Co jsem dělal přesně před třiadvaceti lety? To si kupodivu pamatuju dost přesně. Jako student jsem se svou tehdejší dívkou dlel ve Zruči nad Sázavou, v bytě, který tam táta udržoval jako „chalupu“ poté, co jsme tam už devět let přes týden nebydleli, ale protože neměl peníze, neustále ho vyměňoval za menší. Den předtím jsem tátovi (který tehdy bydlel v Praze u babičky) volal z telefonního automatu v naší ulici (mobily jsme ještě dlouho neměli) a on mi líčil, jak se těší, že druhý den budou dávat v televizi Tibetskou knihu mrtvých, o níž tehdy natočila film jedna z ideových hlav našeho dnešního cenzorského režimu Jiří X. Doležal. I mně to dnes přijde divné, ale tehdy to bylo tak. (Jak všestranně symbolické…)
Já jsem se dívat nemohl, protože elektřina, plyn i voda v našem bytě byly zavřené, takže to tam bylo opravdu jako na chalupě: vodu jsme si nosili od známých, večer si svítili svíčkami a vařili na plynobombovém vařiči. Odpoledne jsem se vydal do místní hospody koupit nějaké tatranky a uviděl tam výjev z Apokalypsy: celá tamní skvadra němě seděla jako zkamenělá po píchnutí Šípkové Růženky s očima užasle připíchnutýma k obrazovce, na které pořád dokola opakovali dnes notoricky známé záběry. Jen jeden soused, který byl tehdy už tak našrot, že mu to vypnulo i autocenzuru, ze sebe blábolivě vychrlil: „To maj za ty indiány!“
Právě tehdy a tam (hned vedle knihkupectví, jehož majitelka mě za pár dnů vyfotila stále s týmž výrazem, během autogramiády mé první knihy) začaly hodiny odměřovat náš dnešní věk. Ten začal už za pár dní – když nám na fakultě vyhodili dva nejmoudřejší a nejoblíbenější učitele za to, že poukazovali na lživost oficiální verze o útocích v USA a nahradili je mladými ohebnými cucáky. Jeden můj kamarád na protest proti povinné tryzně za mrtvé (během nichž cucáci pronesli projev, v němž se drželi lži) raději odešel ze studií…
(Status na FB 9. septembra 2024, foto archív autora
