Myšlenka vzdělanosti ve službách pokroku a lidských práv byla patrně největším přínosem evropského osvícenství. Hnací silou osvícenství byla věda, z níž svou energii čerpaly všechny pozdější technologické i společenské změny. Věda tu ještě působila v rovnováze obou svých hlavních funkcí: vedle technických aplikací sytila všeobecnou vzdělanost lidí. Zdálo se, že zejména vzdělanostní funkce vědy postupně osvítí a kultivuje celou společnost.
Dopadlo to jinak. Lidské vzdělání se sice od té doby dále rozšiřuje, ale nebezpečně se rozevírají i nůžky mezi rychlým vědeckotechnickým pokrokem, kterým se svět mění, a stagnací obecného lidského vědění. Dobré všeobecné vzdělání, které bylo kdysi podmínkou rozvoje osobnosti a demokracie a které se v globalizované kultuře stává předpokladem politické vůle veřejnosti, se vytrácí. Téměř úměrně tomu jak elektronická technika proniká do intimního lidského životu většina lidí na vzdělání jako moudrost rezignuje, sbírá informace, intelektuálně stagnuje, je sociálně bezradná. Politické struktury, které se přetahují o přízeň veřejnosti, nepřímo odrážejí dnešní úpadek vzdělanosti.
Hlavně nemyslet vlastní hlavou
Autor knihy Teorie nevzdělanosti na příkladu Rakouska a dalších zemí dokládá, že v nynějších reformách vysokoškolského vzdělání a vědy již nejde o tradiční ideu vzdělanosti, ale o řízení, kontrolu a potlačování svobodného ducha.
Liessman nás poutavě provází neutěšenými poměry na dnešních evropských univerzitách, takže místy máme pocit, že důvěrně zná také české (ako aj slovenské – pozn. redakcie) vědecké a vysokoškolské prostředí. Také jeho vyhraněný názor na všeobecnou degradaci vědění a vzdělanosti jakoby vycházel ze znalosti naší reality. „Hlavně nemyslet vlastní hlavou – jako by tohle byl tajný program dnešního vzdělávání.“ (s. 50.)
Překvapením není ani další autorův nelítostný odsudek vysokého školství. „Nejde o vzdělání, nýbrž o takové vědění, které lze jako surovinu produkovat, obchodovat, kupovat, řídit a vyhazovat, jde… o povrchní slátaninu vědění, která postačí právě tak k tomu, aby byli lidé flexibilní pro pracovní proces a disponibilní pro zábavní průmysl.“ (s. 39.)
Pozoruhodné a jakoby opsané z námitek některých našich kritiků evaluačního procesu a hodnocení publikační činnosti na vysokých školách a vědeckých ústavech, jsou také další teze: „Protože si už nikdo nedá tu práci, aby článek, který má posoudit, také přečetl, je dobré vědět, v jakém časopise článek vyšel, jaký impaktový faktor časopis má a jaký počet bodů tedy lze takovému článku přisoudit.“ (s. 58.) Liessmann se odvažuje říci, „…že se evaluace provádějí podle relativně svévolných, ale již dříve daných kritérií, jsou tedy principiálně slepé k novému‘. Takže se právě výjimečné, originální, kreativní a inovační přístupy principálně ignorují.“ (s. 67.) „Jakmile člověk ví, co se od něj očekává, očekávání naplní. Má-li se víc publikovat, tak se víc publikuje, má-li se zvýšit science citation index a journal impact factor, stane se tak, ať už jakýmkoliv způsobem, má-li se zvýšit počet projektových žádostí, tak se zvýší, má-li se věda více propojit do sítí, nové sítě přímo raší ze země, mají-li se sehnat peníze z externích zdrojů a dalších projektů, tak se seženou, i kdyby jen na papíře…“ (s. 68.)
