Kdyby byl naším lídrem Kundera, a ne Havel…

Před pár týdny, když byla v Brně otevřena Knihovna Milana Kundery, mi volala šéfredaktorka Krajských listů: „Napiš o Kunderovi!“ Napsal jsem celkem tři díly seriálu „Mystérium Kundera“: tady o „udavačské aféře“, tady o tom, proč se Václav Havel zasloužil, aby Milan Kundera nedostal Nobelovu cenu, a tady o tom, proč Milan Kundera odešel do Francie, a ne do USA. O tom, jak vidím Kunderu-umělce a jeho příběh, je v nich vše. Co ale tedy přináším nového dnes, po mistrově smrti? Svůj dopis-vyznání Milanu Kunderovi jako veřejné osobnosti:

Drahý pane profesore! (Přemýšlel jsem i jak vás oslovit, a vzhledem k moři chvály, které jsem o vás slyšel od vašich studentů z FAMU, jsem se rozhodl pro ten akademický. I když i ten, jako ostatně jakéhokoli úměrné uznání, Vám dala až Francie…)

Tedy, drahý pane profesore, pídil jsem se dnes po tom, jaký je význam jména Kundera (anebo Kunderka, jak se jmenoval ještě váš praprapradědeček), a zjistil jsem, že je to zdrobnělina křestního jména Konrád, což v staré němčině znamená Smělý rádce (!). Jak výmluvná je řeč symbolů kolem nás, jejichž čtení byla notabene jednou z věcí, které jsme měli společné.

Milan Kundera, máj 2010. Foto: Flickr | Moronaoparis

Symboly se vyznačovalo už moje první setkání s Vaším zmíněným příjmením. Je tomu třicet let, co jsme se po listopadové revoluci skoro den ze dne z obyčejného středostavovského života čtyřčlenné rodiny ocitli s otcem sami vlastně bez prostředků v cizím městě a ve vybydleném pokoji na venkovské ubytovně, na jejíž poličce ležely jen dvě knihy: váš Žert a Freudův Výklad snů. Byl jsem tehdy v prvním ročníku gymnázia právě po dvacetiletém období, kdy Vaše jméno patřilo k jménům nevyslovitelným, a v mém volném pádu z poměrně bezstarostného dětství, spojeného s prvními literárními úspěchy, rovnou do perných myšlenek, co budeme doma příští týden jíst, mě zachytila Vaše kniha. Byla mimo jiné první beletrií, v které jsem nadšen uprostřed řádek našel notovou partituru, a taky příběh Ludvíka Jahna, který stejně jako já vypadl z nalinkovaného života rovnou do studené vody, ve které nikdy nechtěl být, a vynořil se z ní až po letech v hotelovém pokoji stejně cizím, v jakém jsme tehdy s otcem žili i my. Ludvík byl na všechno sám, a tak se stal jediným kumpánem mně, který jsem se na tom tehdy cítil být jako on.

Tuhle pomoc, o které nevíte, jsem Vám nezapomněl a parťáctví, které jsem cítil k Ludvíkovi, se postupně změnilo ve stejný vztah k Vám, když jsem se postupně dozvídal víc o Vašem životě a postojích. Pavel Kohout se ke svým mladistvým postojům z doby poválečného budování „mladé republiky“ staví tak, že když mu někdo dá podepsat dílo z té doby, píše: „S omluvou Pavel Kohout.“ Vy jste ve staré vlasti poslední půlstoletí autogramiády neměl, ale vím, že jste řekl, že podle Vašeho soudu kdo z mladých (kromě těch, jejichž rodiny byly novým režimem přímo postiženy) za Vašeho mládí tehdy nebyl v levém proudu, neměl spontánní srdce. Důležité je, jak brzy přišel na to, že ten levý proud jde proti proudu stalinistického režimu.

