Zraněný a agresivní národ

Jakmile se jednou zamilujete, mělo by být nemožné ztratit svou lásku k Americe. Kdo by mohl ztratit lásku k tomu newyorskému návalu adrenalínu, anebo k rachocení vlaku číslo 7, který jede na železných podstavcích z Manahttanu až do Queens skrze vůně a zvuky 160 rodných jazyků? Kdo by mohl přestat milovat onu obrovskou poušť, když šeříkový úsvit zastře hvězdné konstelace na její obrovské obloze? Kdo by mohl přestat milovat onen svalnatý průmysl amerického pravého hlavního města, Chicaga, „města velkých ramen“, jak ho popsal básník Carl Sandburg? Ed Vulliamy, známý a mezinárodními cenami zahrnutý reportér listů Guardian a Observer, opouští nyní po šesti letech Spojené státy, „zraněný a agresivní národ“ – a nerad přiznává, že přestal milovat národ, na který kdysi pohlížel s úctou a láskou: *** Přijel jsem do Ameriky, když ji svět považoval za módní zemi, za ideál, píše autor. Byla to Amerika Billa Clintona. Ve světě americké vojenské intervence tehdy lidé buď vítali (pronásledovaní občané Haiti nebo Kosova) anebo po nich toužili pronásledovaní občané Bosny a Rwandy, jimž – a byla to vina – byla tato pomoc odepřena. Amerika byla považována za sílu osvobozovací, nikoliv imperiální. Tehdy produkovala teroristy domácí americká pravice, například při bombovém atentátu v Oklahomě v roce 1995, anebo „vlastenecká“ síť, v jejímž rámci pracoval Timothy McVeigh. Během mého prvního roku v Americe došlo ve východním Texasu k lynčování, píše dále autor. Jamese Byrda, černocha, přivázali tři běloši řetězem ke korbě náklaďáku a táhli ho jím tak dlouho, až zemřel, jeho tělo se rozpadlo na 75 kusů. Avšak i tehdy, ve východním Texasu, zvolilo 11 bělochů v porotě jediného černocha jako svého předáka a odsoudili bílého rasistu, Billyho Kinga, k smrti za vraždu černocha. Východní Texas je na jihu Spojených států snad nejrasističtější – něco se dělo i v tomto rohu Clintonovy Ameriky – možná to nebyl výsledek, ale byl to začátek. A pak tu byl onen muž sám – Bill Clinton – Monika nebyla jediná dívka, které se líbil. Je zcela surreálné, když vzpomínám na týdny, kdy jsem musel uvažovat o politických důsledcích toho, k čemu byl použit doutník. Pravicová opozice obviňovala Clintona, že je lhář; Hilary Clintonová obviňovala „obrovské pravicové spiknutí“. Obě strany měly pravdu. *** Existují věčná americká témata, která nedokázal zakrýt ani Bill Clinton: chudoba a rasa. Nejchudší okres v Americe je Pine Ridge ve státě Jižní Dakota, žijí tady ožebračení Siouxové. Chudoba, alkoholismus, domácí násilí, pětašedesátiprocentní nezaměstnanost. Ale mladá generace se vracela k indiánskému dědictví, které rodiče zanedbali. Chudoba a rasa také vládnou v deltě Mississipi, kde vzniklo blues, kde Robert Johnson, největší bluesový kouzelník, prodal svou duši ďáblu za kouzelnictví na kytaře. Chudoba také charakterizuje oblast na obou stranách hranice USA s Mexikem. Během mého pobytu v Americe tu Hispánci předehnali černochy jako největší etnická menšina. Situace se změnila od té doby, kdy skandál s Monikou ochromil Clintonův prezidentský úřad. První obrat přišel po listopadu 2000, po tom dlouhém boji mezi Georgem Bushem a Al Gorem, kdy se znovu a znovu přepočítávaly hlasy. A jak tehdy poznamenal jeden demokratický volební úředník, jakmile se na scéně objevil James Baker III. a postavil se na Bushovu stranu, měl to Bush vyhrané. Baker totiž působil po dlouhá desetiletí jako právník pro texaský ropný průmysl a byl bývalým ministrem zahraničí Bushe seniora – byl jedním z Firmy. *** Novinář má povinnost nedůvěřovat konspiračním teoriím, pokračuje dál autor, jenže problém s konspirační teorií o tom, jaká mašinérie pozvedla k moci G.W. Bushe, spočívá v tom, že v té teorii nejsou chyby. Zkoumal jsem ji v kancelářích inspekčního úřadu Securities and Exchange Commission v Texasu bedlivě, poznamenává autor. Chtěl jsem například zjistit, která firma koupila Dresser Industries, jednu z největších světových firem, poskytujících služby naftovému průmyslu, jejímž ředitelem byl Prescott Bush, dědeček G.W. Bushe, a pro niž George Bush senior otevřel texaské ropné údolí. Viceprezident Dick Cheney, poté, co