I s dalšími autorovými myšlenkami musíme bohužel souhlasit: „V takových podmínkách se nerozvíjí výzkum, ale organizační, byrokratické a básnické úsilí s ním spojené.“ ( s. 69.) „Reforma pro reformu ovšem žádné důvody nepotřebuje. Vědci jsou tedy placeni za to, aby instituci permanentně reformovali, místo aby svou energii věnovali výuce a výzkumu.“ (s. 15.) „Za rétorikou reforem už jasně prosvítá jejich skutečný smysl: privatizace veřejného vlastnictví, proměna záležitostí veřejného zájmu na soukromý zájem.“ (s. 17.)
Rostoucí pohrdáni věděním
Ani Liessmannův názor na modernizaci výuky nemůžeme snadno zpochybnit: „Způsob, jakým se dnes vědění prezentuje, je také možné chápat jako rostoucí pohrdání věděním. Nešvar, který je možné pozorovat nejen při firemních prezentacích, ale který se stále více šíří při vědeckých sympoziích (a ve výuce, pozn. J. Š.) na univerzitách a jehož jádrem je to, že se jednoduché věty a nabubřelé pojmy promítají přes power-point a pak je přednášející předčítá, je výrazem pohrdání posluchači a absolutní ztrátou toho, čemu se kdysi říkalo přednášková kultura… Formulují se už jen nadpisy, podnadpisy a hesla a veškeré možnosti propůjčit větám logickou, tudíž argumentační strukturu, jsou podvázané.“ (104.)
Plně lze souhlasit s autorovou tezí, že „…žádné procesy řízení a kontroly se nevyvinuly z vnitřní potřeby a struktury univerzity, nýbrž byly převzaty z vnějšku, zvláště ze sektoru manažerských technologií.“ (s. 85.) Také jeho názory na dnešní zvýšené používání angličtiny ve vědecké práci by měly být důvodem k zamyšlení. Liessmann připomíná, že mu nejde o „…omezený jazykový purismus, nýbrž o fakt, že mnohé evropské jazyky ztrácejí v rozhodujících oblastech moderního života kompetenci. Pokud zůstane jediným možným polem pro uplatnění národních jazyků krásná literatura, přestanou být takové jazyky integrální součástí kultury. Nemusí být daleko doba, kdy se začínajícím spisovatelům bude doporučovat, aby svá díla psali rovnou v angličtině, jestliže chtějí hrát v první lize.“ (s. 92.)
K. P. Liessmann prokázal odvahu říci nám mnohé nepříjemné pravdy. Pozitivní čtenářský dojem však při hlubším zamyšlení nad současnou rolí vědy a vzdělání poněkud oslabuje to, co do jeho útlé knihy zařazeno nebylo: není v ní žádné pozitivní východisko; autor nynější úpadek vzdělání konfrontoval pouze s jeho tradičním osvícenským modelem a zcela se vyhnul nutnosti obsahové změny vzdělání pro fázi globalizované kultury.
Výchova a vzdělání pro 21. století
Ve školách se např. učí, že pro celý vesmír platí zákon zachování látky a energie, ale nikoli to, co je podstatné pro planetu Zemi. Na Zemi, formované přirozenou a později i kulturní evolucí, neplatí žádný zákon zachování její přirozené uspořádanosti. Proto tu nemůže platit ani možnost neomezeného růstu kultury (civilizace). Kultura je totiž lidským dílem, stojí a padá s existencí příznivých přírodních podmínek pro biologickou reprodukci člověka. Systém výchovy a vzdělávání však destruktivní roli kultury vůči Zemi zamlčuje. Školy proto nešíří názor, že člověkem zapálenou kulturní evoluci, která Zemi zbytečně pustoší, musíme uvést do souladu s evolucí staršího, širšího a mocnějšího přírodního systému. Příroda, kterou je třeba teoreticky i hodnotově rehabilitovat, je totiž komplexnější kreativní aktivitou než proces vytváření kultury aktivitou lidskou. Přirozená aktivita zformovala Zemi včetně biosféry a člověka, a má proto nenahraditelnou hodnotu sama o sobě.
