Víření

Politici nám to oslazují. Je mi z těch turbulencí někdy nanic a mívám chuť být nehnutou asijskou soškou, trojopičkou, jež nevidí, neslyší a nemluví. Když se z toho ve svém brněnském bytě proberu, zapěju si spolu s Václavem Moravcem lidovku „Ej, Moravo, Moravo…“ a mířím na východ. Přepnu totiž na slovenskou obdobu Otázek, na pořad Za pět minut dvanáct, kde spatřím korupčnictvím proslulého ministra průmyslu Jahnátka a jsem zase OK. Zas a znova neochvějně věřím ve vyspělost dvacetiletého budování pomístní demokracie nyní mediálně reprezentované turbulencemi koaličních politiků Vlasty „Radar“ Parkanové, Mirka „Shit“ Topolánka či Vlastimila „Vířivky“ Tlustého. Ba co víc – výjimečně souhlasím s prvním občanem Klausem, že politika se ideově vyprázdnila. Přesněji: pokročila k charakteristickému rysu uplatňování moci v tzv. vyspělém světě, jež posiluje deziluze elektorátu a ztrátu jeho zájmu o volební klání. Nervozita stranických aparátů před podzimním kláním pomalu, ale nezadržitelně stoupá. Veřejní činovníci se vrátili z letních cest a zaplevelili zbytek teplých dní kalendářního roku žhavými nástřely budoucích nevybíravých přestřelek a nakonec těžkou bubnovou palbou. Primitivně silová ODS se vplétá do nekonečných rezonancí „Aféry plukovníka Kubiceho“, do penězi a dopisní municí páchnoucí konverze čtyř, někdy velmi levicových sociálních demokratů i do zpravodajské „čistoty“ prezidentských voleb. A samozřejmě do čunkiády, kvůli níž nejvěrnější spojenec Jánského vršku, stranicky přelétavý Martin Bursík, nesčetněkrát páchal demonstrativní sebevraždu kabinetu. Chasnický Mirek Topolánek práská vztekle, až hystericky karabáčem nad hlavami neposlušných poslanců z „klubu tlusté portmonky“, neboť také v kauze znepřátelených spolustraníků dojel na hloubku svých úvah o tom, že politické problémy nepředjímá, neřeší je s předstihem, nýbrž až když nastanou. Jaký to rozdíl od předchůdce Václava Klause, pověstného politického šachistu. Pak ovšem „falešně a prázdně“ moralizuje, ale hlavně snažně prosí. Stranu zelených s trvale neudržitelnou linií Bursíkovy rodiny a jejího klientelismu; ale kdeže balkánské poměry, komentátor Alexandr Mitrofanov se v Právu šeredně zmýlil: manželé Čaušeskovi kdysi do státního aparátu rozmístili až na 40 svých příbuzných… Krvácející bratři lidovci se v Čechách, nikoliv v Moravě, utápějí v ideových zmatcích, v podivných koalicích a usilují o kandidaturu kdekteré známější tváře. Na kandidátku křesťanské strany neúspěšně lanařili dokonce liberálního amerického profesora Švejnara, při jehož lámání chleba (výjimečně) nepostupovali ujednoceně. Zkrátka směřují k dřevním dobám silné regionální strany před geniálním předsednictvím monsignora Šrámka. Paralelu k ní najdeme ve druhé tradiční partaji nepřetržité domácí kontinuity, v KSČM. Mimo stránky Haló novin těžko slyšet, vidět či číst, což jejím představitelům nebrání s úsměvem „připravených, kterým přeje štěstí“ nechystat žádný pořádný volební trhák. Komunistická strana postupně schází, na co zašla její předchůdkyně KSČ, tj. trpí programovou zmateností či nedůsledností a úsilím vyslat mládí vpřed, leč staré nostalgiky na svá místa. Pověst opozice poněkud napravuje sociální demokracie. Do kampaně, která má „dokázat, že ODS to nedokáže“, vkládá nebývalé peníze, jelikož Jiřímu Paroubkovi jde o politický krk. Neúspěch ČSSD by přinesl takovou koncentraci modré moci, jaká posud v českomoravských luzích a hájích nebyla. Buldozera Georgina, kterýž nahradil právního mašinfíru, doktora a multimilionáře Stanleyho, mohl by detronizovat zase jiný ctižádostivec. Takové zemětřesení by zajisté vzedmulo tsunami radosti o síle životabudiče v noře jezevce z Vysočiny. S výjimkou TGM nejvlivnějšího nestraníka v dějinách naší levice. Lidový dům tudíž na vizualizaci slibů neskrblí; z paluby „agent orange“ rozhazuje růže do davu – čili místo lidové Zemanovy Karosy si osedlal oranžový trik s truckem… Říkám si: pusto a prázdno? Ano, ale čím je to způsobeno? Přílišným uplatňováním sebekorumpující nemoci mocných, anebo přílišným neuplatňováním moci ne-mocných? Podle filozofa Reného Descartese přece z vířivých pohybů vznikl svět… Autor je spolupracovník týždenníka Slovo