ZA PRÁVA ŽEN – V KAŽDÉM ČLOVĚKU!

Debata o feminismu často zabředne do tradičních sporů o (ne)přítomnosti „ženského prvku“ na vedoucích a zejména pak politických postech. Aniž bych chtěl podceňovat tento rozměr problému, myslím si, že nevystihuje (nebo jen velmi málo) podstatu věci. Ta se týká ještě významnějších témat, než je prostý fakt (ne)spokojenosti (mnohých) žen s jejich postavením ve společnosti. Dnešní úloha feminismu není v hájení zájmů jedné ze skupin obyvatelstva oproti jiným skupinám, ale v tom, jaké světlo vrhá na pozdně kapitalistickou společnost a její ideologická schémata vůbec. íčová otázka položená ve feministickém duchu by neměla být ta, zda jsou ženy v zaměstnání placeny stejně dobře jako muži nebo zda mají stejně prestižní a výnosné funkce. Měla by spíš, zůstaneme-li v této oblasti, útočit na diktát námezdní práce jako takový a na s ním spjatý socioekonomický model převládající v této společnosti. To, zda jsme adekvátně ohodnoceni za své výkony, totiž primárně nezávisí na pochybném „mechanismu“ nabídky a poptávky, ale na tom, co je vůbec lidmi považováno za žádoucí, pro (šťastnou) společnost rozhodující a jaká kritéria hodnocení si to vyžaduje. Se zákonem nabídky a poptávky v ekonomickém slova smyslu si pak zjevně nevystačíme – už proto, že lidé se „poptávají“ po tom, co se naučili (ve škole, ale i z reklamy apod.) vnímat jako poptávání-hodné; a to není prostě jen tak dáno přírodou nebo Bohem. Potřeba deprivatizovat péči Jedna z nejvýraznějších postav současné levicové teorie, americká filosofka Nancy Fraserová rozlišila v 90. letech tři modely či „ideální typy“ (myšleno weberovsky) moderních společenských rolí. Stručně je tu budu charakterizovat jako příklad zdařilého sociálně kritického feministického uvažování. Prvním modelem, který Fraserová popisuje, je universální živitel (the Universal Breadwinner), odvozený v podstatě z ideálů dělnického hnutí, v němž se feministické nároky formulují jako právo ženy vykonávat placené zaměstnání a nesedět doma u plotny a děravých ponožek. Problém je, že žena se tu má vlastně emancipovat tak, aby byla čím dál tím více podobná muži (resp. tomu, co se s mužstvím spojuje – ideálu nezávislé individuality), přičemž ale v existujících rodinných svazcích musí nadále vykonávat prakticky veškerou péči o děti a domácnost, za kterou placena není. Vzniká jí tak povinnost jakéhosi „dvojího dne“ (the double day): pracuje v zaměstnání a pak znovu doma, obojí často na úkor toho druhého. Druhým modelem, který souvisí hlavně s poválečnou sociální demokracií, je model pečovatelské parity (the Caregiver Parity), kdy se usiluje o „rovnost v odlišnosti“. Zde se prolíná přerušované zaměstnání s domácí péčí, jež se těší státní podpoře a tím i jakémusi společenskému ohodnocení (nejvýrazněji asi v podobě mateřské dovolené). Problém je, že genderové role zůstávají strukturálně nezměněny, péče je nadále převážně ženskou záležitostí a tak i nepřímo marginalizována; má de facto podobu handicapu, který je státem dodatečně kompenzován. Péče stále patří výhradně do soukromé sféry rodiny, jež je v defenzívě vůči tržním tlakům, určujícím, jaký typ jednání (a úspěchu) je společensky prestižní. Výchova dětí je privátní věc, cosi samozřejmě předpokládaného, něco, co si máme dát „za domácí úkol“. Fraserová (a samozřejmě nejen ona, jde o motiv v různé podobě přítomný u mnoha feministických myslitelů) se