Jako člověka, který se odjakživa zajímá o národnostní menšiny, mě kdysi potěšilo, když jsem v našem městě objevil příslušníka té naší řecké, už třetí generace. Původně učil v našem městě na hudební škole kytaru, ale poté, co ho po převratu jeho česká manželka donutila odejít do lákavě „západní“ staré vlasti, po pár letech se vrátil, místo na zušce bylo obsazené a on v jedné z našich staroměstských mosteckých věží začal prodávat gyros. Když jsem se mu jako muzikantovi svěřoval s tím, že jsem obdivovatelem řeckého hudebního skladatele Mikise Theodorakise, sdílel se mnou můj obdiv, ale zeptal se: „Víš ale, že byl komouš?“ A pro jistotu obratem hned vysvětlil: „To ale ve fašistickém Řecku neznamenalo to, co být soudruh v 70. letech tady u nás. Spíš odvahu chtít pod nebezpečím trestu lepší poměry pro chudý lidi. Něco jako tady Charta…“
Nemusel mi to ani moc vysvětlovat. Je to už dávno, co jsem si u vědomí těchto dějinných „zrcadel“ (z nichž jedno; příběh chilského básníka Pabla Nerudy, jsem vyprávěl v minulém článku) vypěstoval zvláštní schopnost politické barvosleposti. Je to takové vypnutí potřeby vidět věci ideologicky, které mi naopak umožňuje vidět je lidsky. Schopnost, kterou by ti, co se živí tvorbou ideologických doktrín, nejradši zakázali, protože kdyby se rozšířila masově, (jak by řekla babička ve filmu Pelíšky) neměli by spindoktoři co žrát. Posuďte sami:
Když tuhle schopnost máte, projeví se u vás nejdřív v optice vidění dějin. Jistěže víme, že když u nás ve východní Evropě uchvátil absolutní moc Stalin, začaly poměry, pro které se ze stalinského bloku do relativní neutrality trhly i celé země, které na to měly (jako například Jugoslávie), ze Sovětského svazu začaly emigrovat desítky procent okupovaných národů Pobaltí (Litevci, Lotyši, Estonci) a i z postalinštěného Československa museli odejít takoví lidé jako Pavel Tigrid, Jiří Voskovec, velcí literáti jako Egon Hostovský, Ivan Blatný… Jenže člověk s naší schopností automaticky nevidí svět, kam jmenovaní odešli, jako jeden nerozlišený ráj. Ví, že po rozšíření stalinismu i mimo SSSR nastal v centru západního světa, v USA, ekvivalentní režim zvaný mccarthismus (který Jiřího Voskovce, který se po odchodu ze stalinské ČSR do USA vracel už jako jeho občan, zavřel na 11 měsíců v detenční cele pro podezření z komunismu) a některé země, které tyto způsoby neakceptovaly, nejpatrněji Francie, odešly do relativní neutrality, která se pak (ať už jako konečná nebo tranzit) stala novým domovem amerických umělců, na které komise vyšetřující „neamerickou činnost“ uvalily zákaz provozovat svoje povolání. Kvůli tomu ze země svobody do skutečné evropské svobody v 50. letech emigrovali třeba tvůrce Občan Kana (obecně považovaného za nejlepší filmové dílo všech dob) Orson Welles, velký tulák Charlie Chaplin, anebo nositel Nobelovy ceny Thomas Mann a jeho syn Klaus, kteří si po útěku z Hitlerova Německa (s československým pasem od Edvarda Beneše) bláhově mysleli, že v zemi svobody dožijí.
