Básníka, překladatele, literárního vědce Viliama Turčányho jsem poznal v osmdesátých letech minulého století. Ve švýcarském Merlingenu jsme si jeden druhému padli do oka. Stalo se tak i díky šefredaktorovi římského kulturně společenského časopisu Scena Illustrata Italo Carlo Sestimu.
Cílem italského prestižního magazínu bylo spojovat „studenou válkou“ rozdělený svět a otevírat mu nové cesty.
Turčány byl svým vztahem k italské kultuře velmi váženou osobností, zejména překladem a přebásněním Danteho Alighieriho Božské komedie. Scena Illustrata každoročně udělovala výroční ceny osobnostem kulturního a společenského života ze Západu a z Východu. Turčány byl také jedním z nominantů, kterému se dostalo vysoké pocty.
Nebyl ani zdaleka jediným.
Já jsem v té době působil v týdeníku Svět v obrazech, který vznikl po 9.květnu 1945 jako následovník týdeníku Pestrý týden.
Jednou se příležitostí k vyhlášení cen Sceny Illustrata stala i Praha.
Světe div se, laureátem se stal v roce 1988 docent Ing. František Čuba, CSc., předseda Agrokombinátu Slušovice. O rok později – po 17. listopadu 1989 byl nejenom tento muž urážen ze všech stran – dokonce novou hlavou státu, Václavem Havlem.
Slovenský básník, literární vědec a tvůrce Viliam Turčány v tomto období projevil neobyčejné česko-slovenské vlastenectví a bratrství.
Po rozdělení Československa se pouto kamarádství mezi Viliamem a mnou ještě upevnilo. Psali jsme si, vyměňovali si své knihy.
Už jsme se však osobně nesetkali.
V roce 2015, 12.listopadu, jsem byl pozván JUDr. Rudolfem Belanem na křest jeho historicky záslužné a skvělé knihy „Zväzáci“. Rudko mi splnil mé přání projít se nábřežím kolem Dunaje a starobylou Bratislavou. Při procházce dunajským nábřežím jsem se skoro modlil k Italo Carlo Sestimu (člověku, který nosil hodinky z bílého zlata na levé ruce kvůli krádeži až kdesi pod ramenem), abych spatřil Viliama Turčányho.
Autor Zdeněk Hrabica vľavo. Foto: Archiv: Z. H.
Cestou kolem Dunaje se najednou tehdy otevřelo nebe. Bylo to, jak jsem již vzpomněl, koncem roku 2015, zčista jasna se přede mnou objevila v doprovodu krásné mladé ženy – pohádková postavička stříbrovlasého muže a já radostně snad až k Děvínu zakřičel:
„To jsi ty Viliame! Jsi to ty?“
A básník mi stejně hlasitě odpověděl:
„Som to ja, Zdenko. Ja, človek 20. storočia!“
Bratrsky jsme se objali.
Před málo dny, 10. května 2021, můj kamarád Viliam Turčány zemřel, bylo mu 93 roků… Zemřel, snad nejenom pro mě velký Slovák, stejně jako stejně velký Čech. Nyní i velký Evropan.