Ital slovenským prezidentem a další zprávy, co (opravdu) přinášejí radost

„Znáte nejnovější zprávy? Ne? Tak číst! Dneska už je radost číst noviny,“ radoval se v roce 1941 velitel ostravského gestapa Krause v sáze Kamenný řád (ve které romanopisec Vojtěch Martínek zmapoval dějiny Slezska dvacátých až čtyřicátých let…)

Někdy si připadám, jako bych měl v sobě skrytého velitele Krauseho. Proč já to vůbec čtu? Hned po zprávě, že byla v ukrajinské válce použita dalekonosná zbraň pro odstřelovače, kterou byl na čtyři kilometry zabit nepřítel, se dozvím, že v téže válce byl už několikrát použit i předstupeň atomovky, termobarická bomba, která spálí vše v půlkilometrovém okruhu. Rakety z izraelské války překonaly hranici vesmíru. Umělá inteligence, používaná ve výběrových řízeních, prý zas do firem vybírá kandidáty povolné, ale neschopné (kdopak ji asi tak naprogramoval?) a připravuje se zákon o trestání umělointeligenčních záběrů deep fake, kterými lze důvěryhodně nalhat o čemkoli cokoli (nebudou mít tajné služby, pro které je tato technika dějinný sen, snad výjimku?) A nakonec – Joanne Rowlingová (tvůrkyně Harryho Pottera, kterému důvěrně přezdívám do Anglie poslaná Saxana po 25 letech), která nekorektně prohlašuje, že lidská pohlaví jsou jen dvě, po zveřejnění plánovaného britského zákona o korektnosti vůči (transgenderovým) menšinám požádala, aby ji rovnou preventivně zavřeli…

Zavírám noviny a poslouchám, jak se naším sídlištěm dvouletkových činžáků po letech rozléhá signál nejmenovaných žlutých dodávek, které tedy pravidelně přijížděly až pod vaše okna, aby vám prodaly cokoli v mražené podobě. Díky tomu jsem v duchu zpátky ve Zruči nad Sázavou, v Okružní ulici devadesátých let (kde se tehdy pojízdná prodejna moc nechytá, protože v každé druhé zahrádce tam mají večerky, které zkrachují až s příchodem korporátních řetězců), pro legraci zasprintuju za tím žlutým autem, kupuju si zmrzlé hamburgery, a když je pak smažím, kapky rozpáleného tuku mi uprostřed spálí levý i pravý nárt, takže se pak, blbec, chlubím, že mám „stigmata“…

Kdo čte moje texty pravidelně, ví, že nejsem příznivec plakání pro devadesátá léta, vnímám je spíš jako škvíru, kterou k nám skrze obrovskou revoluční vůli po lepším proklouzlo zejména to horší a nechtěné (však i ona tehdy německá firma FF byla jednou z prvních vlaštovek nadnárodní korporatizace). Jistá pozitiva, v porovnání s dneškem, té době ale nelze nepřiznat. A nejen proto, že jsem si tehdy na venkovském gymnáziu prožil šrámkovská léta, na která (zvláště teď na jaře) denně vzpomínám a která byla ještě obohacená o to, že začátek devadesátých let byl prodloužením normalizací přetnutých let šedesátých, kdy jsme „premiérově“ z reedic sjížděli mladého Kryla, Kubišovou, hitem dne bylo Mňačkovo Jak chutná moc a Švandrlíkovi Černí baroni…

Osobnosti šedesátých let navíc tehdy ještě žily, takže jsem mohl vidět premiéru Fausta v režii Krejči se scénografií Svobody, zažít recitaci své básně Kováříkem i zpěv Hakena, spřátelit se s herci Brodským, Horníčkem, Benešem a Chudíkem, s králem znalců a vývozců československé kultury Liehmem, režiséry Krejčíkem a Weissem (od jehož odchodu uplynulo dvacet let), se spisovatelem Lustigem, s rozhlasákem Ješem, výtvarníkem Šerých, diplomatem Polreichem, anebo s profesorem Vránou, který prosadil a učil obor dnes už neznámý: teologii kultury. Jak velký byl dar žít v jejich době, asi ještě dlouho nebudu s to úplně docenit. Bylo to požehnání, které lidé o generaci mladší nežli já už nemají, neboť osobnosti hloubky těchto jmen už dnes v národě nemáme. Kdybych je měl shrnout pod množinu jednoho výrazu, byly by to ZTĚLESNĚNÉ HODNOTY.

