
Čteme-li tato Dostojevského slova napsaná v roce 1877, tedy skutečně dávno, před nějakými sto padesáti lety, a čteme-li je konkrétně v Čechách nebo na Moravě či ve Slezsku, máme pocit, jak by je Dostojevský adresoval nám a právě pro tuto naši dobu. Je to sotva několik týdnů, kdy se jedna česká politička, bývalá rektorka jedné univerzity na Moravě, veřejně se zřekla rozhodujícího podílu Rudé armády na osvobození Československa od německé nacistické okupace plánující a postupně i uskutečňující zotročení a genocidu národa. Prohlásila, že Československo osvobodili Američané, což je věcný nesmysl (americký podíl byl minimální), a zároveň projev rusofobie, tedy nepřátelského postoje vůči ruskému národu.
F. M. Dostojevský, socha před Knižnicou V. I. Lenina v Moskve. Foto: Emil Polák
Dostojevský měl ve své době na mysli ruský vliv na národně osvobozenecké hnutí u slovanských národů nacházejících se ještě ve druhé polovině 19. století pod cizí vládou Habsburků a Osmanů, a my jsme na začátku této části našeho vyprávění zmínili, jak ona ruská podpora (pravoslaví a slovanská vzájemnost) komplikovaně zapadala či nezapadala do rámce imperiálních zájmů ruského samoděržaví, a jak nutně byla tato pomoc vůči jednotlivým národům, zejména těm, které se nacházely pod tureckým panstvím, selektivní či neúplná nebo nedokonalá. Takto byl možná Dostojevský vůči ostatním slovanským národům (nebo Rumunům a Řekům) ve své době ne zcela objektivní a spravedlivý.
Bohužel, velmi objektivní a spravedlivě předvídavý se ukázal být vůči lidem, kteří dnes či v poslední době propadli protiruskému šovinismu natolik, že si vůbec nepřipouštějí prostou a logickou skutečnost, že mnozí z nich by se ani nenarodili, kdyby jejich předky především Rudá armáda organizovaná a řízená z ruské Moskvy za cenu obrovské spousty obětí na životech a na zdraví nezachránila před vyhlazením. Nebo by se narodili jako otroci na německých plantážích třeba na Ukrajině. Ona bývalá rektorka, vysokoškolská profesorka, neprojevila jenom frapantní nevzdělanost, jaká by dříve šokovala i u žáka základní školy, ale stala se de facto živým symbolem názorové a postojové degradace osob, kterým voliči svěřili osudy národa. Byla to skutečná rána hlavou do zdi, výkřik daleko výmluvnější než ten na obraze Edvarda Muncha. Po takovém veřejném mediálním faux pas by se každý člověk mající jinou než hroší kůži co nejrychleji ztratil úplně a beze zbytku z veřejného života. To se ale samozřejmě nestalo. Bohužel, tato osoba není v českých zemích ojedinělým případem a najdeme je i v mnoha jiných zemích EU. Z popírání významu Rudé armády během osvobozování velké části Evropy se stala móda, skoro vstupenka mezi „lepšolidi“, jak tento druh osob nazval bývalý český prezident, Miloš Zeman.
Slavín, 4. apríla 2025. Foto: Miroslav Košírer, Facebook
A propos, ona česká politička a bývalá rektorka z jižní Moravy se tohoto svého výroku dopustila sotva pár dní předtím, než si Bratislava 4. dubna důstojným způsobem, jaký v českých zemích letos určitě neproběhne, připomněla osmdesáté výročí osvobození hlavního města Slovenska Rudou armádou, po kterém pokračovala bratislavsko-brněnská operace Rudé armády urputnými boji při osvobození moravskoslezského zemského hlavního města, Brna, ke kterému došlo 26. dubna 1945. Ulice v centru Brna i na jeho předměstích byly po osvobození lemovány hroby ve spěchu pohřbených rudoarmějců. Existují o tom stovky dobových fotografií. Stačilo si některé z nich prohlédnout, což ale rusofobové nikdy neudělali. Byla vydána objemná kniha, která uvádí jména padlých Rudoarmějců během osvobozování Brna, a to podle čtvrtí, ve kterých tito lidé položili své životy. Jejím autorem je Vojtěch Žampach a vydalo ji nakladatelství Blok v Brně, v roce 1975. A propos, bratislavsko-brněnská operace Rudé armády pokračovala dále ve směru na Vídeň.
