Vliv globalizace na trhy práce

Názory na dopady globalizace na trhy práce se liší především v závislosti na celkový teoretický rámec, na němž se takovéto úvahy zakládají. Je zřejmé, že stoupenci mainstreamové teorie mezinárodního obchodu mají jiný názor na souvislosti globalizace než stoupenci přístupů heterodoxních. Jako reprezentativní publikaci mainstreamového přístupu jsem zvolil OECD Emloyment Outlook 2005 (opírající se ve svých teoretických východiscích o Ricardovu teorii komparativních výhod a Heckscher-Ohlinův model vysvětlení důvodů k obchodu na základě rozdílné vybavenosti výrobními faktory), pro reprezentaci heterodoxního přístupu jsem zvolil „teorii destruktivního obchodu“ vypracovanou ekonomem českého původu Jaroslavem Vanekem. Globalizace a trhy práce z hlediska mainstreamového přístupu Východiskem autorů studie OECD je přesvědčení, že rozvíjení obchodu vede k růstu průměrných reálných mezd. Autoři přesto musí konstatovat, že reálné mzdy některých zaměstnanců v důsledku rozvíjení obchodu klesají. Podle autorů studie by sice bylo hypoteticky možné „oběti globalizace“ odškodnit, ovšem podobné přístupy nejsou v praxi uplatňovány, z čehož vyplývá oprávněný odpor těch skupin obyvatelstva, které na globalizaci objektivně prodělávají. Jako možné důvody neexistence specifických „kompenzačních plateb“ lze uvažovat obtížné určování incidence a nákladů ztráty zaměstnání v důsledku globalizace a zužování fiskálního manévrovacího prostoru vlád vlivem „daňové konkurence“. Studie OECD se též zabývá posouzením konkrétních programů cílených na nezaměstnané vytlačené z trhu práce v důsledku dovozu. Např. v USA byl již v roce 1962 zaveden tzv. „Trade Adjustment Assistance Programme“, který zajišťuje lepší podmínky nezaměstnaným, kteří ztratili zaměstnání kvůli dovozu. Podmínky pro přiznání statutu „oběti globalizace“ i štědrost programu jsou stále obměňovány. Tyto podmínky byly nastaveny zpočátku tak přísně, že během prvních sedmi let existence programu se žádný nezaměstnaný nekvalifikoval pro čerpání jeho výhod. Teprve pro změně podmínek bylo nakonec v rámci programu kompenzováno celkem přes 2 mil. nezaměstnaných. Určování kritérií tohoto programu specifického odškodnění má politickou povahu a jeho legitimita vyplývá především z toho, že všeobecná podpora v nezaměstnanosti je v USA na velice nízké úrovni. Aktuálně diskutované zřízení „Evropského fondu pro přizpůsobení se globalizaci“, evidentně inspirovaného americkou obdobou, lze tedy chápat jako krok související s úpravou evropského sociálního modelu dle amerického střihu, tj. směrem k redukci všeobecné úrovně sociálního zabezpečení spolu se zaváděním cílených přerozdělovacích schémat pro udržení politické podpory či alespoň apatie koncentrovaných a tudíž politické akce schopných skupin “obětí globalizace”. Přes všechny výše uvedené postřehy je celkové vyznění studie OECD optimistické. Autoři se snaží doložit, že přestože jsou náklady na pracovní sílu v různých zemích značně rozdílné, nevede zvyšování otevřenosti obchodu k výraznějšímu spížování celkové úrovně zaměstnanosti v zemích s nejdražší pracovní silou . Studie však uznává, že některé sektory trhu práce jsou v důsledku globalizace znevýhodněny výrazně více než sektory jiné. Argumentace studie OECD je nepřesvědčivá především v optimistické extrapolaci stávající trajektorie vývoje. Z hlediska H-O modelu je totiž jediným scénářem, který by mohl zabránit poklesu životní úrovně pracujících v rozvinutých zemích, případně jejich úplné dezindustrializaci, výrazný růst reálných mezd v rozvojových zemích. Takový scénář vývoje však naráží na limitaci přírodních zdrojů, která nemusí být překonána technologickým pokrokem. Při těchto vyhlídkách je pochopitelné, že se objevují koncepty snažící se zabránit „závodům na dno“ zaváděním regulačních opatření na nadnárodní úrovni – příkladem může být např. úsilí některých rozvinutých zemí EU prosadit o-patření na omezení daňové konkurence v rámci EU. Ve 4. kapitole této práce se budeme věnovat radikálnější koncepci, argumentující ve prospěch omezení volného obchodu. Dříve však uvedeme některé důvody, proč je neoklasická teorie mezinárodního obchodu kritizována. Kritika neoklasické teorie mezinárodního obchodu Kritika neoklasického modelu vysvětlení důvodů ke směně je motivována především snahou vysvětlit některé reálné tendence, které neodpovídají predikcím Heckscher-Ohlinova modelu, tak jak vešel ve známost prostřednictvím Samuelsonovy interpretace (H-O-S modelu). V empirických testech neuspěla především predikce vyrovnávání cen identických výrobních faktorů. Teorie komparativních výhod i H-O-S model navíc implikují, že na liberalizaci světového obchodu budou nejvíc profitovat malé a slabé ekonomiky, zatímco ty velké a silné budou profitovat relativně mnohem méně. To se zdá být v rozporu s realitou „rozevírajících se nůžek“ mezi rozvinutými a rozvojovými zeměmi. Stoupenci H-O-S modelu se nakonec byli nuceni uchýlit k argumentaci, že z H-O-S modelu vyplývá pouze „zákon tendence“, který se empiricky vůbec nemusí projevovat. K empirické kritice H-O-S modelu se pak pojí kritika jeho metodologických východisek. Některé z předpokladů H-O-S modelu lze uvolnit, aniž by to závažným způsobem ovlivnilo závěry modelu. Model lze rozšířit o další země, o další komodity, o další výrobní faktory; lze uvolnit předpoklad homogenních preferencí, konstantních výnosů z rozsahu, dokonalé konkurence, nulových nákladů na dopravu, neexistence státních zásahů atd. Takové předpoklady lze považovat za příhodné abstrakce. V následujícím textu se proto soustředím pouze na takové předpoklady H-O-S modelu, které jsou nejenom nerealistické, ale u nichž zároveň platí, že jejich uvolnění by vedlo ke zhroucení celého modelu. 1) Aby mohl H-O-S model určit relativní hojnost kapitálu, musí předpokládat jeho homogenitu. To lze řešit pouze agregací peněžních hodnot jednotlivých kapitálových statků. Ale abychom mohli určit tržní hodnotu kapitálu, musíme znát úrokovou míru. Dostáváme se tak do neřešitelného bludného kruhu. Tato výtka se uvádí poměrně často, já ji však považuji za méně závažnou než následující. 2) H-O-S model musí pojímat kapitál jako exogenně daný, neprodukovatelný statek. Pokud by byl kapitál produkovatelný, nebylo by v rámci H-O-S modelu (předpokládajícího, že všechny země mají k dispozici stejné výrobní technologie) možné vyvodit žádný důvod k obchodu. 3) H-O-S model předpokládá, že výrobní faktory nelze vyvážet a dovážet. Pokud by bylo možné výrobní faktory vyvážet, pak by vývozem těchto faktorů ze zemí, kde jsou k dispozici v relativně hojném množství, do zemí, kde jsou k dispozici v množství relativně vzácném, došlo k eliminaci komparativních výhod a tedy i eliminaci důvodů k obchodu (opět připomínám, že H-O-S model předpokládá, že všechny země mají k dispozici stejné výrobní technologie a liší se tedy jen relativní hojností výrobních faktorů). To je ostatně důvod, proč Samuelson ve své vlivné interpretaci H-O modelu nahradil dvojici výrobních faktorů práce/kapitál dvojicí práce/půda – půdu totiž vskutku narozdíl od kapitálu nelze dovážet ani vyrábět. Problém je však v tom, že H-O-S model slouží nadále jako obecný model pro vysvětlení důvodů k obchodu, nikoliv jako model speciální, uplatňovaný pouze pro případ obchodu na základě rozdílů v nereprodukovatelných a netransportovatelných přírodních podmínkách. O závažných důsledcích uvolnění předpokladu o nemožnosti vyvážet kapitálové statky svědčí následující kapitola věnovaná teorii destruktivního obchodu. Vanekova teorie destruktivního