Vzpomínáte taky na tu dobu? Národní majetek se sice rozkrádá od základů a lidi kvůli pár tisícům končí na dně Orlíku v betonu, ale slovy dne jsou tripartita (jednání zástupců státu, podnikatelů a zaměstnanců) a konsenzus (dohoda), Václav Havel veřejně navrhuje zrušit Varšavskou smlouvu i NATO, televizi vládnou naprosto necenzurované pořady Česká soda, Stalo se, Gumáci, Show Milana Markoviče, S politiky netančím a do televizních debat jsou zváni jak ultrapravičáci, jako Petr Cibulka a Miroslav Sládek, tak skvělý režisér Jiří Svoboda a spisovatel-filozof Egon Bondy, který byl sice střídavě celý minulý režim zakázán, ale teď přijíždí z Bratislavy (kam na protest proti rozdělení federace odešel) v červené teplákové soupravě na podporu KSČM, které je poctivý konzervativní levičák Svoboda (tvůrce kritických filmů o zločinu komunistického atentátu na prvorepublikového ministra Rašína či stalinských procesech) předsedou. (Dokud na něj za to předsednictví ovšem není jistým přesvědčeným „demokratem“ spáchán atentát – první ukázka toho, jak bude „demokracie“ v budoucnu vypadat…)

Když se někdy takhle propadnu o třicet let, nejsem pak schopný to, co máme k dispozici dnes, vůbec nazývat „divadlo“, „literatura“, „film“, „výtvarné umění“, „teologie“, „svoboda slova“, „diplomacie“, „demokracie“…

Jenomže pak si uvědomím, že s takovým vztahem k dnešku fakt nelze žít. A tak si beru tužku (jak to radívají psychologové) a hážu na papír všechno to, proč je dnes (občas) opravdu radost číst noviny:

Středa 27. března – Pražský městský soud po odvolání rozhodl, že výpověď pro profesora Petra Druláka (bývalého náměstka ministra zahraničí z let 2014-2015 a velvyslance ve Francii 2017-2019), kterou mu dal Ústav mezinárodních vztahů (jehož ředitelem byl v letech 2004-2013) za to, že v médiích vystupoval jako příznivec míru – je neplatná! A to není poprvé, co české soudy zabodovaly:

Je to přinejmenším už druhý pozitivní příklad, že některé (!) české soudy si udržely svou nezávislost, ukotvenou v ústavě. První byl osvobozující rozsudek v případě učitelky dějepisu Martiny Bednářové, která byla žalována za svůj výklad k rusko-ukrajinským dějinám. „Za názor paní obžalovaná být souzena nemůže a nebude,“ vyjádřila lapidárně 18. ledna už podruhé soudkyně obvodního soudu pro Prahu 6 Klára Jantošová, která tím dokázala, že se v Listině lidských práv a svobod vyzná líp, nežli státní zástupce a odvolací senát, který jí loňský osvobozující rozsudek nespokojeně vrátil už podruhé.

Sobota 30. března až úterý 2. dubna – Tisíce Izraelců vyšly do ulic a žádaly pád Netanjahuovy vlády, konec války v Gaze a vyjednávání s Hamásem. Netanjahua přitom někteří demostranti nazvaly „faraonem, který na nás seslal pohromu prvorozených“. „Netanjahu se snaží demonstrantům argumentovat tím, že válka trvá a země musí být jednotná, ale ona právě jednotná není,“ řekla ředitelka Herzlova centra izraelských studií Irena Kalhousová a pokračovala: „Nejde o to, že by USA už (před Velikonocemi v RB navrhly OSN rezoluci, která požadovala okamžité ukončení bojů v Gaze) nesouhlasily s tím, že je potřeba zničit Hamás, ale jde o to, jakým způsobem, za jakou cenu. Například to, jak Izrael totálně podcenil nebo úmyslně vytvořil humanitární krizi v Gaze a tak dále.“ Jak jsem už upozornil – není Izraelec jako Izraelec!