Vraťme se ale nyní od připomenutí osvobození Československa k událostem z doby před vypuknutím druhé světové války, a to se zaměřením na polsko-ruské vztahy, které byly a stále zůstávají napjaté.
Polsko, Piłsudský, Beck a sázka na Německo
Zastavme se nyní na chvíli v Polsku a přesuňme se takto do 20. století, do časů před druhou světovou válkou. Ve třicátých letech Poláci sázeli na spojenectví s nacistickým Německem, a doufali, že válka Německa proti Sovětskému svazu Polsku otevře cestu k získání přinejmenším velkých částí Ukrajiny, Běloruska, patrně také Litvy, ale docela jistě i kusů Československa, což Polsko po Mnichovu 1938 ostatně plně prokázalo vpádem do českého Těšínska a zábory některých vesnic na Slovensku.
Ještě na počátku roku 1939, když dokonce i Varšava začala chápat, že z polsko-německého spojenectví nebude nic, a že se Hitler dost možná pokusí Polsko obsadit, se polští státníci vyjadřovali v tom smyslu, že „Němci Polákům možná vezmou svobodu, ale Rusové jim vezmou duši“. Rusofobie byla v Polsku tak extrémně silná, že Poláci dělali všechno proti možnosti, že by Rudá armáda mohla projít koridorem přes polské území proti Hitlerovi. A to dokonce i v čase, kdy Londýn a Paříž začínaly velice váhavě a pomalu přehodnocovat svůj odpor k uzavření protihitlerovské koalice se Sovětským svazem. Varšava byla stále proti a tohle stanovisko jí vydrželo v podstatě až do září 1939, kdy byla Hitlerem přepadena.
Když se Stalin nedohodl s Brity ani Francouzi na protihitlerovské koalici a veřejné prohlášení sovětského zástupce ve Společnosti národů, Litvinova, který reagoval na Mnichovskou dohodu 1938 likvidující obranyschopnost Československa rozhodnutím o tom, že SSSR Československu pomůže, nenašlo u západních demokracií odezvu, rozhodl se Stalin uzavřít smlouvu s Německem. Na tento pakt Polsko doplatilo ztrátou východních „ruských“ oblastí, což je na Západě předmětem ostré kritiky Ruska. Ve skutečnosti Sověti při svém rozhodnutí uzavřít pakt s Němci vzali v úvahu jednak protiruské postoje Velké Británie a Francie, ale také ostrou rusofobii Polska. Polsko se před svým obsazením Němci netajilo nenávistí k SSSR (Rusku), dokonce bránilo Moskvě v její protihitlerovské politice a stavělo se otevřeně na stranu Německa. Vysoce postavení nacisté navštěvovali Polsko a polští státníci zase Německo. Polská armáda se těšila na válku proti Rusům, na vyřízení starých účtů. Z jakého důvodu měla tedy Moskva při zvažování svých zájmů brát v úvahu zájmy nepřátelského Polska? Stalinův plán byl jednoduchý a ve své většině nouzový: oddálit německý vpád do SSSR, vytvořit alespoň úzkou zónu mezi Německem a SSSR a zmocnit se části území ztracených nejprve Brestlitevským mírem z roku 1918 a potom neúčastí Ruska při utváření poválečných hranic v Paříži a na zámcích v jejím okolí, takzvaný Versailleský systém. Bolševici opustili válečnou frontu, Rusko tedy nepatřilo k vítězným mocnostem. Nadto bylo bolševické a Západ se je snažil zničit vojensky a později „alespoň“ izolací a nepřipouštěním do mezinárodních organizací. Tak jakápak Versailles?!
