Leninovo dědictví: Alternativa ke kapitalismu

Maďarský historik a autor oceňované knihy o V. I. Leninovi Tamás Krausz se ve své eseji věnuje Leninově politickému a myšlenkovému dědictví v dnešním kontextu. Text z anglického originálu přeložila Romana Howe.

Tento příspěvek je věnován památce Alexandra Buzgalina (1954-2023), vynikajícího komunistického a marxistického ekonoma, disidenta sovětského a postsovětského období.

Dnes, když student skládá přijímací zkoušku na studium historie na univerzitě, není jisté, zda dokáže odpovědět na otázku: Kdo byl Lenin? Mnoho buržoazních historiků a učebnic ho definuje jako neúspěšného právníka, zuřivého novináře, teroristu, diktátora, německého agenta atd. V éře socialismu ve východní Evropě a v Sovětském svazu byl nábožně uctíván jako neomylný myslitel a státník.

Ve skutečnosti byl Vladimír Iljič Lenin profesionálním revolucionářem, který vědu a marxistickou teorii používal pouze jako základní nástroje vedoucí k sociálnímu osvobození utlačovaných tříd. Jako nástupce Karla Marxe, konfrontován se sociálně-demokratickým vývojem počátku 20. století a čelíc revizionismu, Lenin rehabilitoval a rekonstruoval antikapitalistické ekonomické a politické poselství marxistického dědictví; tedy praktickou realizaci socialismu. Ta byla jádrem moderního komunismu a hlavním poselstvím ruské revoluce v roce 1917.

Proč je ruská revoluční zkušenost pro Západ tak důležitá? Protože Západ nikdy nerealizoval ani jednu úspěšnou socialistickou revoluci. Po celá desetiletí hlavní směry západního marxismu kritizovaly Sovětský svaz – takzvaný „skutečně existující socialismus“. Zároveň však svým stoupencům nepředávaly téměř žádné praktické zkušenosti s konkrétní realizací socialismu. Ani v období velkého revolučního vzepětí roku 1968 nebyly západoevropské komunistické strany schopny vypracovat použitelný socialistický ekonomický program. Přispěly tak k pozdější likvidaci socialismu jako hnutí.

Leninův revoluční odkaz se proměnil v intelektuální odkaz, který si nové generace mohou osvojit v závislosti na svých vlastních zkušenostech. O této možnosti se snadno mluví, ale o to těžší je najít způsoby, jak si Leninův odkaz osvojit.

Bez socialistických masových hnutí se nikam nedostaneme. Dějiny 20. století jsou ale takových experimentů se socialistickým hnutím plné: vzpomeňme si na dělnické rady v Rusku, Německu, Španělsku, Maďarsku; kubánské a nikaragujské revoluce; mexické zapatisty, na socialistické zkušenosti v Chile a Uruguayi a v dalších zemích. Z tohoto praktického hlediska je důležité „rekonstruovat“, „rehabilitovat“ a „přehodnotit“ Leninův odkaz pro ty, kdo mají zájem o lepší svět bez kapitálu.

Lenin zanechal pracujícím celého světa revoluční cíle a praktické zkušenosti, kterými se mohou i dnes bránit světu kapitálu. Bohužel ale dnes žijeme v jiném světě. Bez Sovětského svazu se rovnováha ve světě narušila, přibylo násilí a socialistické perspektivy ještě více zamlžily.

Poučení z neúspěšných socialistických zkušeností

Jaké poznatky jsme si odnesli z naší neúspěšné socialistické zkušenosti ve východní Evropě a v Sovětském svazu?

Zaprvé: Lenin mnohokrát – v různých časových obdobích – zdůraznil, že socialismus nemůže být jednorázově „zaveden“. I po případné socialistické revoluci bude zapotřebí celé historické období, abychom se „naučili“ praxi a kultuře přímé demokracie a dělnické samosprávy.