obchodu Jaroslav Vanek, který je řazen mezi stovku nejvýznamnějších světových ekonomů druhé poloviny 20. stol., se proslavil především svou prací na rozvoji neoklasické teorie mezinárodního obchodu. Za jeho hlavní zásluhy na tomto poli je považováno zobecnění H-O modelu rozšířením počtu uvažovaných druhů zboží a výrobních faktorů ze 2 na n a návrh jednoho z možných vysvětlení Leontiefova paradoxu. V souvislosti s neoklasickým modelem mezinárodního obchodu se proto používá označení Heckscher-Ohlin-Vanekův model, pakliže se jedná o obecnější variantu modelu pro libovolný počet zboží a faktorů. V dalších letech se Vanek od ekonomického mainstreamu odklonil a dospěl ke kritice neoklasické teorie mezinárodního obchodu a k formulaci alternativní „teorie destruktivního obchodu“. Vanekova barterová teorie je podobně jako klasická a neoklasická teorie mezinárodního obchodu založena na koncepci arbitráží, realizovaných podnikateli usilujícími o maximalizaci zisku. Ovšem zatímco v klasickém modelu komparativních výhod i v neoklasickém modelu různé vybavenosti výrobními faktory jsou směnné arbitráže paretooptimální, v případě destruktivního obchodu, motivovaného propastnými rozdíly v reálných mzdách mezi zeměmi, tomu tak být nemusí. Podle Vaneka je teorie komparativních výhod nadále platná, pouze ovšem jako speciální teorie obchodu mezi přibližně stejně ekonomicky vyspělými zeměmi. Při obchodu mezi rozvinutými a rozvojovými zeměmi dominuje destruktivní obchod s jednoznačně negativními důsledky. K jeho omezení Vanek navrhuje zavedení specifických celní bariér. Důvody přitažlivosti politiky volného obchodu Podle Vaneka existují čtyři hlavní argumenty, na nichž staví politika volného mezinárodního obchodu svou přitažlivost. První argument označuje jako intuitivní, druhý jako argument extenzí či analogií, třetí historický a čtvrtý teoretický. Tyto argumenty jsou následující: 1. Intuitivně jsme všichni stoupenci svobody o odpůrci kontroly či represe. Proč bychom tedy měli zpochybňovat politiku, ponechávající mezinárodní obchod a kapitálové transakce ve sféře svobodného rozhodování potenciálních obchodních partnerů? 2. Všichni sdílíme každodenní zkušenost svědčící o výhodách dělby práce podmíněné tržní směnou. Když vnímáme výhody plynoucí z volné směny s ostatními subjekty v rámci naší komunity, proč by to samé nemělo platit i pro směnu mezinárodní? 3. Historie nás poučuje o tom, že hospodářský rozmach USA byl založen mj. i na vzniku velkého jednotného trhu mezi padesáti státy federace. Naopak jsem byli v historii často svědky ekonomického úpadku zemí, které se v důsledku války či politického rozhodnutí oddělily od toků mezinárodního obchodu. Historické selhání přinesla i politika obchodních bariér, kterou mnohé státy ať již z vlastní iniciativy či recipročně zavedly v důsledku ekonomické krize ve 30. letech 20. století, s negativními důsledky pro všechny. Politiky, pro které se vžilo označení „ožebrač svého souseda“, se tak staly typickým příkladem „vězňova dilematu“ v mezinárodní obchodní politice. 4. Teorie mezinárodního obchodu založená na koncepci komparativních výhod vede k závěru, že na mezinárodní směně nemůže žádná země prodělat, tj. že si každá země zapojením do mezinárodní směny buďto polepší, nebo na tom zůstane přinejhorším stejně. V dalším textu pak Vanek dokazuje, že zatímco jsou argumenty ve prospěch volného obchodu platné v případě konvenčního obchodu na základě komparativních výhod mezi přibližně stejně rozvinutými zeměmi, jiná situace nastává v případě obchodu mezi zeměmi s propastně rozdílnými mzdami průmyslových zaměstnanců. V obchodních vztazích mezi desetidolarovým světem a světem deseticentovým podle Vaneka dominuje obchod motivovaný nikoliv rozdílnými komparativními výhodami (rozdíly ve