Ale abych (ve středu již 13 let zvěčnělého) Havla nepominul: dívám se po letech na jeho poslední dílo Odcházení. Už když bylo nové, obdivoval jsem, jak se v něm Havel přiznal ke všemu, od děvkařství až po to, že „jim něco podepsal“, zparodoval všechny své velkohubé politické řeči i výtvarnou stafáž svého úřadu včetně nezbytného nevkusného srdíčka, a jasně projevil nechuť k anglicizaci jazyka a „outsourcování“ veškerého života soukromým firmám s dlouhými přiblblými čecho-anglickými názvy a veškerých informací bulvárnímu deníku Fuj! Ať si o něm jako o politikovi myslím cokoli, na konci svého života v Odcházení spočetl a podtrhl veškerou dekadenci, kterou paradoxně on sám do této země vpustil a svým uměleckým způsobem se za to v Odcházení omluvil. (Kromě toho se přiznal, že nejlepší léta jeho života byla období tvůrčí svobody 60. let a sepsal „Seznam těch, kdo se zasloužili o svobodu“, do něhož zařadil všechny reformní komunisty-osmašedesátníky, které v 90. letech nevybíravě odstavil od moci.) Až teď, po letech, jsem ale zjistil, že kromě toho všeho byl ve svém díle z roku 2007 (!) navíc vizionář. V závěru jeho hry totiž po autobiografické postavě kancléře Riegera přebírá stát tato dvojice: „vícepředseda“ Vlastík Klein, který ve žlutých kalhotách a modré košili (!) plánuje udělat z Riegrovy vily „klub, ve kterém se postará o všechny nešťastné ukrajinské dívenky“ a fízl Kaňka, „kterému jsme museli propůjčit hodnost generála, aby měl tolik autority, pro kterou by lidi zapomněli, co se o něm všechno ví…“ Mimochodem – na otázku, kde se tohle všechno odehrává, padne ve hře jasná odpověď: nedaleko Charkova. A jeden citát z Odcházení nakonec: „Kdo určí, kolik stíhaček nabízených tetou generála Kaňky udělá z naší země bezpečné místo?“
(Status na FB, 20. 12. 2024)