Tyto „detaily“, které jsou dobře zdokumentovány na filmových záběrech, stejně jako o nich existuje množství archivních důkazů, se k současnému českému občanu nedostávají. Musel by si je opatřit studiem historických dokumentů. Byly o tom napsány dokonce i knihy, které se objevily na českém knižním trhu, například Kyselá těšínská jablíčka od Jiřího Bílka nebo starší kniha Johna Guthera s názvem Evropa, jaká je, ale i některé další knihy a studie. Existují prameny především cizojazyčné, ruské, německé, anglické, francouzské. Mediální mainstream ale všechny informace, jaké nemluví stoprocentně proti Rusku (SSSR), ignoruje nebo zkresluje. A současným „učitelem národů“ už dávno není Komenský, ale chatrně vzdělaný mediální mainstream. Je to samozřejmě ten úplně nejhorší učitel, jakého mohly národy dostat, ale jiní učitelé, mnohem lepší, nesmí za katedru.
Podívejme se ale nyní na jednu výraznou polskou osobnost první poloviny 20. století, na maršála Piłsudského. Je to osobnost rozporuplná, jak se dnes říká kontroverzní, ale její mimořádný vliv na polské dějiny první poloviny minulého století je nepopiratelný. V dobrém, ale i v tom horším. Autorita Piłsudského byla v Polsku neotřesitelná.
Začněme těch několik odstavců vyprávění o Piłsudském jeho vstupem do války proti Rusku už dne 6. srpna 1914. Jeho armáda tehdy čítala 300 mužů a říkalo se jí Kadrówka. Po vpádu do Ruska vzrostla tahle malá armáda na brigádu, ze které se později staly tři brigády a nakonec polská Legie v počtu 14 tisíc osob. Cílem této Legie mělo být osvobození Polska. Polsko v té době, na prahu první světové války, vlastně neexistovalo. Německo-ruská hranice vedla několik set kilometrů západně od Varšavy a právě tak nějakých cca sto kilometrů východně od Vratislavy. Rakousko-Uhersko drželo západní Ukrajinu se Lvovem jako centrem. Kyjev se nacházel hluboko uvnitř ruského impéria. Součástí impéria, tehdy ještě carského, byla Bílá Rus a všechny státy Pobaltí. Německo mělo tedy pod svojí kontrolou téměř celé Slezsko, ostatně získané na císařovně Marii-Terezii, a to ke škodě českého království. Německu patřilo také kompletně celé pobřeží Baltického moře.
To, že se polská Kadrówka vydala osvobozovat Polsko směrem na východ, tedy do ruského impéria, a nikoliv útokem na Německo, mělo své důvody. Vedle odvěké polské nechuti vůči Rusům, kteří by Poláky připravili „o duši“, hrála svoji roli sázka na německé vítězství na východní, ruské frontě. Poláci se tehdy domnívali, a tento svůj historický omyl zopakovali o dvě desetiletí později, že v případě úspěchu proti Rusku jim Německo a Rakousko-Uhersko „kousek“ Ruska přenechají. Asi jako kompenzaci za dřívější trojí dělení, na kterém se tyto mocnosti podílely spolu s Ruskem.
Celé polské dějiny vynikají chybnými sázkami na spojence. Zdá se dost pravděpodobné, že ani současná sázka na podporu USA nebude právě nejšťastnějším polským rozhodnutím. Navíc Washington se momentálně z Evropy, zdá se, stahuje, ponechávaje takzvané „koalici ochotných“ Černého Petra války s Ruskem v ruce. K „ochotným“ patří i Polsko a Petr Fiala by do toho nebezpečného spolku vedeného Macronem rád vtáhnul i Českou republiku. Zprvu se ale sázka na Německo Polákům, způsobem dosti zvláštním, jakoby vyplácela. Němci, když chtěli bojovat na Východě, v Rusku, tak museli projít polským územím, jež bylo součástí ruského impéria. V roce 1916 Němci dobyli Varšavu a nabídli polské Legii, že může dál bojovat proti Rusům jako spojenec Německa. Piłsudský ale nechtěl bojovat jako spojenec, chtěl bojovat za samostatné Polsko. Takto skončil ve vězení v Magdeburku, ale jeho Legie se proměnila v tajnou organizaci nazvanou Polska Organizacja Wojskowa (P. O. W.)