vybavenosti nereprodukovatelnými přírodními zdroji či výnosy z rozsahu), ale rozdílnými mzdovými náklady. Vanekova interpretace klasické teorie mezinárodního obchodu Nejprve však uveďme Vanekovo pojetí arbitráží obchodu na základě komparativních výhod, se kterým staví do kontrastu arbitráže destruktivního obchodu. Uvažujme dvě země, např. USA a Kanadu, které produkují dva druhy zboží, potraviny a přístroje. Dále předpokládejme, že ekonomika USA je mnohonásobně větší než Kanady, takže světové relativní ceny budou odpovídat původním relativním cenám v USA a veškeré výhody ze směny tedy bude realizovat Kanada. Dále předpokládejme, že produkce potravin je relativně méně nákladná v Kanadě, zatímco produkce přístrojů je relativně méně nákladná v USA (tj. Kanada má komparativní výhodu při produkci potravin, USA při produkci přístrojů). Předpokládejme též ostatní východiska klasického modelu mezinárodní směny na nejvyšší úrovni zjednodušení, tj. nulové náklady na dopravu atd. Základní akt arbitráže obchodu založeného na komparativní výhodě pak můžeme definovat následovně: • Nakup 1 tunu přístrojů v USA za 2/3 tuny potravin. • Vyvez 1 tunu přístrojů z USA do Kanady a tam ji prodej za 3/4 tuny potravin. • Dovez 3/4 tuny potravin zpátky do USA s čistým ziskem 1/12 tuny potravin. Zisková motivace k provádění těchto arbitráží potrvá tak dlouho, dokud se Kanada zcela nespecializuje v souladu se svou komparativní výhodou, tj. na výrobu potravin. V našem konkrétním příkladě proběhne tento „základní akt arbitráže“ celkem 100x, tedy s celkovým ziskem 81/3 tun potravin. Povšimněme si přitom, že celková produkce a spotřeba obou ekonomik se díky obchodu zvýšila právě o 81/3 tun potravin. Realizovaný zisk tedy přesně odpovídá celkovému růstu produkce, tj. zisk přesně odpovídá růstu produkční efektivity. Situace před obchodováním (kdy spotřeba obou zemí odpovídá produkci obou zemí) je zobrazena body c a C na křivkách produkčních možností. Situace po zavedení vzájemného obchodu je zobrazena body c´ a C´ pro spotřebu a p´ a P´ pro produkci. Celkový reálný přínos z obchodu je zobrazen vektorem c c´. Jakkoliv Vanek uznává, že mezinárodní směna mezi přibližně stejně rozvinutými zeměmi vede k čistým přínosům z obchodu, uvádí, že velikost těchto přínosů je poměrně malá. Metoda kvantifikace přínosů plynoucích z mezinárodní směny, kterou Vanek rozpracoval na základě přístupu navrženého Meadem v učebnici International Trade, vede obecně k poměrně malým hodnotám přínosů z obchodu, s výjimkou obchodu motivovaného rozdíly ve vybaveností nereprodukovatelnými přírodními zdroji. Vanek cituje práci A. Kronera (1971), podle které vedla liberalizace obchodu v rámci EHS k přínosům z obchodu nižším než 1 procento HDP zůčastněných států. Přes rozdíly v kvantifikaci přínosů dospívá v případě obchodu mezi relativně stejně rozvinutými zeměmi k obdobným závěrům jako mainstreamoví ekonomové. Vedle toho však rozvíjí teorii destruktivního obchodu, která je podle něj charakteristická pro obchod mezi rozvinutými a rozvojovými zeměmi. Model destruktivního obchodu Uvažujme model obchodu mezi USA a Mexikem, za předpokladu, že v Mexiku je reálná mzda i produktivita při výrobě všech druhů zboží desetkrát nižší než v USA. Příklad arbitráže charakteristické pro destruktivní obchod uvádí Vanek následujícím způsobem (saldo platební bilance se nemění): • V USA propusť natrvalo 10 zaměstnanců, čímž klesne výstup výroby přístrojů o 100 tun. • Jednoho z propuštěných zaměstnej v zemědělství, kde vyprodukuje 10 tun potravin. • Exportuj 10 tun potravin do Mexika. • Exportuj tu část továrny na přístroje, která již v USA není potřeba, do Mexika. • Najmi 10 mexických dělníků za 10 tun potravin a vyprodukuj při použití americké části továrny stejný výstup 100 tun přístrojů (které se již teď nevyrábějí v USA). • Importuj 100 tun přístrojů zpět do USA. • Výsledkem je čistý zisk 90 tun přístrojů. Arbitráže destruktivního obchodu vedou k přerozdělení příjmů od amerických zaměstnanců k americkým vlastníkům kapitálu, aniž by došlo ke zvýšení reálné produkce (předpokládá se, že 10 tun potravin, o které se zvýšila produkce potravin v USA, je kompenzováno úbytkem produkce 10 tun potravin v mexickém subsistenčním sektoru, odkud se přesunuli najatí dělníci). Vanek dále dokazuje, že zavedením dalších realistických předpokladů dojde prováděním arbitráží destruktivního obchodu k poklesu reálné produkce. Takovým reálným předpokladem může být např. předpoklad, že z USA do Mexika lze vyvézt pouze strojní vybavení a nikoliv tovární budovy, které jsou ponechány bezúčelnému zpustnutí. Nebo předpoklad, že část v USA propuštěných dělníků se začne věnovat kriminalitě apod. Tyto efekty Vanek označuje za destrukci na straně nabídky. Vedle toho uvažuje ještě destrukci na straně poptávky, způsobenou přerozdělením od amerických pracujících s relativně vyšším sklonem ke spotřebě k americkým vlastníkům kapitálu s relativně nižším sklonem ke spotřebě, které tak vede k poklesu agregátní poptávky. Vanek tedy dospívá k závěru, že negativitu destruktivního obchodu lze konstatovat i za předpokladu, že každý dolar přináší v rukách bohatého kapitalisty stejný užitek jako v rukách chudého pracujícího. Díky tomu se může vyhnout kontroverzi týkající se intersubjektivního srovnávání užitků, s vědomím, že po opuštění tohoto podle Vaneka absurdního předpokladu se negativní dopady destruktivního obchodu stávají ještě negativnějšími. Vanek připomíná, že teorie destruktivního obchodu je teorií tendence – nevyplývá z ní, že by veškerá výroba transportovatelných statků měla být přenesena do deseticentového světa přes noc. To je dáno zvyklostmi a cítěním řídícího aparátu (na které přehnaně spoléhal již Ricardo), nedostatkem pracovních sil potřebné kvalifikace v deseticentovém světě a vysokými vstupními náklady pro provádění arbitráží destruktivního obchodu, které tento lukrativní sektor realizace zisku zpřístupňují pouze nadnárodním korporacím. Přizpůsobení probíhá „ve velmi dlouhém období“. Podle Vaneka trvá motivace k realizaci arbitráží destruktivního obchodu do té doby, dokud se nepřenese veškerá výroba přístrojů (nebo obecně transportovatelných zboží) z vyspělých zemí do rozvojových (za předpokladu zachování vyšších reálných mezd zaměstnanců v rozvinutých zemích). Doporučení a důsledky implikované Vanekovým přístupem Vanek navrhuje zamezit destruktivnímu obchodu tím, že v rozvinutých zemích bude zavedeno dovozní clo na veškeré zboží, které je v cizině vyráběno prací s více než stanoveným mzdovým diferenciálem oproti domácí práci. Takové clo by tudíž nepostihovalo obchod mezi rozvinutými zeměmi navzájem, ani mezi rozvojovými zeměmi navzájem. Procentní výše celního tarifu by měla být určována pro jednotlivé druhy zboží s cílem dosažení plné zaměstnanosti. Prostředky vybrané tímto tarifem by měly být využity na financování rozvojové pomoci třetímu světu, což by kompenzovalo ztráty způsobené zemím třetího světa snížením. Vanek je přesvědčen o tom, že přerušení obchodních toků mezi Severem a Jihem by vedlo k pozitivním důsledkům v rozvinutých i rozvojových zemích – v rozvinutých by vzrostly mzdy na úkor zisků nadnárodních korporací. Širší kontext Vanekových úvah Vanek se domnívá, že v nejhlubší logice je destruktivní obchod podmíněn „syndromem mínusového znaménka“, tj. situací, kdy v rovnici „zisk = příjem – náklady na zaměstnance – ostatní náklady“ zaměstnanci vystupují na straně nákladů a kdy je tedy zvyšování zisků dosahováno snižováním životní úrovně zaměstnanců. Receptem na toto prokletí je podle Vaneka přechod