Navíc na západě tehdejší doby byl kromě ekvivalentu ideologického stalinismu i jeho ekvivalent mocenský: režimy, které nepřestaly být fašistické ani po pádu Hitlera. Odtud ti, kdo si pro své přiznaně levicové názory nebyli jisti životem, zase prchali k nám – za železnou oponu. Prostí uprchlíci z fašistického Řecka a Španělska (o nichž se ještě nevědělo, že z nich vyrostou zpěvačky jako sestry Elefteriadu anebo režisér a zeť Vlastimila Brodského Jordi Niubó) šli nejdřív do dosud nedosídlených Sudet, kde pro ně byla vybudována celá menšinová infrastruktura. Uprchlíci-prominenti šli do zámku spisovatelů na Dobříš, kde bydlel nejen chilský nositel Nobelovy ceny Pablo Neruda, ale i turecký satirik Nâzım Hikmet, jehož hry s gustem uváděl Jan Werich v Divadle ABC, brazilský romanopisec Jorge Amado anebo španělský scenárista Jorge Semprún (který jako tajemník exilového ústředního výboru Komunistické strany Španělska se sídlem na Dobříši zvládl dokonce udělat malé španělské „dobříšské jaro“, a do vlasti se po Francově pádu vracel jako ministr kultury z let 1988 – 91 v Gonzálezově silně úspěšné sociálně demokratické vládě). Tahle „reciprocita“ nefungovala jen za Stalina či během existence dvou mocenských bloků, ale trvá dodneška: těsně předtím, než byla z Putinova Ruska z politických důvodů vypuzena do exilu například herečka Čulpan Chamatovová (hlavní ženská hvězda známého filmu Good-bye, Lenin!, který mile relativizuje jednostranně západní sjednocení Německa v roce 1990), ze Spojených států do exilu v Rusku byl naopak zahnán insider Obamovy administrativy Edward Snowden (prorok vyznavačů whistleblowingu, který nyní český stát s chvályhodným nadšením vtělil do své legislativy…), který poskytoval informace britskému deníku Guardian.
Vidět svět bez ideologické „krocanovitosti“ (tedy přílišného důrazu na význam jistých barev) znamená nevidět hlavní rozdíl v tom, kdo je či byl rudý nebo modrý (ostatně v USA by s tím nevystačil: levicoví demokrati tam totiž mají vyhrazenu modrou, zatímco pravicoví republikáni rudou barvu), ale v tom, kdo kope jen za sebe a kdo se celý život naopak stará o druhé a má z toho jen potíže. Státy zpravidla patří k těm prvním jmenovaným (snad jen s výjimkou dnešní České republiky a její vlády, která se opravdu nedá obvinit z toho, že by kopala za český stát). A opravdovými mistry v tomto umění jsou velmoci. Ty jsou jako Joseph Fouché, který na přelomu 18. a 19. století dokázal postupně obětovat všechny své spojence, jen aby vydržel jako ministr policie ve vládách čtyř vzájemně znepřátelených režimů. (Autor filmové Markety Lazarové a televizní Babičky František Pavlíček, o tomto jevu a Fouchém napsal skvělé televizní dílo Muž v pozadí.)
Tenhle způsob vidění „padni komu padni“ mi kdysi pomohl, že jsem se z někdejšího idealisty stal – i když s mírným nádechem pesimistického sarkasmu – politickým realistou. Vidím věci, tak jak jsou – a tak jako Špinda Strakáček (postava z mých oblíbených dětských knížek o Neználkovi, které se dnes vyřazují z ukrajinských knihoven, protože jejich ukrajinský autor psal rusky a zemřel s trvalým bydlištěm v Moskvě…) vyznávám zásadu nikdy se ničemu nedivit. Výjimku dělám, jen když je zásada principu „padni komu padni“ porušena logikou „dvojí metr“, jejíž aplikace je někdy nádherně absurdní zvláště v našich krajích a časech, které se rády tváří férově. 85 let po Mnichovské dohodě tu totiž máme nové ukázkové Mnichovy:
Na konci loňského roku Brusel zablokoval Srbsku proces přijetí o vstup do EU, až do chvíle, kdy Srbsko splní tyto dvě podmínky:
1. Přijme sankce proti Rusku – za to, že porušilo princip nedotknutelnosti územní celistvosti státu (Ukrajiny).
2. Uzná existenci Kosovské republiky – která je zhmotněným porušením principu nedotknutelnosti územní celistvosti státu (vlastního Srbska).
