Předevčírem jsem přijel z koncertu z Plzně o půl čtvrté ráno. Krásný koncert a hnusná cesta. Vyvlekl jsem do třetího patra kytaru, kufřík svých samopalnických cédéček a velkou slohu s grafikami. Ani nevím, jestli už jsem víc potulný zpěvák, nebo potulný hokynář. Ale obojí znamená svobodu. Dal jsem krámy do pracovny a šel se podívat do ledničky. V předsíni jsem potkal Elišku. Používá moje trička jako noční košili. Z tohohle svítil nápis: Balbínova poetická hospůdka. „Jardo, já nemůžu spát, jak se těším na vysvědčení. To bude moje první vysvědčení,“ říkala nadšeně s vykulenýma očima. Nedávno mi byla po kolena, teď už je mi po pás. „Nemohla bych si lehnout k tobě do postele, tam bych určitě ještě usnula,“ zažebrala neodolatelně. „Ale já budu ještě psát a vyřizovat poštu. Zavedu tě k mámě.“ „Tak jo.“ Druhý den jsem ji vyzvedával ve škole. Panovala tam slavnostní nálada a Eliška ze mě vytáhla dvanáct korun na bonbóny. Mince hodila do automatu na školní chodbě, já se nesměl dívat, protože to umí už sama. Před padesáti lety jsem byl také v první třídě. Jednotřídka na Bouzově, kam nás vyvezlo vojenské nákladní auto. Před sedmdesáti lety nastoupil k moci Hitler. Jak je to ještě nebezpečně nedávno. Cestou domů nás na Karlově náměstí zastavil pán v klobouku: „Pane Hutka, máme Vás se ženou moc rádi. Přeju hodně štěstí.“ Asi po padesáti metrech jiný pán za chůze zavolal: „Držíme Vám palce, nedejte se!“ Ve výkladní skříni jsem zahlédl svůj obraz. Šedivec v kulichu, držící malou holčičku za ruku. Eliščino vysvědčení byla přeložená dvoustrana, aby se tam vešlo všechno to povídání paní učitelky. Úřední papír se státním znakem a nahoře s nápisem Česká republika. Pod kolonkou Prospěch v povinných předmětech stojí: Milá Eliško, je radost s tebou objevovat něco nového. Jsi energická, zvídavá, pohotová a velmi bystrá. S nadšením přistupuješ ke každé činnosti a nenecháš se odradit ani její obtížností. Výborně pracuješ samostatně a aktivní jsi i při skupinových činnostech. Počítání ti nedělá žádné problémy. Sčítáš, odčítáš a porovnáváš čísla bez chyb. Zajímá tě i geometrie. Písmo máš stále úhlednější, tvarově správné a „objevitelské“ diktátky jsou Tvou oblíbenou zábavou. Čtení tě také baví a je to znát na jeho kvalitě. Čteš plynule slabiky, slova i celé věty. Máš ráda pohádky, příběhy i básničky. Zvládneš je i skvěle zdramatizovat. Pěkně zpíváš a s nadšením cvičíš. Aktivně a tvořivě se zapojuješ do výtvarných činností. Máš citlivý vztah k přírodě. Držím ti palečky, aby ti tvá úžasná „objevitelská“ nálada vydržela. Odpoledne jsem se pustil do pálení chybějících cédéček. Nastrkal jsem do krabiček papírky s názvy písniček a vložil tam zkamenělinu. Amonit pro štěstí a pro těch sto milionů let, co si na chvíli zaplaval v moři. Pak jsem vytáhl krabici se štočky. Vyřezal jsem je do tvrdé gumy. Napřed jsem natiskl nálepky, očísloval je a podepsal, pak jsem si rozložil čtverečky obalů a razítkoval jednu barvu po druhé. Za hodinu vyrobím osm cédéček. Venku se mezitím setmělo. V Národním divadle právě začíná velkokoncert, kterým se paní prezidentová loučí s panem prezidentem. Shodou okolností tisknu