Mocnosti středu ale válku prohrály, byť se Německu podařilo na krátký čas uzurpovat západ Ukrajiny, kde Němci horlivě podporovali ukrajinský protiruský nacionalismus, což jim ale vůbec nebránilo v tom začít Ukrajinu využívat, zneužívat, okrádat. Ne každý přítel je opravdu přítel. Piłsudský se vrátil triumfálně do Varšavy, kde se stal hlavou státu. Legie se staly základem jeho armády a zůstaly pod jeho vlivem až do Piłsudského smrti v roce 1935. Legionáři, zvláště velitelé a generálové, se v podstatě zmocnili všech stránek polské národní existence a ovlivňovali polskou politiku po celé svobodné dvacetiletí, také po Piłsudského smrti. Starý pán (říkali mu dziadek) si vychoval následovníky, mezi nimiž byl i pozdější ministr zahraničí Josef Beck, který táhnul Polsko znovu ke spojenectví s Německem, aniž si všimnul specifické nacistické charakteristiky Hitlerova režimu. Nebo si jí všimnul, ale nevadila mu. I dnes mají mnozí evropští politici problém zaregistrovat skutečnou charakteristiku některých režimů. Díky tomu mohou podporovat v podstatě úplně cokoliv, pokud je to natolik příšerné, až jim to skutečně imponuje.
K výrazným polským osobnostem určujícím příští směřování polského státu byl i generál Edward Rydz-Śmygly, který se po smrti starého pána stal generálním inspektorem armády. K samotnému Piłsudskému musíme říci několik slov o jeho původu a rodinném zázemí. Narodil se v roce 1867 na jednom statku nedaleko Vilna (Vilniusu), a to ve šlechtické rodině litevského původu. Vášnivá láska k Polsku se zde snoubila se stejně vášnivou nenávistí vůči Rusku. Jeho matka také milovala Polsko a nenáviděla Rusko. A když synovi dovolila, aby se stal marxistou, bylo to jen proto, že marxismus byl spojený s revoluční socialistickou organizací. A revoluce bylo třeba. Piłsudský studoval medicínu na charkovské univerzitě, ale studia nedokončil, neboť zahájil revoluční povstaleckou činnost. Byl zatčen v roce 1887 a deportován na Sibiř. Na Sibiři si původně nenávistný vztah k Rusku pochopitelně neopravil. Spíše prohloubil[5]. Odsouzen byl k práci v sibiřských olověných dolech za spiknutí proti carovi Alexandrovi III., stejně jako Leninův starší bratr. Ten byl popraven stejně jako jeden z Pilłsudského bratří.
V roce 1893 s Piłsudský vrací ze Sibiře a stává s redaktorem socialistického časopisu Robotnik. Skrýval se před carskou policií sedm let. Ta nenašla ani jej, ani jeho tajnou tiskárnu. Revoluční činnost byla v plném proudu. Do vězení šel znovu v roce 1900, a to do varšavské citadely, která patřila k nejhorším věznicím v celém impériu. Předstíral šílenství, a tak byl propuštěn, tedy převezen do Petrohradu na psychiatrickou kliniku. Později někteří lidé tvrdili, že Piłsudský šílenství nepředstíral, ale že jakousi formou psychické nenormálnosti skutečně trpěl.
Jeho další činnost nevyhlížela příliš revolučně. V roce 1908 vyloupil poštovní vlak se dvěma miliony rublů. V téže době, jak píše John Gunther v kapitole o Piłsudském, jiný revolucionář, Josef Stalin, provedl „podobný kousek“ v Tiflisu. Když vypukla první světová válka, zanechal Piłsudský socialismu a usoudil, že nejlepší strategií bude připojit se k rakousko-uherské armádě bojující proti Rusku a potom vytvořit samostatnou polskou armádu. Jak je vidět, polské strategie vždy směřovaly zásadně proti Rusku, zatímco s jinými mocnostmi, které si Polsko také několikrát rozdělily mezi sebou, byli Poláci ochotni spolupracovat. Skutečně byli Rusové vůči Polákům o tolik nepřátelštější než například Němci? Podíváme-li se na statistiku obětí druhé světové války, pak německá nacistická okupace připravila o život na šest miliónů Poláků. Mnoho tisíc jich zavraždili také ukrajinští banderovci těšící se uznání a obdivu ukrajinských extrémních nacionalistů.