Tento dvojí metr je o to absurdnější, že splnění druhé podmínky od Srbska chce i španělská administrativa premiéra Rajoye, které poté, co v roce 2017 po referendu o odtržení Katalánska od Španělska, kde 90 procent Katalánců volilo ano a katalánský parlament následně legálně vyhlásil samostatnost, vyslala do vzpurné menšinové provincie ozbrojené síly, které násilně potlačily povstání a demokraticky zvolený katalánský premiér Puidgemont musel odejít do exilu, kde byl během tranzitu Německem na základě eurozatykače zajištěn…
Tedy Španělsko udělalo přesně to, za co v roce 1999 v rámci NATO bombardovalo srbské civilní cíle, a dnes po něm navíc ještě chce, aby Srbsko svou separatistickou provincii, své „Katalánsko“ či „Sudety“ uznalo jako nezávislý stát. A pokud jde o nové zrady smluvních mocností, které se zavázaly své slabší partnery chránit – vzor 1938 versus 2023:
Loni v září americký prezident Joe Biden a ministr zahraničí Anthony Blinken obětovali svého dlouholetého spojence, když shodně řekli nahlas, že nepodporují nezávislost Tchaj-wanu, načež se obratem zvedl počet Tchajwanců opouštějících ostrov, kteří nechtějí čekat na jeho pohlcení Čínou. Tehdy jsem si v duchu řekl, nejenže je to od Bidena a Blinkena skvostný dar za to, že Čína vojensky nepodpořila ruskou válku na Ukrajině – ale (vybaven svým zrcadlovým viděním) už jsem se i zeptal, koho za to, že ho v té válce podrželo, naopak podpoří Rusko. A kterého spojence tím opustí… Odpověď dějin přišla až v těchto dnech: po 2400 letech, kdy na kavkazské náhorní plošině Arcach, ázerbájdžánsky Karabach, žili Arméni a po dvou stech letech, kdy tam přežití jejich prvního křesťanského státu na světě (státním náboženstvím od roku 301) mezi fundamentalistickými muslimy (kteří kupříkladu v letech 1915 – 18 pozabíjeli celou arménskou menšinu v Turecku, tj. jeden a půl milionu lidí) hájilo Ruské carství a posléze Sovětský svaz, dějiny Arménů v Autonomní republice Náhorní Karabach (která formálně patří muslimskému Ázerbájdžánu, jež ji obklopuje) právě končí posledním masívním ázerským bombardováním a exodem zbytku tamní stotisícové arménské populace, která v regionu ještě zbyla i po ázerských útocích posledních tří let. Je to dar Vladimira Putina (který předtím existenci regionu chránil) Erdoğanově Turecku (velkému bratrovi Ázerbájdžánu, který skoro kompletně vede ázerskou armádu nejen po stránce logistické, ale i strategické) za to, že umožňuje proplutí ruských lodí skrze průliv Bospor a Dardenely do Středozemního moře a dál. (Mimochodem: podpora Turecka je asi to jediné, v čem se, kromě bezbřehého militarismu, shodnou ruský prezident Putin a český prezident Pavel, který v roce 2018 jako druhý muž NATO dal zelenou krvavé turecké čistce v syrské Rojavě, během níž Erdoğan i za pomoci bývalých členů teroristických jednotek Islámský stát „rasově vyčistil“ oblast od Kurdů, kteří předtím zemi od islamistů vysvobodili). A samozřejmě je to taky dar taky Ázerbajdžánu, který umožnil, aby přes jeho území vedl právě stavěný dopravní koridor, který zahrnuje komplexní systém železnic, silnic, námořních cest a ropovodů, jež v dnešní době sankcí EU plně zásobuje Rusko vším potřebným z Turecka, Indie a Íránu…
Kontrapunktem k tomuto postoji, jemuž jeden z mých šéfů říkával „učebnicové uhejbáctví“, je pro mě postoj vyjádřený například Alexandrem Solženicynem, který, ač byl velký ruský vlastenec, v roce 1968 (tedy více než půl století před dnešními událostmi, během existence Sovětského svazu, jehož tehdejší neostalinistická Brežněvova administrativa krutě trestala jakýkoli náznak separatismu – a Solženicyn šířil po SSSR text samizdatem, jehož originál měl doma!) napsal ve své slavné knize Souostroví Gulag tahle chlapská a stylem padni komu padni rovná slova:
„A co Ukrajinci? Už dávno neříkáme ukrajinští nacionalisté, říkáme jenom banderovci, a to slovo se u nás stalo do té míry nadávkou, že nikoho ani nenapadne zamyslet se nad podstatou. (Říkáme také bandité, podle pravidla u nás běžného, že všichni na světě, co zabíjejí na naší straně jsou partyzáni, a ti, co zabíjejí nás, jsou bandité, počínaje tambovskými rolníky v roce 1921.)