obal k cédéčku Náměšť. Sestřih velkých koncertů z ledna 1990, kdy se Havel stal prezidentem. Je na něm písnička Havlíčku, Havle. Poslední dobou se prodávalo lépe než ostatní. Vyřízl jsem si z gumy kolečko a na všechny obaly je modře natiskl, abych později poznal, která ta cédéčka jsem dělal zrovna dneska. Na českém BBC ohlásili, kteří bývalí disidenti a současní popíci v Národním vystupují. Dodali, že my s Třešňákem jsme to odmítli. O hodinu později Radiožurnál jmenoval jenom ty popíky a bez dodatku. Minulý týden se kvůli Národnímu divadlu, ve kterém jsem nikdy nebyl, netrhly dveře s novináři. Jedenáctiletá Klárka se mě posměšně ptala: „A proč se v novinách píše o koncertě, na kterém nebudeš hrát, a nepíše se o těch, na kterých hraješ?“ „Článek se bude jmenovat Gott oder ich,“ říkal mi rakouský novinář. „V němčině to zní skvěle,“ dodal. Německý novinář mě zase nechal dlouho povídat do mikrofonu a pak poznamenal: „Mám na to úplně stejný názor, ale sám za sebe to nemohu napsat. Jsem rád, že vás mohu citovat.“ S holandskou televizí jsem strávil celý den a pak ještě do rána hospodu. Všem těm novinářům bylo společné, že nechápali, proč Havel uzavírá tak úžasnou kariéru kýčem. „Havlovi přece musí být jasné, že Gott by zazpíval i Mussolinimu,“ meditoval holandský redaktor v hospodě. „A když mi to neumíš vysvětlit ani ty, tak to znamená, že Havel je někdo jiný, než jsem si doposud myslel,“ pokračoval. „A znáš ten vtip, jaký je rozdíl mezi Havlem a Clintonem?“ skočil jsem mu do řeči. „Neznám,“ odpověděl. „Že Havel by si tu Lewinskou vzal,“ a redaktor s kameramanem se rozřehtali na celou hospodu a nemohli se zastavit. A pak už to zastavit ani nešlo, takže druhý den z toho byla docela dobrá kocovina. Ale otázka, kým Havel je, mi zůstala i po probuzení. Léta jsem na to už nemyslel, jako jsem přestal myslet na mnoho věcí. Čas české politiky se těch třináct let vlekl pořád v té své samé bezvýchodné otravnosti, že si člověk pozvolna zvykl už na všechno. Do světa Havel zářil jako sluníčko, doma se jeho světlo mihotalo v rozpacích. Proč? V listopadu 1989 vstoupil Havel do politiky jako rytíř na bílém koni, jako strůjce vítězné a nekrvavé revoluce. Dostal veškerou důvěru i moc. Takže mohl rozhodnout o „svém“ předsedovi vlády. Sáhnul po Čalfovi. Podle tehdejších federativních pravidel platilo, že když je prezident Čech, musí být předseda vlády Slovák. Ale proč zrovna Slovák komunista, který byl ministrem vlády, kterou revoluce právě smetla? Takže jsme přestali používat slovo revoluce. Ale oč se tedy jednalo? Zemí začala hýbat nejistota, nespokojenost a spěšná privatizace do temna. Společnost vlétla do chaosu a vše spělo k rozpadu státu. Vyprávěl se vtip, jaký je rozdíl mezi Havlem a Přemyslem Oráčem. Že Přemysl Oráč, než šel na Hrad, tak ty voly vypřáhl, kdežto Havel si je vzal jako poradce. Sám jsem tehdy ten vtip Havlovi vyprávěl. Nelíbil se mu a za několik měsíců přejmenoval své poradce na asistenty. To všechno ale zvenku vidět nebylo. V zahraničí Havlovi vyšlo slunce. Sice je na tomto světě stále dostatek filosofujících politických vězňů, ale málokdo z nich se stane demokratickým