k systému zaměstnanecké participace, v nejrozvinutější podobě reprezentovaného tzv. demokratickou firmou. Ta se podle Vaneka vyznačuje lepšími výsledky než stávající kapitalistické firmy prakticky ve všech relevantních ohledech (s výjimkou růstového potenciálu). Jak známo, zaměstnanecké firmy se vskutku vyznačují jinou účelovou funkcí než firmy kapitalistické: cílem není maximalizovat zisk (a tudíž minimalizovat mzdy), ale naopak maximalizovat důchod každého zaměstnance. „Syndrom mínousového znaménka“ se tak podle Vaneka mění na „požehnání demokratického kladného znaménka“. Podrobnější diskuze konceptu demokratické firmy, jeho výhod či nevýhod a možností realizace překračuje meze této práce, jedno je však jisté: demokratické firmy by neprováděly arbitráže destruktivního obchodu. Kritika destruktivního obchodu je tak ve Vanekove díle spjata nejen s kritikou volného obchodu, ale i s kritikou kapitalismu jako takového a s kritikou některých východisek liberální ekonomie a politické filosofie. Vanekovu teorii destruktivního obchodu a „syndrom mínusového znaménka“ lze chápat i jako ilustraci Polanyim uvažovaných destruktivních důsledků tržní fikce, vedoucí ke komodifikaci pracovní síly. Zatímco v případě všech skutečných zboží (tj. statků vyráběných pro trh) je společensky prospěšné minimalizovat jejich jednotkové náklady, v případě pracovní síly to neplatí. Přednosti a nedostatky Vanekovy teorie destruktivního obchodu Výrazným přínosem Vanekova modelu destruktivního obchodu je ta okolnost, že se na rozdíl od Heckscher-Ohlinova modelu obejde bez předpokladu o nemožnosti vyvážet výrobní faktory, ale naopak je na předpokladu vývozu kapitálu založen a ilustruje tak, nakolik zásadní důsledky má uvolnění tohoto předpokladu pro Heckscher-Ohlinův model. Heckscher-Ohlinův model byl formulován mj. ve snaze ukázat, že dovoz a vývoz finálních výrobků má obdobné důsledky, jako dovoz a vývoz výrobních faktorů, které je využívají. Vanekova teorie destruktivního obchodu však staví H-O-S model do jiného světla: odsouvá jej na vedlejší kolej speciální teorie s aplikační sférou výrazně limitovanou jeho restriktivními předpoklady. V dalším textu uvedu některé mezery Vanekovy teorie. Činím tak s vědomím, že mi nejsou známy veškeré Vanekovy práce, ale také s vědomím náročnosti úkolu vybudování nestandardní teorie mezinárodního obchodu, jehož se Vanek zhostil. V dalším textu se tedy především snažím nastínit některé oblasti zkoumání, kterým by měla být věnována pozornost stoupenci i kritiky Vanekova přístupu. Vanek věnuje poměrně značný prostor různým ilustracím domněnky, že pracující z deseticentového světa, kteří odchází ze sektoru nízkoproduktivní subsistenční ekonomiky do sektoru robotáren, na tom v konečném důsledku nemusí být lépe než předtím. Jedná se však spíše o sociologické a psychologické studie a postřehy založené na vlastních návštěvách v rozvojových zemích a na svědectví dokumentárních filmů. Jedná se tedy o takový druh evidence, který pro ekonomy postrádá potřebnou přesvědčivost. Realizace dostatečně reprezentativního výzkumu změn životní úrovně obyvatel rozvojových zemí je však nesmírně obtížná, zvláště když si uvědomíme, že dodnes nepanuje metodologická shoda ani v mnohem elementárnějších výzkumech, jako je určení, zda se příjmové nerovnosti mezi lidmi zmenšují či zvětšují. Vanek též zdůrazňuje, že situace zaměstnanců v robotárnách nemá být srovnávána se situací těchto lidí před tím, než se do robotáren vypravili, ale se situací odpovídající „dosažitelné třetí lepší alternativě“. Což je ovšem příležitostí pro Vanekovy kritiky, kteří budou tvrdit, že žádná třetí lepší alternativa neexistuje a že tudíž pracovní příležitosti v robotárnách jsou tím realisticky nejlepším, co může obyvatele třetího světa potkat. Proto