Odcházejí, ale v nás zůstávají, protože nám dali něco, co se nedá vyvážit ničím jiným, než že jejich vklad pošleme dál. V pátek zemřela Kornelie Němečková (1932 – 2024). Postavila celý svůj výtvarný styl na tradiční slovácké vystřihované grafice. Její znělka ke zpívánkám (pořadu skrze který nás děti „komunistická“ ČST chytře naučila národní písně české, moravské, slezské i slovenské tím, že je dávala před Večerníčkem) je v naší generaci tak hluboko, že kdekoli poznám každé dílo paní N. Taky si nepamatuju jiný pořad vedle Zpívánek/Spievanok, který by měl „federativní“ titulek. Podle mě to vycházelo i z kořenů paní Němečkové na valašsko-slováckém pomezí, které má v sobě něco od obou národů našeho rodného Československa. Kdysi jsem díky svému kamarádovi Jirkovi na jednom putování měl tu čest pobývat u velké lidové pěvkyně Vlasty Grycové přímo na moravsko-slovenských hranicích, v Květné pod Javorníkem (jako spolubydlící na mě vyšel Petr Kovář a pro našince z Čech je až neuvěřitelné, že jsme se slováckou pohostinností byli uloženi v manželské posteli Grycových!) a když jsme ráno vstali, málem jsem se skácel, vida na zdi originál obrazu od tvůrkyně svého dětství = kamarádky paní Grycové. Z chřipky jako z praku mě to vzkřísilo skoro víc, než léčebná snídaně paní Grycové: guláš, úplně zakrytý cibulí. Paní Němečkové i paní Grycové (+2021) za sebe i celou naši generaci děkuji…
(Status na FB, 19. novembra 2024)
