Moje cesta na Východní Timor začala vlastně už v roce 2000, kdy jsem náhodně potkal v Darwinu Timořana Jima Mellora. Tento sympatický mladý muž mi vyprávěl o potížích, které musí jeho čerstvě nezávislá země překonávat. Za jeden z hlavních problémů považoval vysoký stupeň negramotnosti, nedostatek učitelů a prostředků na vzdělávání. Mluvili jsme o tom, že rozhlas je jedním z nejvhodnějších způsobů jak poskytovat lidem užitečné informace. Jenže my máme i nedostatek lidí, kteří by nás učili, jak se rádio dělá, posteskl si Jim. A tak mne napadlo, že bych mohl využít svých mnohaletých zkušeností v této oblasti a nabídnout svoji pomoc. Spojil jsem se s několika organizacemi v Austrálii, které se takovými projekty zabývají a nakonec jsem si vybral AVI (Australian Volunteers international = Australští dobrovolníci mezinárodně). Tato organizace měla dle mého soudu dostatek idealismu i zkušeností a zdála se proto nejvhodnější. O Timoru jsem něco věděl, je to země Austrálii zeměpisně blízká a o jejich problémech jsme pravidelně informováni. Neměl jsem však ani tušení, jaké podmínky tu jsou a co mně čeká. Byl jsem připraven na to, že pobyt zde bude vskutku náročný a bude vyžadovat hodně odvahy i odříkání. Tropické oblasti jsem několikrát navštívil a vím, že realita dennodenního života je značně odlišná od lákavých pohlednic pláží s palmami. Tušil jsem, že to nebude snadné. Koncem roku 2002 jsem byl pozván do Melbourne na týdenní soustředění, kde se náročnost toho poslání začala jasně rýsovat. V tropických oblastech čekají na Evropana mnohé záludnosti, především problémy zdravotního rázu. Nějaký ten občasný průjem je tou nejmenší starostí, horší je malárie, Dengova horečka a podobné libůstky. V Austrálii existuje specializovaná lékařská služba, kde mně dali nejen mnohé rady, ale napíchali do mně i spousty všelijakých očkování. Vybavili mně zásobou protimaláriových, ne příliš lahodných tablet a také drahou lékárničkou, abych mohl být případně sám sobě doktorem. Jenom tato lékařská opatření stála skoro tisíc australských dolarů. Dalším problémem bylo, co vše si sebou na roční pobyt přibalit. Na cestu letadlem si člověk může vzít jen něco kolem 20 kilogramů zavazadel. V dnešní technologické civilizaci jsme si přivykli na mnoho vymožeností, které bereme jako samozřejmost, co budu z toho potřebovat v podmínkách chudého třetího světa? Nejraději bych se oprostil od té rozbujelé technologie a jel jen tak, vzal si do kufru několik triček, kalhoty a boty. Po bedlivém zvažování jsem se rozhodl pro pohodlnější variantu. A tak jsem si koupil přenosný počítač, abych i v tropické džungli mohl psát a posílat elektronickou poštu. Také jsem si zakoupil mobilní telefon, ke kterému mám jinak silnou averzi. Tady by se v případě nutnosti mohl náramně hodit, pokud se podaří získat spojení. Ba vzal jsem si sebou i malé rádio, abych mohl být informován o dění ve světě, i když si nejsem jist, zdali opravdu stojím o to slyšet všechny ty špatné zprávy, které na nás sdělovací prostředky neúnavně chrlí. A přibalil jsem si i CD s Bachovým Dobře temperovaným klavírem, hudba tohoto Mistra poskytne vždy útěchu a mentální povzbuzení. AVI se postarala o všechny náklady s cestou spojené, tedy letenku, lékařské služby a pojištění. Byl jsem ujištěn, že v případě nějaké katastrofy, ať už přírodní, politické či zdravotní, se pokusí dostat mně z Timoru do bezpečí Austrálie. Doufejme, že se nemýlí. Na Timoru se o mně stará nezávislá americká organizace Internews, která mi zajišťuje ubytování a poskytuje potřebné profesionální služby. Skrovný plat financuje UNESCO. Takže je o mně dostatečně postaráno. (Pokračovanie v budúcom čísle)
Článok bol uverejnený v internetovom denníku Britské listy www.blisty.cz