má svůj význam odpověď na otázku, jaké jsou skutečně důsledky volného obchodu na životní úroveň obyvatel třetího světa. Obvyklá liberální odpověď, že kdyby nebyla práce v robotárnách lepší alternativou, tak by se v nich nikdo nenechával zaměstnat, zde neobstojí. Kromě Vanekem rozebíraných sociologických a psychologických ohledů lze uvést také tu okolnost, že volný obchod je jedním z hybatelů rozsáhlých ekonomických a sociálních, ale i ekologických a klimatických změn, které mohou činit setrvání v subsistenční ekonomice stále obtížnějším či zcela nemožným. Podobně tomu bylo i v době přechodu od feudalismu ke kapitalismu v zemích dnešního rozvinutého světa, kdy byly počátky industrializace spojeny se zhoršením životní úrovně neprivilegovaných vrstev obyvatelstva. Každopádně je však argumentace o nevýhodnosti volného destruktivního obchodu pro většinu obyvatel rozvojového světa mnohem méně zřejmá, než argumentace o jeho nevýhodnosti pro většinu obyvatel světa rozvinutého. Vanekem navrhované využití prostředků vybraných z uvalených obchodních tarifů na rozvojovou pomoc je proto třeba chápat nejenom jako výraz dobré vůle, ale též jako kompenzační platbu v Kaldorově smyslu. Pokud je však jádro Vanekovy argumentace správné, pak je zavedení tarifů k omezení destruktivního obchodu paretooptimální, a tudíž si obyvatelé rozvinutých zemí polepší i přes to, že bude vyplácena kompenzace obyvatelům zemí rozvojových. Na závěr hodnocení Vanekova přístupu si položme otázku, kterou Vanek explicitně neřeší: v čem se „konstruktivní“ obchod, motivovaný rozdíly v přírodních podmínkách produkce nebo rostoucími výnosy z rozsahu, zásadně liší od „destruktivního“ obchodu, motivovaného mzdovými rozdíly? Vede obchod motivovaný komparativní výhodou k realizaci zisku, jehož výše přesně odpovídá zvýšení efektivity. Oproti tomu destruktivní obchod motivovaný mzdovými diferenciály (nebo třeba rozdílnou mírou ochrany životního prostředí) k žádnému zvýšení. Ziskové obchodní arbitráže nezvyšující efektivitu představují „hru s nulovým součtem“ a tudíž musí jít na něčí úkor. V případě destruktivního obchodu na úkor pracujících v rozvinutém světě, v případě obchodu motivovaného rozdílnou mírou ochrany životního prostředí na úkor všech, jejichž životní prostředí se zhorší. Závěry vyplývající ze srovnání ortodoxní a heterodoxní teorie mezinárodního obchodu Jakkoliv se z H-O model liší od modelu destruktivního obchodu, tak kromě užívaného aparátu se tyto modely shodují i ve dvou zásadních důsledcích globalizace: 1. Delokalizace výroby transportovatelných zboží bude probíhat tak dlouho, dokud se reálná životní úroveň pracujících v desetidolarovém a deseticentovém světě nevyrovná. 2. Životní úroveň pracujících v rozvinutých zemích bude v důsledku delokalizace výroby klesat. Zatímco mainstreamoví ekonomové jsou přesvědčeni, že delokalizace výroby vykazuje „celkové přínosy“ a že je tedy třeba podporovat ji pokračující liberalizací světového obchodu, Vanek dochází k názoru, že výsledkem budou spíše „celkové ztráty“ a že je tedy třeba od teorie a praxe volného obchodu ustoupit. Otázkou zůstává, zda při pokračující globalizaci bude výsledná životní úroveň světového proletariátu odpovídat spíše dnešnímu desetidolarovému světu, nebo dnešnímu deseticentovému světu. Obě uvažované varianty jsou jen stěží představitelné. Pro výsledky procesu globalizace sehraje určující roli to, zda je životní úroveň pracujících spíše funkcí technologie, nebo funkcí politiky. Svou roli sehraje též okolnost, zda je výrazný růst spotřeby v zemích třetího světa slučitelný se zachováním životního prostředí. To jsou otázky nadále velice kontroverzní, dějiny si však vynutí jednoznačnou odpověď. Autor je doktorand na katedre ekonómie, fakulta národohospodárska. Vše (skrátené)