Myslím, že za tímto vaším svědectvím stojí jména těch, kdo tehdy po válce také vstoupili do KSČ, aniž tím prokazatelně sledovali něco zištného: Miroslav Horníček, Miloš Kopecký, Vladimír Neff, Bohumil Hrabal, ba i Zdena Mašínová starší, kterou strana po válce chtěla podpořit, a pak nechala po letech umřít ve vězeňské nemocnici jako rukojmí za její syny, kteří násilně uprchli do zahraničí. To bylo v roce 1956, kdy jste i Vy už dobře věděl, jak se věci mají, a podle mého pevného přesvědčení právě to bylo důvodem, proč jste se rok poté úplně zřekl milované poezie. Bylo to pokání za to, že jste uvěřil těm, kdo zabíjeli. Aniž jste se ovšem do smrti vzdal ideálu sociální spravedlnosti, který ostatně do posledního dechu vyznávali i mnozí z těch, kteří nikdy nešli se Stalinem, nikomu politicky neublížili a které stalinisti ve vykonstruovaných procesech zabili (například Záviš Kalandra).

Trvalo deset let (1957 až 1967), mezi kterými Vás za vaše postoje (jako byl požadavek, aby Vaši studenti přečetli Bibli) vyhodili z FAMU, kdy jste se na sjezdu svazu spisovatelů postavil do čela reformního hnutí ještě v době, kdy hlava strany i státu Antonín Novotný seděl velmi pevně v sedle. Tehdy jste jasně promluvil o národu, který ke svému životu potřebuje nejen sociální spravedlnost, ale i svobodu. Ačkoli ze strany Novotného následovaly drakonické personální tresty, nakonec to byla poslední kapka k Novotného pádu a k Pražskému jaru, které splnilo všechny požadavky Vaše a Vašich spoluřečníků. Nastaly rehabilitace včerejších politických vězňů, povolení zakázaných organizací a církví, zakázaných autorů i živnostenského podnikání a bez jednoho dne rok po památném spisovatelském apelu byla nakonec v Československu zrušena i nenáviděná cenzura. Při zachování veškeré státní podpory kultuře – ale hlavně při zachování naprosté nekomerčnosti kultury jak ze strany investora (státu), tak ze strany tvůrce!

Je paradox, že například díla československé nové filmové vlny, která české kultuře dlouhodobě nejvíc vydělala (což je dnešní „America-like“ sloveso dnešní kultury), a to i ve smyslu politickém, byla vytvořena bez jakéhokoli komerčního popudu a kalkulu. Tehdejší Evropa a svět při pohledu na ČSSR mluvily o neuvěřitelném zázraku, a my, mladí sečtělí Češi, kteří jsme tehdejší dobu už nezažili, při pohledu na plody tehdejší doby (jak se píše ve Vámi doporučované Bibli: „Podle ovoce poznáte je!“) také už dnes nevěříme svým očím:

Nejprestižnější německojazyčné divadelní periodikum Theater Heute napsalo, že divadelní bůh žije v Praze, a mělo věru proč. Scénář k Formanovu filmu napsal Jean-Claude Carrière, Fellini si vyměňoval herce a štáb s Jakubiskem, Allain Robbe-Grillet natočil dva filmy na a o Slovensku, své zážitky z tehdejší Prahy románově zpracovali Philip Roth a John Updike, Arthur Miller a Tom Stoppard na to téma uvedli své hry. Autor animáku Beatles Žlutá ponorka, romanopisec Erich Segal, napsal film o Emilu Zátopkovi s názvem Hry, píseň k němu napsal Elton John a roli Zátopka ztvárnil Charles Aznavour. Ve sporu o nákup principu československé Laterny magiky přeplatil Američana Walta Disneye Francouz Jacques Tati, a když bylo v roce 1972 normalizačním režimem zavíráno Krejčovo Divadlo za branou, protestovali proti tomu králové švýcarského, amerického i švédského umění, Friedrich Dürrenmatt, Arthur Miller i Ingmar Bergman…