Důležitým činem Piłsudského bylo, že v roce 1920 násilím odtrhnul Vilno od Litvy. Sám svůj podíl na tomto činu ale popíral. Krátce na to se vzdal úřadu hlavy státu. Podle Gunthera řekl zahraničním diplomatům tato slova: „Pánové, před několika dny jsem vás obelhal. Byl jsem veřejná osoba a musel jsem lhát. Nyní jsem soukromník a mohu vám říct pravdu. Zorganizoval jsem vpád do Litvy. Buďte zdrávi, pánové!“[6]
Tato jeho slova si můžeme číst jako roztomilé přiznání politika, že být veřejnou osobou, znamená lhát. V našich časech se k tomu veřejné osoby nepřiznávají, ale o to více se chovají přesně tímto způsobem. Do politiky se Piłsudský vrátil v roce 1926, údajně proto, „aby udělal pořádek“, což mimochodem stálo život 600 lidí ve varšavských ulicích. Potom vládl ze zákulisí jako ministr války. Také některým současným ministrům „obrany“ by spíše slušelo, kdyby se zvali ministry války. Pro obranu nedělají nic, zato pro rozpoutání války vše možné.
Údajně Piłsudský pohrdal poslanci a mluvil k nim tak, že jen málo z jeho projevů bylo možné otisknout v originálním znění. Než zemřel, oznámil svoji poslední vůli. K ní patřilo přání, aby byl jeho mozek dán varšavské univerzitě k výzkumu, jeho srdce mělo být pochováno v kryptě ve Vilně, kde byla pohřbena jeho matka, a jeho tělo mělo být posláno do Krakova a pochováno tam, kde jsou uloženy ostatky polských králů, tedy na Wawelu.
K osobám, které si obzvláště Piłsudský oblíbil, patřil pozdější ministr zahraničí, plukovník Josef Beck. Říkalo se o něm, že je to nejméně oblíbený zahraniční ministr v Evropě. Beck pocházel z nižší šlechty (v Polsku pocházelo ze šlechtických kruhů velmi mnoho osob), a to z rakouské části Polska. Studoval hospodářství (ekonomii) ve Vídni. Později studoval na vojenské akademii ve Varšavě a Piłsudský jej poslal jako vojenského přidělence do Paříže. Tam způsobil jakýsi skandál, v jehož důsledku musel Francii opustit. Od té doby neměl Francouze rád. Ostatně, osobní zkušenosti hrají v orientaci politiků velice často důležitou roli.
Polsko bylo a je známo svým vypjatým národním cítěním, jehož původ je možno spatřovat – mimo jiné – v tragické historické zkušenosti s trojím dělením Polska, ke kterému došlo v 18. století a mělo za následek zmizení Polska z evropských map. Když se Polsko po první světové válce na evropské mapy vrátilo, začal znovu sílit polský nacionalismus. O něm údajně vyprávěl historku dokonce slavný polský klavírista Ignaz Paderewski. „Pět lidí různých národností napsalo knihu o slonovi. Angličan jel do Indie, organizoval tam honbu a sepsal tlustý ilustrovaný cestopis: Jak jsem střelil svého prvního slona. Francouz si vyšel jen tak do zoologické zahrady a hned napsal bezcennou knihu: L´Elefant et ses Amours. Němec se pustil do vědeckého výzkumu a za několik let vydal v pěti svazcích: Úvod k monografii o studiu slona. Rus se zpil vodkou, odešel do své podkrovní světničky a vydal tenkýfilozofický svazeček: Slon – existuje vůbec? Polák se posadil do Národní knihovny a vydal pyšnou brožuru: Slon a Polská otázka.“ [7]
Uvedli jsme tady tuto anekdotu připisovanou Paderewskému nejenom proto, že docela hezky odhaluje rozdíly (či předsudky) v národních povahách u různých národů a že přiznává onu polskou fascinaci národní otázkou, jež někdy ústí do nacionalismu, jaký se vymezuj vůči jiným národům, v polském případě takřka vždy vůči Rusům. Anekdota ale také ukazuje, že nejméně lichotivě vyzněla charakteristika Rusa, u kterého zmínila nezbytné opojení vodkou a zasadila ho do nuzné světničky. Přitom ve Francii existuje pořekadlo, které zní „Ȇtre saoul comme un Polonai, tedy „být opilý jako Polák“. Inu, mezi národy vládnou různé předsudky. Ale o tom, že alkoholismus v Rusku představoval vždy velký problém a je tomu tak dodnes, není pochyb.
