Tak máme po 14 letech světové hokejové zlato. Máme z Německa 17x dražší elektriku, než za jakou cenu ji vyrábíme, nejdražší vodu, telefonní tarify, exekuce jako v Asii, dokonce i ten hlavní sponzor mistrovství, Škoda, už má jednou nohou výrobu v levnějším Německu a na Slovensku, ze Světového poháru jsme předem vyloučeni tak jako Rusové (budou ho hrát jen Kanada, USA, Finsko a Švédsko) – ale máme zlato! Náš národní tým nepřemohli ani Češi – švýcarští hráči Fiala a Kukan mají české rodiče.
Většinu zápasu jsem neviděl, protože jsem musel včas odevzdat článek o Janu Kačerovi, který byl (a ještě bude, možná teď z Onoho světa ještě intenzivněji) pro mne větším českým zlatem. Ale měl jsem ze zápasu radost. Jako vždy hlavně z drobných symbolických věcí, které jsou pro většinu irelevantní. Že maskoti MS byli Bob a Bobek, večerníčkové postavy velkého Vladimíra Jiránka z mého dětství ve zlatém věku české kultury. Že jsem v těch pár minutách zápasu slyšel hrát melodii z pohádky Ať žijí duchové!, posledního filmu, ve kterém hrála Jana Werichová, o níž jsem dnes dočetl knihu (co tím asi varhaník mistrovství myslel? vzdával čest našim duchovním ochráncům?) A hlavně že brankář, který nám to vychytal, se jmenoval Lukáš Dostál – stejně jako můj kamarád, doktor a šéf akademie antroposofické medicíny, a pro mě hlavně vnuk velkého herce a šéfa činohry ND Karla Dostala. Ten mimochodem přesně před 9 lety (když jsme naposled hostili MS v hokeji) stál na pódiu ve ŠVÝCARSKÉM světovém waldorfském centru Goetheanu a na závěr návštěvy osmdesáti českých a slovenských lékařů v tomto centru i zdravotnické alternativy recitoval mou k této příležitosti speciálně napsanou báseň! A moje máma je teď tam, kde vyrostla; na hranici ŠVÝCARSKA a Francie. Jak je to všechno symbolické…
Mám hotovo, možná ještě zajdu vedle do hospody, chytnout jeden z těch unikátních okamžiků, kdy má náš národ ze sebe radost…
(Status na FB 26. mája 2026)
