Právě je 8. 8., 8 hodin 8 minut. Pamatuju si, když bylo 8. 8. 88. Všichni tehdy litovali, že mezinárodní veletrh poštovních známek Praga 88 začal až na konci srpna, a ne dřív. Obléhali aspoň pošty, posílali pohledy a dopisy, aby na nich měli razítko s tím datem, obřadní síně praskaly ve švech svatbami a Peter Nagy tehdy napsal písničku Lenivý august, která když se pak hrála v rádiu, vždycky jsem věděl, že už je půlka prázdnin. Včera jsem byl v muzeu (první středu v měsíci je nejen zkouška sirén, ale taky vstupné zdarma) a viděl jsem tam expozici „Školní třída před 100 lety“, kde jsem vyfotil tuhle lavici – kterou my jsme my u nás v ZŠ Všetaty měli ve třídě a seděli u ní ještě před 40 lety. Byla v ní díra na kalamář s inkoustem pro namáčení per, kterou jsme my už nepotřebovali, protože jsme měli pera plnicí – ti bohatší dokonce rovnou s bombičkovou náplní. Ty bombičky s inkoustem, nebo s bublinkami na sifon byly v té době jediné bomby v celé kontinentální Evropě – a ty lavice tehdy vypadaly ještě daleko hůř, než tahle výstavní na fotce. Byly poškrábané kružítky; pamatuju si, že Yvona Urbanová, se kterou jsem seděl v lavici (a která milovala koně) do ní kružítkem vyryla železnici, která měla dvě stanice: KONĚ a KONEČNÁ. Tou železnicí pak celou hodinu projížděla tužkou tam a zpět.
Pro dnešek to byla doba „sto let za opicemi“ – ale byli jsme blíž. Blíž k sobě samým, blíž jeden k druhému – i blíž Podstatě.
A zase budeme…