A podstata je v tom, že jsme sice kdysi, za Kyjevské Rusi, tvořili jednotný národ, ale ten byl roztržen a po staletí se naše zvyky vyvíjely jinak a všelijak. Tak zvané sjednocení bylo velmi těžkým, i když snad upřímným pokusem vrátit se k dřívějšímu bratrství. Ale od té doby uplynula tři staletí, a s těmi jsme špatně naložili. V Rusku neexistovali politici, kteří by se byli zamysleli, jak opravdu sblížit Ukrajince a Rusy, jak zahojit jizvu mezi nimi. (A kdyby takové jizvy nebylo, nevznikaly by na jaře 1917 ukrajinské výbory a pak Rada.) Před příchodem k moci řešili komunisti tuto otázku bez potíží. V Pravdě ze 7. června 1917 Lenin psal: Považujeme Ukrajinu a jiné neruské oblasti za oblasti, které si ruský car a kapitalisti přivlastnili anexí! Napsal to v době, kdy už Ústřední ukrajinská rada existovala. A 2. listopadu 1917 byla chválena Deklarace práv národů Ruska – to přece nebylo jen pro legraci? Nebyl to přece podvod, když prohlásili, že národy Ruska mají právo na sebeurčení, včetně oddělení? O půl roku později sovětská vláda prosila wilhelmovské Německo, aby pomohlo sovětskému Rusku uzavřít mír a stanovit přesné hranice s Ukrajinou – a 14. června 1918 Lenin s hejtmanem Skoropadským takový mír podepsal. Tím ukázal, že se zcela smířil s oddělením Ukrajiny od Ruska, i když přitom Ukrajina bude monarchií.
Ale divná věc! Sotva Dohoda porazila Němce (což přece nemohlo ovlivnit zásady našeho vztahu k Ukrajině!), padl i hejtman, my jsme měli o něco více sil, než Petljura (to je ještě jedna nadávka – petljurovci). Přitom to byli obyvatelé ukrajinských měst a vesnic, kteří si chtěli zařídit život bez nás – a tak jsme hned překročili hranice, které jsme sami uznali, a vnutili jsme pokrevným bratřím svou nadvládu. Je pravda, že jsme pak ještě 15 – 20 let usilovně a dokonce naléhavě laškovali s ukrajinským jazykem a přesvědčovali jsme bratry, že jsou naprosto nezávislí a můžou se kdykoli oddělit. Ale jakmile to chtěli koncem války učinit, prohlásili jsme je za banderovce, začali jsme je chytat, mučit, popravovat a posílat do táborů. (Ale benderovci stejně jako petljurovci jsou pořád jen Ukrajinci, kteří nechtějí cizí vládu. Když pochopili, že Hitler jim slibovanou svobodu nepřináší, bojovali po celou válku i proti Hitlerovi, ale o tom my mlčíme, je to pro nás stejně nevýhodné jako Varšavské povstání Poláků z roku 1944.)
Proč nás tak dráždí ukrajinský nacionalismus, přání naši bratrů mluvit vychovávat děti a psát vývěsky v mateřštině? Dokonce i Michail Bulgakov (v Bílé gardě) podlehl falešnému citu. Když už jsme nesplynuli beze zbytku, když už se v něčem lišíme (stačí, že to tak cítí oni, menší), je to veliká škoda! Ale když už tomu tak je? Když už jsme ztratili čas, a nejvíc jsme ho ztratili ve 30. a 40. letech (situace se vyhrotila nejvíc po carovi, a ne za cara) – proč nás tak dráždí jejich touha oddělit se? Je nám líto oděských pláží? Čerkaského ovoce?
