Na vlnách nejmenovaného českého komerčního rozhlasu před několika lety „surfoval“ svérázný žert na pokračování. V rámci série provokativních, ale vážně znějících telefonátů neznámým lidem, o kterých si moderátoři s výraznou pomocí posluchačů zjistili některé sotva dostupné informace dodávající jim na věrohodnosti, kladli bizarní otázky jménem neexistujících úřadů a institucí. V případě, o němž bude dále řeč, postupovali ještě drzeji. Svou lidovou zábavu, obvykle postavenou například na volání fotbalistovi s tím, že se objevilo vážné udání o jeho dopingu před šesti lety a tedy vyvstala „nutnost“ donést vlastní moč z té doby, postavili poněkud obecněji. „Úřední vzkaz“ zbudovali na konjunkturalistickém jevu, zpochybňování tzv. Benešových dekretů, jež se před vstupem do Evropské unie řešily s o to větším úsilím, o kolik více dotírali potomci odsunutých. A o kolik méně se mnohdy nedůstojně projevovaly české elity. Bezvýznamný muž z lidu, jehož „neštěstí“ bylo ve shodném příjmení s druhým československým prezidentem a žákem TGM, měl tehdy přijít o dekret na byt, neboť „všechny Benešovy dekrety musí být zrušeny“.
Nejapná anekdota ironizovala dobové poměry, v nichž vedle mocensky nepříliš prozíravého Václava Havla, jenž spontánně pronesl omluvu za poválečný odsud většiny německého obyvatelstva, existovali ještě mnozí další, většinou druho či třetiřadí politici, kteří byli vygenerováni naivním porevolučním prostředím; postavy usilující se zabránit vlastnímu zmizení v propadlišti dějin za cenu spojením s kýmkoliv. Včetně zahraničních vlivových skupin, jež svou rétorikou nejenže dodnes zpochybňují celou československou (potažmo českou a slovenskou) státnost, ale dokonce mnohdy usilují, domyslíme-li jejich výroky a činy, učinit z předválečné ČSR viníka druhé světové války. Čemuž bohužel začasté přizvukovaly či ještě přizvukují některé masové sdělovací prostředky, jimž bývá vlastní míšení byť skryté ideologičnosti a nevzdělanosti novinářů.
Tuto tragikomickou situaci, v níž jakoby mnozí aktéři odmítali vzít výsledek největšího válečného střetnutí na vědomí, po letech poněkud zneužil i stávající prezident České republiky, Václav Klaus. Opakovaně nejvýraznější odpůrce postupující evropské integrace, zavilý bojovník proti Bruselu, jehož největším plodem je Lisabonská smlouva. Skoro se chce říci, že došlo na programové oživení starých animozit a historických komplexů ve (střední) Evropě. A to kupodivu nikoli těmi, kdo nehorázně usilují o odškodnění za vysídlení svých předků vítězi zápasu o budoucnost civilizace, nýbrž jedním z výrazných českých patriotů, mimochodem původně členem národní Československé církve husitské.
Oč vlastně jde stran Benešových dekretů? Připomeňme si, že některé z těchto výnosů s platností zákona postihovaly skupiny občanů předválečného Československa, jenž byly vnímány coby zrádcovské. Především tzv. sudetské Němce. Asi třímilionovou minoritu, jejíž drtivá většina usilovala o rozbití masarykovského státu, demokratické a multikulturní pospolitosti, jež během svého trvání například výrazně napomohla obnovení skutečné kulturní a politické hodnoty Slováků. Ocitnuvších se předtím, za éry Rakouska-Uherska (díky nejtvrdší maďarizaci) na pokraji etnického zániku. A to přesto, kterak psal Karel Čapek, že Češi měli sklon na Slováky hledět svrchu a Slováci na své „starší“ bratry zase skrz prsty.
Nově ustavený Národ československý byl chápán nejvíce ve smyslu politickém, což bylo výhodné nejen pro slovenskou populaci, ale i pro českou, jelikož ta by jinak byla pouze největší menšinou. Podle tehdejší ústavy představovali sice Čechoslováci zdroj veškeré moci, stát byl označován za národní, avšak k jeho závažně vlivným složkám náležely nejrůznější menšiny: německá, maďarská, rusínská, židovská (ta se mnohdy identifikovala německojazyčně, klasickým příkladem byl světově proslulý spisovatel absurdních románů Franz Kafka).
Největší sumu z dalšího obyvatelstva představovalo „germánstvo“, mezi nímž a hlavně Čechy panovalo v meziválečných časech skutečné napětí. Vytvořené historicky, neboť relativně příznivé národnostní poměry v Předlitavsku a jistá, proměnlivá míra autonomie Koruny české umožňovala českému lidu hlavně ve druhé polovině 19. století masivní vzestup kulturní, ekonomický a politický, prostě získávat úspěch za úspěchem. Takže pod vedením osobností typu dějepisce evropského rozhledu Palackého a jeho zetě, právníka Františka Riegera, směřovali tiše ke skutečně velké míře nezávislosti na centrální vládě habsburského arcidómu. Již tehdy panovaly v historických českých zemích veliké obavy z německého šovinismu, jaký na sklonku ČSR nabyl podoby až 90 procentní volební podpory Hitlerově páté koloně, Sudetoněmecké straně (SdP).
Přitom tvrzení, že například Němci patřili k utlačovaným, jsou v zásadě nepravdivá. Od 20. let naopak panovala racionální snaha pražské vlády, aby minority přímo participovaly na nejvyšších patrech správy věcí veřejných. Ve vládě proto působily tzv. německé aktivistické strany a německý živel měl k dispozici dvě vlastní vysoká učení. Stejně tak nebyl uplatněn princip kolektivní viny, jak se občas nesprávně a účelově vykládá. Složitější situace tehdy ovšem nastala na Slovensku, protože poválečný vývoj v jižních, především maďarsky hovořících oblastech směřoval k tomu, aby nebyla na sousední, posthorthyovské území, které se už pomalu stávalo nedílnou součástí sovětské sféry vlivu, odsunuta většina z místně dominující minority, jež navíc nikdy nebyla v Uhrách v pozici slabšího…
Ale zpět k přítomnosti. O Václavu Klausovi se sarkasticky říká, že je lepší než Masaryk, k jehož osmdesátinám přijalo Národní shromáždění zákon „zasloužil se o stát“, neboť se zasloužil hned o dva. – Státoprávní vývoj počátku 90. let minulého století byl sice fakticky protiústavní a co je nejlepší, nastával v momentu, kdy se rozšiřování politické Evropy do jejího geografického středovýchodu stalo nezvratným, nicméně k němu došlo…
Poněvadž je současně patrné, že bruselská byrokracie nepoleví a nezastaví se než skutečně u jakéhosi superstátu, dlouhodobě směřuje k jakémusi těsnějšímu „evropskému univerzalismu“, skoro se dá závěrem s nadsázkou dodat, že Václav Klaus určitě nepřestane ani po ublíženeckém podpisu „Lisabonu“ válčit za parcelaci, jež bude sice malá, nevýznamná, ale jeho. Prohrál bitvu, leč neprohrál vojnu. Bojuje dle nejlepších národních tradic – „proti všem“.