Vytváření nové kultury bude hlavní funkcí smíšené ekonomiky přechodného období k socialismu. Zde odkazujeme na socialisticky orientovanou smíšenou ekonomiku, v jejímž rámci hrály roli kapitalistické podniky a postupy. Od Lenina jsme se naučili, že socialismus není trh. Socialismus je uspokojování potřeb jednotlivců a společenství podle práce založené na jejich schopnostech – bez poručnictví kapitálu a státu.

Ale historická realita, teoretické okolnosti a praktické možnosti se v konfliktu střetly už druhý den říjnové revoluce. Všechny ty hrozné konflikty a rozpory byly tak či onak zapříčiněny tímto faktem: ona „ruská zaostalost“ (semiperiferní rozvoj), která sice uspíšila příčinu provedení revoluce, ale k realizaci socialismu nastíněnému v marxistické teorii měla daleko.

Lenin si byl této skutečnosti plně vědom. Přímá realizace socialismu se přenesla do daleké budoucnosti, zatímco byly učiněny ústupky systému tržního hospodářství. Každá stranická debata a boj o moc ve 20. letech byly následkem tohoto stavu.

V roce 1921 byl kapitalismus částečně (i když jen částečně) obnoven v roce 1921 Novou ekonomickou politikou (NEP). Tedy zřízení, kde různé formy – drobní vlastníci, státní kapitalistický sektor, státně socialistický sektor a sektor samosprávných družstev – koexistovaly v systému, který se v literatuře nazývá socialistická smíšená ekonomika. Podle Lenina představovala tato forma přechodné období k socialismu.

Jak Lenin mnohokrát po socialistické revoluci zdůraznil, ke „zvládnutí“ praxe přímé demokracie a samosprávy, což je hlavní funkce multisektorové smíšené ekonomiky přechodného období, je zapotřebí celé historické období. Napsal:

„Nyní už je možné říci, že se pro nás už jen pouhý růst spolupráce stal. . . ekvivalentem k růstu socialismu a zároveň musíme přiznat, že došlo k radikální změně v celém našem pohledu na socialismus. Radikální modifikací se stalo toto: dříve jsme kladli a museli klást hlavní důraz na politický boj, na revoluci, na získání politické moci atd. Nyní se důraz mění a přesouvá se na mírovou, organizační, ,kulturní‘ práci. Nebýt našich mezinárodních vztahů, nebýt toho, že musíme bojovat o své postavení ve světovém měřítku, mohl bych říci, že důraz se přesouvá na vzdělávací práci.“

Léta 1928-33 znamenala přelom v historii NEPu a socialismu. Multisektorový ekonomický systém byl zrušen „revolucí shůry“ Josifa Stalina. Stalinistická diktatura smetla – spolu s institucí soukromého vlastnictví – „ostrovy socialismu“.

Na úrovni politické propagandy bylo uskutečnění socialismu prohlášeno za uskutečněné v ústavě z roku 1936. Ve skutečnosti však vznikl nový společenský a ekonomický systém, který někteří z nás označují jako státní socialismus. Studium tohoto fenoménu je pro nás všude důležitým tématem.

Lenin ve svém díle The State and Revolution z roku 1917 navrhl svůj vlastní „tříkrokový“ koncept, v němž socialismu jako „nižší fázi“ komunismu předchází „přechodné období“. Ale nemohl tušit, že ruská revoluce bude ponechána na holičkách, v důsledku neúspěchu socialistických revolucí, které se měly bývaly zhmotnit v Německu i jinde. Následně byl teoretický socialismus jako praktický projekt zrušen a místo něj byl realizován jakýsi „státní socialismus“ ve své zvláštně ruské podobě. To bylo něco, čemu se býval chtěl – absolutně – vyhnout.

Tržní socialismus?

Zkušenosti s ekonomickými reformami v socialistických zemích východní Evropy ukazují, že reformy „státního socialismu spojeného s tržní ekonomikou“ selhaly. Tento jev jsme také mohli pozorovat v období perestrojky (restrukturalizace) Sovětského svazu za Michaila Gorbačova na konci 80. let, kdy se státní socialismus změnil v „tržní socialismus“ – tedy v kapitalismus.