Srpnová okupace ale nezabila všechno. A některé naše národní rysy naopak posílila. Čtu polemiku s Vámi na stránkách periodik Listy, Plamen, Tvář a Host do domu, díky níž se poprvé ve veřejném prostoru objevil dramatik Václav Havel. Vy jste mínil, že Češi a Slováci došli k dovršení své historie, když si za Pražského jara vymohli svobodu slova při zachování systému s úplnou zaměstnaností a maximální státní soběstačností – ale Václav Havel měl za to, že svoboda slova je v každé demokratické zemi normální, a odmítl uznat výhody společnosti, která zároveň akcentovala sociální spravedlnost. (Ačkoli později, už jako prezident, je mnohokrát uznal ve svých projevech a ve svém závěrečném vyznání, v němž řekl, že nejlepší dobou jeho života byla 60. léta.)

Vy jste pochválil Čechy a Slováky, že v drtivé většině tváří v tvář okupantům zachovali pasivní rezistenci, nedali se strhnout k násilnostem a zachovali si ideál státní neutrality – zatímco Václav Havel si myslel, že i to je v ostatních zemích normální. Dnes, uprostřed oboustranné otevřené vendety, kterou započala válka mezi Ruskem, Ukrajinou a USA a která posouvá i meze mezinárodního a válečného práva, a militaristického řinčení řetězů, které se neštítí překročit ani tabu, stanovené po Stalinově smrti (nepřijatelnost explicitního vyhrožování jaderným útokem), vidíme, co je v demokratických zemích normální. Když vidím, jak skončilo rozdělení Jugoslávie a jak dnes končí dělení Sovětského svazu, jsem (přes strašlivý národní marasmus, který odhalily výsledky posledních voleb) hrdý na Čechy a Slováky, kteří se jako jediní v Evropě rozdělili gentlemansky a bez krve.

Host a Český rozhlas, které přinesly nedávné unikátní rozhovory s Vámi a Vaší manželkou, nebyly první, které odhalily životopisná témata, jež jsou dnes zasunuta do druhé či třetí řady zpráv: intervence Charty 77 proti Vašemu dekorování Nobelovou cenou za literaturu a direktivu Pavla Tigrida, který Vám v předvečer roku 1989 řekl, abyste se držel literatury a zdržel se politiky. Byla to zřejmě jen pojistka, protože Pavel Tigrid při své inteligenci z Vaší osobnosti musel poznat, že byste se do přímé politiky nikdy nevydal. Ale byla tu patrná obava z Vašeho věhlasu, který až do projevu Václava Havla před oběma komorami parlamentu USA v únoru 1990 byl neporovnatelně větší. Obava z Havlova politického protikladu.

Ne z toho, že Havel byl divadelní hra a Kundera báseň a román. Spíš z toho, že Havel byl Praha či Plzeň s pohledem upřeným do Bavorska a dál, zatímco Kundera Morava s pohledem na Slovensko a Balkán. (Ten nejen kvůli vašim předkům mezi moravskými Chorvaty, ale i kvůli tomu, že jste často tematizoval, že dvěma třetinám naší tehdejší vlasti přinesli folklor Cyril a Metoděj. Kdyby si byli Slováci s Vaší pomocí více vědomi, že tvoří s Moravou jeden kulturní celek, možná by se pánům Klausovi a Mečiarovi hůře dělilo i Československo.) Že Havel hledal záštitu v zákonnosti duše severské a anglosaské, zatímco Kundera ve svobodě Románů s malým i těch s velkým R, svých nejčastějších pařížských přátel. Svobodomyslných Latinoameričanů, kteří se s Francouzi shodují v opakovaném hledání vlastní cesty mezi dvěma osudovými volbami, k nimž je jako k ruské ruletě odsouzen každý dnešní Evropan (snad mimo neutrálního Islanďana, Rakušana, Ira, Švýcara, a nezávislého Maďara a Bulhara): S USA – anebo s Ruskem!