šéfem státu. To pak dodává slovům vážnosti a životnímu příběhu majestátu. A prezident Havel mluvil ke světu svobodně o politice, morálce a budoucnosti lidstva a politici mu s obdivem i závistí naslouchali. Ostatní vůdcové států si tuto svobodu dovolit nemohli. Museli hájit barvy strany, která je vynesla k moci. Kdyby se rozmáchli příliš široce a filosoficky, mohla by jim to opozice a voliči při příštích volbách spočítat. Toto omezení Havel nikdy nepocítil. A jelikož měl za předsedu vlády vděčného Čalfu, nebylo ani nápadné, že vůdcem státu ani fakticky nebyl. Když se stal Havel prezidentem podruhé, na stejných Hradčanech, ale v jiné republice, tak jeho vůdcovství narazilo. Podle pravidel drží u nás moc předseda vlády. Tím se stal Václav Klaus, který chtěl být na českém hnojišti jen jediným kohoutem. V zahraničí ale Havlovi stále štěstí přálo, protože Klaus se začal na mezinárodním fóru chovat tak povýšenecky a nesvéprávně, že ho nikdo nedokázal vzít vážně. Havel zůstal navenek jediným představitelem země. Naštěstí. Toto štěstí nás pak ještě ochránilo i za panování hulváta Zemana. Díky Havlovi si nás ve světě zatím nikdo neidentifikoval s těmi dvěma námi zvolenými lokálními nafoukanci. Ovšem domácí pozice Havla byla otřesena. Nejen že zabil vlastní revoluci, ale i tím, že si na své domácí politické šachy pokaždé vybral tak neschopné pióny, že prohrával jednu partii za druhou. Ovšem Ústavní soud a bankovní radu postavil tak, že i v chaotických dobách stranické diktatury parlamentu bylo dobré semínko práva i ekonomické stability zachráněno. Ale kde se v něm vzal „humor“ rozsvítit na bazilice svatého Jiří blbé neonové srdce, a přitom odsoudit Růžový tank na Smíchově, je mi nejasné. A proč mu tak záleželo na tom, aby ještě na „revolučním“ balkóně vystoupil Karel Gott, symbol normalizační amorálnosti a prázdnoty, je mi také záhadou. A proč si od hlavních představitelů pokleslého zábavního průmyslu nechá v Národním divadle zamávat na rozloučenou… věru absurdní, abych použil Havlova vlastní slova. Ale přesto mu vysvědčení napíšu. S nápisem Česká republika, pod kolonku Prospěch v povinných předmětech znamenám: Milý Vašku, je radost s tebou objevovat něco nového. Jsi energický, zvídavý, pohotový a velmi bystrý. S nadšením přistupuješ ke každé činnosti a nenecháš se odradit ani její obtížností. Výborně pracuješ samostatně a aktivní jsi i při skupinových činnostech. Počítání ti nedělá žádné problémy. Sčítáš, odčítáš a porovnáváš čísla bez chyb. Zajímá tě i geometrie. Písmo máš stále úhlednější, tvarově správné a „objevitelské“ diktátky jsou Tvou oblíbenou zábavou. Čtení tě také baví a je to znát na jeho kvalitě. Čteš plynule slabiky, slova i celé věty. Máš rád pohádky, příběhy i básničky. Zvládneš je i skvěle zdramatizovat. Pěkně zpíváš a s nadšením cvičíš. Aktivně a tvořivě se zapojuješ do výtvarných činností. Máš citlivý vztah k přírodě. Držím ti palečky, aby ti tvá úžasná „objevitelská“ nálada vydržela. Následuje podpis paní učitelky, ředitele a úřední razítko státní školy. Pěkné. U prvňáků už tedy bolševik prohrál.
Článok bol uverejnený v denníku Britské listy, www.blisty.cz