domnívá, že žádoucí je radikálně přehodnotit celkovou úlohu péče ve společnosti. Zavádí ideální typ universálního pečovatele (the Universal Caregiver), jenž je – v opozici k modelu universálního živitele – zacílený na to, aby se spíše muži stali tím, čím je většina žen, zejména těch, věnujících se péči. Což samozřejmě nelze brát doslova. Popsané modely je třeba chápat jako weberovské ideální typy, tedy určité abstrakce, k nimž se jednotliví sociální aktéři více či méně přibližují. Nejde o analogie marxistických tříd, a nejde ani o nějaké „přirozené sociální role“ (což je koneckonců protimluv), vážící se automaticky ke konkrétním jednotlivcům v závislosti na tom, zda mají penis nebo vagínu. Smyslem má být prosazování takových alternativních modelů, jejichž absence napomáhá znehybnění společenského vývoje, neschopného pak naplňovat moderní ideály „svobody, rovnosti a bratrství“ – mužů i žen, dostávajících se do vleku kapitalistické dynamiky a jí generovaného hodnocení lidského jednání. Logika péče, odlišná od logiky výdělku a zisku, je v moderní kapitalistické společnosti uzavřena do privátní sféry a zde zadržována, čehož je domácí násilí jen dílčím doprovodným projevem; podstatou onoho uzavření je eliminace takového jednání, jehož hodnoty by zásadně narušily dominantní socioekonomický model. Což je samozřejmě to, oč Fraserová a další (sociolog Ulrich Beck) usilují. Smyslem ich návrhů je otevřít prostor a adekvátní zhodnocení oněch typů jednání, bez nichž by se společnost zhroutila, a které přitom nejsou nijak zřetelně zohledněny v ukazatelích jako HDP nebo HNP, kterými máme ve zvyku měřit vlastní prosperitu. Jaká emancipace? Ještě podstatnější než to, o jaký sociální typ feministickou politiku opřeme, se Fraserové v poslední době jeví politický rámec, v němž se vůbec může takový model prosazovat. V jednom ze svých posledních textů tato americká filosofka upozorňuje na neudržitelnost „kulturalistického“ přístupu k věci, tedy toho přístupu, který spočívá v tzv. boji o uznání (recognition), v zápasu o prosazení a společenské ocenění specifické ženské identity, jenž bývá spojován s pojmem „politika diference“ a který se (např. skrze dílo Judith Butlerové) prolnul s hnutím homosexuálů. Fraserová si všímá faktu, že takto pojaté emancipační úsilí nedokázalo ustát ofenzívu neoliberalismu po konci studené války, ba naopak – jeho plody v podobě roztříštěnosti hnutí a vytlačení ekonomických souvislostí sklidila bushizovaná pravice. Co dnes potřebujeme, je návrat k politické ekonomii jako klíčovému nástroji teoretické analýzy. Není bez zajímavosti, že postřehy Nancy Fraserové se v tomto bodě podobají tezím marxistických a marxismu blízkých myslitelů – tak Fredrick Jameson hovořil ve slavné stejnojmenné knize o „postmodernismu neboli kulturní logice pozdního kapitalismu“ a Slavoj Žižek si zase opakovaně a úderně vzal na mušku multikulturalismus, jehož proponenti nakonec neslouží nikomu jinému než multinárodním korporacím. Důraz na diference je oprávněný – pokud však opomene ekonomickou dimenzi, vyhovuje a napomáhá nepříteli. Můžeme v té souvislosti vzpomenout i přímé zkušenosti aktivistky Naomi Kleinové, která na jednom místě populární knihy Bez loga kritizuje svá učňovská léta, kdy se příliš shlížela v postmoderní politice identit. Doslova říká: „V kontextu postupující globalizace vypadaly úspěchy hnutí za politickou korektnost jako přesuny nábytku v hořícím domě… (A)čkoliv v Severní Americe možná opravdu dívky vládnou, v Asii a Latinské Americe dřou při výrobě triček s nápisem Girls Rule („dívky vládnou“) a sportovních bot Nike, které ty první jmenované k té „vládě“ donesou… Byli jsme až příliš soustředěni na analýzu obrazů promítaných na zeď, než abychom si vůbec stačili všimnout, že zeď samotná už je prodaná.