Těžko se mi o tom píše: ukrajinské a ruské mi splývá v krvi, v srdci i myšlení. Ale dlouhé zkušenosti přátelských styků s Ukrajinci v táborech mi ukázaly, jak je to pro ně bolavé. Naše generace se nevyhne nutnosti zaplatit za chyby starších.
Dupnout a zvolat: To je moje! je ta nejjednodušší cesta. Nekonečně těžší je říci: Kdo tu chce žít, ať tady žije. Kupodivu se předpovědi Pokrokového učení, že nacionalismus zaniká, nesplnily. Ve věku atomu a kybernetiky z jakéhosi důvodu rozkvetl. A ať se nám to líbí nebo nelíbí, přišel čas proplácení všech směnek o sebeurčení, o nezávislosti. Musíme je platit sami a nečekat, až nás budou pálit na hranici, topit v řekách a utínat nám hlavy. Že jsme národ veliký, musíme dokázat velikostí činů, nikoli územní rozlohou a množstvím podrobených národů. A hloubkou, s níž obděláme půdu, jež nám zbude po odečtení zemí, jež s námi nebudou chtít žít.
S Ukrajinou to bude nesmírně bolestné. Ale musíme vědět jaké je tu nyní celkové napětí. Když se to neurovnalo za staletí, musíme být moudřejší my. Jsme povinni přenechat řešení jim samotným – federalistům nebo separatistům, kdo koho přesvědčí. Neustoupit je šílené a kruté. A čím měkčí, tolerantnější a přístupnější budeme nyní, tím větší je naděje, že jednota bude obnovena v buducnosti. Ať to zkusí, ať tak nějakou dobu žijí. Rychle si uvědomí, že oddělení neřeší všechny problémy. Protože v různých oblastech Ukrajiny existuje rozdílný poměr těch, kdo se považují za Rusy, a těch, kdo se považují za Ukrajince, i těch, kdo se nepovažují za nikoho, vznikne mnoho komplikací. Možná bude nutné v každé oblasti uskutečnit plebiscit a pak projevit ohledy a poskytnout výhody těm, kteří se budou chtít přestěhovat. Ukrajina ve svých dnešních, sovětských, formálních hranicích není celá skutečně Ukrajinou. Některé oblasti na levém břehu Dněpru nepochybně tíhnou k Rusku.“
Co k tomu dodat? V roce 1974 se i za to, že napsal tohle, Alexandr Solženicyn zařadil mezi Rusy, kteří během staletí museli ze své vlasti odejít do vyhnanství. Dnes by podle platných pravidel jako občan Ruska (kam se roku 1994 z exilu vrátil a přijal jeho občanství) nesměl do České republiky vstoupit, pokud by Putinovu válku explicitně neodsoudil (jako se to stalo operní pěvkyni Anně Netrebko), pokud by se jel zúčastnit sportovního utkání, nesměl by vstoupit do ČR ani pokud by Putinovu válku veřejně odsoudil (jako se to stalo tenistce Anastasii Pavljučenkovové), a ani jako uprchlík před Putinem (s nímž byl spisovatel, který zemřel roku 2008, zadobře, ale podle těchto řádek by rozhodně neschválil válku na Ukrajině) by u nás nemohl z rozhodnutí současné administrativy jako Rus požádat o azyl. A pokud by se mu to nějakou náhodou povedlo, český prezident by důtklivě žádal evropské společenství, aby s ním naložilo stejně jako americká vláda za druhé světové války s místními Japonci. V případě pouhého tranzitu přes naše území by pak Rus Solženicyn s sebou dle platných sankčních směrnic nesměl mít automobil, kožich, drahý kámen, notebook, chytrý telefon, fotoaparát, kosmetiku včetně šamponu a zubní pasty, a taky toaletní papír. On by se tomu ale nedivil, přestože před tím, že se tohle všechno stane, varoval už před 56 lety. Z vlastní zkušenosti rodáka z bolševického státu i exulanta na západě totiž věděl, že tak to dopadá tam i tam – zkrátka všude, kde se kormidel světa chopí lidé, kteří posuzují svět jen ideologicky, ale ani na chvilku lidsky.
Původně vyšlo v deníku www.krajskelisty.cz