Gunther v kapitole o Polsku píše, že polským problémem v meziválečném období, kdy Polsko získalo přístup k části Ukrajiny, Běloruska a Litvy, byly právě národnostní menšiny. „Jeho prvním nesmírným úkolem bylo spojit ruskou, německou a rakouskou část země v jednolitý celek, který by fungoval. Od té doby mělo dva hlavní vnitřní problémy: rozřešení otázky menšin, poněvadž hladoví Poláci si jich vzali víc, než by připadalo na jejich územní podíl: ze 32 miliónů lidí asi 8 až 10 milionů vůbec nejsou Poláci, nýbrž Ukrajinci, Němci, Bělorusové, Rusíni, Litevci. Druhým problémem bylo, jak přesvědčit Boha, že má zvýšit ceny zemědělských produktů.“[8]
Polské zacházení s Ukrajinci, Bělorusy, Litevci a Rusíny vůbec nenaznačovalo, že by se Rzeczpospolita Polska snažila vytvořit mnohonárodnostní stát na bázi rovnosti mezi všemi složkami obyvatel. Spíše se znovu projevovala koloniální mentalita, jakou se vyznačovala polská šlechta, statkáři i měšťané v předchozích staletích, a to na území starých ruských oblastí, které měli Poláci pod svojí kontrolou.
Polsko-ruská (sovětská) válka
Po skončení první světové války se od listopadu 1918 začala formovat Druhá Polská republika. Takto se završilo velice dlouhé období polské nesvobody, která nastala po takzvaném trojím dělení Polska v 18. století. Tehdy si polské území mezi sebou rozdělily tři evropské mocnosti. Prusko, Rakousko a Rusko. Největší stupeň animozity Poláci ovšem pociťovali vůči Rusům, se kterými se Rzezpospolita v bojích o stará ruská území na západní Ukrajině a na západním Bělorusku, potýkala celá staletí. Zánik polského státu v 18. století znamenal pro Polsko a jeho ambiciózní elitu tvrdou porážku.
K Pařížským dohodám a Versailleské mírové smlouvě nebylo Rusko přizváno. Pro Poláky obnovení samostatného státu znamenalo příležitost k pokusu znovu ovládnout území na Východě. Šance byly slibné, neboť v roce 1919 nebylo bolševické Rusko po občanské válce a prvních etapách Leninových reforem ani zdaleka konsolidovaným státem. Navíc, Varšava cítila podporu odvěkého nepřítele Ruska, Velké Británie, a stejně tak i Francie. Obě evropské mocnosti viděly v Rusku jednak konkurenci svého vlivu, ale nově se obávaly exportu komunistických revolucí na Západ. Také se bály možné spolupráce Ruska s Německem. Oba státy byly vytlačovány z evropské politiky. Německo jako nepřítel z války, Rusko jako bolševická hrozba a velký adept na kolonizaci. Prostě, kořist, jakou by stálo za to uštvat. Tyto různé obavy či plány byly tehdy na místě. A tak Varšava dostala od západních evropských koloniálních mocností zelenou k tažení na Východ. Jako si v našich časech pronajali washingtonští neokoni a britští nepřátelé Ruska Ukrajinu i s Ukrajinci pro svoji válku proti Rusku, tak v podstatě tehdejší západní nepřátelé Ruska vsadili na Poláky, na jejich snahu o pomstu Rusku. Na Ukrajinu prší ze Západu peníze, zbraně, „instruktoři“ i žoldáci, také odtud pochází navigace raketových útoků na Rusko; no a tehdy, před více než sto lety, šly peníze, zbraně a intervenční jednotky pro změnu do Polska. Cíl byl a zůstává stejný: Rusko!