“ (Bez loga, s. 125 – 126). Onu vládu dívek v Severní Americe je navíc skutečně třeba chápat v uvozovkách – v Bushově státu tvrdých hochů a la Arnold Schwarzenegger a protestantských fundamentalistů typu Johna Ashcrofta není samozřejmě nic takového možné. Vítězné tažení neoliberalismu a vzestup evangelikálů v USA spolu přitom úzce souvisí – a všímá si toho i Nancy Fraserová. Trh bez přívlastků totiž podle ní vytváří „společnost nejistoty“ (the insecurity society), v níž neregulovaný tlak flexibilizace zaměstnaneckých poměrů zbavuje jednotlivce takového množství „pozemských“ jistot, že čím dál tím větší množství lidí se chytá stébla, jež podávají náboženští fundamentalisté. Rozšíření rigidně náboženského výkladu lidské situace pak zpětně znemožňuje pochopení skutečných příčin bídy. Mimochodem – přesně touto logikou se před časem řídil nástup Hamásu v Palestině, následující po naprostém kolapsu sociálně ekonomické infrastruktury, jenž byl důsledkem intifády a izraelských odvetných opatření. Tyto skutečnosti jistě vyvolávají neblahé vzpomínky na marxistické teze o falešném vědomí, které část českého čtenářstva mohou popuzovat. Žijeme ale v době, kdy tažení neoliberalismu vytváří situaci, v níž marxistická schémata platí více, než kdykoliv před tím. Jasným příkladem jsou argumenty, že pro větší počet mužů v politice hlasují i ženy (které ty muže volí), a proto je daný stav legitimní – ženy se zkrátka pro nadvládu mužů dobrovolně rozhodly. To je jeden z oblíbených triků, díky nimž tak často podléháme právě tomu, čemu se říká falešné vědomí – subjektivně se domníváme, že máme svobodnou volbu, ve skutečnosti („objektivně“ – to slovo tady ale z jistých důvodů, které nemohu rozebírat, nesedí) je ale rámec naší volby podmíněn takovým způsobem, že přijímáme rozhodnutí někoho jiného, resp. nějaké mocenské schéma, které předurčuje možnosti té volby. Jinak řečeno: to, že ženy (nebo kdokoliv jiný) dobrovolně něco volí, ještě neznamená, že volí to, co „doopravdy chtějí“ (uvozovky používám proto, abych naznačil, v čem je tato marxistická logika zrádná). Jejich volba by možná vypadala úplně jinak, kdyby si uměly představit alternativu – ta je ale ve společnosti systematicky delegitimována („proč nezvýhodnit v politice i leváky nebo lidi s bradavicí?“, nebo„chcete zpátky na stromy?“ zní podobně inteligentní námitka vůči ekologistům). Problém misframing Teď se chci ještě krátce vrátit k Nancy Fraserové. Poté, co podrobila kritice neúspěšné paradigma uznání jakožto východisko novějších feministických sociálních hnutí, snaží se z analýzy příčin neúspěchu odvodit možné řešení. Hledá ho v tom, že feminismus a sociální kritika vůbec musí uchovat tradiční modernistický ideál přerozdělování (redistribution) i postmodernistickou perspektivu uznání (recognition) v rámci charakterizovaném pojmem reprezentace (representation – dohromady tedy třikrát R, což se v originále dobře pamatuje). Smyslem posledního pojmu je zohlednit známý fakt, že kapitalistická ekonomika se s globalizací vymkla