Skutečnost, že si Brusel kladl jako podmínku podpisu asociační dohody s Ukrajinou propuštění expremiérky Julije Tymošenkové, veškerá jednání zkomplikovala. Tento junktim – spojování málo souvisejících věcí – uvrhl diplomacii do zajetí propagandy a měl podobu požadavku pokání současné kyjevské vlády, byť na počátku odsouzení Tymošenkové nestál současný prezident, ale ten bývalý, prozápadní Viktor Juščenko. Právě on svoji družku z Oranžové revoluce obviňoval z překročení pravomocí při podpisu smlouvy o dodávkách plynu z Ruska v roce 2009. Média a lidé na ulici se přou, zda je to pravda. Proto ale byly vymyšleny soudy. Je-li expremiérka odsouzena neprávem, musí se odvolávat – třeba až do Štrasburku. Je to bolestná cesta. Každá další ale směřuje za meze právního státu. Zatím se zdá, že politizaci do kauzy Tymošenková vnáší právě Západ. S korupcí nelze bojovat, když jsou státníci a oligarchové, kteří jsou souzeni pro podezření z úplatkářství či zneužití pravomocí, bráni pod ochranu jen proto, že nemají v lásce Kreml.
Celý článok Oskara Krejčího Ukrajina, jablko sváru si prečítajte v Literárních novinách.