pracoval jako ministr obrany ve vládě George Bushe seniora, pak zbohatl u firmy Halliburton, která má nyní prospěch z kontraktu pro Irák. A tak to pokračuje dál. Prezident Bush porazil všechny rekordy v historii financování volebních kampaní, aby ho národ „zvolil“. Jedním z největších dárců pro Bushe byl „Kenny Boy“ Lay, generální ředitel Enron Corporation, který spáchal jeden z největších podnikatelských podvodů na světě. A mezi bohatě placenými poradci firmy Enron byl Ralph Reed, bývalý šéf pravicové Křesťanské koalice, kterého správní radě doporučil Karl Rove, manažer Bushových kampaní v Texasu, který je nyní jedním z nejmocnějších mužů v Bílém domě. *** Téměř deset let plánovali během Clintonovy éry pro budoucnost muži, kteří dočasně nebyli u moci: Dick Cheney, Paul Wolfowitz, Richar Perle, James Woolsey, Douglas Feith. V celé řadě dokumentů vypracovali plán na vytvoření neporazitelné americké moci, vojenské i politické, po celém světě a ohniskem té moci měl být Blízký Východ a Irák. A jediné, co bylo zapotřebí k realizaci těchto plánů, jak se praví v jednom z těchto dokumentů, byl „nový Pearl Harbor“. A pak následoval útok na WTC. Nikdo by nemohl zapomenout vír hrůzy, smutku, důstojnosti a šílenství, které následovalo. Škoda, že jsme si hned neuvědomili, že to byl okamžik obrovské příležitosti pro Ameriku ve světě. Jak napsal deník Le Monde: „Teď jsme všichni Američané.“ Nikdy předtím neměla Amerika tolik přátel po celém světě. Jenže americká vláda této příležitosti nevyužila. Přijala heslo „Sami proti všem“. Třetím bodem obratu byl útok na Irák a všichni autoři Projektu pro nové americké století se stali vysokými členy americké vlády nebo jejími čelnými poradci. Už loni v říjnu mi sděloval bývalý vysoký analytik CIA Mel Goodman – dál v čilém styku se svými aktivními kolegy – jak analýzu CIA ohledně zbraní Saddáma Husajna záměrně zdramatizováním zkreslily politické kádry v Bushově vládě. „Zbývá nám nyní Amerika jako ve fotbalové hře – buď vyhrajete, anebo prohrajete. Ztratil se veškerý smysl pro nuance,“ řekl autorovi fotograf David Turnley. „A i když Američané nemají rádi fauly při fotbale, ve světě to podporujeme. Stali jsme se národem, který nemá ponětí, co to znamená vyrůstat v uprchlickém táboře v Gaze nebo na Západním břehu Jordánu a nechápeme proč lidi v al Kajdě – s nimiž nemám žádné sympatie – nás tolik nenávidí.“ Hudebník John Cale, se svým Velvet Underground, konstatoval: „Moje láska vůči USA, která začala s muzikou, hodně poklesla, když jsem slyšel, že Clear Channel Communications, síť rozhlasových stanic, které vlastní přítel prezidenta Bushe, donutila Dixie Chickse, aby odvolal svou kritiku Bushova režimu. Velkomyslnost této kdysi velké země je nyní zastíněna politickým zápalem, který připomíná parodii komunistického manifestu, která kolovala v šedesátých letech.“ *** Amerika měla vždycky dichotomickou, dvojí tvář – zrodila se z revoluce demokratických vizionářů jako byl Tom Paine, ale byla vybudována na základě genocidy a zotročování lidí. Zbohatla přistěhovalectvím, ale stala se chtivá peněz a vlivu v důsledku své moci a bohatství. Neodjíždím ze země, do niž jsem přijel. Bufet v Kongresu už neprodává normální hranolky, ale „Freedom Fries“ (Smaženky svobody). Studenti dostávají za úkol, aby monitorovali a udávali univerzitní učitele, kteří se stavějí proti okupaci Iráku. Jednoho mého egyptsko-amerického přítele navštívila policie poté, co jeho sedmiletý syn odmítl podepsat školní dopis, adresovaný americkým vojákům v Bagdádu. Největší fronty na americká víza jsou většinou v těch zemích, kde se nejčastěji pálí americká vlajka – v těch zemích, kde nejsou svobody, které nabízejí Spojené státy. Avšak Bushova Amerika už není po světě „módní“, už není přitažlivým vzorem. Před válkou proti Iráku po světě existovala relativně malá míra antiamerikanismu. Zajímavé je, jak si nyní vedou typicky americké výrobky na světovém trhu. V srpnu 2003 zjistila poradenská firma RoperASW, že poprvé v historii poklesl objem prodeje firem Nike, Microsoft a McDonalds na zahraničních trzích o 14, 18 a 21 procent. Článok uverejnil internetový denník Britské listy www.blisty.cz