V průběhu takzvané změny režimu na konci 80. let 20. století určité byrokratické skupiny v komunistických stranách východní Evropy a Sovětského svazu zcela zlikvidovaly Leninovo praktické dědictví spolu se státně socialistickým systémem, což vyvrcholilo zničením Sovětského svazu.

István Mészáros podává obsáhlý souhrn charakteristik tržního socialismu. A co je nejdůležitější, demaskuje společné motivy sociálně demokratického myšlení a stalinistické tradice a také to, jak si jsou podobné svým „pověrčivým“ vztahu ke státu a trhu.

Oba tábory se pevně postavily do opozice proti přeměně státního majetku na obecní. Jak tradiční formy dělby práce, tak i moc disponovat s nadhodnotou zůstaly v rámci odděleného aparátu. Každý pokus, který se to pokusil reformovat, byl zmařen stranickými vůdci, ačkoliv Lenin založil stranu s přesně opačným cílem.

Ačkoli pozdější formy tržního socialismu byly propagovány jako reformovaný státní socialismus, první (tržní socialismus) se ukázal být rozvinutou etapou druhého (státního socialismu), který nakonec vedl ke kapitalismu. Leninův přístup byl jiný. Obsahoval koncepci socialismu založenou na auto dynamických – sebe generujících – lidových silách a na produkci založené na potřebách: přímou demokracii, kooperativní podniky a „kooperativní systém“ producentsko-spotřebitelských kolektivů.

Stalin a jeho soudruzi a mocenské elity poststalinského období toto jádro socialistického projektu zanedbali. Socialismus pro ně znamenal „státní moc“, kterou Lenin tak radikálně kritizoval ve svém díle Stát a revoluce.

Bez nového dělnického hnutí není cesty kupředu

Lenin byl prvním marxistou – spolu s Rosou Luxemburgovou – který analyzoval hierarchicko-koloniální strukturu imperialistického světového řádu. Uvědomoval si, že zákonitosti ruského historického vývoje kladou na ruskou cestu k socialismu silná omezení. Přesto spustil celou sérii experimentů, které pro lidstvo odhalily možnost existence společnosti mimo kapitalismus. Stručně řečeno, toto je historický význam Leninova odkazu.

Složité dějiny státního socialismu a jeho zkušenosti nám zejména dnes ukazují, že i v této nedokonalé podobě přinášel utlačovaným vrstvám společnosti ve východní Evropě a Sovětském svazu významné společenské a kulturní úspěchy. Hlavním poučením stále je, že tyto úspěchy mohou být trvalé pouze tehdy, pokud dělníci převezmou státní majetek pod svou přímou kontrolu prostřednictvím svých vlastních organizací.

Leninův socialismus byl zaměřen na změnu společnosti a politiky jako celku, protože věděl, že jakýkoli dílčí přístup by znamenal možnost regrese, obnovy. Pro politické strategie, které postrádají ideály socialismu, neměl proto příliš pochopení. Upřednostňoval skutečné antiimperialistické hnutí, které se dívalo dopředu, které nepředstavovalo předmoderní, pověrčivý svět, ale svět osvícenství, humanismu, dialektického a historického materialismu, s lidskostí v jeho středu a také s emancipací žen a mužů a utlačovaných tříd.

Leninova práce zůstane odkazem obrovského významu pro národy světa až do uskutečnění socialismu, protože v předchozích staletích neexistovala žádná jiná relevantní alternativa ke kapitalismu. Chápeme, že socialismus-komunismus, za které bojoval Lenin, je pouze historickou příležitostí, možnou alternativou a nutností proti genocidnímu světovému řádu kapitalismu. Jeho realizace závisí především na podřízených třídách, ke kterým patříme.

(Článok vyšiel na českom webe !Argument)

Úvodné foto: Flickr