Jak se zmiňuje politolog a historik Oskar Krejčí: „Polská vojska při ofenzívě zničila Západoukrajinskou lidovou republiku, která se zformovala z některých rakousko-uherských částí Haliče, Bukoviny a Podkarpatské Rusi. Pak zamířila na Kyjev. Začala polsko-sovětská válka.“[9]. Pro válečný konflikt, který probíhal od února 1919 do března 1921, se používá tento termín, třebaže Sovětský svaz byl oficiálně založen až 30. prosince 1922[10]. Po prvních úspěších Polska přešla Rudá armáda do protiútoku, při kterém zatlačila polské síly až téměř k Varšavě. Tam ale došlo v srpnu 1920 k nečekanému vývoji, jaký se označuje jako „zázrak na Visle“. Poláci podporovaní Brity a Francouzi[11]nad ruskými silami zvítězili a do polského zajetí se dostalo údajně až 100 tisíc vojáků Rudé armády. A zde se objevuje údaj, který se v českém mediálním mainstreamu, a vůbec ve veřejném prostoru po listopadu 1989 neobjevuje. V polských zajateckých táborech zahynulo hladem, zimou, nemocemi, nebo bylo popraveno 18 až 20 tisíc rudoarmějců (ruský historik Majvějev), nebo 16 – 18 tisíc rudoarmějců podle odhadů polského historika Zbigniewa Karpuse. Běloruský politolog Nikolaj N. Mališevskij se naproti tomu domnívá, že v polských lágrech zahynulo více než 50 tisíc ruských, ukrajinských a běloruských zajatců[12]. Podle Oskara Krejčího mohlo toto polské zacházení s Rusy, Ukrajinci a Bělorusy patřit k „impulzům pro katyňský zločin dvě dekády později“.[13]
V čase, ve kterém Rudá armáda útočila, navrhl britský ministr zahraničí George Curzon novou hranici mezi Polskem a sovětským Ruskem, takzvanou Curzonovovu linii. Vedla severojižním směrem, východně od polského Bialystoku na západ od Lvova. Curzonovým motivem bylo položit meze případnému pronikání komunismu z Ruska do Evropy. V té době se bolševické myšlenky Evropou skutečně šířily. Byly živé v Maďarsku, Německu (republiky Rad), ale také ve Francii. Když zahájili ofenzívu Poláci, došlo v Rize ke smlouvě o ukončení války, na jejímž základě se ona Curzonovova linie posunula o více než 200 kilometrů dále na Východ, přibližně nějakých dvě stě kilometrů na západ od Kyjeva.
V důsledku posunu hranice mezi Polskem a sovětským Ruskem byly k Polsku připojeny části Litvy včetně hlavního města Vilniusu. A stejně tak části západního Běloruska a západní Ukrajiny včetně Lvova. Žádná ze zúčastněných stran nebyla s výsledky dohody spokojena. Velice krátká existence formálně nezávislé Ukrajiny. [14]
+++
Polsko se na půdě Evropské unie, v NATO a obecně před všemi svými západními partnery prezentuje jako oběť ruské agresivity a Poláci jako národ, který Rusům a Rusku nikdy žádnou újmu nezpůsobil. Není to samozřejmě pravda, ale tento polský přístup k Rusku celkově odpovídá současné snaze Spojených států a Velké Británie (dnes hlavně úsilí nové evropské „koalice ochotných“) líčit Rusko jako expanzivní mocnost, jako agresora, před kterým se musí mírumilovný a nevinný Západ chránit. Nejlépe tak, že posunuje vojenské základny USA a NATO co nejblíže k ruským hranicím, čímž v Moskvě zcela podle plánu vytváří pocit ohrožení. Ohrožený „agresor“ je potenciálně rozhodně nebezpečnější než mocnost ponechaná Západem v pocitu bezpečí.