teritoriálním vazbám a tedy i moci národního státu, v němž jsme doposud byli reprezentování jakožto zdroj jeho suverenity a legitimity. Dnes musíme hledat takový rámec (frame), který tváří v tvář globálním ekonomickým tlakům umožní opravdu účinně reprezentovat ty, kteří jsou jim vystaveni napospas – což jsou typicky třeba imigranti, ale nakonec drtivá většina z nás. (Chtělo by se s narážkou na výše uvedené myšlenky Fraserové z 90. let hovořit o modelu universálního imigranta jakožto toho, kdo ztělesňuje podstatu dnešní proletarizace.) Pojem rámce je tu klíčový. Věci se nikdy nejeví samy od sebe, vždy jsou patrné jen v určitém rámci. Dnes jsme v situaci, kdy staré rámce neumožňují správně zobrazit nové skutečnosti – a není podle mého soudu náhoda, že odpor k levici bývá někdy spjat s obhajobou suverénního národního státu: v jeho rámci totiž není možná účinná kritika kapitalismu. Fraserová zavádí v té souvislosti nový pojem misframing (český jednoslovný ekvivalent se hledá jen těžko; snad zne-zarámování ve smyslu falešné zarámování). Jím pojmenovává nešvar, který by se měl stát hlavním terčem feministické kritiky. „Ženská práva jsou lidská práva!“ Tímto feministickým heslem bychom pak mohli vyjádřit to, oč dnes opravdu běží. Feministické hnutí nesmí být toliko hnutím za práva žen jako jedné z mnoha skupin obyvatelstva – v tom by se nakonec opravdu příliš nelišilo od potenciálního hnutí leváků nebo lidí s bradavicí. Mělo by být universální. Ovšem za podmínky, že universalitu nebudeme chápat unifikujicím způsobem, který vždycky skrývá nějakou partikularitu usilující o totální hegemonii (tak třeba angl. výraz pro „lidstvo“, mankind, vlastně znamená „mužstvo“). V universalizaci feminismu nemá jít o podřazení pojmu žena pod obecný pojem člověk, ale o zrelativizování a předefinování toho druhého pojmu. Universální znamená: vystihující na partikulárním případě situaci všech. Tak třeba partikulární situace židů v Německu po roce 1933 nebyla jen situací jedné z mnoha skupin, ale prezentovala universální hrůznost té situace, ohrožení, jež se týkalo každého. Útlak žen musí být prezentován jako jedna, ale význačná a celek osvětlující forma útlaku, jenž charakterizuje tuto společnost jako takovou a jenž potlačuje ne konkrétní jednotlivce, ale celé soubory hodnot a typy jednání. Potlačuje něco, co je přítomné v každém člověku. Jacques Derrida, jeden z kultovních autorů politiky diference řekl v rozhovoru s psychoanalytičkou Élisabeth Roudinesco toto: „Stále se snažím připomínat čím dál nutnější rozštěp mezi političnem a teritorialitou… Sdílím tedy vaše znepokojení tváří v tvář komunitářské logice a identitární nutkavosti, a stejně jako vy se vzpírám onomu pohybu tíhnoucímu k narcismu minorit, který se vzmáhá všude – i ve feministických hnutích.“ (Co přinese zítřek?, s. 36 – 37). Varování – a výzva! Derrida, Jacques – Roudinesco, Élisabeth, Co přinese zítřek? Přel. Josef Fulka, Karolinum, Praha 2003. Kleinová, Naomi, Bez loga. Přel. Pavel Kaas, Argo/Dokořán, Praha 2005. Fraser, Nancy, Mapping the Feminist Imagination. From Redistribution to Recognition to Representation. In: Constellations 12, č. 3, 2005, s. 295 – 307. Weir, Allison, The Global Universal Caregiver: Imagining Woman‘s Liberation in the New Millenium. In: Constellations 12, č. 3., 2005, s. 309 – 330. Článok bol uverejnený internetovým denníkom Britské listy www.blisty.cz Redakčne upravené