Pondělí 1. dubna (a nebyl to apríl!) – Úřady německé spolkové země (Svobodný stát) Bavorsko nadřadily hodnoty jazyka nad politickou korektnost a na půdě všech státních orgánů a škol zakázaly „korektní“ jazyk (používaný v mnoha dalších německy mluvících oblastech), v němž jsou v řadě slov, vyjadřujících určitý ženský či mužský rod, do míst, která slovo rodově určují, strkány eufemistické hvězdičky, dvojtečky a podtržítka. Proti tomuto prznění jazyka už dřív protestoval orgán, který mapuje a reguluje němčinu, Společnost pro německý jazyk (ekvivalent našeho Ústavu pro jazyk český). V Bavorsku se s dobrou potázal!

Úterý 2. dubna – Bruselská zpravodajka deníku Aktuálně.cz Kateřina Šafaříková jako první prozradila možnost, že se s Petrem Fialou a některými jeho spolupracovníky počítá na čelná místa nejvyšších orgánů EU. Jsem všemi deseti pro! Odchod a přijetí funkce v nadřízené mocnosti už se u nás ve východní Evropě ukázaly být v minulosti dobrým řešením v případě mnoha přesluhujících státních hlav: Antonína Janouška,  Mátyáse Rákosiho, Vladimíra Špidly, Jerzyho Buzka…

Neděle 7. dubna – Na Slovensku byly vyhlášeny výsledky prezidentských voleb. K tomu bych si dovolil mírně delší komentář:

Evropa je mnohonárodnostní, a pokud jí nediktují, co má dělat, přistěhovalci z Nového světa a nábožensky fundamentalistické části Asie a severní Afriky, vidím vzájemné obohacování tradičních evropských kultur moc rád. V Maďarsku sice odstoupila prezidentka, která byla po otcových předcích Slovenka, ale v Rumunsku je stále ještě prezidentem etnický Němec, v Rakousku muž, jehož otec byl ruský Holanďan a matka Estonka, rodina prezidenta Turecka, které (v tomto případě spíš bohužel) taky zasahuje do Evropy, je gruzínská a v čele slovanských zemí, bojujících ve jménu vypjatého nacionalismu na východě Evropy, jsou muž, který je dle rodinných kořenů ugrofinský Veps, zatímco jeho protivník má (i když glorifikující postoj k strůjcům holocaustu v jeho zemi o tom moc nesvědčí!) původ židovský. Vzhledem k oné milé diverzitě evropských hlav jsem rád, že v bratislavském Grasalkovičově (prezidentském) paláci od 15. června usedne kandidát, jehož předci byli Italové.

Ještě větší radost z této volby ale mám pro první slova, která nový slovenský „president elect“ (jak se po americkém vzoru dnes říká prezidentskému zvolenci před inaugurací) Peter Pellegrini po svém zvolení pronesl:

„SLOVENSKO ZŮSTANE NA STRANĚ MÍRU, NE VÁLKY“

Tedy slova, která – po nezvolení mírového kandidáta Jaroslava Bašty, který v neděli zemřel – rozhodně nemůžeme čekat od našeho pana prezidenta Petra Pavla. K němu mám naopak poměr, který nejlépe charakterizuje výrok vesničana ze scénky v níž králova zapomnětlivého kata hrál shodou okolností jiný Slovák italského původu: Fero Dibarbora.

Původně vyšlo v deníku www.krajskelisty.czs

(Celkovo 569 pozretí, 1 dnes)

Ďalšie články:

Facebook
Telegram
Twitter
Email

3 Odpovede

  1. Čítam tento text už po niekoľký raz a vo vzťahu k dnešnému Slovensku stále úplne nerozumiem jeho pointe. Ak ju tuším správne, blahoželám Čechom k dynastii Luxemburgovcov, ktorá nastúpila po domácich Přemyslovcoch a bola neskôr českou spoločnosťou – i napriek inštinktívnemu odporu k „cizákům“, predovšetkým Nemcom – úspešne „znárodnená“ na všetkých úrovniach, od kultúrno-politických elít po ľudové masy. Akiste aj a najmä vďaka nej je súčasná Česká republika, i napriek deviáciám predstavovaným v súčasnosti podľa mien roduvernými Čechmi typu Fiala – Jourová, tým, čím je, všestranne rozvinutým, stredovekými Luxemburgovcami západo-europeizovaným, štátom, oprávnene hrdým na svoje tradície ako aj na nedávne i súčasné úspechy. Sledujúc ponúknutú stopu by sme asi mali byť z hľadiska histórie neznámym talianskym predkom novozvoleného slovenského prezidenta vďační za ich civilizačnú misiu v Uhorsku, lebo bez cudzincov – peregrínov by sme stále jedli bryndzové halušky z jednej misy ako Jánošíkovci v Terchovej. Vari by aj dnešní Rumuni mali byť zaviazaní za svoje povznesenie germánskym Sasom a Švábom? Tí prví boli súčasťou rímskej civilizácie v dobách, keď, ako sa hyperbolizovane píše v jednej z kníh, sa Teutóni párili s opicami. Zaváňa mi to, prinajmenšom z pohľadu etnogenézy, kulturologickými prekoncepciami, o ktorých som si myslel, že sú za nami. Tak, ako nemohol pri všetkej dobrej vôli a láske k svojmu národu Štúr tušiť, čo sa udeje so Slovákmi v budúcnosti, rovnako nemohli vedieť o osudoch susediacich a vzájomne blízkych národov buditelia so slovenskými, českými, maďarskými, talianskymi a nemeckými menami žijúci v 19. storočí na oboch brehoch rieky Moravy. Možno by nás všetkých, ktorí si ich berieme do úst kedy sa nám zachce, prísne pokárali. So všetkým rešpektom, takýto, aj keď prajne myslený konštrukt, nemá dostatok pylónov, aby most udržal pohromade, aj preto je maximálne pontónový. Nepochybujem, že identita i lojalita Petra Pellegriniho sú i pri jeho úcte k vlastným predkom a koreňom stopercentne slovenské, tak, ako napríklad u Tomáša G. Masaryka a Václava Klausa i ďalších boli a sú české bez ohľadu na ich pôvod a meno. A to je rozhodujúce.

  2. Ten text z Kulturních novin si ode mě vyžádal šéfredaktor, pan doktor Polák, a asi věděl proč. Dobře pochopil, že národnostní linka je tam úplně podružná a je tam více méně kvůli tomu, že jsem se v komerčním deníku naučil, že (ač je to smutné), devadesát procent čtenosti textu dělá titulek. A taky je to proto, že cenzoři (kteří dnes fungují tak, že podle jeho politického vyznění buď vezmou nebo nevezmou článek na hlavní český server Seznam.cz) se chytí titulku a vedlejšího motivu, který jim konvenuje, a pustí článek dál. Tohoto marginálního motivu se ale bohužel ke své škodě chytí i někteří prvoplánoví čtenáři jako jste vy. Dělám si jako etnolog takový soukromý výzkum: kolik slavných Čechů a Slováků má v žilách i jinou, než svou národní krev. Zjistil jsem, že skoro všichni – včetně hlav. Masarykovi úřední rodiče byli oba Slováci, ale matka mluvila jen německy a jeho genetický otec byl pravděpodobně Žid, Hácha, Zápotocký a Gottwald měli kořeny německé, Husák měl chorvatskou maminku stejně jako Gašparovič tatínka a Schuster byl Němec. Pokud to není krev nějak spojená s islamistickým, nacistickým nebo globalistickým světovým názorem, je každá krev přínosná. Pestrost ve stylu prohlubování všech svých kořenů (nikoli zhoubného multikulturalismu, pro který u nás máme krásné čapkovské označení dort Pejska a Kočičky) je vždy přínosná. To důležité je, co z těch kořenů vyroste v myšlenkách.

  3. Aj keď je pre mňa neobvyklé, aby, vo všeobecnosti, autor textu diskutoval s názormi čitateľov v komentároch, v tomto konkrétnom prípade jeho dovysvetlenie beriem. V jeho druhej časti súzvučí s podstatou môjho postrehu a predostreného záveru. Aspoň ja to tak vnímam.
    V prvej časti je, bohužiaľ, nadbytočná jedná veta, ktorá sa končí slovom „vy“. Odosobnená názorová výmena tak v istom momente prechádza z polohy „ad rem“ do polohy „ad personam“. Mne osobne je kategorizovanie príjemcov informácií na tých, ktorí ich vnímajú prvoplánovo a iných cudzie.

Pridaj komentár

Vaša e-mailová adresa nebude zverejnená. Vyžadované polia sú označené *

Účet Klubu Nového slova – IBAN: SK8211000000002624852008
variabilný symbol pre Slovo 52525

Týždenný newsletter