Současná „koalice ochotných“, což je uskupení vznikající ad hoc a vždy ke krajně nebezpečným a zcela nesmyslným účelům, je koalice států, jejichž vládnoucí struktury (nikoliv občané) jsou připraveny beztrestně a bez ohledu na mezinárodní právo a na fakta způsobit kdekoliv na světě krveprolití nebo krveprolití prodlužovat, dokud se lidem stojícím za těmito strukturami nesplní jejich plány a nenaplní měšce k prasknutí. Koalice ochotných se ovšem zaštiťují úplně jinými argumenty: Bezpečím, svobodou, hodnotami a demokracií.
(Pokračování příště)
SÚVISIACE:
Několik kapitol z historie starých ruských zemí – část první
Několik kapitol z historie starých ruských zemí – část druhá
Několik kapitol z historie starých ruských zemí – část třetí
[1] F. I. Ťutčev: Větrná harfa, Praha 1977, str. 140
[2] Jestliže se dnes, po ruské invazi na Ukrajinu, někdo pokusí jen maličko, pranepatrně, vzít v úvahu ruskou pozici a ruské argumenty, je okamžitě vyloučen z diskuze, ostrakizován, označen za Putinova agenta a podle toho i nenáviděn. Takováto atmosféra ve společnosti patří k příznakům těžké choroby a hlubokého úpadku. Namísto věcné diskuze, argumentů, jen okamžitý výtrysk zloby a atavistická nenávist, jaká se rodí nejspíš v nejstarších záhybech mozku, tam, kde ještě v člověku sídlí druhohorní ještěr.
[3] Západníci, jako například filozof V. S. Solovjov, předpokládali, že západní Evropa a Rusko tvoří spojité nádoby, jejichž části se navzájem obohacují. Někteří Rusové soudili, že pokud se Rusko vydá západní cestou, doputuje dál než západní Evropa, protože je nadáno větší silou duchovní i mravní. Jenomže Západ vnímal ruské západnictví úplně jinak. Jako šanci dostat Rusko do sféry vlastního vlivu. Inu, jeden pojem může mít dvojí výklad.
[4] N. A. Berďajev: Ruská idea, Edice Oikumené, Praha 2003, str. 7 až 8.
[5] Současní nepřátelé současného Ruska rovněž předpokládají, že vzájemné zabíjení Rusů a Ukrajinců na frontě rovněž pomůže rozšířit a prohloubit příkopy mezi oběma národy. Tento záměr producentů, scenáristů a režisérů oné války na Ukrajině lze pochopitelně hodnotit jako mravně extrémně zvrácený. Vyvrátit jej ale patrně nelze.
[6] John Gunther, Evropa, jaká je, František Borový, Praha 1936, str 441
[7] John Gunther, Evropa, jaká j, František Borový, Praha 1936, str. 444 až 445
[8] Tamtéž, str. 445
[9] Oskar Krejčí: Geopolitika Ruska, Professional Publishing, Praha 2017, str. 190 – 191
[10] První sjezd sovětů SSSR vyhlásil v Moskvě vytvoření Svazu sovětských socialistických republik. Schválil deklaraci a smlouvu o vytvoření SSSR z RSFSR, Ukrajinské SSR, Běloruské SSR a Zakavkazské SFSR.
[11] Mohlo by být docela nápadné, že kdykoliv některá země sousedící s Ruskem bojuje proti Rusku, vždy může počítat se „spojenci“ ze Západu. Někdy s Brity a Francouzi, jindy s Němci nebo Američany. A jindy zase úplně se všemi. Opravdu je to jen náhoda?
[12] Oskar Krejčí: Geopolitika Ruska, Professional Publishing, Praha 2017, str. 191
[13] Oskar Krejčí: Geopolitika Ruska, Professional Publishing, Praha 2017, str. 191
[14] Pro území Ukrajiny se v časech carského Ruska užívalo označení Malá Rus nebo Malorusko. Ukrajina pod tímto názvem de facto existovala jen během občanské války v letech 1917 až 1920, kdy užívala názvu Ukrajinská lidová republika. Nebo jako Západoukrajinská lidová republika v letech 11918 – 1919. Viz: Oskar Krejčí: Geopolitika Ruska, Professional Publishing, Praha 2017, str. 70.