Nynější vzdělávací systém neformuje pouze člověka a kulturu, ale svým nevhodným obsahem pomáhá prohlubovat i globální ekologickou krizi. Obsah vzdělávání i jeho zaměření musíme proto změnit: od orientace abiotické a protipřírodní bude nutné přejít k orientaci biotické a propřírodní; od převahy dílčích informací a pasivního memorování poznatků, které je stále obtížnější intelektuálně integrovat, je na čase učit způsobu jejich evoluční syntézy. Za rychlým postupem dílčího vědění se totiž viditelně opožďuje pomalý proces racionálního chápání světa v jeho celku.
Dnes konečně rozpoznáváme, že člověk není pouze neškodný obyvatel a pozorovatel světa, nýbrž také jeho dobyvatel a rádoby soukromý vlastník. Je onticky aktivním živočišným druhem, jemuž se, jako jedinému druhu vůbec, podařilo zapálit ještě jeden, na přírodě sice závislý, ale Zemi vykořisťující a poškozující proces – protipřírodní kulturní evoluci. Proto zjišťujeme, že touto evolucí, která vzácné přirozené struktury rozbíjí a jako kulturní artefakty nově formuje pro člověka, započalo kritické období v dějinách Země. Ubýváním přírodního bytí se totiž i člověk stává ohroženým druhem. Poprvé ve své historii jsou proto člověk i jeho kultura ohroženy mateřským prostředím planety, které jejich vznik kdysi umožnilo.
Proto dnes potřebujeme nejen dílčí poznání, ale i nový světonázorový koncept přírody a nový světonázorový koncept kultury.
Biofilní orientace vzdělání
Žáky a studenty dnes poprvé potřebujeme vzdělávat a kvalifikovat nejen proto, aby jako dospělí byli s to podávat přiměřený pracovní výkon v dnešní informační společnosti, nýbrž také s ohledem na to, aby konflikt kultury s přírodou pochopili a byli s to řešit.
Adekvátnímu světonázorovému pochopení skutečnost však brání zejména dvě překážky: 1. neprůhledné konstrukce spotřební mikroelektronické techniky znemožňují nejen pochopení podstaty techniky, nýbrž i pochopení podstaty kultury a role kultury v přírodě; 2. děti se na atraktivní technické prostředí dnešních bytů i škol adaptují převážně motoricky a neverbálně; toto umělé prostředí je dále odcizuje přírodě, neboť jejich vrozené komplexní potence zužuje a rozvíjí ve směru pouhého ovládání a využívání abiotické techniky.
Poznatky věd o přírodě, svým teoretickým obsahem podřízené potřebám rozvoje ofenzivní adaptivní strategie kultury, se v protipřírodním kulturním systému svými účinky jakoby sčítají a násobí, ale jako světonázorově využitelné vědění se v živé generační paměti lidí vulgarizují, rozptylují a mísí s pragmatickými lidskými zájmy, ideologiemi, předsudky a mýty. Právě proto formulujeme provokující tezi, že pokud se nepodaří spontánní ekonomický a technologický samopohyb adekvátně filosoficky pochopit a prakticky usměrnit, ztroskotají naše představy o pravdě, svobodě a demokracii. I jako druh s mobilními telefony a globálním informačním systémem vyhyneme vlastní vinou.
Nepochopení opozičního vztahu přírody a kultury, které umožňuje řešení globálního ekologického konfliktu alibisticky přesouvat na další generace, tj. žít nejen na úkor našich dětí a vnuků, ale i na úkor méně rozvinutých zemí, proto považuji za neomluvitelnou vadu dnešní vzdělanosti. Jakými způsoby mladým lidem i dospělé veřejnosti zprostředkovat toto nové poznání a přehodnocení hodnot, to již výrazně přesahuje možnosti filosofické reflexe. Zdá se, že to nemůže být jen iniciativní úkol filosofie, školy a společenských věd, ale také vážná výzva pro ostatní formy duchovní kultury, např. pro přírodní vědy, publicistiku i krásnou literaturu. Jde totiž o problém, který bude rozhodovat o lidském přežití a kterým se už brzy musí zabývat i politika.
Autor je český ekológ, filozof a publicista