Opakuji, že vím: Jako člověk, který literaturou žil, byste nechtěl být prezident. Ale kdybyste jako světová autorita mohl žít doma a svým světovým hlasem se vyjadřoval k domovu, my, kdo jsme tu zůstali, bychom pravděpodobně dnes nežili, v čem žijeme. Pokud byste své eseje o české skutečnosti uveřejňoval na prvních stranách Le Monde i New York Times (tak jako jste to dělal se svými literárními eseji), tak by si zřejmě ani Václav Klaus nedovolil říct už v roce 1990 svou legendární větu „Musíme skoncovat s obrazem Československa jako země kultury a umění“, natožpak ji naplnit. Tak jako Slovinsko, v kterém žije Slavoj Žižek, jenž má tytéž možnosti a využívá je, by bez svého ztělesněného sociálního svědomí možná nevyhlásilo vodní zdroje právem pro všechny a majetkem všech (jak to udělalo v roce 2016), ale možná by svou vodu klidně prodalo do rukou cizích společností, jak to udělala Česká republika. A tak dále…

Jméno Kundera začalo být rokem 1990 ve své vlasti už zase jménem vyslovitelným, ale (pravděpodobně pro to, co jsem vypočítal výše) nevítaným. Ať si píše ve Francii, ale ať se o Čechy radši moc nezajímá a Češi o něho. Když v kontrastu s touto politikou vidím cílené budování kultu Václava Havla (byl jsem dokonce fyzicky přítomen, když historik Adrian Portmann řekl, že havlovská legenda by se navzdory historické pravdě měla na podporu demokracie pěstovat) a vybavuji si zvláštní vydání médií po Havlově smrti a svého kamaráda, hudebního redaktora ČRo, unaveného z toho, že musel celý týden vybírat do vysílání jen smuteční hudbu.

V kontrastu s tím v den Vaší smrti bylo hlavní zprávou, že byla na svobodu propuštěna členka jisté americké vražedné sekty, a vedle toho jak chudý příbuzný ležela noticka o Vaší smrti s řečmi premiéra a předsedy ODS Fialy. Jak podobné scéně, kdy Nobelovou cenou dekorovaného Jaroslava Seiferta navštívil normalizační kulturministr Klusák, který mu se svou stranou předtím léta zakazoval publikovat. To vše pár let po kampani, kde Vás naše režimní doktrína označila za udavače (propagandismus této „aféry“ jsem rozkryl zde), musel jsem si maně vzpomenout na jednu větu, kterou jste symbolicky už v roce 1984 vložil do své Nesnesitelné lehkosti bytí: „Lidstvo vstupuje do dějinné fáze totální ošklivosti.“

Ve svém deníku s datem 17. 11. 2018 jsem našel tento zápis: „Dnes se mi zdálo, že v nějaké pražské kavárně (!) v druhém patře sedává Pařížan Milan Kundera a čte si tam ve své nové (ve skutečnosti neexistující) knížce o Janu Husovi. Běžím do pražských redakcí, ale nikoho to tam nezajímá, většina jejich osazenstva už jeho jméno ani nezná.“ Že i já jsem tak trochu prorok se ukázalo, když jsem dnes vedoucímu regionální redakce prestižní kulturně-rozhlasové stanice nabídl svou pomoc při tvorbě pořadu o vás a dočkal jsem se pragmatické reakce: „No jo, ale ví dneska ještě někdo, kdo byl Kundera?“

Co na to říct? Snad jedině: Já to vím – a ví to i řada těch, kdo tento nekrolog budou číst. A je to pro nás jeden ze štítů, jimiž se můžeme bránit době, která nesnesitelně lehce přistoupí na jakoukoli ošklivost. Od legalizace bojů dosud zakázanou kazetovou municí až po to, že za umění začínají být považovány výstupy matematických algoritmů umělé inteligence…

Zdroje: rodokmen Milana Kundery od Zdeňka Hornera, iRozhlas, Host, Jiří P. Kříž a kolektiv: Český spor o Milana Kunderu, Wikipedia